Poesie francouzská nové doby/Dionysos

Poesie francouzská nové doby
Ticho	Dionysos	Co zpívá obilí

Údaje o textu
Titulek:	Dionysos
Autor:	Édouard Schuré
Zdroj:	Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 281–284. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Když božský Helios spěl nad Helladou s oři,
když chrámy shlížely ve jasném jonském moři
svá čela zářící, věnčená mramory,
na první jara dech z měst velký hlas se řítí:
„Ó pojďte do polí, kdo bohy chcete zříti!
            ó pojďte na hory!“

Tu panny narcisy svůj proplétaly vlas.
— „Dvě velké bohyně pěj vítězný náš hlas!
ó dcero Demetry, svůj tmavý byt a kletý
teď opusť, ve sbor náš pojď v luhy pučící
a duším našim vrať, ó panno zářící,
            zas naděje a lásky květy!“

Tu střásal athleta se štíhlých údů prach
a křiknul: „Zanechme let olympických drah,
ve vzduchu vítězném sbor labutí se tísní,
sem bohu, sbory mus jenž k bídné zemi sved’,
sem bohu souzvuku a světla každý květ,
            sem palem ratolesti s písní.“

A mudrc hovořil: „Ó neofanti sem!
Ať duše věřící teď vzplane plápolem,
je velké trpěti, leč sladčí zapomníti;
taj velké přírody nám otevře se dnes,
váš trud převáží dnes lesk její, třpyt a ples,
            chceť před vámi se odhaliti.

Ó pojďte ku zdroji, kde vesmír v plameni
svou moudrosť čerpá si a svaté nadšení,
jež k bohům veselým připíná křehké lidi,
když thyrsus rozkvétá, když proudí šťáva rev,
počíná příroda, do duše padá zpěv
            a božský duch i bohy vidí!“

A revou věnčeni a růží, hyacinthy,
juž spějí nadšení niv a luk labyrinthy,
do lesů vonných dál, do svěžích údolí;
a nymphy lkající ve stínu vlhkých slují,
„v rej pojďte s námi v rej!“ v šum kaskad pokřikují
            a s větry v závod hlaholí.

My jdeme, volají s úsměvem ženy s hor,
my jdeme, v odvet dí jim neofantův sbor,
jdem, hor tvých opojit se mízou, velký Pane,
když radost přeteká, když bolu plamen šleh,
tu v bouři proniká nás prorocký tvůj dech
            a k bohům vznáší rozkochané.

Tu náhle po kraji, jenž údolů je pln,
rej děsný rozpoutá bouř hřímajících vln,
na valné mytině ve kruzích až se práší,
tu zvučné cymbaly a flétna frigická
do víru pohání a těla mladická
            jak dechem divé bouře vznáší.

A v středu míhá se v těch kolech vlnivých
ramena rozpjatá sbor Menad zuřivých,
jak v teplém zefíru nad květy kolébají,
v svém štěstí houpají se růže v plamenech,
dech rozlévají v svět ve žhoucích pramenech,
            tak slzy plesu přelévají.

A pějí: „Slzy své jen spojme s radostí,
mře touhou květina a ptáče něžností,
a řeka ve moři a bouře v nebesích,
vše mře a rodí se ve lůně Kybely,
zda proudy života vámi též nehřměly,
            zda neslyšíte bohů smích?“

Jak hlouběj titani v propastech zařvali
a Eros bled a tich vzlet v noci v rozvaly,
a svojí pochodní třas nad chaosu zmatky,
a tvorčí oheň juž šleh v hmotu, tryská výš,
ó Dionyse, slyš, kdy v horách staneš již,
            ty hrozný též a sladký!

Na toto volání magické tanců skoky,
zní hory ozvěnou, své otvírají boky,
a božský Dionys se zjeví nádherný,
ve slávě divoký hra jeho vítr vlasem
a chvěje přírodou jak Orfea chvěl hlasem
            zrak jeho nesměrný.

Jak Touha hrdý je, jak Světlo krásný jest
a volá Evoe! Zní nebem, zemí zvěst:
já spal jsem pod zemí, kde v hloubce chaos vřel,
Evoe, přicházím, mým hlasem ožil les,
druh druhu posýlá mých svatých sborů ples,
            neb já jsem velký Buditel!

Evoe, chvějte se, jdu ze dna hlubiny,
jež nesla všecky vás ve spánek jediný,
já plodím, ničím zas, jak sen mne promění;
kde život se smrtí se pojí v objetí,
já trysknu divoce, jsem Mladost v roznětí,
            jsem svaté, velké Nadšení!

Ó pějte, rychle v rej po nivách zelených!
Můj thyrsus to je klíč všech tajů plamenných,
kdo se mnou umírá, ten vstává s bohy všemi;
já tvořím tak, jak chci dle jara záchvěvu,
ze slzí člověka a bohy z úsměvu,
            „Evoe na nebi a zemi.“