Poesie sociální/Budoucí člověk

Poesie sociální
Adveniat regnum tuum!	Budoucí člověk	Legenda z konce století XIX.

Údaje o textu
Titulek:	Budoucí člověk
Autor:	Augustin Eugen Mužík
Zdroj:	Poesie sociální Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 103–103.
Licence:	PD old 70
Ke zveřejnění vybral Antonín Macek

Na jednoho člověka myslím dnes sobě.
Až duch můj prach těla střese.
až dávno už klidně spát budu v hrobě,
on teprv snad k žití se vznese.

Kde jeho rodiče, vlasť, bratří budou,
to nevím a nemohu říci.
Jen vidím tu postavu hladovou, chudou,
však tvář jak rozžatou svíci.

A čelo hrdé a myšlením zryté
a planoucí, modré zraky
a v těžkou lebku jak v nádobu slité
vše hvězdy a blesky, mraky.

Z ní časem snad hrom činů velkých střelí
a nebeský oheň se vznítí,
a kometou vyletí podnik skvělý,
jenž lidstvu na cestu svítí.

Snad chtít bude bratřím podati chleba,
však zkamení v dlani mu žhoucí,
snad samému útěchy bude třeba,
však hrd bude na dvéře tlouci!

Snad života robství v něm sdusí vše v jádru,
a zardousí myšlenku živou,
a všecko, co bouřilo v mozku a ňádru,
jen slzou propukne tklivou.

Snad v okovy otrocké bude jat,
a v poutech, jež na údech chřestí,
pak zapomní píseň, již slýchal rád,
tu píseň o slávě a štéstí.

Má pověst k němu nesletne s věků,
on nepozná svého tu druha,
jenž trpěl též, hynul v zoufáni jeku,
však nezmohl osidla tuhá.

Kdo o mně jemu pak napovi?
Vše zůstane — život a bouře,
jen tělo se po mně zas obnoví,
jak na ohni kotouče kouře.

Ty země, vy slunce daleká,
vy v dar život věků máte.
Ty přírodo, matko člověka,
ó pozdrav jej nastokráte!

(Hymny a vzdechy.)