Poesie francouzská nové doby/Ó ty jsi plakala…

Poesie francouzská nové doby
Zda králů zrození…	Ó ty jsi plakala…	Kde nízký oltář stojí…

Údaje o textu
Titulek:	Ó ty jsi plakala…
Autor:	Victor Hugo
Původní titulek:	Oh ! pourquoi te cacher ?
Zdroj:	Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 128–130. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Flebile, nescio quid.

Ovid

Ó ty jsi plakala! Nač tajiti se tím?
Co asi tanulo před snivým zrakem tvým,
      ký stín před tvojí duší zkvítá?
Zda dlouhý je to žal, zda černé tušení?
Zda mladých vzpomínek v minulost toužení,
      v kterých se ženy slabost zmítá?

Či lásky blaženost jsi prchat viděla?
Či hravé přeludy, jenž s tváří anděla
      před svítáním u našich dveří
v budoucnost otevrou ti steré pěšiny,
a tančí vesele, na hlavě květiny,
      a mrtvými jsou, než se šeří?

Od hrobů zapadlých zda s tahy přítele
se truchlý zjevil stín tvé duši rozchvělé
      a vzpomněl ti, jak léta běží,
a v tichu tázal se, když hasne denní svit,
ku kříži černému zda jdeš se pomodlit,
      kde tolik svadlých věnců leží?

Ne, tebe neleká teď toto zjevení.
Nám k pláči dostačí jen pouhé pomnění,
      že každý med jest žlučeplný,
že lidské snažení zde klame zisk a lež,
že naděj vnadí jen, že ruky nenajdeš,
      jež ztají bouř a ztiší vlny.

To vše, co mihne se v přeletu zefyrů
se křídly ze zlata, nachu a safírů,
      jen klame nás a znepokojí;
a zlato, svěžest, nach i pel se rozptýlí,
jak děcko uchvátí to křídlo motýlí,
      jak muž uchvátí naděj svoji!

Plač, slzy štěstím jsou; tvá píseň sladší jest
i zrak tvůj dojemný plá svěžím leskem hvězd,
      když tichá slza s něho skane;
luh v letě po dešti se více zelená,
i sluncem jasnějším obloha zlacená
      po dešti leskne se a plane.

Ó jako Rachel plač, jak Sara netaj žal!
My stále trpíme a trpět budem dál,
      těm běda, kteří v smíchu žijí!
Kdykoliv klesneme, vždy pozvedne nás Pán;
ráj dříve nešťastným, než dobrým bude dán,
      než modlícím se, těm jenž nyjí.

Plač jenom, ať to zvíš! jsou slzy velký dar,
neb síly zemdlené, jež zchvátil vášní žár,
      nám často osvěžují v boji,
a často cítí duch, když prchá pochybnost,
že z hlubin jeho tmy den nový jemu vzrost,
jenž šíří sladkou rosu svoji.

Plač proto často; jen když plakat chceš, se skrej,
tam uhas žízeň svou, v svém srdci asyl měj,
      slz kouzlo chceš-li poznat zcela;
před světem štěstí lesk nechť žal tvůj utiší,
jen dbej, jak v letě plod, by v srdce zátiší
      tvá duše poklad slzí měla.

Květ, jenž se otvírá s jitřenkou ve slzách
a na němž v poledne čarovných barev nach
      a záře v plaché kráse hrají,
pod zlatým pelem svým před lidí očima
až na dně kalíšku, kde sladkou vůni má,
      tak často slznou perlu tají!