Poesie francouzská nové doby/Minulo!

Poesie francouzská nové doby
Tak někdy, vše když spí…	Minulo!	Píseň (Hugo 1)

Údaje o textu
Titulek:	Minulo!
Autor:	Victor Hugo
Původní titulek:	Passé
Zdroj:	Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 134–136. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Byl zámek velký z dob Ludvíka třináctého.
Ten zpustlý palác rděl se v nočních červáncích;
na výheň změněno tu každé okno jeho
svou formu ztratilo, jsouc žárem; v zapadlého
zář slunce zmizela i střecha v paprscích.

Před námi ležel tu, to stará sláva byla!
Park tmavý, na cestách kde trávy víc a víc,
kde v koutě, břečtanem jsouc kryta, zima snila
na šedém podstavci, ta socha zasmušilá
na ohni z kamene své ruce zhřívajíc.

Ó smutek veliký! Spal bassin osamělý,
ve vodě plesnivěl juž Neptun, jenž tu zbyl,
tu rákos vlny kryl a proud hlodal břeh ztmělý
a starých platanů se přísné větve tměly,
z nichž se na Boileau dešť rýmů často lil.

Tu spatřils mýtinou jak bloudí mnohou chvíli
tlum krásných jelenů ždajících lovců snad,
jak bílé mramory se k stromů peňům chýlí,
zde samy pod buky, jenž v houšt změněny byly
dvě sestry Venuši a Gabrielu lkát.

Plášť maje zvednutý kordískem na pokraji
zde nikdo v mlčení se neprochází již,
zdá se, že tritoni mdlá víčka zavírají;
svým jícnem kamenným, hle zívá v lesů taji
a sama ve stínech se nudí šedá skrýš.

Tu tobě pravil jsem: Ten zámek mezi lesy
kdys lásky hostil dost svěží jak v srdci tvém,
ta sláva, a ten smích, ty nekonečné plesy,
ta radost minulá, jej halí v šer a děsy,
jak pohár zrezaví, když mok byl dlouho v něm.

V tu sluj, jíž dlažice mech kryje, uzardělá
se zrakem sklopeným bez dechu spěchala
kdys Caussade spanilá anebo Candale smělá,
jež králi vzdala se, vstupujíc „Sire“ děla
a vycházejíc ven „Ludvíku“ vzdychala.

A tenkrát jako dnes pro obě milostnice
mrak v modro blankytu svůj mísil zlatý prach,
po střechách ztemělých se míhal svit, se rdíce
po celé façadé vzplanula okna více
a slunce smálo se, příroda dlela v snách.

A tenkrát jako dnes dvě srdce v jednom plála
bloudíce zelení, jež znala lásky ples,
a ona andělem všech žen se být mu zdála,
on v oku paprsky a ona zář, se smála,
tak láskou zpili se, vše tenkrát jak my dnes.

Tu z dálky doubravou sem smích zazníval ztmělý —
to jiní milenci ve sladkém zápase;
pak tichem na chvíli v své závrati se chvěli —
„O rci, proč vzdycháš jen?“ on něžně ptal se smělý,
a „O čem sníte vy?“ zas ona ptala se.

A oba, anděl, král, šli dál v červánků kráse
tak šťastní, veselí a jejich rozhovor,
jich pohled, myšlenka, jich dech, vše proplítá se…
Ó lesku uhaslý! Ó dávno zašlý čase!
Ó slunce zapadlá juž dlouho za obzor!