Plukovník Švec/Dějství první

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dějství první
Podtitulek: Penza
Autor: Rudolf Medek
Zdroj: Literární salon
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Josef Jiří Švec, Penza

Osoby:

PORUČÍK ŠVEC

PORUČÍK KALUŽA

PRAPORČÍK TROJAN

JANDA

MARTYŠKA

PAN KÓDL

PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÝ DOBROVOLNÍK

DRUHÝ ČESKOSLOVENSKÝ DOBROVOLNÍK

TŘETÍ ČESKOSLOVENSKÝ DOBROVOLNÍK

DALŠÍ ČESKOSLOVENSKÝ DOBROVOLNÍK

JINÝ ČESKOSLOVENSKÝ DOBROVOLNÍK

VOJÁK – SLOVÁK ČESKOSLOVENSKÝ DOBROVOLNÍK

GENERÁL, velitel I. československé divise

JEHO NÁČELNÍK ŠTÁBU

PRVNÍ RUSKÝ ŽELEZNIČÁŘ

DRUHÝ RUSKÝ ŽELEZNIČÁŘ

PRVNÍ „MĚŠOČNÍK“

DRUHÝ „MĚŠOČNÍK“

PRVNÍ DELEGÁT sovětu v Penze

DRUHÝ DELEGÁT sovětu v Penze

SOVĚTSKÝ DOPRAVNÍ KOMISAŘ

ŽELEZNIČNÍ ÚŘEDNÍK

Českoslovenští vojáci.
Ruští železničáři a zřízenci. „Měšočníci.“


KOMISAŘ dopravní neklidně přechází místností. Vstoupí železniční ÚŘEDNÍK.

KOMISAŘ: Přijeli?

ÚŘEDNÍK: Vlak vjíždí právě do stanice, soudruhu komisaři.

KOMISAŘ: Kdo je na peroně? Petrov?

ÚŘEDNÍK: Petrov, soudruhu komisaři.

KOMISAŘ: Petrov je ovšem hlupák. Každý Petrov, kterého jsem poznal, byl hlupák. A zde nelze dělat hlouposti.

ÚŘEDNÍK: Rozkážete, soudruhu?

KOMISAŘ: Zatím nic. – A co ti tam?

ÚŘEDNÍK: Koho míníte, soudruhu?

KOMISAŘ: Nu, ti – s běločervenými stužkami. Nechápavý! Člověk aby stále jen řval na plnou hubu.

ÚŘEDNÍK: Čechoslováci? Jsou klidní – zdá se...

KOMISAŘ: Zdá se... Nejhorší je právě, co se zdá. Jsou klidni... hm...

ÚŘEDNÍK: Jste nervosní, soudruhu.

KOMISAŘ: Mlčet! A vy jste drzý. Jako každý menševik.

ÚŘEDNÍK (pokrčí rameny; po chvíli): Přišel jsem pro rozkazy, soudruhu!

KOMISAŘ (mávne rukou): Všichni s nimi tajně sympatisujete. Vy – i esseři. Čert aby vás vzal! Kdoví, jaké naděje v ně neskládáte.

ÚŘEDNÍK: Myslím, soudruhu, že sovět do nich vkládá naděje nemalé. Vyzval je přece, aby vstoupili do ruské armády. A mnozí už vstoupili.

KOMISAŘ: Mnozí? Kdybyste nemluvil hlouposti. A netropil si blázny. Nařizuji vám...

ÚŘEDNÍK: K vašim službám, soudruhu...

KOMISAŘ: Nařizuji vám, okamžitě přivésti ke mně náčelníka vlaku s pancéřovými automobily. Co tam dělá, u čerta, Petrov?

ÚŘEDNÍK: Běžím, soudruhu.

KOMISAŘ: Běžte! Cvalem! Vlak přece musí být už chvíli ve stanici. (K telefonu, zvoní, telefonuje.) Haló, komisař dopravy Kostomarov. Sovět? Kurajev? Vlak s pancéřovými automobily...

(Při „Haló“ vstoupí poručík Kaluža se dvěma československými vojáky v plné zbroji. Všichni v místnosti ztrnou v údivu. Také úředník zůstane stát přede dveřmi.)

KALUŽA (Slezan, mluví úsečně): Vlak s pancéřovými automobily – hlaste to, prosím, do sovětu, továryši – je v rukách našich.

KOMISAŘ (upustí sluchátko).

KALUŽA: V rukách Čechoslováků. Jen to hlaste, továryši!

KOMISAŘ: Čeho se to odvažujete? A co ti ozbrojení vojáci?

KALUŽA (lhostejně): Odvažujeme se!

PRVNÍ VOJÁK (čsl.): Už toho máme všeho tákhle. (Gesto). Továryši!

DRUHÝ VOJÁK: Tak mne pojďte odzbrojit. Máte přece rozkaz Trockého. Každého Čechoslováka ihned odzbrojit a zprotiví-li se, na místě zastřelit. Protivím se.

(Zvoní telefon.)

KALUŽA: Volá vás sovět, továryši. Nu, tak, hlaste přece, že pancéřový vlak je v rukách Čechoslováků!

KOMISAŘ: Kdo dal k tomu rozkaz?

KALUŽA: Poručík Švec.

KOMISAŘ (ironicky): Neznám nijakého takového poručíka.

PRVNÍ VOJÁK: Tak ho poznáte, továryši.

KOMISAŘ (chvějící se rukou bere trubku telefonní, pohnutým hlasem): Ano... Komisař dopravy Kostomarov... Nemohu za to, soudruhu... Prosím za prominutí... Áno, přerušili... Kdo? Nu... jak vám to říci, soudruhu? Důstojník. Jejich důstojník... To jest, jejich, ano, Čechoslovák... Tak jest. Ozbrojený. A dva vojáci. Také ozbrojení. Kde vzali zbraně? Nevím, soudruhu... Horší je... horší je však... že...

KALUŽA: Čas kvapí, továryši. Tohle jsou všecko zdlouhavé ruské historie. Marš! (Odstrčí poděšeného komisaře, který se zhroutí na křeslo a zakryje hlavu v rukách. Telefonuje:) Haló! Zde poručík Kaluža. Čechoslovák, ano! Oznamuji vám, že vlak s pancéřovými automobily, který právě přijel na stanici Penza, římská dvě, byl ihned obsazen našimi vojáky. Nikdo nebyl zabit, nikdo nebyl raněn. Posádka vlaku se vzdala. Ano – bez výstřelu. Jinak je vše v nejlepším pořádku. – – Prosím, abyste se mnou mluvil zdvořileji, občane Kurajeve...

PRVNÍ VOJÁK: Nezdržuj se s ním, bratře poručíku.

DRUHÝ VOJÁK: I jen ať jim to řekne. Už dávno se s nimi mělo jinak mluvit a ne stále jim lézt do zadnice.

KALUŽA (do telefonu): Moji vojáci, s nimiž jste měl včera čest si pohovořit, tak říkajíc od srdce, soudruhu Kurajeve, jsou již netrpěliví. Rádi bychom totiž v klidu odcestovali z Penzy na východ. To jest asi vše, co vám mohu zatím říci. Vy víte sám nejlépe, proč sem ty pancéřové automobily přijely. Co, prosím? – Že jely do Samary? – Proti atamanu Dutovi? – Nebudeme se o tom příti v telefonu, soudruhu Kurajeve. Za tři měsíce, co tu stojíme, naučili jsme se už rozuměti dobře vašim tvrzením a vašim slibům. Ne! To není možno! Pancéřáky zůstanou zatím v našich rukách. Dopraviti je do města? Nejsme šílenci, občane. Garantujete? Co garantujete? Ostatně já mám svoje rozkazy. Ano. A vy máte rozkazy. My o nich dobře víme. Ale vše záleží od vás.

PRVNÍ VOJÁK: Ať nás propustí na východ.

DRUHÝ VOJÁK: A všechny ešelony naše, které stojí na západ od Penzy.

PRVNÍ VOJÁK: Máme dost už téhle krvavé kaše, kterou před našima očima denně tady míchají.

DRUHÝ VOJÁK: Kdyby nás nezdržovali, mohli bychom být dávno ve Vladivostoku.

KALUŽA (do telefonu): To je vše nemožné, občane. Buďte bez starosti, nikdo jich neštve, pobouření mezi našimi lidmi jest spontánní a živelné, včera jste to viděl. Škoda slov. Ano! Odkládám sluchátko, soudruhu předsedo penzského sovětu! (Odstoupí od telefonu.)


(Vstoupí rozčilený JANDA, MARTYŠKA a NĚKOLIK DOBROVOLNÍKŮ.)


JANDA: To je strašné, bratři! Kam se to řítíme! Co z tohohle bude?

MARTYŠKA: Měla by se svolat nějaká schůze.

PRVNÍ VOJÁK: S tvými schůzemi! Nenaschůzovali jsme se už víc než dost? Pořád schůzujeme, žvaníme – a sověty nám posílají na záda obrněné vlaky!

MARTYŠKA: Tím vším je vinna Národní rada! Vždycky jsem to říkal: Nevěřte, bratři, našemu vedení. Je zaprodáno bolševikům.

JANDA: Ach, ne, to není to!

MARTYŠKA: Měl by se zřídit nějaký komitét. Divisní výbor nefunguje.

DRUHÝ VOJÁK: Myslím, že teď budou muset dobře fungovat naše vintovky.

JANDA: Tak, ty mluvíš o krveprolití, bratře? Vintovky?

DRUHÝ VOJÁK: Jsem voják, bratře Jando. A musím být připraven i na krveprolití.

JANDA: Ale to přece není možné, hoši! Musím stůj co stůj zabránit prolévání krve. Je to ruská krev, bratři, ruská krev! A kdo dal vlastně rozkaz k tomu, aby broněviky byly obsazeny?

KALUŽA: Poručík Švec.

MARTYŠKA: Jenom nedopusťme, aby měli oficíři v rukou iniciativu. Musíme mít výkonný výbor.

JANDA: To není možné, že by Švec dal takový rozkaz. Znám ho. Je tak klidný a rozvážný.

KALUŽA: Právě proto dal ten rozkaz.

DRUHÝ VOJÁK: A musel ho dát, abyste to věděli. Kdyby ho nedal, obsadili bychom pancéřáky sami.

PRVNÍ VOJÁK: Tak je to! Kulomety jejich byly namířeny na naše vlaky. Museli jsme je předejít. A nechtěli jsme bronýráky obsadit bez vojenského rozkazu.

DRUHÝ VOJÁK: Včera jsme všichni před Kurajevem řekli, že věříme našim důstojníkům. Běžel jsem k Ševcovi a řekl mu, co se děje. A že kluci obsadí bronýráky. A že chceme nějaký rozkaz, protože jsme vojáci.

KALUŽA: Chvála Bohu! Vojáci!

DRUHÝ VOJÁK: Švec vzal svůj nagan, vyběhl z vagonu, viděl naše „položenije“ a dal rozkazy. Sám řekl ještě: Pokud možno, bez krve, hoši! A stalo se. Bylo to ancvaj!

MARTYŠKA: A že nebylo nic slyšet?

KALUŽA: To se děje bez řeči, Martyško. (K sovětským zřízencům, kteří stojí bezradně v koutě místnosti): Vy jste něco slyšeli, továryši? – Továryši ztratili řeč. Co s nimi? Prosím, do vedlejší místnosti. Měli jste noční službu, pánové. Odpočiňte si. (K jednomu vojáku): Ferdo, šup. Postav se k nim a bav je. Nač nás tady mají poslouchat?

JANDA: A co sovět, pro Krista?

KALUŽA: Ví o tom.

JANDA: Kurajev?

KALUŽA: Ano, ten. Není s ním však řeči.

JANDA: Musí s ním být řeč. Musíme se dohodnout.

KALUŽA: Nikdo by neměl nic proti tomu. Ale dohodujeme se už tři měsíce.

JANDA: K boji nesmí dojíti.

PRVNÍ VOJÁK: Odzbrojit se nedáme!

DRUHÝ VOJÁK: A do zajateckých táborů se nevrátíme!

PRVNÍ VOJÁK: Ani ne do Austrie...

DRUHÝ VOJÁK: Ani do ruské armády nepůjdeme!

JANDA: Musíme vyjednávat! Vyjednávat!

PRVNÍ VOJÁK: Vyjednávej, chceš-li.

KALUŽA: Celou noc vyjednávali naši lidé v sovětu ve městě. Vrátili se až k ránu. Po všem vyjednávání poslal na nás za hodinu po tom Kurajev pancéřové automobily ze Saratova.

JANDA: Ale krev, krev, bratři! Kdo vezme na sebe odpovědnost?

MARTYŠKA: Právě proto by měl být nějaký komitét. Co teď?

JANDA: Vyjednávat! Vyjednávat, bratři! Což je možné, aby Češi povstali proti ruské revoluci? – My – proti sovětské vládě? Nevěřím, že by mohla s námi zle smýšlet! Proboha, vláda dělníků a sedláků! Bratři, vzpamatujte se, nedávejte se vlákat do nijakého dobrodružství! Jde o osud celého našeho vojska a snad celého hnutí. Bylo by to proti všem našim dějinným tradicím, kdybychom vyvolali boj s ruským komunismem.

KALUŽA: A vyvolají-li ten boj sověty samy?

JANDA: Nevěřím tomu. Snad jsou špatně informovány. Musíme míti my rozum. Musíme jít na nejkrajnější ústupky.

PRVNÍ VOJÁK: Ať jsou dobře informovány nebo ne, hlavní je, že na nás posílají bronýráky. Že nás chtějí rozehnat. Že nás chtějí vlákat do rudých gard, po nichž nám nic není. Nejsme tu proto, abychom proháněli ruskou buržoasii. A ústupky? Jaké ještě ústupky? Odevzdali jsme jim téměř všechny své zbraně. Nechceme na nich nic, než aby nás volně propustili na východ, jak nám to slíbili.

DRUHÝ VOJÁK: Kdybychom jim byli nedávali zbraně, pustili by nás už dávno ke všem čertům, protože by se nás báli. Teď si troufají. Ale sáhnou-li na nás...

PRVNÍ VOJÁK: Budeme se s nima rvát holýma rukama. Jako s každým, kdo by na nás povstal. Budeme kousat, pokud máme zuby, jako psi, a škrabat jako kočky... nezbude-li nic jiného.

JANDA: Bratři, nepoznávám vás.

KALUŽA: Já je poznávám, milý Chelčický.

MARTYŠKA: Ale komitét přece uděláme. Bratře poručíku, to si nemysli, prosím. Ať je jak chce, tohle si vojsko vyřídí samo. A já vás vyzývám, bratři... demokracie... (Venku hluk, šum, otevře dveře.)

PRVNÍ VOJÁK: Hoši, divisionář!

(Vejde GENERÁL, jeho NÁČELNÍK ŠTÁBU, ŠVEC, TROJAN a OSTATNÍ DŮSTOJNÍCI.)

KALUŽA (v pozoru, salutuje): Pane generále, hlásím, že dnes ráno vjel na stanici Penza, římská dvě, sovětský ešelon, vypravený jako obrněný vlak s pancéřovými automobily na plošinách. Poněvadž po tom všem, co v posledních dnech se děje mezi námi a sovětem v Penze, museli jsme se domnívat...

GENERÁL: (starší, tělnatý, velmi znepokojený, nejistý): Tak... To, toť... ano. Já vím. Děkuji vám, poručíku... Vím... Hlásil mi už poručík Švec. Hlásil jste mi to, pravda, Švec?

ŠVEC (salutuje): Ano, pane generále.

KALUŽA: Hlásím dále, že jsem isoloval úředníky stanice ve vedlejší místnosti...

GENERÁL: Nu, ano, ano. Víme-li, ovšem... nu, jak bych to řekl? Co tomu říká náčelník štábu?

RUSKÝ DŮSTOJNÍK (náčelník štábu I. divise československé, rozpačitě): Vaše prevoschoditělstvo...

ŠVEC: Je nutno rychle jednat, pane generále.

GENERÁL: Ovšem! To je tak... Podle dosavadních disposic... Vaši tam, tak říkajíc, přikazují neutralitu...

(Venku se ozvou první vzdálené výstřely.)

KALUŽA: To je ve městě...

JANDA (zděšeně): Kontrarevolucionáři! To jsou kontrarevolucionáři! Pane Bože, vidíte, oni nám půjdou na pomoc!

PRVNÍ VOJÁK: Ale to si tam jen tak střílejí. Tady už kolik měsíců pořád někdo střílí. Čert ví...

ŠVEC: Ticho! Pane divisionáři...

GENERÁL: Nu, nu! Ticho! Ano! Je nutno zaujmout stanoviska...

ŠVEC: Obsadili jsme broněviky. Hlásil jsem to. Bylo to nutno. Prosíme o další rozkazy, pane divisionáři.

GENERÁL: Další rozkazy... Ano... Další rozkazy... Pánové... Jaké chcete vlastně rozkazy? Mám přikázáno z vašeho politického ústředí... Víte-li, pánové, je nutno věc uvážit, poradit se. To není maličkost.

(Opět výstřely.)

ŠVEC: To není maličkost. Ale čas utíká.

GENERÁL: Utíká... utíká... to je právě to. Nedostatek času. Máme úžasný nedostatek času. Jak tedy máš vypracovat pořádné plány? Ať řekne náčelník štábu...

NÁČELNÍK ŠTÁBU: Vaše Prevoschoditělstvo...

KALUŽA: Tohle jsou hromské řeči. (Vojáci hlučí, reptají.)

PAN KÓDL (vběhne): Tak tady to mají! Ti drbani nám už střílejí po lidech. Mládeneček Vršeckej už ji dostal – a jakou pěknou.

ŠVEC: Pane Kódl, jsou voják?

PAN KÓDL: To taky sem, pane Švec. A když voni mně něco rozkážou, tak... Ale jinýho jako...

ŠVEC: Tak jim rozkazuji, pane Kódl, mlčet.

GENERÁL: Střílejí tedy už...

ŠVEC: Zdá se. Ale náš broněvik projíždí a patrouilluje celé nádraží.

GENERÁL (udiveně): Jak to? Jaký broněvik? Což my máme nějaký broněvik? Náčelníku štábu...

NÁČELNÍK ŠTÁBU: Vaše Prevoschoditělstvo...

ŠVEC: Máme broněvik, pane divisionáři. Je to obrněný vlak sovětský, který právě přijel, obsazený nyní našimi lidmi. Mám tam svoje kulometčíky a úderné granátčíky. V téže chvíli tento vlak zajišťuje penzský staniční rajon. Naše vlaky se pošinují a přesunují tak, aby jím byly chráněny. I váš vlak, pane generále. Vojáci se šikují k boji...

GENERÁL: Ano, tak... To je dobře. Ale vždyť já jsem...

ŠVEC: Nedal rozkaz, víme, pane generále. Čekáme už půl hodiny na vaše rozkazy.

MARTYŠKA: Neříkal jsem, že musíme udělat nějaký komitét?

ŠVEC: Byl jsem nucen dát některé rozkazy, pane generále, a počítám, že je dodatečně schválíte. Vojáci sami se ke mně obrátili, sami na mne naléhali. Nic nepodnikat – toť položiti se na jateční mlat a dát se zabít.

KALUŽA: Zdejší sovět má nařízeno z Moskvy odzbrojiti nás stůj co stůj. Kdo zná Sovnarkom, nemůže pochybovat o tom, že to učiní. Jste přece Rus, pane generále. Jistě to znáte...

GENERÁL: Ach, ano... Ale, pánové... Je mi tak těžko nésti zodpovědnost...

ŠVEC: Jste velitel divise, generále!

GENERÁL: Jak to se mnou mluvíte, poručíku? (Repot.)

TROJAN: Pane generále, právě proto, že jste Rus, měl byste určitěji hovořiti o zodpovědnosti. Kdož ví, snad jde také o Rusko v této chvíli. Mluvil jste vždy velmi odmítavě o sovětské vládě. Příkřeji, než my všichni dohromady.

GENERÁL: Ale, pánové, abych pravdu řekl... Ano, situace naše je beznadějná. Nevidím východiska...

HLASY: Oho! To je skandál!

GENERÁL: Co chcete dělat v této situaci? Rozvažte přece věc zdravým rozumem.

JANDA: Bratři, zaklínám vás, buďme rozumní a rozvážní! Generál je odborník. Vyslechněte ho. Co my můžeme rozumět?

MARTYŠKA: Samý práporčík a tu a tam nějaký poručík...

PAN KÓDL: Kušujou, voni vejbore!

GENERÁL: Nemáme ani dvě stě pušek na ešelon, na vlak všeho všudy jediný kulomet, nemáme vůbec děl. Odevzdali jsme z příkazu vašeho politického komisaře v Kursku všecko téměř, co je nevyhnutelno k vedení nějaké vojny. Všechny koně, aeroplány, těžká i lehká děla, spousty střeliva – vše, co jsme před Němci vyvezli z Ukrajiny. Zde v Penze vlaky, které nás už předjely na východ, a z části i ty vlaky, které stojí dnes na zdejším nádraží, odevzdaly bezmála ostatní zbraně sovětu penzskému. Jsme bezbranní, pánové, zatím co Penza je po zuby ozbrojena právě našimi zbraněmi. Opravdu, nevidím východiska...

KALUŽA (hněvivě): Co tedy, u čerta? Vzdát se? Cholera!

VŠICHNI: Oho! Oho! Nakašlat! To tak!

JANDA: Ale co chcete dělat, bratři?

ŠVEC (s úsměvem, klade ruku na rámě Jandovo): Dobýt Penzy, chlapče!

VOJÁCI: Hurrá! Hurrá! Švec!

ŠVEC: Dobýt města! Je nutno nejen vyklidit nádraží od znepokojujících živlů, ale pacifikovati město. Máme přece ještě svoje ešelony v Krivozerovce, v Serdobsku, ve Rtiščevě, všecko na západ odtud, a vše musí projet zdejší stanicí. Jak to projede, bude-li nás z města ostřelovat sovětská artilerie a budou-li na nás útočit sovětské trupy? Je nutno dobýt města – hle, tamtoho krásného bílého města na vrchu, pěkným, rychlým, překvapujícím... údernickým útokem... zborovským...

VOJÁCI: Hurrá! Hurrá! Zborov! Nový Zborov!

MARTYŠKA: Včera tady delegát čeljabinského sjezdu přece povídal, že pojedeme kupředu vlastním pořádkem. Ale neříkal nic, že máme dobývat cizích měst.

PAN KÓDL: A jak to chtěj jet kupředu, voni mašinfíro? Copak je to „vlastním pořádkem“, když jim ty červený bagáni budou do toho jejich pořádku střílet?

GENERÁL: Nikdy nedobudete města, pánové. Podívejte se přece, je to pevnost! Odděluje vás řeka Penza a řeka Sura. Odevzdali jste sami městu 400 kulometů.

ŠVEC: Pět set kulometů je ve městě.

GENERÁL: Odkud to víte?

ŠVEC: Jsme staří rozvědčíci, pane generále. Víme také, kde jsou ty kulomety umístěny.

JANDA: Ty jsi připravoval tuhle vojnu, bratře Šveci?

ŠVEC: Ne! Předvídal jsem prostě vojnu, kterou sověty proti nám připravovaly. A sbíral jsem zprávy o tom.

GENERÁL: Šílenství.

KALUŽA: Cholera! Čert vás vezmi, generále! Celý čas jste chodil mezi námi, důstojníky, a štval jste proti sovětům. Kolikrát jste povídal: Oh, svoloč, my bychom vám ukázali. Na Moskvu jste se kasal.

TROJAN (smířlivě): Veďte nás, pane divisionáři. Budeme se bít. A jak se budeme bít!

GENERÁL (rozpačitě): Bylo by jediné východisko: Opustiti ešelony a pěším bojem ustupovati do stepí...

VOJÁCI: Hó! Ohó! Opustiti ešelony! Do stepí!

GENERÁL: Ano, probíjeti se k atamanu Dutovu do orenburské oblasti. Co chcete počít s vlaky? Vzpomeňte, co už v březnu říkal Diterichs. Nepodaří se nám forsírovat Volhu. A tehdy nás stálo v Penze na čtyřicet tisíc. Kolik je nás teď v Penze? Pár set.

TROJAN: A Krivozerovku, Serdobsk ponechati osudu? Celý náš batalion a celý čtvrtý pluk?

KALUŽA: Nikdo neopustí naše vozové hradby, generále. Jak málo znáte naše lidi!

TROJAN: A nikdo neopustí bratří, kteří jsou vzadu.

VOJÁCI: Nikdo! Nikdo!

GENERÁL: Máme spoustu verst do Čeljabinska, kde jsou naše hlavní síly. Kdy tam chcete dorazit?

KALUŽA: Hlavní je, že tam opravdu chceme dorazit.

GENERÁL: Máme před sebou Kuzněck, Syzraň, Samaru, Kiněl, Ufu, Zlatoust – silná centra sovětská.

VOJÁCI: Dobudeme jich!

GENERÁL: Budou vám strhávat mosty...

KALUŽA: Budeme je opravovat. Od čeho jsem inženýr?

GENERÁL: Rozrušovat trať!

VOJÁCI: Spravíme ji!

GENERÁL: A co železničáři?

KALUŽA: Najdeme svoje. Ale i Rusové nám pomohou. Železničáři jsou vesměs odpůrci sovětské vlády. Eseři a menševici.

GENERÁL: Stejná socialistická svoloč jako bolševici!

(Venku se ozve pískání jedné, potom dvou, tří továrních sirén. Chvíli ticho.)

JANDA: Tovární sirény! Dělnictvo...

GENERÁL: Zmobilisují proti nám všecko dělnictvo. Nejste zařízeni na občanskou válku. Pánové, umoudřete se. Nelze... nelze...

ŠVEC: Co nelze?

GENERÁL: Nésti zodpovědnost. Co říkáte, náčelníku štábu?

NÁČELNÍK ŠTÁBU: Tak jest, Vaše Prevoschoditělstvo. Souhlasím s Vaším Prevoschoditělstvem.

(Výstřely. Dělová rána.)

GENERÁL: Pánové, nemám nijakých direktiv ani od štábu armádního sboru, ani od vašeho politického vedení. Slyšíte přece, co se děje. Nemám důvěry v tento podnik. Zbavte mne, prosím, velení!

KALUŽA: Sto Pierunóv! Hanba!

VOJÁCI: Hanba! Zrada!

GENERÁL: Rozumějte mi, bratři! Jsem voják! Jsem generál...

VOJÁCI: Hanba! Hanba!

GENERÁL: Nemohu přece vésti guerillu.

PAN KÓDL: Ani švarmlinii nemůžou vésti, starej pane!

GENERÁL: Bratři... Braťja Slavjané...

VOJÁCI: Ke zdi s ním! Zastřelit!

PAN KÓDL: Mládenečkové, vemte je na štyky! Na bajonety!

ŠVEC: Pozor! Ani krok!

VOJÁCI: Přece se s nimi nebudeme ceremonit! Beztoho kvůli nim naši kluci už krvácejí!

MARTYŠKA: No jo, ale kdo převezme velení? Je to samej prápora a poručík! Mělo by se...

VOJÁCI: Švec! Švec! Švec!

TROJAN: Ať žije poručík Švec!

PRVNÍ VOJÁK: Ať žije náš Švec! To je náš generál!

DRUHÝ VOJÁK: Je z nás! Je to náš hoch!

TŘETÍ VOJÁK: Co bychom byli bez něho?

PRVNÍ VOJÁK: Kam bychom se už dnes bez něho poděli?

VOJÁCI: Hanba zbabělcům! Ať žije náš velitel Švec.

PAN KÓDL: A nikdo jinej! Pane Švec, rozkážou, a dem!

KALUŽA: Tak je to, kluci hromsky! A honem do toho. Švec a basta! A ať někdo cekne...

MARTYŠKA: No jo, ale bratři...

VOJÁCI: Ať žije poručík Švec! Však ho známe.

PAN KÓDL: A pan Švec zná nás. Mužou se na své mládenečky spolehnout!

VOJÁCI: Hurrá, Švec. Na ramena! (Zdvihnou Ševce na ramena. Noví vojáci vbíhají do místnosti. Mávají puškami, tasí šavle.)

VOJÁCI: Spolehni se na nás, bratře Ševče!

PRVNÍ VOJÁK: Plně ti důvěřujeme.

ŠVEC (seskočí s jejich ramen a utiší je velitelským gestem): Co to má znamenat! Tomuhle se říká pořádek? Tohle je československé vojsko? Vy si chcete volit svoje náčelníky? To bývalo za Kerenského – dnes už to ani rudí gardisté nedělají. Dnes mne – koho budete volit zítra? Až mne budete mít dost?

PAN KÓDL: Dycky jich, pane Švec.

VOJÁCI: Ať žije náš velitel Švec!

TROJAN: Nikdo tě nevolí, bratře poručíku, nikdo nehlasuje, nikdo nepíše tvé jméno na nějaký lístek. Vše jde tak – samo sebou. Nemůže být jinak!

KALUŽA: Tak je to! Pravda je to. Jsi naším velitelem a nikdo nemá nic proti tomu.

ŠVEC: Jak si to všecko divoce představujete! Jsem jen velitel praporu jako řada jiných důstojníků v penzské skupině.

KALUŽA: Sto Pierunóv! Ale nejlepší velitel praporu!

ŠVEC: Uděluji ti důtku, bratře rotný.

KALUŽA: Přijímám ji, bratře vrchní veliteli! (Salutuje.)

TROJAN: Bratře poručíku, nemůžeš se vyhnout tomu, k čemuž tě všichni voláme. Je to povinnost...

ŠVEC: Povinnost...

TROJAN: Jsi starý voják. Zborovák. Vojáci našeho pluku tě znají, milují tě, důvěřují ti. Potřebují velitele, jemuž by mohli důvěřovat, ale je tu ještě více: vojáci v tebe věří! A tahle víra povede nás všecky k vítězství. I přes nejhorší překážky.

VOJÁCI: Věříme! Věříme ti, bratře Ševče!

ŠVEC: Ale čeljabinský sjezd odevzdává vedení celé skupiny veliteli 4. pluku.

KALUŽA: Není zde. Jel ke svému pluku – a je to správné. Musíme mít svého velitele ihned, zde v Penze, kde už se začíná boj. Vyrostl jsi prostě z nás a nad nás jako topol nad ostatní stromy – a proč vůbec tak caním? Bratří, celá penzská posádka, jakož i batalion v Krivozerovce, všecky naše ešelony tady před Penzou i za Penzou vyplňují rozkazy poručíka Ševce!

TROJAN: Je to tvoje povinnost, bratře Ševče! Nikdy jsi neuhýbal své povinnosti.

VOJÁCI: Čekáme na tvé rozkazy! Ať žije Švec!

KALUŽA: Není jen povinnost pořádku. Je i povinnost činu. A ten čin: to je záchrana vojska.

ŠVEC (pokřižuje se velikým pravoslavným křížem): Záchrana vojska! Dobře! A dobře také, bratři, že jsem nedávno přestoupil na pravoslaví. Snad proto, abych spíše unesl tento kříž, který na mne vkládáte. Veliký ruský kříž, těžší všech ostatních... (ke generálovi): Generále...

PRVNÍ VOJÁK: Ke zdi! Zrádcové!

VOJÁCI: Hanba! Neceremoňte se s nimi. Beztoho jsou to sovětští agenti.

ŠVEC: Generále, zatýkám vás.

GENERÁL: Pane veliteli... hleďte... vždyť já... smilujte se!

KALUŽA: Což jich poslat darem továryši Kurajevu?

GENERÁL (žalostivě): Toho přece neuděláte, bratja...

ŠVEC: Odveďte je a arestujte je v jejich kupé. Stráž k nim! Potom se uvidí, co s nimi.

GENERÁL: Propusťte nás, pane veliteli. Mám rodinu. Hleďte, doberu se už nějak do Saratova. Třeba v přestrojení. Nebo do Rjazaně.

PAN KÓDL: Aspoň jim tu červenobílou pentli sundají s čepice. Nebo je za ni voddělají bolšouni.

ŠVEC: Odveďte je, jak jsem řekl. A konec řečí o tom.

(Odvedou GENERÁLA i NÁČELNÍKA ŠTÁBU. Venku se opět ozvou sirény, za okamžik pak se celé město rozezvučí poplašnými signály, splývajícími v úděsný chorál. Pausa. Po chvíli, kdy hukot utichá:)

JANDA: Ty tedy povedeš naše vojáky proti ruským dělníkům, bratře Ševče?

ŠVEC: Povedu je proti každému, kdo nás přepadne.

JANDA: Ale ti tam, kteří se teď právě ozývají, jsou přece Rusové...

ŠVEC: U Zborova jsme bojovali i proti Čechům a Slovákům.

JANDA: Stáli ve službách germánského imperialismu.

ŠVEC: Nesluší se mužům, příti se o slova tam, kde jde boj. Ostatně, co nám zbývá? Buď se vzdát nebo se bít. Něco ti řeknu, bratře Jando, ač bych ti to neměl říkat jako tvůj velitel! Chceš-li se uchránit boje proti bolševikům, nebráním ti. Můžeš jít. Jako šli někteří. Třeba přímo k nim.

JANDA: Nerozumíš mi, bratře Ševče, ač se tak dlouho známe. Rozumívali jsme si přece dobře kdysi v Soběslavi, když jsme chodívali jihočeskými silnicemi a kolem rybníků s topoly.

ŠVEC: Co tedy chceš?

JANDA: Zabránit krveprolití.

ŠVEC: Také nemiluji krev, zbytečně prolévanou. A co bys ty dělal?

JANDA: Vyjednával.

ŠVEC: Ještě?

JANDA: Ano, ještě. Do posledního okamžiku. Aby svědomí bylo čisté.

ŠVEC: Co znamená u tebe „poslední okamžik“?

KALUŽA: To je takový okamžik, kdy už sověty získaly všechen čas, dovezly všecky dostupné posily, provedly dokonale naše obklíčení, odřezaly nám všecky cesty ústupu...

VOJÁK (vstoupí a hlásí): Bratře poručíku, zadrželi jsme na cestě k nádraží dva takové chlapy, povídají, že jsou vod sovětu a že dou jako parlamentáři a že by rádi s někým jako mluvili. Tak sme jim povídali, že to můžou teď jedině s tebou, poněvadž my nic jinýho neuznáváme. Zbraně u sebe nemaj, se ví, že sme je prohledali. Máme je pustit?

ŠVEC: Okamžitě!

JANDA: Sovětští parlamentáři! Vidíte, sami přicházejí!

VOJÁK (přiváděje dva sovětské delegáty, oděné v kožené kabátce): Tak požalujte, tohle je náš novej komandir!

PRVNÍ DELEGÁT: Jsem člen sověta Kozlov.

DRUHÝ DELEGÁT: Člen gubernského sovětu v Penze Liebersohn.

ŠVEC: Poručík Švec. Posaďte se, občané. (Usednou.)

ŠVEC (stoje): Jsem k vašim službám.

DRUHÝ DELEGÁT: Vidíte-li, poručíku, nevím, uvědomujete-li si dosti dobře, do čeho se vrháte?

PRVNÍ DELEGÁT: Každý odpor proti sovětské moci je totiž marný. Ale přece jen, chceme zabránit krveprolití, a proto...

JANDA: Vidíte! Vidíte, hoši... Neříkal jsem to?

MARTYŠKA: Jsem člen divisního výboru, soudruzi ze sovětu. Jsem volený massou...

PAN KÓDL: Kdo jich volil, voni vejbore! Já ne. A sem taky masa...

MARTYŠKA: Mám proto právo vyjednávat. Ale to vám řeknu, soudruzi, že vším je vinna Národní rada.

DRUHÝ DELEGÁT: Souhlasíme s vámi, soudruhu. Vaše buržoasní Národní rada štve vás do konfliktu se sověty, poněvadž je koupena francouzskými kapitalisty, kteří vás chtějí zavléci do Francie. Ale je nám známo, že vás nemíní francouzská buržoasie poslati proti Němcům na západní frontě, jak byste si snad přáli, nýbrž míní vás poslat tišit povstání proletářských barevných mas ve svých koloniích.

PRVNÍ DELEGÁT: Hleďte, soudruhu, máme vám vyřídit usnesení mimořádného zasedání výkonného výboru našeho sovětu. Soudruh Kurajev, ač má jasný a neodvolatelný rozkaz Vojenkomisaře Trockého vás odzbrojit, rozformírovat a při odporu postřílet, nicméně sám, jaksi z vlastní moci...

DRUHÝ DELEGÁT: K věci, soudruhu. Krátce: dopustili jste se násilí tím, že jste se zmocnili vlaku s pancéřovými automobily, který dnes ráno vjel do stanice. Není naší povinností se vám zodpovídat, jaký to byl vlak a jaký cíl sledoval. Vy však jste spáchali zločin na sovětské vládě, porušili jste povinnosti hostí na sovětském teritoriu a zasloužíte nejpřísnější tresty. Za tento čin měli byste být decimováni. Přes to soudruh Kurajev soudí, že vám lze odpustiti. Pod podmínkou, že...

ŠVEC: Nuže?

VOJÁCI: Nu? Nu tak, honem! Sem ty podmínky!

DRUHÝ DELEGÁT: Okamžité složení zbraní.

VOJÁCI: Hú! Hú!

PAN KÓDL: Přijdou si pro ně, mamlasi!

ŠVEC: A dále?

DRUHÝ DELEGÁT: Vaše pluky budou rozformírovány. Vojákům bude dáno na vybranou buď vstoupit do dělnických artělů nebo do rudé armády, kdo by nechtěl tam ani sem, tedy se vrátí do zajateckých táborů. Jste přece na konec jen zajatci! A dále! Jelikož sověty mají důvodné podezření, že ve vašem důstojnickém sboru jsou živly kontrarevoluční, staví podmínku, že důstojníci mají být vydáni sovětům. Kdo na příklad dal rozkaz, aby byly obsazeny naše pancéřové automobily?

ŠVEC: Já!

VOJÁCI: A my všichni jsme za ním. Nedáme ho! Zkuste na něj sáhnout!

DRUHÝ DELEGÁT: Hm... To jste neudělal dobře, soudruhu. Vůbec, občané, hrajete s ohněm. Nezapomínejte, že sovětská vláda je dosti silna a má tolik moci, aby vás rozdrtila v prach a v drť, zachce-li se jí. Vaši ranní nerozvážnost chce vám soudruh Kurajev odpustit, ale jinak nemůže slevit z podmínek, jak je stanovily známé vám telegramy soudruha Aralova, Trockého a konečně i vašich vlastních plnomocníků v Moskvě.

ŠVEC: Občané, vaše podmínky jsou nesplnitelné.

DRUHÝ DELEGÁT: Vy tedy chcete stůj co stůj vojnu se sovětskou vládou?

ŠVEC: Chceme svatý pokoj od sovětské vlády.

TROJAN: Nad hlavu máme už krvavého divadla, které od října hrajete, továryši. Nepřivykli jsme tomuhle ovzduší lži, podlosti, ustavičného a nesmyslného vraždění, ošemetnosti a podvádění. Slíbili jste nám volný průjezd – a od chvíle tohoto slibu dělali jste vše, jen abyste nás rozdělili, podvrátili propagandou, kupovali jste naše slabé lidi za peníze a za sovětské hodnosti, roztahali jste naše vojsko po celé magistrále na tisíce verst, zadržujete schválně naše transporty, dráždíte naše lidi ustavičnými provokacemi, šikanujete naše vůdčí orgány a nestydíte se teď volati sirénami proti nám nevinné dělnictvo, které neví, oč běží, nestydíte se posílat proti nám žoldáky, najaté za peníze, z Maďarů a Němců. Kdybyste jen trochu upřímně chtěli, mohli jsme už dávno být ve Vladivostoku. A snad i pryč z Ruska.

PRVNÍ DELEGÁT: To je kontrarevoluce! Jste ve spojení s bílými.

DRUHÝ DELEGÁT: Vaši vůdcové jsou zaprodanci dohodového imperialismu.

TROJAN: Známe už nazpaměť všechna ta vaše slovíčka: imperialismus, kontrarevoluce, kapitalismus, buržoasie... hotové moře slov... pěkných „ruských“ slov... Utopíte se v nich, továryši.

DRUHÝ DELEGÁT (povstane prudce): Zbláznili jste se, pošetilci! Chcete býti proklínáni celým pracujícím světem? Miliony dělníků budou proklínat vaše jméno...

JANDA: Dohodněme se, soudruzi, pro Krista...

DRUHÝ DELEGÁT: Nechte si svého Krista! A jak si představujete to svoje: dohodněme se? Nejste na území sovětů? Nejste cizinci? Zde nelze dělat nic, než podřídit se sovětské vládě a jejím orgánům. A být rádi, že lze takto ujíti trestu za zločin.

JANDA: Propusťte nás, soudruzi. Nechte v klidu projeti naše vlaky do Serdobska i zdejší naše ešelony stanicí Penzou na východ.

DRUHÝ DELEGÁT: Složit zbraně! Rozformovat své pluky.

JANDA: Slyšeli jste naše vojáky! Nikdy k tomu nesvolí. Nemají už důvěry ve svoji bezpečnost beze zbraní. Ale přisahám vám, že na zbraně nikdo ani nesáhne, propustíte-li nás.

PRVNÍ DELEGÁT: A nepropustíme-li...

JANDA: Budete vy vinni krveprolitím... (zhroutí se na židli). Rozpoutáte boj... oživíte naděje kontrarevoluce... Ohrozíte revoluční výboje... Ohrozíte celou sovětskou Rus...

DRUHÝ DELEGÁT: Máte přílišné ponětí o své síle, kamaráde.

JANDA: Nikoli, soudruhu. Bojím se jen, že ze zoufalství budou se bíti moji krajané až příliš dobře. A reakční živly budou hledět se přiživit při nás.

DRUHÝ DELEGÁT: Dobrá, budete pobiti všichni. Ani jeden Čechoslovák se nevrátí do té své tak milované – jak tomu říkáte? – vlasti...

PRVNÍ DELEGÁT: Všechen ruský lid povstane proti vám.

(Venku opět hluk. Dveře se rozletí a jimi vhrne se na jeviště zástup „MĚŠOČNÍKŮ“, chudáků, kteří s pytli na ramenou v oné době putovali od stanice ke stanici za potravou. DOBROVOLNÍCI marně jim brání.)

ŠVEC: Co je to?

PRVNÍ MĚŠOČNÍK: A kdeže je báťuška, váš komandír?

ŠVEC: Pryč odtud! Kdo vás sem vpustil?

VOJÁK: Nemohli jsme je udržet, bratře poručíku. Prosili tolik.

PRVNÍ MĚŠOČNÍK: Báťuško, báťuško, nevyháněj, pro umučení Kristovo! (Klekne.) Vyslyš, otče rodný, chudý lid pravoslavný. Neodháněj nejbědnějších, hladových! Zbav nás tyranů, zbav ruské lidi červených satanášů! Sedíme na nádraží a modlíme se všichni, a najednou vidíme vojsko, a jsou to muži, jako jsou naši mužové, a hovoří řečí, které rozumíme. A my se modlíme: Dej vám štěstí Hospodin a požehnej zbraně vaše spravedlivé. Úpíme, báťuško, nikdo neví, jak úpíme. Ztrestej, otče rodný, svatokrádežné ruce. Prodali nás, ďáblu nás přislíbili, Němcům a Wilhelmovi nás vydali, místo míru, který slibovali, zažehli naše vesnice, pobrali obilí, krev lidskou po vědrech rozlévají, synky na krvavé boje verbují, děvečky naše zneuctívají... Spaste, divobohatýři, spaste lid pravoslavný, spaste svatou Rus...

DRUHÝ DELEGÁT: Černosotněnská lůza... Popské řeči...

DRUHÝ MĚŠOČNÍK: Hladovíme, báťuško, od stanice ke stanici za chlebem jezdíme, najíst nedají... Nikde ani zákolníček k pluhu nekoupíš, látky na rubášku nedostaneš, do rukou nám papírky nějaké nastrkali, poukázky prý, hovoří, sovětské poukázky, a za papírky nic nedostaneš, báťuško, ba nevíš ani, co je tam psáno...

PRVNÍ MĚŠOČNÍK: A slovo-li promluvíš, přijdou matrosi, páchnou vodkou, střílejí.

DRUHÝ DELEGÁT (k prvnímu): Vidíte, soudruhu Kozlove, to je vaše revoluční vesnice – a vy jste bývalý levý eser.

PRVNÍ DELEGÁT: Nerozumíte vesnici, soudruhu Liebersohne.

ŠVEC: Jděte po svém, občané!

MĚŠOČNÍCI: Spas nás, báťuško! Zachraň!

PRVNÍ VOJÁK: Nebojte se, mužíci. Nasekáme jim!

PRVNÍ MĚŠOČNÍK: A máťušku naši, svatou Rus, zachraň!

MĚŠOČNÍCI: Zachraň, báťuško! Spas! Hospodin s vámi... Modlíme se za vás. Modlíme se...

ŠVEC (k vojákům): Zaveďte je do skladišť, jsou beztak prázdná. Ať jsou chráněni před bombardováním.

VOJÁCI (vyklizují místnost).

MĚŠOČNÍCI (odcházejí, stále volajíce): Spaste! Zachraňte! Modlíme se za vás!

KALUŽA (k Jandovi): Viděl's ruský lid?

JANDA: Ubohý, temný lid...

DRUHÝ DELEGÁT: Vzpamatujte se, soudruzi, Čechoslováci! Rozpoutáváte kontrarevoluci.

TROJAN: Rusko nás nenávidí!

DRUHÝ DELEGÁT: Co je nám do Ruska! To je starorežimní pojem. Jsme federace proletářských republik. Jsme internacionální dělnický stát.

KALUŽA: Kde máte ty svoje dělníky?

(Vstoupí dva ŽELEZNIČÁŘI. Nechtějí se dát zadržet VOJÁKY u dveří místnosti.)

PRVNÍ ŽELEZNIČÁŘ: Musíme přece mluvit s vašimi lidmi.

DRUHÝ ŽELEZNIČÁŘ: Musíme vám říci také svoje mínění.

ŠVEC: Kdo jste?

PRVNÍ ŽELEZNIČÁŘ: Jsme delegace železničářů.

PRVNÍ DELEGÁT: Jak se osmělujete?

DRUHÝ DELEGÁT: Za koho mluvíte?

DRUHÝ ŽELEZNIČÁŘ: Měli jsme shromáždění, soudruhu. Nemyslete si, že nevidíme dobře do celé věci. Odsuzujeme zločin, který má být spáchán na Čechoslovácích.

PRVNÍ ŽELEZNIČÁŘ: A shromáždění naše ustanovilo, že jim máme vyjádřit svoje sympatie.

DRUHÝ DELEGÁT: Z toho se zodpovídáte, soudruzi. Tohle zaplatíte.

DRUHÝ ŽELEZNIČÁŘ: A nejen sympatie, ale i podporu.

PRVNÍ DELEGÁT: To je bunt, to je vzpoura proti sovětské vládě. – To je váš průmyslový proletariát, soudruhu Liebersohne.

DRUHÝ DELEGÁT: Čeká vás revoluční tribunál, soudruzi...

PRVNÍ ŽELEZNIČÁŘ: Řekněte hned črezvyčajka, soudruhu komisaři. Ale ať žije svobodné Rusko! (Odcházejí.)

JANDA (k delegátům sovětu): Hleďte, ani vaši lidé nejsou s vámi! Promluvte ještě s Kurajevem.

DRUHÝ DELEGÁT: Zbytečnost!

PRVNÍ DELEGÁT: Stojí to přece jen za zkoušku. Dovolíte k telefonu, poručíku?

ŠVEC: Je dosud váš, komisaři. Můžete ještě požádat sovět, aby zastavil střelbu...

PRVNÍ DELEGÁT (telefonuje): Sovět? Haló, sovět! Prosím soudruha Kurajeva. Kurajev? Proč se tu zdržujeme? Chceme ještě, soudruhu... Situace je vážnější, než jsme myslili, soudruhu Kurajeve. Čechoslováci nejsou tak slabí, jak by se zdálo. Nijak je nelze přesvědčit. Poslouchají na slovo svého... jak se jmenuje... Ševce, poručíka jakéhosi. Mluvil jste s Moskvou? Ano? Vydáváme přece jen revoluci v smrtelné nebezpečí. Cože? (Pausa.)

DRUHÝ DELEGÁT: Co říká Kurajev?

PRVNÍ DELEGÁT (pověsí sluchátko, rozhodí resignovaně rukama): Mluvil prý s Moskvou. S Trockým. Ukázal prý na všecky potíže a...

DRUHÝ DELEGÁT: A... Co řekl Trocký?

PRVNÍ DELEGÁT: Trocký řekl, že Sovnarkom dává rozkazy, aby se vyplňovaly a ne aby se o nich diskutovalo.

DRUHÝ DELEGÁT: To je docela správné. To je Trocký!

ŠVEC: Občané komisaři, každé další mluvení je tedy zbytečné. Plňte svoje rozkazy!

PAN KÓDL: A pozdravujou pana Kurajeva.

(DELEGÁTI SOVĚTU mlčky odejdou.)

ŠVEC: Propusťte je předními strážemi. Nikdo ať jim neublíží. Jando, ty je provázej.

JANDA: Já...

ŠVEC: Ano, ty. Ručíš za provedení rozkazu. Jsi snad příslušník československého vojska?

JANDA: Ach... ano! (Odchází za delegáty.)

ŠVEC: Praporčík Trojan!

TROJAN: Zde jsem, bratře poručíku.

ŠVEC: Pošli mi sem ihned divisní telefonisty a telegrafisty.

KALUŽA: Přivedl jsem dva sebou už ráno. Tušil jsem, že odtud už neodejdeme.

ŠVEC (k vojákům): K aparátům! Spojte se se Serdobskem! Dobře pozorujte, neozve-li se Moskva a nemá-li co říci zdejšímu sovětu! Jsou všichni na svých místech, bratře praporčíku?

MARTYŠKA: Jak mohou být všichni na svých místech? Vždyť já o ničem nevím? A na jakých místech?

TROJAN: Ano, bratře poručíku. Vše je tak, jak jsme včera odpoledne uradili.

MARTYŠKA: A vy jste měli poradu bez členů divisního komitétu?

KALUŽA: Toť se rozumí, že jsme měli poradu. Věděli jsme po odchodu Kurajeva z meetingu, že ke konfliktu dojde. Ke konfliktu vojenskému. Nemohli jsme o takovéhle věci nechávat někde u vás v komitétě hlasovat. Ostatně by to uráželo váš antimilitarismus.

MARTYŠKA: Ať bratr poručík ve mně respektuje...

(Venku výstřely.)

ŠVEC: Dosti! Jde boj. Teď mají všecka slova sotva půl kopějky ceny, nejsou-li to slova rozkazu a slova hlášení.

MARTYŠKA (odchází): Dělejte, jak rozumíte. I já budu plnit svoje povinnosti vůči vojsku. Komitét musí být respektován!

PRVNÍ VOJÁK: Švec musí být respektován.

DRUHÝ VOJÁK: Švec zachrání teď naše krky a ne komitéty. Obejdeme se bez nich.

PAN KÓDL: Hlavní je, že máme vintovky, a ne komitét. Ten toho moc nenabojuje.

(Martyška odejde.)

PRVNÍ VOJÁK: Nikdo na něj nic nedá, bratře Ševče. Nevšímej si toho.

ŠVEC: Všeho, i Martyšky si musím všímat. (Vyjímá ze své tašky mapy a plány a rozkládá je na stole.) Plán Penzy. A bídné mapy k tomu! (K důstojníkům.) Postaráte se o to, aby okamžitě byly vyplněny moje rozkazy. Zde jsou disposice, jež jsem připravil. (Vyjme z tašky psané rozkazy.) Postup operací pro každého velitele batalionu. (Dívá se na hodinky.) Kultivátor v Krivozerovce má v této chvíli naši zprávu o obsazení broněviku. Je tedy připraven. Stejně i Voženílek. Na nádraží jde boj, jehož postup jsme smluvili včera v noci. Penza bude blokována z jihu, z těchto nádražních rayonů, s východu přes bazar vnikne do města druhý batalion a batalion krivozerovský vyrazí ihned a bude hledět dostihnout červených kasáren na západě města. Tak sevřeme Penzu ještě dříve, než přijede čtvrtý pluk ze západu. Čekám jej v noci. Ihned potom – všeobecný útok na město. Dopoledne musí být Penza vzata. Hle, (ukazuje na mapě) Ruzajevka. Tady na severu od Penzy směr Moskva. Odtud mohou přijíti posily rudých. Vyslal jsem tam už včera rozvědky. Zatím se nic nehlásí. Proto musíme rychle jednat, než se Moskva vzpamatuje. Na roztřiďovacím nádraží pracuje táta Krótil, kousek prvního záložního pluku. Není toho mnoho, ale musí to stačit k zajištění všech rayonů nádražních. A připraven musí být i – doktor Pánek.

KALUŽA: Sto Pierunóv! To je krásný den!

ŠVEC (odevzdává mu rozkazy): Tady máš! A převezmeš můj prapor! Jsi starý reserveoberleutnant. Ukážeš co umíš!

KALUŽA (salutuje): Chci se činit! Tohle je krásný konec máje v Penze. (Odejde.)

ŠVEC (k Trojanovi): Všecko musí do zbraně. Písaři, ševci, bubeníci a trubači, pekaři. Je nás málo.

PAN KÓDL: Málo – ale každý vydá za deset. Ještě štěstí, že jsme poschovávali ňákou tu bombu.

ŠVEC: Potřebujeme každou zbraň. (Potěžkává svůj revolver.) Můj starý zborovský nagan! Dobrá zbraň! Bije na jisto.

TROJAN: V noci a teď ráno jsme rozdělili zbraně, uchystané k odevzdání sovětům podle staré smlouvy.

ŠVEC: Dobře, Trojane. A ty jsi jako dříve můj pobočník. To znamená, že dnešní noc nebudeš spát. (Píše další rozkazy.)

TROJAN: Ty nespíš už třetí noc, bratře poručíku. (Tlupa vojáků se vhrne do místnosti.)

VOJÁK: Děkujeme ti, bratře poručíku, žes nám vrátil naše vintovky.

DALŠÍ VOJÁK: Já jsem poznal svoji flintičku zlatou, svoji vintovečku zborovskou, Mařenu, Mařeničku! (Objímá a celuje svoji zbraň.)

DALŠÍ VOJÁK: Ach, bože, božíčku, jsme tedy zas vojáci! Vojáci!

PAN KÓDL: A nejsme zboží, mrtvé zboží, který se veze jako zaplombovaný někam do horoucího pekla.

JINÝ VOJÁK: Nejsme herinci. Nejsme hnůj, kerej se veze...

DALŠÍ VOJÁK: Dyť jsme byli svázaný na rukách, na nohách i na hubě.

PAN KÓDL: A smrděli jsme už tím nic neděláním. Mrchy jsme byli. A teď jsme zas chlapi!

JINÝ VOJÁK: Vojáci! Vojáci! A už nejsme spolek! Už nejsme! A budeme do toho řezat, mastit, sekat, mazat!

JINÝ VOJÁK: Kluci, zdar poručíku Ševcovi!

VOJÁCI: Zdar!

JINÝ: Pusťte nás na město! Bílit!

JINÝ: Rozneseme tu havěť na bodácích!

DALŠÍ VOJÁK (vstoupí): Bratře poručíku, přijel jsem drezinou z Krivozerovky. Dva železničáři mne přitáhli. Tam je všecko připraveno. Kluci jsou jako žhaví. První batalion čeká na tvé další rozkazy.

ŠVEC (píše): Dostane je od poručíka Kaluži.

VOJÁCI: Hurrá! Hurrá! Ať žije poručík Švec!

VOJÁK-SLOVÁK: A já som, braťja moji, ten jisty štiastny chlap. Ja som husarskou šavlu vyfasoval, hej! Já husar od honvédóv, hej! (Zpívá:)

„Šablenka brušená
to je moje žena,
ona mne vyseká,
až bude potreba.“

(Tančí odzemek, mávaje šavlí jako valaškou. Ostatní tleskají a přizpěvují. ŠVEC klidně stojí, mírně se usmívá, občas se skloní nad papír a napíše něco. Po chvíli kdosi přitáhne harmoniku a hraje tančícímu. Druh druha objímá, někteří tancují, jak dovedou.)

PAN KÓDL: A jsme zas mužský! Jsme vojáci. A smíme se bít. A kdyby nás tak pustili! A co takhle do Moskvy! Pane Švec, kouknou, pustěj nás až na Moskvu!

TROJAN (zamyšleně): Až na rudé náměstí! Až k Vasiliju Blaženému. Ke zvonici Ivana Velikého. Rozezvučet zvony Kremlu! Nové velikonoce Rusku! Nové Christos Voskresse... A všemu slovanskému lidu. Od šumavských hvozdů až k velikým žlutým vodám Tichého oceánu. Kdo by to tady necítil, že všichni jsme jedno?... A učinit konec sektářskému mumraji. Žít!

VOJÁCI: Bratře Ševče, jsme tvoji! A rozkaž – pudeme do ohně.

VOJÁK: Do ohně! Do vody! Vezmeme Penzu útokem!

ŠVEC (vkročí mezi ně): Dost už! Vezmete Penzu útokem. Ale vydržíte i zítra?

VOJÁCI: Vydržíme! Vydržíme!

ŠVEC: Nezradíte?

VOJÁCI: Jak bychom mohli zradit? Tebe? Nezradíme! Nikdy!

TROJAN: Zradili bychom sami sebe.


(Mezitím vstoupí JANDA, bledý, vysílený. Opře se o trám dveří a ztěží pozoruje přítomné.)


ŠVEC: A mohu vám někdy připomenouti tyto vaše přísahy?

VOJÁCI: Můžeš. Můžeš. Vždycky.

ŠVEC: Tož tedy... Všichni ke svým rotám! Ke svým oddílům! Nikdo ať se neválí ve vagonech! Každý ať je na slovo poslušen svých rotných! A teď pryč! Konec povídání a tancování. K boji! A voni, pane Kódl, dou a přinesou mně ihned moje věci z vagonu. Binokl, náboje, plášť...

(Místnost se rychle vyklidí. Zůstane pouze ŠVEC, TROJAN, TELEGRAFISTÉ a JANDA, který se odšine od dveří a opře se o stěnu, dosud nepozorován.)

JANDA (slabě): Bratře poručíku...

ŠVEC (se rychle obrátí k němu): Janda!

JANDA: Hlásím... že jsem vykonal... rozkaz...

ŠVEC: A jak to vypadáš? Co je ti?

JANDA: Nic... Myslím...

ŠVEC (přistoupí k němu, sejme mu čapku): Co je tohle? Ty jsi raněn? (Vytáhne svůj obvaz, posadí Jandu a ovazuje mu hlavu.) Chlapče... to je krev... Vidíš... to je ta krev... Mluvili jsme o ní. Ale je to tvoje krev. (Sahá mu do kapsy.) Máš obvaz? Nemáš, ovšem. Ani vintovku jsi sebou neměl. Ani granát, ani revolver. Šel jsi, hochu, jako student na procházku... za děvčetem... za nějakou svou láskou... Ty... Jihočechu... U nás tam na Vysočině, tam v Moravské Sibiři, víš... u Čeňkova, u Třeště... rodí se trochu jiný lid... A nemysli si... je to taky chasa ušlechtilá... Ale je, když je to nutno... žádostiva boje... Seď! Nehýbej se... Ztrácíš vědomí... Střelili po tobě, nu a tys myslel, že nebudou... že nebudou! Není to však smrtelné, starej kamaráde. Poznamenali tě... abys na ně nezapomněl... – (K telegrafistům.) Odveďte ho pomalu do vedlejší místnosti. A dva z těch sovětských úředníčků ať ho donesou k doktorovi. Jeden z vás běž s nimi! (Telegrafisté odvedou Jandu. Švec se vrátí ke svým mapám a plánům. Činí si poznámky, cosi zakresluje.)

TROJAN: Viděl's přece ty hochy!

ŠVEC (nad mapami): Viděl.

TROJAN: Dnes bylo by možno dobýti s nimi půl světa.

ŠVEC: Téměř.

TROJAN: Půl Ruska jistě...

ŠVEC: Snad i více... Dnes...

TROJAN: Jsou to titíž hoši, kteří chodili s námi na rozvědky, útočili u Zborova, stékali Mogilu, bili se u Korostyševa, na kyjevském mostě, u Bachmače... Které vojsko na světě se jim vyrovná?

ŠVEC: Žádné vojsko na světě není jako toto. Je v nich všecko, co je nejlepšího v našem lidu. A jsou v nich i – propasti... Myslím na ně někdy. Často...

TROJAN: Neobávej se ničeho, bratře poručíku. Věř v ně, jako oni věří v tebe.

ŠVEC: Věřím.

TROJAN Nezradí tě... Zradili by sami sebe...

(Venku střelba.)

TELEFONISTA (hlásí): Bratře poručíku, hlásí se poručík Kaluža. Sděluje, že celý nádražní rayon Penza I. a II. i roztřiďovací, vše v našich rukách. Úřadovny obsazeny našimi vojáky. Železničáři všude pomáhají.

TROJAN: Jsme zachráněni! A budeme útočit!

ŠVEC (podívá se na hodinky): Obsazujeme tedy všecky podstupy k městu. (Pohlédne oknem.) Jak je to krásné město! Bílá Penza! Tolik hezkých děvčat by se tam na tebe smálo, Trojane, krasavče! A my útočíme!

TROJAN: Nebylo jim dlouho do úsměvu. Ale budou se na nás usmívat!

ŠVEC: Nevím... Musíme dále, na východ k našim – Ale nyní potichu sevřeme město... A pak prudký pěkný útok... Zborovský...

TROJAN: Zborovský!

ŠVEC: Přesně ve dvanáct hodin v poledne je Penza vzata našimi vojsky.

TROJAN (vzhlédne udiveně a nadšeně k Ševcovi).

OPONA