Poesie sociální/Legenda z konce století XIX.

Poesie sociální
Budoucí člověk	Legenda z konce století XIX.	Poslední cesta

Údaje o textu
Titulek:	Legenda z konce století XIX.
Autor:	Augustin Eugen Mužík
Zdroj:	Poesie sociální Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 104–106.
Licence:	PD old 70
Ke zveřejnění vybral Antonín Macek

Kde utištěných roj a chabých otroků
těm psům byl záviděl pokrmu …

N. Někrasov

To bylo v podvečer, dnes právě jako včera,
že chodil ulicíse svojí fenou, která
jsouc z racy převzácné a krve nesmíšené,
jak vítr divoce se vždycky kolem žene.

To vznešený byl pán a jeho jméno vryto
v stříbrný obojek té feny bylo. Smí to
tak býti; nikdo z vás nechať se nepodiví,
neb za své zlato přec můž' každý býti chtivý,
co jemu uzdá se, žen, koní, psů neb herny!
A pán ten statek prý měl kdesi přenádherný.
Sám, doma nechav sluh, se procházel tak vždycky
s tou fenou, která mu nad průvod byla lidský,
bič nosil kožený a rozmarně jím práskal
a s fenou mazlil se a přeněžně ji láskal.
Ta v bujných obloucích se kolem ryčně hnala
a na kyn jediný zas k pánu přibíhala.
To bylo rozumné a ušlechtilé zvíře,
a pánův chápalo prý pohled v také míře,
jak člověk neumí, jenž tupě na vše shlíží,
neb jako odbojník se zjevný vzpurně blíží.
Teď hvízdnul na fenu a ta přiběhla skokem,
pak jako ovce šla za pánem klidným krokem,
když domů vracel se. On po krásné ji hlavě
poklepal blaženě a hleděl usmívavě
na oči rozumné, na vzdušné chřípí její,
jak modelovaly by prsty umělce ji.
Kol vždycky shromáždil se dětí dav a lidí,
a fena pochvalu všech, hlasný obdiv klidí,
jak člověk učený neb umělec kýs vzácný,
jenž celý život jen zná lopotu, shon pracný.
Pán z kapsy vytáhl kus cukru, podal feně,
jež chtivě chroupala tu lahůdku svou. Denně
tak vždycky dálo se, až dneska jaksi zmaten
on nežli vyšel s ní, zapomněl cukr na ten
a neměl, v odměnu co podal psu by svému.
Tu chlapec jakýsi kus chleba hodil jemu,
svou celou večeři, již hltal v onom davě,
však pes chléb upustil hned ve prach pohrdavě
a pán, jenž viděl to, se usmál. Spokojeni
tím pěkným effektem, jenž na obdiv se mění
všech lidí prostičkých a na tajemnou hrůzu
pán se psem, nevzhledše na nízkou onu luzu,
se s vážnou noblessou zas zvolna domů brali,
a lidé dlouho se té chytré feně smáli,
již nelze ošidit, jak hloupé mnilo dítě,
jež místo lahůdky vděk vezme chlebem hbitě.

Kus chleba ležel tu v tom prachu. Na něj z dáli
dvě oči řefavé jak uhly chtivě plály
a než dav nadál se a nežli toho zočil,
muž jakýs sestárlý do tlupy drze skočil
a rukou chvějící kus chleba z prachu zvedl —
co v prachu nechal pes, to člověk chuté snědl.
A já to viděl tak a jako Hamlet kdysi
jsem volal s pošklebkem, v nějž krev se srdce mísí:
,Sem notes, zápisky, ať zaznamenám sobě
ten vzácný dokument o velké naší době,
o konci století, o humanismu jeho!'
A spěšně čmáral jsem to do notesu svého.

Květy 1890, str. 262—3.