Poesie francouzská nové doby/Roh

Poesie francouzská nové doby
Sníh	Roh	Hněv Samsona

Údaje o textu
Titulek:	Roh
Autor:	Alfred de Vigny
Původní titulek:	Le Cor
Zdroj:	Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 318–322. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

I.

Zvuk rohu miluju, když zní jím les i stráň,
ať vesel hlásá nám, že dodělává laň,
ať lovce loučení mdlým echem rozlehne se,
jež vítr severní od listu k listu nese.

Jak často v půlnoci, když tmou jsem bloudil sám,
mne pohnul k úsměvu a častěj ku slzám!
v těch zvucích prorockých, jenž umíraly v stínu,
jsem slyšel předtuchu smrti všech paladinů.

Ó hory azurné, ó zemi drahá mi!
Údolí Marboré s Frazony skalami!
Kaskady, v jejichž spád se lavin spousty lejí,
ó zřídla, propasti a proudy Pyrenejí!

Trůny dvou počasí, hned květy, mrazy hned,
jichž pata do trávy a skráň se tají v led,
sem třeba sednouti a opřen o bok skály
roh smutný poslouchat, jak sladce zmírá v dáli!

I poutník častokrát, když kolem stichnul vzduch
posílá do noci té hlasné trouby ruch,
v ty zvuky rhytmické zní hlas jehňatek v stráni
neb zvučných zvonců jich souladné doznívání.

Tu opatrná laň nemyslíc na úkryt
se vypne dojata na strmý skály štít,
a srázný vodopád ve ohromném svém tanci
svým nářkem odvěkým se druží ku romanci.

Ó stíny reků všech, zda vracíte se zas?
Čí vámi mluví to k nám rohu strážný hlas.
Ó Roncevaux! v skalách tvých což posud bez ozvěny
velkého Rolanda stín těká neskojený?

II.

I padli rekové, však žádný neprch v dál,
jen Roland vzpřímen byl, s ním Olivier stál,
ač Mauři chvěli se, přec obklíčili jej.
Ty umřeš, Rolande, Maur zahřměl, jen se vzdej.

Tví leží rekové tam v proudu objetí.
Tu Roland tigrem řve a Mauru odvětí:
Až do vln peřejí se sřítí vrcholy
skal Pyrenejských, pak se vzdám. Dřív nikoli!

Nuž vzdej se nebo zhyň, neb viz, juž hřmějí v důl!
a s vrchu pohoří se velký balvan sul,
a skočil, kutálel se, až k dnu rokle spěl
a sosen vrchole ve vlnách spřerážel.

Dík! Roland vykřiknul, teď znám juž cesty svah
a balvan rukou svou až k hory patě stáh,
a pevný jeho hrot jak obr skokem stek,
tu zlekán maurský voj, hned dal se na útěk.

III.

A Karel poklidně v svých paladinů sboru
sestoupal s pohoří ve živém rozhovoru,
a na obzoru již před nimi vznášely
se bujné údoly, jichž vody šuměly.

A vojsko tleskalo; zpěv zvučný trubadurů
zněl na kytaře hrou o vrbách na Aduru,
ve cizím poháru šleh mok francouzských rev
a voják ve smíchu stál v tlumu horských děv.

A jeli bez bázně, vždyť Roland byl hor pánem,
v jich středu lhostejně na oři sedě vraném,
na drahých čabrakách ve barvy fialy
v své ruce ostatky děl Turpín zchytralý:

Ó Sire, rudý mrak jak oheň nebem letí.
Ó zastav pochod svůj, nač boha pokoušeti!
při svatý Diviš sám, to lidské duše jsou,
jenž k nebi ve vzduchu po párách ohně jdou.

Dva blesky zaplály a pak zase dva jiné,
v tom v dálce rohu hlas zní, slabě zní a hyne,
a císař udiven trh sebou, couvl v zpět
a plaše zastavil svůj dobrodružný let.

Ha, pravil, slyšíte? — To pastýřů roh stená,
jenž volá z výší hor svá stáda rozptýlená,
mu biskup odvětil, neb hlas to stlumený,
jímž s vilou hovoří Oberon zelený.

A císař dále jel, však čelo jeho v stesku
se víc a více tmí nad bouří na nebesku,
on zrady bojí se a co sní zatím dál,
roh vybuchnul a mřel, zněl, dloužil se a hrál.

Ach, to můj synovec, Roland, se po nás shání
a žádá pomoci to jistě v umírání,
nuž bohatýři v před, přes hory každý spěš! —
Zem zrádná, pod námi se ještě zachvěješ!

IV.

Na hoře nejvyšší jich tlum se zastavil,
oř každý spěněný; pod nimi Roncevaux byl,
svit matný červánků mdlou září věnčil horu,
a Maurů prapory prchaly na obzoru.

Co vidíš, Turpine, kde proud lká hřímající?
Dva, jeden mrtev jest a druhý zmírající,
je oba rozdrtil ve pádu skály roh,
v své ruce silnější slonový třímá roh,
duch jeho mroucí juž nás dvakrát volal k spáse.

―

Jak, bože, truchlivě roh v lese ozývá se!