Poesie (nová řada)/Obecenstvo k básníkům

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Obecenstvo k básníkům
Autor: Adam Asnyk
Původní titulek: Publiczność do poetów
Zdroj: ASNYK, Adam. Poesie (nová řada). Praha: J. Otto, 1892. s. 114–120.
Licence: PD old 70
Překlad: František Kvapil
Licence překlad: PD old 70

Vy stejnou pějete nám věčně notou!
Pějete o zoufalství, strasti tklivé,
o srdci, otráveném vášní, slotou
v melancholii mlhavé a snivé —
o lásce hřeby probité a psotou,
o ukrutnosti sněžných ruček divé
a míjejíce radosti a ruchu
v měsíčnou bledost strojíte se duchů!

Vy tytéž vzdechy snad již tisíckráte
buď v oči blankytné neb tmavé, žárné,
buď v útlou nožku, v plné rámě tkáte —
ve tvary známé, více méně zdárné,
a v touze pak jak Tantal umíráte,
obětí plni v bohatýrstvo marné:
i snad, ač mnohý v rýmu brkne, jekne,
přec milenky se rukou nedotekne.

Ach! ona vždy s tou lící krásnou, cudnou
vám srdce mukou nevýslovnou chvátí —
když vzhlédne — přežít pohled, prací trudnou!
Když odvrátí zrak — svět se v chmury tratí,
vše ztraceno jest, ona hvězdou bludnou,
kol temno, noc a smutek nad závratí!
A nezůstane nic — ó sudbo hřmící!
než zemřít v mukách — znělek na hranici.

Ty samé věčné strasti bezpříkladné
i božské půvaby a vděky tajné —
ten bujný vlas a pohyby tak vnadné,
růžových rtíků sladké kouzlo bájné,
ty oči, plné lásky a přec zrádné,
jež brillantně dřív opěval již Heine:
ty zoubky perlové a brvy, řasy,
šat bělostný, ten květ, jenž zdobí vlasy!

I plno všude něžných slov je zříti,
jež plynou jako šumné vodopády,
étheru sladké vůně k nepozbytí —
i plno nářku, zkázy, bídy, zrady
promarněného papíru i žití,
posmrtných besed prokletců i svády…
Což klubko jedno z téhož snuje koutka:
kaprice hezké panenky a choutka!

Dost známe rozkoší těch zpěvy chudé,
dost smíchu, který znít má ironicky,
krvavých dešťů, mhy a luny rudé —
nepochopených sil žal démonický
nás nudí s věštci labutími všude,
co umírají jenom v stesku vždycky —
dost satanství nám, zbožňování, dýmu,
i podobného šarlatánstva z rýmů!

Což z toho nám, že bohatýrky kroje
vám lásku přisáhnou a vás pak zradí!
Dost značné, pravda, útrapy to zdroje,
leč netřeba svět sazí líčit v mládí
a vulkanické pouštět ohněstroje,
jež nejsou k ničemu a v nic jen pádí!
Vám hezky se to v rýmech lká a bouří,
leč my se za to kuckáme pak v kouři.

Jest láska věcí bez odporu pěknou,
má v poesii práva nad svět stará:
leč ať jí z tváře lidské neoseknou,
ať vezdy žitím bytost její hárá!
Je směšna, když ji zmrzačí a svléknou,
tak bledou, krvavou: buď svěží, jará!
Ach, co by k tomu Afrodite řekla,
vás kdyby spatřila a vaše pekla!

Vás nechápajíc zajisté pak zcela,
že lásky řečí mluvíte a zvykem,
spíš za Oresty šílené by měla
váš chmurný pohled, s chvěním tak a vzlykem
na skále samovražd když v potu čela
vy nebi rouháte se vykřičníkem!
Svou jistě prs by zakryla pak tvrdou
a s hněvem opustila vás a zhrdou.

Teď, pravda — ona též, ta nahá, řecká
zlou na světě má pověst, kam jen vkročí:
sentimentálnost Němců vládne dětská,
jež v mlhách tone, do mlh vždy jen zbočí,
a mládež kupecká a řádná všecka
před její sochou zakrývá si oči
a v krámě na loket se kladouc, věru
sní o kabátku ideálním v šeru.

Jeť třeba, víme též, soch tvary ladné
vyplnit vyšším dechem idealu,
na mramor nahý svit ať nový padne,
moc kouzelná v těl krásu, život v skálu:
věříme rovněž v ducha vzlet, leč žádné
již nechcem písně rozbroje a žalu
zde mezi duchem nedostihlým v dáli
a bídným tělem, jež se v blátě válí.

Té shody chceme, harmonie v tiši,
jež první vezdy podmínkou je krásy —
těch zvuků chceme, které každý slyší
na rtu, jenž polibkem se chví a hlásí —
ne vřesku dervišů, jež šalbou dýší,
když opojeni v narkotické kvasy
bez dechu, paměti se v kole točí
a mní, že celý svět se točit zočí.

Nadšení chceme, jež by v žití zdroji
svět krásy nový objevilo směle,
jež ku předu by spělo v každém boji
osvěžit srdce slabé, zmalátnělé!
Jež v klidu klassickém by rylo svoji
síť postav hrdých s laurem na jich čele
a lidstva cíle pozvedlo zas Právem,
vždy zdravé tužby v těle budíc zdravém.

Leč smutní luny milenci, zdaž máte
vy k tomu v ňadrech vlastních dosti síly?
Z vás každý, opřen na své loutně zlaté,
v půl nachýlený temné do mohyly,
ve strachu slouchá svádě vichrů klaté
a zpívá o zjevech, jež se mu snily —
a že má hlásek tenký, jemný, mladý,
panenky útlé slyší ho vždy rády.

Tím k velikosti nároky se vedou,
tak věštec roste v milostkách, jichž na sta,
zrak v slzách, v pláči smích má s tváří bledou,
vždyť chytře zradila ho děvčat kasta:
teď zhrdá světem, zábavou i vědou,
jen trpce usměje se kdys a basta —
i píše básně velmi ironické
a pekelné, leč ne vždy grammatické.

Má ironie vlastní svůj vděk čelný,
lze na Parnassu štíty se jí vznésti:
znak chová krásy, bolesti ryk želný,
a mnoho pravdy v drsné její zvěsti,
když na předmět se vrhá nesmrtelný
zříc, že se v život nevtělí a štěstí,
neb když se v spory lidských srdcí vtírá
a trpkým smíchem krajnosti dvě svírá.

Leč ironie, drazí páni, zdá se,
že není v míč hra příjemná a snadná,
jíž mohla by se vždy a v každém čase
ze školy vyšlá mládež bavit chladná;
ten ještě není Heine, kdo tak v hlase
zná plakat, smát se, v rýmech schna i vadna
a užívá slov sběhlých do cynismu,
jež v romantickém našel katechismu.

I radím vám, ó pěvci naši, v chládku
let vašich Mús ať odpočívat začne:
ať nikdo z vás v tom nemučí se zmatku,
neskáče v tůně zoufalství již mračné
pro nevděčnou tu Marušku neb Katku!
Ať nezalétá v kraje nadoblačné
rozbíjet hvězdy: nám již dechu schází
za vámi spěchat v daleké tak srázy.

Vy buďtež spíše skromní, prostí, jaří!
myšlénku vrzte posluchačů klínem,
ať vámi v srdcích krásy touha září!
Nechť píseň vaše dobrým bude vínem,
jež by nás mohlo zahřívati v stáří —
leč nehledejte půtky s Apolinem
a jestli rada nezdrží vás naše,
na osud vzpomeňte si Marsyáše!