Plukovník Švec/Dějství druhé

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dějství druhé
Podtitulek: Kazaň
Autor: Rudolf Medek
Zdroj: Literární salon
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Josef Jiří Švec, Kazaň

Osoby:

PLUKOVNÍK ŠVEC

MAJOR KALUŽA

PORUČÍK TROJAN

JANDA

MARTYŠKA

PAN KÓDL

PRVNÍ VOJÁK

DRUHÝ VOJÁK

PRVNÍ VOJÁK – POSEL

DRUHÝ VOJÁK – POSEL

TŘETÍ VOJÁK – POSEL SLOVÁČEK

STAROSTA MĚSTA KAZANĚ

ČLEN VŠERUSKÉHO ÚSTAVODÁRNÉHO SHROMÁŽDĚNÍ

PRVNÍ DŮSTOJNÍK KAZAŇSKÉHO ŠTÁBU

DRUHÝ DŮSTOJNÍK KAZAŇSKÉHO ŠTÁBU

JURODIVÝ

KAPITÁN „KARAMZINU“


Českoslovenští dobrovolníci.
Kazaňští běženci.
Lidé v přístavu. Lodníci.


Paluba velkého volžského parníku „Karamzinu“, stojícího v kazaňském přístavu, s nímž je spojena mostem. Ruch v přístavišti. V dálce na vrchu kazaňský Kreml. Počátek září. Pokročilé odpoledne. Na palubě velitelská kajuta Ševcova, nad ní československá, tehdy bíločervená vlajka. Parník je opevněn, pytle písku, kulomety, děla. Přicházejí STRÁŽE a LODNÍCI. Někteří VOJÁCI sedí na pytlech, ozbrojeni, vypravují si...

PAN KÓDL (střeží vchod u kajuty Ševcovy, prozpěvuje si tlumeně): Až se bude u Nymburka... suchá lípa zelenat...

PRVNÍ VOJÁK: Tenkrát, člověče, to ti to šlo ráz na ráz. To nemáš ponětí, Honzo! Copak, tys byl u Lipjag raněn. No, já sám sem myslel, že tu Samaru nedostaneme. Řeka Volha, řeka Samarka, město na kopečku za nima v pravým úhlu vobou řek, no, to ti bylo „položení“, člověče! Ale kluci všecky měli ještě krev ve vohni vod tý chvíle, co u Lipjag padl Gayer. Však to víš...

DRUHÝ VOJÁK: No jo... jakživ jsem neviděl takovou řezničinu, jako u Lipjag. Ti ruďasi se tam bili dobře. A co jich bylo! Jako záplava hrabošů... Pořád noví a noví vylézali z děr! No, a já to dostal semhle, rovnou do plic. Proletělo to – a já jsem za tři měsíce jako jiskra. A teď už bych šel znovu... Lezou na nás se všech stran jako štěnice...

PRVNÍ VOJÁK: Jako rusi, chceš snad říc'...

DRUHÝ VOJÁK: Inu, to je právě to blbý, že jsou mezi nimi Rusové. Svážej to sem prej z celýho evropskýho Ruska. Na tak zvaný rusko-německý frontě byly ještě nějaký ty trupy, nic tam po míru brestlitevským nedělaly, tak je Trocký všecky vozí teď sem na nás.

PRVNÍ VOJÁK: Ubohý Rusové!

DRUHÝ VOJÁK: Ubohý, neubohý, člověče. Řezničina je to všecinko tady. Ti naši kluci ve Francii a v Italii vědí aspoň, s kým mají tu čest! A člověk tadyhle houby ví, s kým má tu čest. U Lipjag jsem zrovna slyšel i český volání. A pustil jsem tam kulomet... Jak to fičelo! Až po mně samotným šla hrůza.

PRVNÍ VOJÁK: Penza – pamatuješ, Honzo? Byla to první jarní bouřka, kterou jsme tady v Rusku letos zažili. Do toho pekelného řevu všeckněch těch kulometů a kanonů najednou spustil ještě sám Gospodi Pomiluj! A potom ta duha!

PAN KÓDL (bručí): Nehulákejte mně tady, dacani! Zbudíte mně ho.

DRUHÝ VOJÁK: No, no, dyť jsme tiše. Jen aby ho voni nezbudili s tou svou „suchou lípou“.

PRVNÍ VOJÁK: Ta bouřka se tenkrát utišila naráz jako pes, když popadne kus masa. A rovnou v poledne, člověče!

DRUHÝ VOJÁK: Ubohá Penza! Pak jsme táhli na východ. Já vím, že tam penzský báby brečely. A krásný báby.

PRVNÍ VOJÁK: Krásnejch bab bylo pak ještě, Honzo! V Kuzněcku byly krásný báby, v Syzrani, v Batrakách na Volze, všude, člověče!

DRUHÝ VOJÁK: V Samaře ti mně taková slušná ženská ve špitále ošetřovala, bratře, krásná bába!

PRVNÍ VOJÁK: V Buguruslaně byly krásný báby, v Ufě, v Bugulmě, v Melekesu byly krásný báby a což teprve v Simbirsku. Víš, že Lenin je ze Simbirska?

DRUHÝ VOJÁK: Měl asi radost, chudinka.

PRVNÍ VOJÁK: Von prej Lenin proti nám nic nemá, povídal Martyška.

DRUHÝ VOJÁK: Martyška pořád něco povídá.

PAN KÓDL (bručí): To je právě to... To je to... A že ho necháváte povídat, kluci?

PRVNÍ VOJÁK: Všecko Trocký. V aeroplánu lítal prej vondyno nad Kazaní.

DRUHÝ VOJÁK: Aeroplánů mají dost, čerti! A vůbec, všeho mají dost.

PRVNÍ VOJÁK: A v Kazani toho není dost? Já ti viděl sklady a zásoby, člověče! I aeroplány na platformách jsem na dráze viděl, kanony až radost, všecko fungl nový. Jen kdyby Rusáci...

DRUHÝ VOJÁK: Rusáci! Rusáci!

PRVNÍ VOJÁK: Je jich jako babek – a nikde jich nevidíš.

DRUHÝ VOJÁK: Jo – nevidíš. Heleď, támhle!

PRVNÍ VOJÁK: Kde?

DRUHÝ VOJÁK: No, támhle, nahoře, na tom náměstíčku před soborem.

PRVNÍ VOJÁK: Co tam dělají?

DRUHÝ VOJÁK: Dívají se...

PRVNÍ VOJÁK: Na co, člověče?

DRUHÝ VOJÁK: Na to, jak my vedeme vojnu o Kazaň. Maj ti dalekohledy, divadelní kukátka... Každej den jich tam stojí zástup a vedou řeči, debaty, víš, jako strejci u nás na kopečku na manévrech. Vodtamtad dohlédnou daleko...

PRVNÍ VOJÁK: Na vrchní Usloň mužou krásně dohlédnout, to máš tady naproti.

DRUHÝ VOJÁK: Na Arakčino dohlédnou, na Krásnou Horku, na Árský pole, na zatracený Árský pole... Nestačíme se tam bít!

PRVNÍ VOJÁK: Nekřič, spí...

DRUHÝ VOJÁK (šeptem): Zatracený Árský pole, to ti povídám... (Něžně.) Spí... Spí ti už vosmačtyřicet hodin...

PRVNÍ VOJÁK: Pán Bůh požehnej!

DRUHÝ VOJÁK: A to ho sem museli přitáhnout. Živou mocí nechtěl si odpočinout. Pak nastala ta pausa, nasekali jsme jim zasejc, vodtáhli s krvavejma hubama, tak naši kluci sami položili Ševce do hajan. A chudák, jen doleh', usnul. Nespal snad deset dní ani hodinu. Brášku, co bysme byli bez něho? Kde by nám už byl konec?

PAN KÓDL (zaslechnuvší poslední slova): A při tom, dacani, dovolíte, aby tu někdo ještě chodil a kušnil. To já vím taky, voni chytrý, že vojáci nespěj, jó, ale když je v celým těle mozek unavenej, všecko pak stojí za houby, a když je mozek vodpočatej a svěží, tak i do těch nejutrmácenějších oudů přeci vjede ještě kousek toho života... Šak von to pan Švec ví taky. Von taky není jen mozek, ale i srdce. Nikdo by tolik naše kluky nešanoval a jima nešetřil jako von.

DRUHÝ VOJÁK: Ale posily a doplnění nikde.

PRVNÍ VOJÁK: A červenejch desetkrát tolik, kolik jich bylo na začátku.

PAN KÓDL: A že jim zase nasekáme?

DRUHÝ VOJÁK: Pokud nás povede von, (ukáže ke kajutě), nasekáme.

PAN KÓDL (nespokojeně se ohlédne): Člověče, voni jeden drbane, vědí, že mně ho zbudili tím svým hulákáním?

(Všichni stanou v pozoru. Dveře kajuty se otevřou a vyjde ŠVEC, ozbrojený revolverem. Svěží, usměvavý...)

ŠVEC: Hoši... takový hlad...

PAN KÓDL: Už běžím za Balvínem. Horkej čaj, pane Švec?

ŠVEC: Horký čaj, ano. A kus chleba.

PRVNÍ VOJÁK: Pořádnej kus, pane Kódl. A koukaj něco k tomu...

ŠVEC: Cokoli do úst, bratři. Dva dni jsem nejedl. Protože jsem dva dni ustavičně spal. A teď tu stojím – a stojíte tu vy – a já se stydím před vámi. (Usedne na pytle. Rozloží mapu, zkoumá ji.) Volha, Volha.. A zase ten Romanovský most! Jaký ohromný reservoir je tohle všecko, tady na západě! Celá sovětská Rus! Ale ještě ohromnější je strašná síla tahleta... hromských kluků, jak říká náš Kaluža... Je nutno jí šetřit... Není nevyčerpatelná... Co je asi s Kazaní? Jak jen jsem mohl tak dlouho a neodpovědně chrápat! Kde je Kaluža? Ah, pan Kódl se potí s čajníkem.

PAN KÓDL (přináší čajník, chléb, salám, máslo): Tak, tady je to. Přitáhněte, kluci, támhle stoleček přeci, co tu vejříte?

(VOJÁCI přivlekou malý stolek, postaví jej před ŠEVCE. Pan KÓDL spěchá do Ševcovy kabiny a přináší šálek, talíř, příbor. Chystá snídani.)

ŠVEC: Větřím Kalužu ve vzduchu. Zavolejte ho ihned sem!

PRVNÍ VOJÁK: Támhle jde s poručíkem Trojanem, bratře plukovníku.

(KALUŽA a TROJAN rychle přicházejí.)

PAN KÓDL (k nim): No jo... To voni dycky k nejlepšímu. Mám pro nich hlt, pane Kaluža. Pravá carská s bílou golovkou, Nikolajevka. Vod Žida, to se ví... Ale uviděj, že jim nebude smrdět.

TROJAN: Už vzhůru, bratře plukovníku? Měl jsi raději ještě spát.

PAN KÓDL: Tihle dacani mně ho zbudili.

ŠVEC: Mlčte mi s tím spaním... (Jí, co chvíli však nahlíží do map.) Raději rychle zprávy sem! Co nového?

KALUŽA (vyhýbavě): Ale pan Kódl tě hlídal jako Cerberus.

PAN KÓDL: Co je to ten jejich Cerbe-rus? Jakej Rus?

KALUŽA: Vedí, to byl jednou takovej pes, kterej tam...

PAN KÓDL: Pes! Pes! Ale jo! Třeba i pes. A proč ne i pes, věrnej, panečku, spolehlivej, lepší než mizera člověk. To jen Janda pořád: Člověk! Člověk! Za mizeru člověka nedám ani vocas z dobrýho psa. A, pane, já měl psa, to by koukali!

ŠVEC: Kde jste byli? Čekám na tvé zprávy, Kalužo!

KALUŽA: Byli jsme na dostihách, tleskali jsme znamenitým kazaňským plnokrevníkům, hudba hrála, flirtovali jsme s nádhernými ženami, pak jsem chtěl mermomocí jít do jednoho šantánu, ale tady Trojan řekl, že ví o jiném, kde jsou lepší kosti a kůstky.

ŠVEC (ponuře): Co to žvaníš? Rychle, chci vědět, co je s Kazaní?

TROJAN: (vzrušeně): Toť se rozumí, že lže, bratře plukovníku. Do nijakého šantánu! Ale – jsou a žijou i šantány, i dostihy, bankety, nádherné ženy, plnokrevní koně, hudba...

ŠVEC: Tedy táž – Kazaň! – Velkolepé město!

KALUŽA: Matka boží kazaňská bdí nad ním. A dole, na vrchním Usloni stejně jako u Morkvaš, na Svijažském směru stejně jako na Árském poli, před Prachovým závodem, pak zas někde u Suché řeky a u čertovského tatarského Kizimetěva – všude stojí braťja Čechoslováci...

TROJAN: Jeden proti stu, deset proti tisíci...

KALUŽA: Kazaň věří v zázraky. Je zvyklá na zázraky. Už za tatarských chánů děly se tu patrně zázraky. Pugačev dělal zázraky. Stěnka Razin! Jermak! Proč by Čechoslováci nedělali zázraků? Bohatýři! Čudobogatyry, jak nám říkají. A moje zprávy?

ŠVEC: Dobré? Nedobré?

KALUŽA: Stydím se za své zprávy, bratře plukovníku. Byly to, myslím, poslední síly, jež jsme před třemi dny nasadili, abychom odrazili rudá vojska. Potřebovali jsme však aspoň týdenního oddechu a ne jen ubohých dvou dní, za které ovšem „Zaplať Pánbu!“ Rudí byli odraženi, pravda, ale rudí jsou dnes opět zde a jsou desetkrát silnější. Se všech stran postupují nyní ke Kazani. Co měla Moskva nejlepšího, vše poslala sem. Rudá armáda tuční den ze dne, hodinu za hodinou. A naše roty tají jako sníh na slunci. To už není Penza ani Samara, kdy měla taková rota do útoku svých poctivých dvěstěpadesát bratříčků – teď je vzácná rota, která jich má sto. Sto vyčerpaných, znavených a nevyspalých vojáků, kterým hrozí nebezpečí, že za chvíli už nebudou vojáky. Nikde pomoc! Kazaň hnije mezi vodami Volhy, Kazaňky a Kamy, nehne ani prstem na svoji obranu. Samara, která slibovala pomoc, se neozývá. Sibiř a Ural, které slibovaly pomoc, se neozývají. Za nějaký den rudí, kteří opět svírají město, zahájí všeobecný útok, pod nímž se musí zhroutit i naše hrstka, třeba železná. Rozteče se v ohni sovětských kulometů. Padneme všichni pro Kazaň – a padneme nadarmo!

ŠVEC: Nepadneme! Z jihu nepřišly nijaké zprávy? Se směru simbirského?

KALUŽA: Nic! Jsme odřezáni od světa a obklíčeni v hříšném a líném městě!

ŠVEC: Utiš se, starý Kalužo! Vyvedu naše vojsko z Kazaně.

TROJAN: Rve mi to srdce! Jaké velké věci tu ztroskotávají! Běží o Rusko!

ŠVEC: Běží také o nás, bratře poručíku. Běží o mnoho. Snad o všecko. – (Ke Kalužovi.) Znáš praporčíka Sameše? Je starý rozvědčík a sám miluje překvapení.

KALUŽA: Dej Bůh! Já už nedoufám ani v překvapení!

TROJAN: A jak jsme vzali Kazaň! Tiše, jako když hvízdne Slavík-loupežník, přikvačí bleskem jako chlapci – a kořist je v rukou celá, přebohatá.

ŠVEC: To právě ukolébává nyní Kazaňce. Věří, že Slavík-loupežník zase hvízdne – a Trocký s tisíci a tisíci krásnoarmějci zmizí s kazaňského obzoru. Ale Čechoslováci jsou jen lidé! A my nemáme nic, jen svoji armádu. Ztratíme-li ji, ztratíme všecko.

TROJAN: A přece víme, že po pádu Kazaně sovět v Nižním Novgorodě balil už svoje věci, hotov k evakuaci města. Totéž se dělo v Jaroslavi, ve Vologdě a ví Bůh, kde ještě... Přišli lidé z Moskvy a zapřisahali, jíti rychle na Moskvu, Moskva prý čeká...

ŠVEC: Kazaň sama ihned po našem příchodu mohla postavit dvacet tisíc bojovníků, mladých a zdatných, skvěle vyzbrojených. Je tu zásob pro pět armádních sborů, pro dvěstětisícovou armádu, vše nové, výtečné, jak to starý Sandecký zde zkoncentroval ještě předminulý rok, v ruskoněmecké válce... Nesmírné zdroje zásob! A nic! Kazaň tedy pořádá dostihy.

KALUŽA: Sviňstvo! Čisté slovanské sviňstvo!

ŠVEC: Poslali mi tři sta důstojníků. A velí jim náš Janoušek, chci-li, aby nám byli nějak užitečni. Co platno, že se bijí dobře!

KALUŽA: Ale jen pod Janouškem.

PAN KÓDL: A mají taky komitét? Poněvadž von Janoušek nemiluje takový věci.

ŠVEC (vstane): Pane Kódl, neřečňujou a odkliděj tohle všecko.

PAN KÓDL (zarmouceně): A teď ještě dostanu! Kvůli nějakejm drbanům. (Sklízí se stolu, bručí.) Tadyhle poctivej voják...

ŠVEC: Co dělají tvoje roty, Kalužo?

KALUŽA: Dvě mám v reservě. Nutně potřebovaly aspoň dvanáct hodin oddechu.

ŠVEC: Ještě dnes je pošleš na Árské pole.

KALUŽA: Stane se, bratře plukovníku.

ŠVEC: A předměstí?

TROJAN: V dělnictvu je agitace. Čerti vědí, kudy sem lezou agitátoři. Snad se podrývají pod zemí... Je tam zmatek a někde propukávají vzpoury. Jako na Prachovém závodě na příklad!

ŠVEC: Bojí se mstitelů – komisařů! Všecko se tu bojí zodpovědnosti a nějakého odvážného činu. Těžká práce!

KALUŽA: Také nás vítali s jásotem. Jako všude. A jako ostatní.

TROJAN: Všemi zvony vyzváněli. Jako všude.

ŠVEC: Vyzváněli, vyzváněli! Vyzvánět dovedou. Aranžují slavnosti jako nikde na světě! Bankety nevídané, přípitky neslýchané. Znám je leta!

TROJAN: Bojím se, že někteří z nás je budou nenávidět!

ŠVEC: Ach – jich nelze nenávidět.

KALUŽA: Zadek jim vyprášit!

ŠVEC: Bili je příliš přes hlavu, to je to!

TROJAN: A udržíme Kazaň, bratře plukovníku?

ŠVEC (s úsměvem): Udržíme... pokud toho budem' potřebovat. Ale udržet musíme hlavně svoje vojsko. Proto – bude-li nutno – opustíme i Kazaň! – (Vzdálené dělové výstřely.) – Naše artilerie!... Zas tedy ta stará melodie jako před čtyřiceti osmi hodinami.

KALUŽA: Cholera... Rád to slyším. Zvykl jsem si na ni za ty tři měsíce. A po těch dvou dnech se mi po ní už stýskalo. (Zvýšený ruch v přístavišti.)

TROJAN: V městě se opět probouzí panika.

KALUŽA: To je zvíře o tisíci hlavách! Ach, kdyby aspoň uměli být trochu klidni!

ŠVEC: Kdyby aspoň sám kazaňský štáb ruské národní armády dovedl být trochu klidný. Hleďte!

(Přicházejí dva RUŠTÍ DŮSTOJNÍCI z kazaňského štábu.)

ŠVEC: Vítejte pánové.

PRVNÍ DŮSTOJNÍK: Pane plukovníku, mám čest vám hlásit...

DRUHÝ DŮSTOJNÍK: Štáb měl opět poradu...

ŠVEC: Opět poradu...

PRVNÍ DŮSTOJNÍK: Štáb měl dnes ráno opět poradu o situaci. Bylo rozhodnuto Kazaň držet všemi silami.

ŠVEC: Československými!...

DRUHÝ DŮSTOJNÍK: ... i ruskými, a vůbec všemi prostředky. Je nemyslitelno vzdáti se města, takového města!

ŠVEC: Ano, takového města...

PRVNÍ DŮSTOJNÍK: Aspoň je nutno evakuovati všecky zásoby, raněné...

ŠVEC: Jsou tomu tři neděle, kdy jsem říkal totéž. Kromě zlatého pokladu nebylo vyvezeno nic. Na Urale, za Uralem, po celé Sibiři se organisují vojska, která nemají co na sebe a čím střílet. Z kazaňských zásob dvakráte tak silná vojska mohla být vystrojena.

PRVNÍ DŮSTOJNÍK: Bylo nutno pořídit soupis zásob.

ŠVEC: Mýlka, plukovníku. Bylo nutno vyvážet. Město bylo neustále obléháno nepřítelem. A vy jste dělali soupisy.

DRUHÝ DŮSTOJNÍK: Promiňte, pane plukovníku, při veškeré úctě k vašemu heroismu: máte málo zkušeností o štábní práci...

KALUŽA: Budete-li takto mluvit, dáme vás rychle vyvésti na břeh.

ŠVEC: Mlč! Má pravdu. Nemám zkušeností o takovéhle štábní práci. Chvála Tobě, Gospodi, že nemám. Ale vy jste nevyplnili ani jediný rozkaz, ba co říkám, ani jedinou úmluvu a úlohu, kterou jsme s vámi společně vypracovali. Přicházíte pravidelně ve chvíli, kdy se začnou ozývat dělové rány a kdy nepřítel postupuje proti městu. Vím to už nazpaměť. Pokračujte!

PRVNÍ DŮSTOJNÍK: Štáb je ochoten učinit vše, co je v jeho silách a moci.

ŠVEC: Nevím o nijaké síle. Vím jen, že štáb nemá nijaké moci. Postavili jste tři sta bojovníků. Toť vše. Stotisícové město, jako je Kazaň, musí mít více policistů než takovouhle obrannou armádu.

DRUHÝ DŮSTOJNÍK: Nemohli jsme míti vojska, dokud jsme nesorganisovali kádry a štáby.

ŠVEC: Nic jiného neorganisujete, než kádry a štáby.

PRVNÍ DŮSTOJNÍK: Pane plukovníku, řekli jsme už: Kazaň musí být uhájena.

ŠVEC: To je vaše přání – a naše věc. Dovedete předkládat svoje přání, ba i své rozkazy s bravurou, které se musíme všichni podivovat! Ti tam naproti, zdá se, dovedli už z toho vybřísti. Tam, holoubci, kypí práce a šumí a hučí organisace. Ohromně rychle pochopili od té chvíle, když nám spadla přes noc do klína celá Sibiř, Ural a Povolží, že boj s námi je boj vážný a boj na smrt. Je to divné a mrzuté, ale my jsme je naučili válčit. Když se nedovedete učit od nás, učte se od nich. Mrzí vás, že nevedeme vojnu „odborně“, podle vašich představ – a že přece vítězíme. Nevím ani, jak vedeme tu vojnu a jak nazvat náš styl. Chcete-li: Přelom, přeskoč, nepodlez! Každý náš voják ví, co má dělat.

PRVNÍ DŮSTOJNÍK: Padne-li město...

ŠVEC: Město padne – nepřijde-li pomoc... Naše vojsko brání ještě Samaru a Simbirsk, bojují na nikolajevské frontě, proti Saratovu, hájí směr orenburský, zajišťují Jekatěrinburk a celý Ural, hlídají nepokojnou magistrálu, která jediná spojuje nás se světem. Zítra nám nezbude, než abychom se množili dělením... V Syzrani, v Samaře, v Simbirsku, na trati bugulmské a na trati ufimské a na všech tratích, jdoucích na východ až k Vladivostoku jsou naše hřbitovy. Naši ranění přeplňují všechny nemocnice. A jsou to jen těžce ranění. Ostatní jsou zde, při mně. A bojují... Vy se usnášíte...

DRUHÝ DŮSTOJNÍK: Co míníte však dělat, pane plukovníku?

ŠVEC: Udělám, co bude nutno.

PRVNÍ DŮSTOJNÍK: Pro vás?

ŠVEC: I pro vás.

DRUHÝ DŮSTOJNÍK: Neuznáváte disposic kazaňského štábu?

ŠVEC: Šli jsme s vámi na Kazaň. Slibovali jste v Samaře a v Simbirsku hory, doly. Vidím jen doly, nížinu nečinnosti, veselé lhostejnosti, takového nějakého dovádivého fatalismu vašeho, který vem čert! Nedodrželi jste nic z daných slov. Nemáte potuchy, jak se mi to příčí... Nikdo vám neslíbil, že bude hájit města, když vy budete tancovat a pít. A přes to, hájíme ho ještě – i když vy tancujete a pijete.

PRVNÍ DŮSTOJNÍK: Pane plukovníku...

DRUHÝ DŮSTOJNÍK: To je vaše láska k Rusku...

ŠVEC: Mlčte mi o tom! Jste Rus, ale bojím se, že nevíte, co je to láska k Rusku.

KALUŽA: Nestál byste tady!

PRVNÍ DŮSTOJNÍK: Co máme říci ve štábu? Nepřijdete tam, pane plukovníku?

ŠVEC: Nemám času na marné řeči. Půjdu-li dnes někam, tož mezi své vojáky.

(Vběhne uřícený VOJÁK-SLOVÁK, posel z fronty.)

POSEL: Brat plukovník, doněsol som raport.

ŠVEC: Odkud?

POSEL: Od Prachoveho zavoda.

ŠVEC: Ukaž! (Čte.) No ovšem. Stále stejná: Posily! Počkej! Napíši jim něco. (Píše.)

KALUŽA (tiše k Trojanovi): Neviděl jsem ho dosud takového.

TROJAN: Ale je to on. Jak málo ho ještě všichni známe.

PRVNÍ DŮSTOJNÍK (k druhému): Je to zahanbující, kapitáne.

DRUHÝ DŮSTOJNÍK: Musíme to strpět, Vasile Dimitrijeviči. Na konec vše leží na něm.

PRVNÍ DŮSTOJNÍK: Opustí-li Čechovojska město, je ovšem konec.

DRUHÝ DŮSTOJNÍK: Nemáme sil. Nikdo ho neubrání.

ŠVEC (prohlíží ještě papír): Tady máš. Nemohu ti víc napsat, než tři slova.

KALUŽA: Vydržet!

ŠVEC: Ano. A k tomu: Přijde půlrota. Víc totiž nemám. (K vojákovi-Slovákovi, který zatím usedl na pytel a usnul.) Ale – bratře Jurajčíku? Usnul... (Budí ho. Voják se vzpamatuje, zakymácí se, zasalutuje.) Co je s tebou? Šuhajku?

POSEL: Nespal som tri noci, brat plukovník.

ŠVEC (pohladí ho): Tady doneseš ještě tento rozkaz a hned potom si lehneš. Vidíš, Jurajčíku, dnes už bys nemohl tancovat odzemek jako v Penze.

POSEL: Len čo sa vyspím, brat plukovník. (Salutuje. Odchází.)

ŠVEC: Poběží k Prachovému závodu. Za chvíli přijde jiný posel z Vrchního Uslonu, přijdou poslové z Nižního Uslonu, čekám už několik dní i posly od generála Kapela. Je to jediná pomoc, kterou nám osvobozené území posílá. Ale nedojde-li?

PRVNÍ DŮSTOJNÍK: Dojde, jistě dojde, pane plukovníku!

ŠVEC: Vaše víra je povznášející. Ale nemám nijakých zpráv o Kapelovi. A to je pro mne rozhodující. Sami vidíte, že naši lidé padají únavou. Snad je vám lhostejno, padnou-li všichni, jen když Kazaň bude stát! Ale za této situace padnou oni i Kazaň. Tentokráte však, pánové, mám svaté právo vám říci, že především učiním vše pro záchranu našeho vojska. Ale nejde jen o jeho fysickou záchranu. Což myslíte, že naši lidé nevidí a necítí toho bahna, v němž tu zápasí o vaši Kazaň a o vaši Rus? A že tím netrpí? Ztrácí-li víru ve vás, nesmí ztratit víru v sebe. Co chcete, abychom ještě činili pro vás my, nečiníte-li nic sami pro sebe?

DRUHÝ DŮSTOJNÍK: Pokořujete nás, pane plukovníku. Snad není tak zle...

ŠVEC: Je tak zle, že budete zabíjeni po stech. Dáte se zabít nebo se chcete bránit? Není-li už ovšem pozdě... Vyřiďte štábu, že se nemohu řídit disposicemi, jež nemají nijaké praktické ceny.

PRVNÍ DŮSTOJNÍK: Nezdá se vám, pane plukovníku, že je to sobectví?

ŠVEC: Vy Kazaňci mluvíte teď o sobectví našich vojsk, která se měsíc bijí za vaše město? Ale chcete-li tedy, je to i sobectví. Přichází k nám v poslední chvíli toto sobectví, a je už nejvyšší čas, že přichází. Neboť je právě chvíle, kdy musíme pomýšlet také na sebe!

DRUHÝ DŮSTOJNÍK: Jsou to tvrdá slova. Bůh s vámi, plukovníku.

ŠVEC: I s vámi! A Bůh vám odpusť!

(DŮSTOJNÍCI odejdou. Mezitím přišlo na palubu několik DOBROVOLNÍKŮ, mezi nimi JANDA, MARTYŠKA. Také pan KÓDL se objeví, bručí, hádá se s nimi. ŠVEC shromáždí DŮSTOJNÍKY u svého stolku.)

KALUŽA: Dobře, že odešli.

ŠVEC: Přijdou zas. Znám je. A jednoho dne... budou nás vinit... Pomlouvat... Že jsme neučinili dosti... Že jsme – za jejich vydatné pomoci – mohli vzít ještě Moskvu.

TROJAN: A mohli jsme vzít Moskvu?

ŠVEC: Mohli. Kdybychom měli komu svěřit obranu Kazaně.

JANDA (přiblíží se k Ševcovi): Jsme obklíčeni, bratře Ševče.

ŠVEC: Kdo ti to řekl?

JANDA: Povídá se to.

ŠVEC: Povídá se to... Tak i ty, Jando, žiješ z toho, co se povídá?

KALUŽA: Hlas lidu, hlas...

JANDA: Boží, bratře majore.

TROJAN: A hlas kterého lidu?

MARTYŠKA: A třeba jen i náš, bratře poručíku. Však my dobře víme, co před námi tajíte. Nemyslete si, že nemáme svoje informace. Nemyslete si, že nevidíme do celé situace.

JANDA: Bratře Ševče, nedomnívej se, že ti nevěříme, že si tebe nevážíme. O tom, prosím, nemůže být nejmenší řeči. A bratři plní svoji povinnost i tvoje rozkazy. Ale nyní se mi zdá, že nám osud dává vědět, jak přece jen kroky naše byly omylné a vratké.

MARTYŠKA: Ztratili jsme cíl. Nemáme vedení...

VOJÁCI: Ohó! ... A Švec není vedení?

MARTYŠKA: Já nemluvím nic proti bratru plukovníkovi. Já jen proti Národní radě.

KALUŽA: Svrhli jste v Čeljabinsku starou Národní radu. Zvolili jste si v Omsku novou Národní radu. Ale ty jsi vždy proti všem Národním radám. Pro co jsi tedy? Chachare?

TROJAN: A přicházíš nás zdržovat a okrádat nás o čas vždycky při nejvážnějších věcech.

JANDA: Bratře Ševče, prosím tě, zakaž už jednou tenhle hrubý oficírský a nedemokratický tón!

MARTYŠKA: Ano, nedemokratický!

JANDA: Ty nám přece rozumíš. Snad rozumíš mně aspoň. Hleď, tolik zbytečné krve... A nadarmo. Nepovalíme tuhle rudou sílu, která je v této chvíli jedině mocna v Rusku a vše je bezradné vůči ní...

TROJAN: Byli jste to vy a vaše sněmování v Čeljabinsku i v Omsku, kde jste vítali ruské demokraty a slibovali jim pomoc proti rudé diktatuře...

JANDA: Myslelo se...

KALUŽA: Právě, že se nemyslelo. A nemyslí se zas. Ač se tady potuluje tolik všelijakých myslitelů. Ale jediný, kdo myslí...

TROJAN: A kdo jedná...

ŠVEC: Mlčte, Kalužo! Trojane! (Obrací se k dobrovolníkům.) Co vlastně chcete, chlapci?

MARTYŠKA: Chceme vědět, na čem ve skutečnosti jsme. Jaká je situace.

TROJAN: Říkal jsi před okamžikem, že vidíš do celé situace.

MARTYŠKA: To jest – nu ano. Ale se stanoviska vojenského.

JANDA: Po městě jsou rozšířeny sovětské letáky. Moskevský Sovnarkom obrací se k nám, k Čechoslovákům, nabízí smír... Byli jsme, hovoří se tam, oklamáni... zneužiti... Zastavte, volá sovět, zastavte, bratři Čechoslováci, krveprolití.

TROJAN: Jsme tedy bratři Čechoslováci. Najednou už to není starorežimní pojem.

KALUŽA: A naivní Čechoslováci vidí ve všem podfuky, jen v tomhle ne. Zastavte boj – uvidíte, co s vámi udělají.

JANDA: Jaký strašný fanatismus a jaká nenávist! Lid Chelčického proti lidu Tolstého!

TROJAN: Lid Žižkův proti sektářům.

KALUŽA: Dobrý, zdravý a silný lid proti Trockému. A Trocký – to je cholera. Cholera – asiatika!

ŠVEC: Nerozumím tomu, co se zde povídá. Vypluli jsme ze Simbirska za zvuků hudby. I ty, Jando, jsi byl mezi těmi, kdož vypluli, aby dobyli Kazaně. Pálila tě ještě rána z Penzy – mlčel jsi a mašíroval jsi s ostatními. Dobyli jsme Kazaně, bráníme Kazaně. Děláme jen to, co musíme dělat jako muži! Máme ještě nějaký pojem o cti. Nejsme stádo ovcí, které se někam nahrne a najednou zase bezmyšlenkovitě uteče, rozbíhajíc se na všecky strany podle toho, jak kdo zavolá. O mne buďte bez starosti. Vím, co mám dělat. Nemohu mít dvacet náčelníků štábu a dvacet plánů. Stačí mi jeden – a ten mi říká, abych nejen zachránil naše vojsko, ale i jeho čest.

JANDA: Neposedla tě ctižádost, bratře plukovníku?

MARTYŠKA (vztekle): A tak já vám to řeknu, co tohle všecko je, bratři! Jakýpak dlouhý řeči! A ostatně mám povinnost vám říci pravdu. Lampasy to jsou. Pěkný červený generálský lampasy. Někdo si myslí, že když je moh' dostat jeden, proč by nedostal i on? Pěkný červený lampasy z naší český, dobrovolnický krve. Mně se, mně se všecko zdá, že se tady u Kazaně chce někdo živou mocí vyznamenat, něco si vysloužit. Vždycky jsem varoval bratry, aby moc nevěřili důstojníkům. Důstojníci, to je vždycky buržoasie, mužstvo – to je vždycky proletariát. Teď dochází na moje slova. Někdo si chce z naší krve pořídit červený, generálský lampasy... (Všichni ustrnou. Pausa. Ticho. Švec, bledý, volně se posadí ke stolu. Jako by na chvíli ho opustil mrazivý klid. Ostatní se rozestoupí. Za okamžik Švec vstane, dívá se klidně na Martyšku, rozpačitě se usměje.)

PAN KÓDL (zuřivě se prodere kupředu): Pane Švec, rozkaz – a já ho hodím do Volhy. Rozkaz, pane Švec!

JANDA (k Martyškovi): Bylo to od tebe hrubé, Martyško. Odprosíš bratra plukovníka. Nemohu s tebou souhlasit. V něčem jiném je naše tragika. Odprosíš! A bratr plukovník ti jistě odpustí.

(Dělové výstřely. Silnější. Na několika stranách.)

KALUŽA (tiše): Hanba, hanboucí!

TROJAN: Jaká hanba!

ŠVEC (usmívá se podivně): Nechte toho... Nevím už nic, co se stalo. Slyším střelbu... Vidím v této chvíli Kultivátora a jeho roty, bojující na Árském poli a na Usloni. A vidím Hasala, Ondrušku, Káňu, kanonýra Přibyla, vidím Šroubka-Brunera, Bergra, Janouška, Kestnera – kulometčíka, a vidím i Slováčka – Jurajčíka, kterak doběhl a odevzdává veliteli můj papír. Vojáky, kteří se bijí...

VOJÁCI: Hanba Martyškovi! To je ničemnost! My si to s ním vyrovnáme!

ŠVEC (přísně): Chtěli jste rozkaz! A nic vy nebudete vyrovnávat.

MARTYŠKA: Já, bratře plukovníku... já jsem nemyslel, že bych...

PRVNÍ VOJÁK: To by bylo pěkný, aby si tohle směl někdo dovolit proti člověku, kterej nás tolikrát zachránil...

ŠVEC (mrzutě): Dosti, bratři. Rozkazuji Martyškovi, aby ihned odešel a snad se i vyspal. (Martyška stydlivě a rychle odejde s paluby.) Ty, Jando, vystřídáš mého telegrafistu. Je unaven, potřebuje odpočinku. (Vojáci reptají. Janda odchází do kajuty k vojákům. Švec k důstojníkům.) Vidíte – i toto je Kazaň! Nahlodává to už duši našeho vojska. Zatím jen tam dole, mezi těmito Martyšky. Ruský fatalismus a nevíra probouzí i v našich lidech anarchistické pudy, nechuť k řádu a kázni, podezřívání a zbabělost.

KALUŽA: Zahyneme v tom.

ŠVEC: Nesmíme zahynout. Řekl jsem, že vyvedu vojsko z Kazaně. Neutečeme odtud a přece zvítězíme... aspoň nad mdlobou a hanbou!

KALUŽA: Kruh kolem nás je sevřen. Jakou dírou bychom to mohli proklouznout?

ŠVEC: Vím o ní. Potřebuji jen kázně a pořádku. A trochu důvěry, již nesmíte ztrácet především vy, důstojníci.

VOJÁK-POSEL (vejde s hlášením, jež podává Ševcovi): Z Árského pole, bratře plukovníku. Nasekali jsme jim.

ŠVEC (přečte hlášení, pak s úsměvem): Tys Paluska od jedenácté roty, viď? – Odrazili opět útok celého pluku. To je jiná řeč...

KALUŽA: A kdyby je nebyli odrazili, snad bychom tu všichni zahynuli.

TROJAN: I s Martyškou...

ŠVEC (píše): I s Martyškou! Ovšem, až se rudí vzpamatují, budou útočit znovu. A na Árském poli budou mít naši novou práci. Kalužo, nezapomeň na svoje roty! Horší je, že se nám dobývají na Vrchní Uslon od Svijažska... a bezmála se všech stran. Kapel se ovšem neozývá. A stále tolik v něj věří. Zde máš rozkaz, Palusko, běž. (Voják rychle odběhne. Nové rány z děl, bližší a bližší, ozývají se na všech stranách.)

ŠVEC: To jsou tedy opět oni. Zní mi to na pravém břehu Volhy. A na jih odtud. Což je dobře! Což je velmi dobře!

PAN KÓDL (nesměle): Ale nasekáme jim, pane Švec.

ŠVEC: Nasekáme. Ještě to jde. Ještě možno zachránit mnoho. Ale je k tomu potřebí síly. A víry! A vůle! (Ruch v kazaňském přístavišti se stupňuje. Je vidět zástupy zmatených běženců, pobíhajících bezradně sem a tam. Různorodý lid. Sehnuté, belhající se staříky, dámy, vlekoucí klece s papoušky, tlusté kupce, nesoucí pod paží samovary, popy s velikými zlatými kříži na prsou, staruchy s dětmi, ale také mladíky a zdatné muže.)

KALUŽA: A teď ještě tohle! Běženci!

ŠVEC: Ano... Jedni běží sem, druzí tam. Jaký ubohý lid!

TROJAN: Ruský lid... Hleďte, kam se to vše tlačí!

ŠVEC: Sem! Na „Karamzin“. (K vojákům.) K můstku! Nikoho nevpouštět!

KALUŽA: To by byla pěkná kaše...

(Zástup BĚŽENCŮ se protlačí až na můstek. Hlaholí.)

ŽENSKÝ HLAS: Pro Boha, zadusíte! Lidé dobří!

BAS KUPCŮV: Báby mohly zůstat doma. Vyčkat komisarů.

JINÝ HLAS: Pro tlusťochy tady není místa.

BAS KUPCŮV: A proč nejdete na frontu, mladý pane!

ŽENSKÝ HLAS: Zahubíte mého papouška. Lora, neboj se! Miláčku!

JINÝ HLAS: Pěkný jedináček.

TROJAN: Zpátky, občané! Není možno nikoho vzít na palubu.

KALUŽA: Postříleli by vás tady.

HLASY: Hospodine, smiluj se! Postříleli!

KALUŽA: Ovšem, že postříleli. Vědí už o nás. Stříleli sem už.

ŠVEC: Netropte si z nich posměch. Nemůžete sem, občané. Nesmíte.

HLASY: To je jejich komandír! Divobohatýr!

JINÉ HLASY: Báťuška ať promluví. Archidiakon.

POP (k Čechoslovákům): Bratři moji, spasitelé naši, rekové...

HLAS VZADU: A není to ruská loď? A není to náš „Karamzin“?

JINÝ HLAS VZADU: Všecko nám pobrali. Vydrancovali. I naše lodi berou. Do neštěstí nás vrhají.

ŠVEC: Slyšíte to, báťuško?

POP: Neposlouchejte jich, Vysokorodí! Aspoň mne vezměte na palubu, božího raba, duchovní osobu – –

KUPEC: A já nejsem osoba?

ŠVEC (k vojákům): Vytlačit je na přístaviště...

HLASY: Hleďte! Hleďte. Ruku chtějí vztáhnout na ruský lid.

HLASY VZADU: Proklatí Čechoslováci! Krvepijci!

TROJAN: Krvepijci! A hájíme jejich města.

KALUŽA: Včera vyzváněli. Dnes proklínají.

HLASY: Místo... Místo, občané. Starosta města přichází!

JINÉ HLASY: Musí se nás zastat! Nám patří lodi...

STAROSTA (v davu, prodíraje se kupředu, doprovázen členem Ústavodárného shromáždění): Upokojte se, občané. Vše bude zase dobře. Nikdy nebylo postavení Kazaně tak silné, jako dnes...

TROJAN (překvapeně k Ševcovi): Opravdu?

ŠVEC (klidně): Nesmysl. Je vratké už čtrnáct dní. Jako tahle paluba „Karamzinu“.

TROJAN: Tak proč jim lže?

KALUŽA: Tihle tribunové jsou tomu zvyklí. Massy... Ty musí něco vydržet!

ŠVEC: Snad to nalhává i sám sobě.

TROJAN: Bude nutno s ním promluvit?

ŠVEC: Nedá si to asi ujíti. (K starostovi.) Vítejte, pane starosto. (Dá pokyn, vojáci propustí starostu i jeho průvodce.)

STAROSTA: Jsem rád, že jste při dobrém zdraví, plukovníku Ševče!

ŠVEC: Ujde to... Čím vám mohu prospět?

STAROSTA: Já totiž... A hlavně tady doktor, člen Všeruského Ústavodárného shromáždění, občan...

ŠVEC (k členu Ú. S.): Známe se ze Samary, pravda že?

ČLEN U. S.: Podařilo se mi dostati se sem od Kapela. Táhne na pomoc Kazani s vybraným vojskem. Výkvět ruské národní armády. Brzo budete míti příležitost spojit své bíločervené prapory s jejich oranžově černými svatojiřskými vlajkami k společnému vítězství a k odehnání samozvanců od stěn Kazaně. Přicházím ze štábu. A právě tam dostali potěšující zprávy, že předním hlídkám Kapelovým se podařilo proraziti kruh nepřítele, který ve zmatku a děsu prchá. (K běžencům.) Občané! Ať žije vítězná národní armáda naše a chrabří Čechoslováci, kteří první dali popud k našemu osvobození. Občané! Nestrachujte se! Kazaň bude zbavena nepřítele a vy budete navráceni ke svým krbům.

HLASY: Ať žijí Čechoslováci!

POP: Neříkal jsem, bratří rodní, že jsou to naši spasitelé?

HLASY: Spasitelé! Osvoboditelé!

KUPEC: Miláčkové naši.

STAROSTA: Nyní, kdy ulehčení je už tak blízko, pane plukovníku, zajisté, že Čechovojsko bude dnes bránit Kazaň do posledního muže.

ŠVEC: Nemáme posledních mužů. Všecko, co máme, brání Kazaně už tři neděle.

ČLEN U. S.: A jistě, že se také zase podaří srovnat diference mezi kazaňským štábem a velitelstvím Čechovojsk. Já aspoň, jako představitel vlády...

ŠVEC: Vláda nese stejný díl viny na celkové naší mizerii jako vaše štáby. Bojíte se slova voják a mobilisace. Zas nic nechápete, jako jste nic nechápali při Kerenském. Vám je dobře jenom v podzemí, při revolučním čaji, kdy vaše hovory o spáse lidstva trvají do bílého rána.

ČLEN U. S.: Dovolte přece, plukovníku, Kapel...

ŠVEC: Kapel je výborný voják a věřím, že se mu podařilo sebrat slušnou sílu. Ale Kazaň by byla zachráněna jen tehdy, kdyby v této chvíli stál Kapel před jejími branami.

STAROSTA: Zachráněna! Bude zachráněna!

ČLEN U. S.: Už je zachráněna. Kapelovy hlídky...

ŠVEC (s úsměvem): A myslíte, že jsou to hlídky Kapelovy?

STAROSTA: Dovolte, kdo by to tedy byl? Máme zprávy z kazaňského štábu.

ČLEN U. S.: A co víte tedy o Kapelovi?

ŠVEC: Málo, a toť právě mrzuté, že není o něm dosud slyšet. Vím, že jeho dva tisíce pěších, tři sta jezdců, čtrnáct děl je dnes jistá síla. Že u Simbirska odehnal nátisk rudých. Že vylodil své vojsko v Šalanze a v Taševce a že podniká odvážný obchvat nepřítele na pravém břehu Volhy.

ČLEN U. S.: Jistě tedy zítra už bude před branami Kazaně.

STAROSTA: A Kazaň učiní zatím vše, pane plukovníku. Hned svolám městskou dumu! Každý bojeschopný Kazaněc musí na posice. Postavíme dobré vojsko!

ŠVEC: V několika hodinách chcete postavit dobré vojsko! Kdybychom byli před týdnem ustoupili odtud, vyčkali posil a znovu zaútočili, odpočatí a silní...

STAROSTA: Nebylo přece možno dát město v plen takovému nepříteli, byť i na několik dní neb hodin. Vyvraždili by všechno obyvatelstvo. Krvavě by se mstili.

ŠVEC: Rozumíte jen svému sobectví, občané. Opustivše na chvíli Kazaň, kdož ví, mohli jsme později vzít i Moskvu... Marně jsem to dokazoval vašemu štábu, který si usmyslel, že bude stůj co stůj dřepět zde. Zdálo se mu nemožným rozumně ustoupit. Chce tedy hanebně utíkat...?

STAROSTA: Co chcete učinit, plukovníku?

ŠVEC: Jsem muž a voják. Učiním to, co musí učinit muž pro vaše město, i když propadlo hanebnosti a pýše. Nečiním to pro Kazaň samu, ale pro Rusko. Ale jsem také voják. Páchat ničemnosti a hlouposti a otvírat žíly k dobrovolné a nesmyslné smrti, jež nikomu nepomůže, to neudělá dobrý voják. To není heroismus.

KALUŽA: Tohleto je Švec!

VOJÁCI: Ať žije náš komandír!

ŠVEC (ke starostovi a členu U. S.): A tito zde jsou nejlepší vojáci na světě. Bez reptání se bijí. Padají k zemi, po níž dusají kopyta vašich dostihových koní. Bijí se za vás a za Rusko. Jsou opuštěni vámi, jsou podvedeni Spojenci, kteří jim už od počátku června slibovali pomoc a kteří nyní spekulují někde na Dalekém východě. A nakonec jsou jediní, kteří konají čestně svoje dílo, se srdcem čistým a také s čistýma rukama. Ale nemohu dopustit, aby byli obětováni nadarmo. Ztratila by se tak zase jednou veliká věc se světa.

STAROSTA (pokorně): A tedy, plukovníku...

ŠVEC: Tedy, pane starosto, a vy, občané, jděte domů a braňte, pokud všechny síly vaše vystačí, co se ještě bránit dá. Přijde-li včas váš Kapel, snad bude Kazaň zachráněna.

ČLEN U. S. (k běžencům, kteří znovu hlučí a dotírají na parník): Občané, soudruzi, provolejte slávu hrdinským obráncům Kazaně, Čechoslovákům, a jejich skvělému veliteli...

ŠVEC (odmítavě): Děkuji vám, občane.

DAV: Sláva! Sláva!

ČLEN U. S.: A vy, občané, povstaňte sami a následujte jejich příkladu. Hajte svého města! Je mezi vámi tolik zdravých, mladých lidí...

(DAV reptá, ustupuje na přístaviště a ponenáhlu mizí.)

ŠVEC: To je, občane, lid, který v nás před měsícem pozdravoval divobohatýry a osvoboditele.

JANDA (přinese telefonogram o Kapelovi): Smutný telegram, bratře plukovníku. Netroufám si...

ŠVEC (čte zachmuřeně): A zde je váš Kapel. (Podá mu telegram.)

STAROSTA (čte přerývaně): Kapelova... národní ... armáda... byla poražena pod... Svijažskem...

ČLEN U. S. (zděšeně): To není možné! Co to pravíte?

STAROSTA: Je konec Kazaně...

ŠVEC: Je konec Kazaně... Kazaň padne, poněvadž jste nenašli v sobě dosti síly bíti se za svou vlastní věc. Mdloba, lenost... Ničevó... Marně jaré a zdravé vojsko, jež dobylo města a dalo je ve vaše ruce, se pokoušelo probudit ve vás činného ducha... Nejen, že bránilo vašich krovů, ale muselo se i samo bránit před mravními chorobami, jež vyvstávají z kazaňského pařeniště.

ČLEN U. S.: Ubohá Rus... Ale díky i za to vše, co jste vykonali, bratři. Nezapomeneme...

STAROSTA: Město bude vypleněno a sta lidí bude pobito!

ŠVEC: Nevěřili jste mi, když jsem vás varoval!

STAROSTA: A nelze opravdu nic činit?

ŠVEC: Opustit Kazaň.

STAROSTA: Probijete se?

ŠVEC: Ustoupíme.

ČLEN U. S.: Ale kam, probůh?

ŠVEC: Na jih.

ČLEN U. S.: Pak aspoň i my zachráníme svoje životy. Děkujeme vám, veliteli.

STAROSTA: Děkujeme vám, a nevzpomínejte na nás ve zlém.

ŠVEC: Ani vy nevzpomínejte na nás ve zlém.

(STAROSTA, ČLEN U. S. odejdou. Za řeči oddělil se z davu JURODIVÝ, lidový svatý šílenec ruský, který se vmísil do tlupy a nyní proklouzl na palubu a přibližuje se s hlubokými poklonami k ŠEVCOVI.)

ŠVEC: Jaký divný tvor! Co chce? Kdo je to?

PRVNÍ VOJÁK: To je stařeček takovej, bratře plukovníku, moc hodnej. Říkají mu tady zkrátka Jurodivý.

PAN KÓDL: To von si, pane Švec, přijde takhle někdy ke kuchyni a jinak se potuluje po přístavu. Von nic zlýho neudělá...

DRUHÝ VOJÁK: S panem Kódlem si někdy povídají a to je náramná legrace.

JURODIVÝ (poklekne před Ševcem, bije čelem o zemi): Požehnání... Požehnání...

ŠVEC: No, dobře, dobře, stařečku. (K vojákům.) Mám mu něco dát, hoši?

JURODIVÝ: Ne... ne... Ale vidím svatého Georgija... Ale vidím... má stín, siný stín na bílém čele... vidím... ten stín... na bílém čele... čistém... neposkvrněném...

PAN KÓDL (se ujme Jurodivého a odvádí ho do přístavu): Dou, dědo, dou...

ŠVEC (temně): Stín... Ubohý Jurodivý!... Co všecko vidí takoví lidé?

TROJAN: Rusové jim věří... A já sám jsem trochu pověrčivý.

ŠVEC: Jsi trochu básník, hochu. Podobáš se Šešínovi, víš tomu, který padl s majorem Blahotičem na Zeleném dolu. Ale tam dnes spolu nepůjdeme, chlapče. Tam jsme už posici dávno ztratili. Půjdeme na Árské pole.

PRVNÍ VOJÁK: Zatracený Árský pole!

ŠVEC (temně): Opouštíme tedy Kazaň...

JANDA: A opusťme tohle všecko, bratře Ševče! Smiřme se s bolševiky. Zastavme nepřátelství! Ponechme Rusko Rusku... Kdoví, snad odtud přijde spása lidstva... Mír! Věčný mír na zemi. Hleď, Ševče, jak teď asi vypadá tam dole v Čechách náš kraj? Když si tam jednou o prázdninách za mnou přijel, bylo už dávno po žních, vybírali a stáčeli jsme med... A pak jsi byl přece také u mne, vzpomínáš? Na škole – to už jsi byl sám tenkrát v Třebíči. Neměl jsem tichou a krásnou školu? Zahradu před očima, růže, a řídící byl dobrák. Seděli jsme večer pod božími mukami, slunce zapadlo jako teď, pasáci hnali krávy s pastvin. A ty, latiník, citoval jsi mi Vergila, Bukolika, že ano? Všude byl takový boží mír, ticho a všecko kolem dokola se přímo tetelilo láskou... A tady... tolik krve... bratrské krve... lidské krve...

ŠVEC: Svádíš mne jako Satan kdysi Krista na poušti – a je to tentokrát nějaké takové líbezné evangelium, ale stejně marné v této chvíli, jako byla tehdy slova Satanova. Tož tedy zase: Neodpírati zlu? Zvolil jsem, odpírati zlu vždy a všude. Proto jsem se narodil jako muž. Nemohu se smířit se zlem. A nepotíráme jen zlo. Všechen chaos a mdlobu, jež rozrušují ruskou, ale i naši duši. A nám je třeba řádu a víry, chceme-li žít.

JANDA: Bratře Ševče... Aspoň tedy ty sám... nechoď už tam, na posice... Mám tě rád. A všichni tě milují. Stane-li se ti tam něco...

ŠVEC (se usměje): Jaký stále strach o ten drahocenný život. Člověk! Člověk! Lidská krev... Je něco víc než život... Máte stále jen na mysli: Zachraň svůj život! A já mám na mysli záchranu své i naší duše. A naší cti.

VOJÁK (přináší nový telegram): Telefonogram, bratře plukovníku.

ŠVEC (čte, dá se do smíchu): Tedy opět jeden telefonogram. Tentokrát pro nás. Mladičký praporčík Sameš se čtyřiceti kulometčíky se prostě probil od jihu k nám. Vykonal přesně a dokonale můj rozkaz. Tak dokonale, že vrhl nepřítele na útěk na klučišťském úseku. Čtyřicet kulometčíků ovšem nezachrání Kazaň. Ale zachrání nás. Věděl jsem, že Sameš sem dostane tohoto trojského koně.

KALUŽA: Ubohý kazaňský štáb. Ten se domníval, že jde vojsko Kapelovo. Čtyřicet kulometčíků!

TROJAN: Tedy simbirský směr je volný...

ŠVEC: Ano... Na chvíli... Ta chvíle musí stačit, abychom tudy ustoupili.

KALUŽA: Ale to je úplná naše záchrana! Nevěděl jsem...

ŠVEC: Věděl jsem... (Dá Kalužovi psané disposice.) A musel jsem myslet na tento ústup. Okamžitě odevzdáš tyto disposice Kultivátorovi, který se dosud hrdinsky bije na Usloni. Popletený a poplašený nepřítel dá nám teď možnost sešikovati se k řádnému ústupu. Nijaké paniky nesmí u nás být! A nijaké paniky kazaňské si nesmí nikdo všímat.

TROJAN: A přece je to strašné, opustit tuto stezku k Moskvě.

ŠVEC: Jsi chlapec! Strašnější by bylo, zajít na této stezce. Jsme ještě silní a zdraví. A nesmíme ztratit stezku do Čech!

KALUŽA: Bratře plukovníku, nikdy ti nebudeme moci být dosti vděčni. Sto Pierunóv! Tohle je veliký čin!

ŠVEC (se smíchem): Tohle je maličký Sameš. A teď mi ty zavolej kapitána „Karamzinu“.

KALUŽA (odejde).

TROJAN: Uvědomí si naši vojáci, že's je opět zachránil, jako už tolikrát? Bratře plukovníku, chtěl bych umřít pro tebe!

ŠVEC (pohladí ho): Ah, tys opravdu básník! Neumřeš pro mne, ale připravíš mi vůz. Chci se ještě podívat mezi naše hochy. Povzbudit! Ústup – to neznamená konec boje. Někdy to vyžaduje více síly, než útok. Běž, chlapče!

(TROJAN odejde. KALUŽA se vrátí s KAPITÁNEM lodi.)

KAPITÁN: Hlásím se podle rozkazu, pane plukovníku!

ŠVEC: Kapitáne, Volha na jih je uvolněna. Praporčík Sameš a jeho lidé spojili nás se Simbirskem. Můžete ihned odjeti? Je všechno v pořádku?

KAPITÁN: Ano, pane plukovníku.

ŠVEC: Odplujete tedy směrem k Laiševu, do ústí řeky Kamy. Tam vyčkáte dalších rozkazů.

KAPITÁN: Ano, pane plukovníku. A znamená to, že se vzdáváme Kazaně?

ŠVEC: Sejměte vlajku! Moje stanoviště bude nyní v Karavajevu, odtud budu řídit ústup československých sil z Kazaně. Ano, vzdáváme se Kazaně!

JANDA (ke Kazani): Sbohem – a na neshledanou. Podívejte se, zapadá slunce přímo nad Kremlem. Všecko je rudé. A svítí i hvězda.

PAN KÓDL (přibíhá s přístavu): Auto je připraveno. Pan Trojan už tam čeká. Sbohem, starej „Karamzine“, rachotino, pá...

ŠVEC: Na shledanou, kapitáne. Na shledanou, bratři.

VOJÁCI: Na shledanou! A pozor na hlavu, bratře plukovníku. Co bychom si bez tebe počali! Kam bychom se poděli?

ŠVEC (odchází po můstku dolů do přístaviště. Odkud ještě zavolá): Šťastnou cestu, „Karamzine“.

KAPITÁN (stahuje jeho vlajku).

PRVNÍ VOJÁK (dívá se za ním): Vsedl do auta. (Hluk motoru.) Rozjíždí se. Kam jede? Kam dřív? Na levý břeh, na pravý břeh, na sever, na jih...?

DRUHÝ VOJÁK: A ten Jurodivý, heleďte, rozběhl se za autem. Blázen...

(Lodní šroub se ozve. LODNÍCI přispěchají na palubu a chystají loď k odplutí. Vytahují kotvy...)

PRVNÍ VOJÁK: A už jedeme...

DRUHÝ VOJÁK: Kam?

PRVNÍ VOJÁK: Jsme vojáci... Kam rozkáže plukovník Švec.

DRUHÝ VOJÁK: Toť se ví! Ještě jsme vojáci!

OPONA