Poesie francouzská nové doby/Sníh

Poesie francouzská nové doby
Dítě	Sníh	Roh

Údaje o textu
Titulek:	Sníh
Autor:	Alfred de Vigny
Původní titulek:	Le Neige
Zdroj:	Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 315–318. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Jak sladko, sladko je poslouchat staré báje,
        povídky z časů minulých,
        kdy z dálky tmí se větve háje,
kdy zlednatělou zem kol hustý kryje sníh,
kdy strmý topol jen zrak v šedé mlze zočí,
kdy v sněhu, který jej v plášť skrývá zářící
bez hnutí na stromě se černý havran točí,
jak korouhvičky vír na strmé zvonici.

I.

Jsou malé nožky ty, dvě malé nožky v sněhu,
za okny utajen zří, jak se mihly v běhu,
král Karel, dlouho zří, a zas je na vahách,
máť před prudkostí svou, má před svou mocí strach.

Vlas dlouhý, šedivý nad čelem se mu třese
na čele vrasčitém, jež koruny tíž nese;
na samet nachový, jenž zdola prohledá,
na plece mohutné vrh kůži medvěda.

Zde skloněn toužebně se tulí v okno stmělé
co na rtech vzdechů měl, co mraků již na čele,
na mramor zadupal v neklidu ospalém
již nejmíň dvacetkrát svým římským sandálem.

Ha, kněžna francká tam, to Ema sem se blíží
a břímě milostné ji mladé rámě tíží,
to páže Eginard zas v ženských síních byl,
na Emy kolenou svit dne jej překvapil.

Hle, jak on ramenem šij bílou obejímá,
jak líbá černý vlas, jenž jí na šiji dřímá,
i nakloněnou tvář i záda políbí,
jež září bělostí nad pláště záhyby.

Dech plachý, bázlivý on tají ve své hrudi,
jak ulehčit jí tíž, tím myšlením se trudí,
na tíž svou naříká a nožky lituje,
jež v rukou osuší a večer sceluje.

Tu Ema staví se, svou jistou chůzi chválí,
své čelo pozvedne, rty se jí pousmály,
polibkem oživí zas sílu údů svých
a s chvěním kráčí dál přes hustý dvoru sníh.

Tu hlasy vojáků zní chodbami a zbraní,
jim černých mužů dav všech cest východy brání,
Eginard seskočí z pout Emy sladkých, v ráz
ji k srdci přivine a ona jeho zas.

II.

Ční velký krále trůn zastíněn korouhvemi
a v jeho purpuru, hle, mezi reky všemi
se Karel usadil, na stupních do kola
dvanácti pairů sbor ve pláštích plápolá.

Z nich každý mocnou pěsť na dlouhý meč svůj složil,
jenž v boji devětkrát ve krvi Sasů ožil,
a třemi barvami se lesknou štíty jich
i s hesly kolem jmen všech králů pobitých.

Pod trojím sloupením oblouků maurských stojí
ve kruhu vojáci ohromní v černé zbroji,
jichž hledím spuštěným pod bílým chocholem
zrak sotva prokmitá pochmúrným plápolem.

A ruce spoutané, zde klečí na kameni
dvě děti, za sebe se modlí v plachém chvění,
a ruce spínají a čela tisknou v dlaň,
hned strachem bledá jest, hned studem plá jich skráň.

Kol poklid hluboký nerušen žádným hlasem,
Eginard potají svým rozpuštěným vlasem,
jenž nyní jest mu vhod, jen plaše bázlivě
se dívá na Emu a čeká truchlivě.

A Ema v dlaních svých zas skrývá krásnou hlavu
a v pláči čeká též na hrozné bouře vřavu,
však ticho posavad — i odváží se hned,
skrz bílé prsty své kol nechá těkat hled.

A císař usmál se. A slzu setřel s tváří,
ta slza oblila mu tahy svatou září,
i kynul Turpínu a jemným hlasem jej
oslovil: Biskupe, těm dětem požehnej!

Jak sladko, sladko jest poslouchat staré báje,
        povídky z časů minulých,
        kdy z dálky tmí se větve háje
a zlednatělou zem kdy hustý kryje sníh.