Plukovník Švec/Předmluva

Plukovník Švec Rudolf Medek
	Předmluva	Dějství první

Údaje o textu
Titulek:	Předmluva
Podtitulek:	Československé legie v Rusku
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	Literární salon
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Josef Jiří Švec

Brzy po začátku první světové války začali Češi a Slováci usedlí v Rusku formovat Českou družinu, vojenský oddíl z českých a slovenských dobrovolníků, aby pomohli Rusku v boji proti Německu a Rakousku-Uhersku a bojovali za samostatný československý stát. Roty České družiny byly rozděleny k různým ruským jednotkám. Od prosince 1914 vstupovali do Družiny dobrovolníci z československých zajatců, z nichž mnozí zběhli z rakousko-uherské armády. Z České družiny vyrostla Československá střelecká brigáda, která se jako samostatná jednotka vyznamenala v bitvě u Zborova 2. 7. 1917. Jako politické a vojenské vedení byla uznána Československá národní rada v čele s T. G. Masarykem.

Rusko bylo tehdy demokratickou republikou, car Mikuláš II. odstoupil po tzv. únorové revoluci 1917. Mladá demokracie však nedovedla překonat vnitřní zmatky, ruská Prozatímní vláda postupně ztrácela politickou oporu. Říjnovou revolucí 1917 se chopili vlády nad Ruskem bolševici. Ovládli významnou část ruského území, zejména v evropské části Ruska. Násilím si zajišťovali výhradní moc na získaném území. 3. 3. 1918 přistoupili bolševici na podmínky Němců a přijali potupný brestlitevský mír, který znamenal pro Rusko velké územní ztráty. Mírem se sovětským Ruskem si Německo uvolnilo síly pro boje na dalších frontách.

Československý armádní sbor, prohlášený v lednu 1918 za autonomní součást francouzské armády, byl v té době jedinou vycvičenou, disciplinovanou a morálně semknutou vojenskou jednotkou na území sovětského Ruska. Vzhledem k Rusům zachovával neutralitu. Sbor se nemohl podílet na boji proti Německu a Rakousku, mj. proto, že ruské jednotky prakticky nebojovaly. T.G. Masaryk tudíž se souhlasem francouzské vlády rozhodl o převozu vojska do Francie. Jelikož přímá cesta do Francie vedla přes území obsazené Němci, bylo nutné dopravit vojsko delší trasou po moři.

Sovětská vláda povolila československému sboru cestu do námořního přístavu Vladivostok na Dálném východě za podmínky, že vojsko odevzdá většinu svých zbraní. Doprava vlaků s Čechoslováky na východ však vázla, počátkem května 1918 byly vlaky roztaženy na trati od Rtiščeva až za Irkutsk, na vzdálenost 7000 kilometrů. Armáda tak byla rozdělena na malé i větší skupiny, převážně beze zbraní. Sovětská vláda, pro kterou se československý sbor stal nepohodlným, zastavila další dopravu na východ a chystala se vojáky začlenit do sovětských vojenských nebo pracovních útvarů, případně likvidovat.

V té době začíná děj dramatu „Plukovník Švec“, v západní skupině vojska, soustředěné na nádražích kolem města Penzy, na území ovládaném bolševiky. Čechoslováci jsou rozhodnuti, že se nedají bolševiky zadržet a probijí si cestu na východ. Na celé trati se naše vojsko zmocňuje zbraní a dobývá železniční uzly. Penzská skupina po dobytí Penzy postupovala přes Syzraň, Bezenčuk, Lipjagy a Samaru do Čeljabinska, kde se spojila s čeljabinskou skupinou. Železniční magistrála od Volhy až po Bajkal byla v rukou Čechoslováků.

Ruské obyvatelstvo vítalo Čechoslováky jako osvoboditele od bolševické moci. V dobytých městech vznikaly samosprávy a zatímní vlády; skládaly se často z politických představitelů, které předtím bolševici zbavili funkcí, například z členů voleného Ústavodárného shromáždění. Tito představitelé naléhavě žádali, aby jim Čechoslováci pomohli odstranit svévolnou vládu bolševiků. Otevírala se také možnost obnovit rusko-německou frontu a anulovat brestlitevský mír. Spojenci, zvláště francouzští, slibovali, že akce legií podpoří vojenskými silami. Proto se velení československého sboru rozhodlo vrátit část jednotek na západ směrem k Volze. Byli to vojáci z penzské skupiny, kteří se den po spojení se skupinou čeljabinskou obracejí zpět na západ, aby dobyli Bugulmu, Simbirsk, Kazaň.

Poté, co Čechoslováci obsadili důležité město Kazaň (bylo zde velké množství zásob i zbraní, ale i státní zlatý poklad), vzchopila se bolševická vojska k masivnímu protiútoku. Vyčerpané a stále se zmenšující československé jednotky marně čekaly na vydatnější pomoc ruské Národní armády či Spojenců. Druhé dějství dramatu zachycuje rozhodnutí Čechoslováků o ústupu z Kazaně, začátek velkého ústupu před bolševiky, konec nadějí na obnovení demokracie v Rusku.

Unaveným vojákům slibovali velitelé odpočinek. Během deprimujícího rychlého ústupu však nebyl odpočinek možný. Naopak bylo třeba zastavit postup protivníka. V této situaci začíná třetí dějství dramatu.

Josef Švec se narodil 19. července 1883 jako syn rolníka ze vsi Čenkova u Třeště na Českomoravské vysočině. Začátek 1. světové války jej zastihl v ruském Jekatěrinodaru, kde byl učitelem tělocviku a cvičitelem Sokola. Dobrovolně vstoupil do vznikající České družiny a odešel s ní jako prostý voják na frontu. Vedl rozvědky, byl instruktorem při výcviku vojáků. V bitvě u Zborova velel 8. rotě I. pluku.

Během událostí v Penze převzal zatímně velení 1. pluku a 1. divise. S poručíkem Čečkem vedl útok na Penzu. Jako velitel předvoje prorážel penzské skupině cestu do Čeljabinska.

Řídil obranu Kazaně a ústup 1. pluku z Kazaně. Zmatky při překotném ústupu a starost o vojáky byly velkou zátěží pro unaveného velitele. Vojáci vyslovovali svou nespokojenost, domáhali se odjezdu z ohroženého území. Plukovník Švec byl jmenován velitelem 1. divise v době, kdy vojsko ztratilo bojeschopnost a zdánlivě se rozpadalo. Šest dní poté, v noci na 25. října 1918, dobrovolně ukončil svůj život, aby tím vyzval své vojáky k vytrvalosti a dalšímu boji. Byl pohřben 28. října 1918.

Od počátku roku 1919 odjížděla československá vojska z fronty do týlu. Postupně byla vystřídána ruskými protibolševickými vojsky. Odjezdu do vlasti se českoslovenští vojáci dočkali až v roce 1920.