Poesie francouzská nové doby/Eliška

Poesie francouzská nové doby
Hrob a růže	Eliška	Jde básník do polí

Údaje o textu
Titulek:	Eliška
Autor:	Victor Hugo
Původní titulek:	Lise
Zdroj:	Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 139–140. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Let šestnáct bylo jí, mně dvanáct jen,
a velká byla juž, já malý hoch,
až její matka večer vyjde ven,
já čekal, bych s ní lépe mluvit moh’;
tu přišel jsem si sednout k židli její,
bych mluvil s ní, jak měl jsem v obyčeji.

Co přešlých jar tu s květy svými plalo!
co mrtvých ohňů, co zavřených hrobů!
kdo vzpomíná si, co se srdcím stalo,
kdo vzpomíná, co růžím v onu dobu!
A my se milovali. V nás se slily
dvě vůně, paprsky, my děti byli.

Mně byla anděl, princezna a víla,
já bez ustání, pouze pro radost,
že mnohem větší, než-li já jsem, byla,
pro pouhé „proč“ jsem tázal se jí dost;
a chvílemi se plaše vyhýbala
mým zrakům snivým, jak by se jich bála.

Já rozkládal svou moudrost dětinnou,
své hry a míč, já vlčka rozvázal.
Já hrdě se jí chlubil s latinou
a s Virgilem jí Faedra ukázal.
Vše haněl jsem, nic nezdělo mi žal,
já říkal „otec můj byl jenerál.“

Nechť žena, přece musí někdy číst
po latinsku, což slabikuje v snění,
jí veršík přeložit nad knihy list
jsem v chrámu kloníval se při modlení.
Nad námi křídlo rozpjal anděl bílý,
když v neděli jsme na nešporách byli.

Říkala o mně často: „To je dítě“,
já „Slečno Eliško“, ji ostýchavě,
bych žalm přeložil, často příliš hbitě
jsem v kostele se sklonil k její hlavě
tak pěkně, že až, Tys to, Bože, zřel,
na jejím líčku ret můj zahořel.

Ó mladé lásky vykvetlé tak z rána,
vy srdcí červánky, vy srdcí jitro,
ó těšte děti, kouzla neslýchaná,
a s bolem večer kdy nám stoupí v nitro,
tu žehnej srdci ještě svit váš blahý,
ó mladé lásky uprchlé tak záhy!