Plukovník Švec/Dějství třetí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dějství třetí
Podtitulek: Aksakovo
Autor: Rudolf Medek
Zdroj: Literární salon
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Josef Jiří Švec

Osoby:

PLUKOVNÍK ŠVEC

MAJOR KALUŽA

PORUČÍK TROJAN

JANDA

MARTYŠKA

PAN KÓDL

PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÝ DOBROVOLNÍK

DRUHÝ ČESKOSLOVENSKÝ DOBROVOLNÍK

TŘETÍ ČESKOSLOVENSKÝ DOBROVOLNÍK

ČTVRTÝ ČESKOSLOVENSKÝ DOBROVOLNÍK

PÁTÝ ČESKOSLOVENSKÝ DOBROVOLNÍK

ŠESTÝ ČESKOSLOVENSKÝ DOBROVOLNÍK

SEDMÝ ČESKOSLOVENSKÝ DOBROVOLNÍK

OSMÝ ČESKOSLOVENSKÝ DOBROVOLNÍK

PALUSKA

JURAJČÍK

RUSKÝ ŽELEZNIČÁŘ


Stanice Aksakovo. Na jevišti pořadí vagonů, velitelský vlak Ševcův. Zvláště jeho osobní vagon se širokými okny, za nimiž pracovává jeho štáb, štáb velitele divise, je zřetelný. Měsíc říjen. Vítr fičí s Uralu. Podzimní mlhavý, šerý podvečer. VOJÁCI v hloučcích na jevišti. Někteří sedí na stupních vagonů. Pokuřují. Jedí. Několik skupin. Jejich vzhled je ledabylý. Jsou mnozí bez opasků, ruce v kapsách, pláště rozhaleny.

TRUBAČ (vstoupí, zatroubí signál).

PRVNÍ VOJÁK: Copak má být tohle za vopičky? Snad nás nesvolávají po vojensku? Holečkové, takhle se na nás nesmí! (K trubači.) Co ty, Lojzo?

TRUBAČ: Nařídili mi to!

DRUHÝ VOJÁK: Frkaterunk! Jako za Rakouska. Nakašlem jim na to! (Vojáci nicméně i zpozadí se scházejí sem a živě, vzrušeně gestikulují a reptají.)

PRVNÍ VOJÁK (zpívá): A my více na pozice mašírovat nebudem!

VŠICHNI (zpívají): A my více na pozice mašírovat nebudem!

PRVNÍ VOJÁK: Nejsme žádný vojsko! Pryč s militarismem!

TŘETÍ VOJÁK: Tak je to správný. Nejvejš jsme vozbrojený vobčané! Lid ve zbrani. Když budeme chtít, tak pudem. A když nebudeme chtít – tak nepudem.

PRVNÍ VOJÁK: Tak – nepudem!

VOJÁCI: A nepudem!

TŘETÍ VOJÁK: Už jsme se nachodili dost.

ČTVRTÝ VOJÁK: Tondo – to zas nepovídej. – Tys moc nechodil.

TŘETÍ VOJÁK: Vidíte ho, oficírskýho agenta! Zaprodanec buržoasie!

PRVNÍ VOJÁK (ke čtvrtému): Já ti radím, Martínku, dej si hubu na řetěz.

TŘETÍ VOJÁK: A pěkně si ji utři, máš ji mastnou vod oficírskýho žrádla. Pojďte, kluci, ke mně do těplušky, kdo by se s ním bavil? Přisluhovač buržoasie. Chce nudli na rameno, to je to. Chce přijet domů jako fíra, víš, ty oficírskej lichometníku? Ach, ty kluku chytrá! Dyť já ti to přeju.

ČTVRTÝ VOJÁK (prudce): Krucinágl, vy mizerové, takhle chcete mluvit se starým vojákem? Se Zborovákem? (Ke třetímu.) Ty usmrkanej kluku písařskej, kerej nebyl ani támhle u Kazaně a před tejdnem jsi sem přilez, zelenej jako nezralá slíva, rovnou támhle z Omska z lágru? Já ti dám jednu rozvědčickou, ty pleňase upocenej, kterýmu ještě koukaj kaničky vod austrijáckejch podlíkaček, kerý nedávno vyfasoval někde v terezínskejch kasárnách! Von mně tady bude tohleto... (Vrhá se na něj. Vojáci z druhé skupiny jej zadržují.)

PÁTÝ VOJÁK: Martínku, nech toho. Dyť to sou hodný kluci.

ČTVRTÝ VOJÁK: Ke všem čertům... Jděte mi z vočí...

TŘETÍ VOJÁK: Poď, poď mu z vočí, poď! Von je přeci Zborovák.

(PRVNÍ, DRUHÝ a TŘETÍ VOJÁK odejdou.)

PÁTÝ VOJÁK: Nech je, Martínku. Jsou zrovna tak nešťastný jako my. Voni to tak neuměj' říc'.

ŠESTÝ VOJÁK: Tak jsem vám, bratři, byl včera večer v Hanouskovy těplušce, von má ten špiritistickej stoleček, ptali jsme se duchů, a přišel Jan Žižka, tak se ho Hanousek ptal, máme-li uposlechnout ten novej rozkaz a jít na pozici. A víte, co řek' Jan Žižka? Bylo to ve verších. Řek: Však ten čas minul, nepříznivá doba nastala jest českému národu. To je přeci jasný, ne? Doba je nepříznivá, abychom šli na pozici. A ten čas, kdy jsme chodili, minul. Tak z toho všechny bratři měli velkou radost.

SEDMÝ VOJÁK: Hm, dneska na pozici! Já vím, jak to bylo posledně! Kluci uslyšeli kulomet – a šlús. Vzali roha, a nikdo je neudržel. Dneska už jsou kluci tak nervosní, že utečou, i když někomu praskne kšanda.

ČTVRTÝ VOJÁK: To je ale hovadina! To sme to dopracovali! Nepřemožitelný Čechovojska! Abysme se styděli před Rusákama, kterejm jsme se ještě před měsícem smáli, že jsou zajíci!

SEDMÝ VOJÁK: Jo, Martínku, za to nikdo nemůže. Dyž dnes už nikdo nikomu nevěří.

ČTVRTÝ VOJÁK: Nikdo nikomu nevěří! Nikdo! Nikomu! To jsme se raději měli všichni utopit ve Volze.

OSMÝ VOJÁK: Jářku, proč bysme se topili? To bysme byli blázni! Ať se topí někdo jinej. Kdo todle všecko spískal. Já – a topit se? Mně, holečku, ještě docela dobře šmakuje tahleta fajfčička.

ŠESTÝ VOJÁK: Vono se řekne: lidskej život! A když se to veme kolem a kolem, život je docela pěknej.

SEDMÝ VOJÁK: Vono se to takovýmu plukovníkoj řekne: „Bratříčkové, i kdybyste měli svoje životy vobětovat.“ A já bych se ho jen zeptal jedno: „A co ty, bratříčku, plukovníčku, ty bys život vobětoval, he?“ A teďkom bych rád věděl, co by mi na to řek'!

OSMÝ VOJÁK: Co by řek? Zalez by do kouta, toť se ví. A dal by si uvařit čajíček pěknej se zavařeninkou a s houstičkama. Jo, to by mu šmakovalo... Život? Jó! Ale náš život!

ČTVRTÝ VOJÁK: Strašný je to, bratři! Marně se člověk namáhá, chytit nějak rozum do hrsti a ňák si to všecko vysvětlit, vobjasnit a stát se zas pořádným chlapem. A já, na mou duši, nepatřím ani mezi ty dobrý kluci. Poněvadž jste mne už tak zblbili.

OSMÝ VOJÁK: Kdo tě zblbil? Prosím tě? Leda oficíři!

ČTVRTÝ VOJÁK: Martyška nás všecky zblbil. Martyška!

SEDMÝ VOJÁK: Jen ty nech Martyšku! Jedinej, kterej to s náma myslí dobře. Jedinej, kterej se dnes stará vo naše dobro.

ČTVRTÝ VOJÁK: A co je to, naše dobro? To taky dnes už nevím. A rád bych to věděl.

OSMÝ VOJÁK: Tak já ti povím: Vojna do bot! Ať už nám daj svatej pokoj s ňákým válčením.

VOJÁCI: Toť se ví! Nemelem, a basta!

KALUŽA: (vystupuje z dveří Ševcova vagonu; k vojákovi, který lhostejně sedí na stupních vagonových): Tak aspoň uhni, cholero! Člověk nemůže ani projít!

OSMÝ VOJÁK: Kdo je cholera, pěkně prosím? Heleďte, prej cholera! My sme dycinky jen dobrovolci.

KALUŽA: Sto Pierunóv, chlapi! Co si vlastně myslíte? Ticho! – A kde je šikovatel Barták?

VOJÁCI: Nevíme. A co je nám do toho?

KALUŽA: Hrome, kde je šikovatel Barták? Měl vás tu shromáždit!

VOJÁCI: Dyť jsme shromážděni!

KALUŽA: Shromážděni? Nastoupit jste měli. A jako vojáci. Co je tohle?

OSMÝ VOJÁK: Lid...

KALUŽA: Lid! Lid! Já chci vidět rotu, batalion. Tak bude to?

OSMÝ VOJÁK: Asi nebude...

SEDMÝ VOJÁK: Když v nás nechceš respektovat lid...

(JINÍ VOJÁCI nedbale přicházejí a přidružují se k hloučku. Je slyšet hlasy: „Co to povídá? Co zas chtějí? Ani nápad! Do bot!“)

KALUŽA: Tady mně teď pořádně nastoupíte! Četa za četou, rota vedle roty. A kabáty zapnout! Čepice narovnat. Kde máte vintovky?

OSMÝ VOJÁK: Už je nepotřebujeme.

KALUŽA: Co jste se pro ně v Penze nabrečeli!

SEDMÝ VOJÁK: Kdo brečel?

KALUŽA: Všecko zapomínáte... A všecko, co ve vás bylo dobrého, zapíráte v sobě. Pěkný jste to kluci! A studu nemáte! Jestliže se včas nevzpamatujete, pochcípáte tady jako myši v povodni. Mám vám přečíst rozkaz plukovníka Ševce. Ticho – a poslouchat! Pozor!

SEDMÝ VOJÁK: Jestli páni něco chtějí, ať s náma mluvěj slušně...

VOJÁCI: Tak jest! Slušně! Rovnost, volnost, bratrství – – Jinak dem zas domů!

KALUŽA: A sešikujte se mi nějak!

OSMÝ VOJÁK: Ale nač to? Nejsme vám takhle dobrý? Stydíte se za nás?

KALUŽA (čte rozkaz Ševcův): Bratři důstojníci a vojáci! Nákaza, která se zmocnila části našeho vojska, může nám býti osudnou a přivésti celou naši armádu v Rusku a snad celé naše hnutí ke zkáze, neuvědomíte-li si včas povinnost, již jste na sebe dobrovolně vzali: povinnost československého vojáka! Až dosud nebylo úhony a stínu ve vašem čistém štítu. Ale únavy, jež se vás zmocnila po vyčerpávajících bojích a po hrdinném ústupu od Kazaně, hledí využitkovat neodpovědní a zlí lidé, kteří vám našeptávají slova malodušnosti, nedůvěry, a hledí vás uvrhnout v zbabělství. Ustupujeme před silným nepřítelem – ale nikdy jsme neutíkali a utíkat nesmíme. Byla by to naše zkáza. Ale nepřítel není tak silen, abychom mu neodolali i dnes, navzdory veškeré únavě a dosavadnímu strádání. Zastavíme-li dnes postup jeho slabých předních oddílů, zachráníme tím spořádaný ústup celé první divise, již jste sami hrdě nazvali husitskou. Proto žádám a nařizuji, abyste vystoupili ze svých ešelonů a zaujali stanoviště, nařízené mnou vašim velitelům. Nesplníte-li tohoto rozkazu, nepřítel prolomí naši frontu, zničí nejen sousední bratrské oddíly, ale i vás, poněvadž nikdo potom nezadrží jeho prudký postup na Ural. Otevřete mu brány Sibiře a vydáte i naše sibiřské pluky zničení. Poškodíte smrtelně naše revoluční hnutí a zabijete naši čest vojenskou i naši národní čest! Svět zví, že se zmýlil v Čechoslovácích, že jsme lid nespolehlivý, náladový a chaotický, který nezaslouží svobody. A kdo z vás chtěl by se potom vrátit domů se znamením slabochů, zbabělců a zrádců? Zapřisahám vás tudíž ve jménu všeho, co je vám nejvýše svato, ve jménu vašich vlastních přísah, ve jménu slavných bojů, jež jsem měl štěstí s vámi prožívat: na frontu, bratři! Na svá místa! Opět pod čistý prapor vítězného československého vojska! Kupředu!

Zatímní velitel I. československé husitské divise plukovník Švec.

(Ve vojsku okamžik ticho. Pak hovory, šum, který se stupňuje v hluk.)

TŘETÍ VOJÁK: Bratři, v tom je ňákej podfuk. Chtějí nás dostat zas do zbytečných bojů.

SEDMÝ VOJÁK: Už jsme řekli: Nemelem!

PÁTÝ VOJÁK: Todle jsou oficírský řeči!

PRVNÍ VOJÁK: Pěkný řeči – jen kdo jim může věřit? Todle ani není od plukovníka Ševce. Bůhví, kdo si to vymyslel!

KALUŽA: Pěkně jste naštváni! Kdo vás jen takhle zřídil? Takhle se chcete ukázat plukovníkovi? Proto sem tedy přijel? Aby vás shledal takovýmihle? Hadr na holi jste a ne mužský! Tím méně vojáci!

VOJÁCI: Ohoho! Takhle se s námi nesmí mluvit!

KALUŽA: Sto Pierunóv! A jak chcete, abych mluvil s váma? Myslíte, že se vás leknu? Chcete mne vzít na bodáky? Tak honem – chachaři! (Vojáci umlkají, ustupují.) Co jste to udělali? Vy svéhlavá, vrtkavá chaso, která dovede včera ještě udělat velikou věc a přes noc se promění v cancající bandu... V bandu, která mžikem zas vše veliké a krásné zničí a zvrátí v pomeje!

VOJÁCI: My chceme jen...

KALUŽA: Co chcete? Jó, to kdybyste sami věděli! Jste stádo, které se vzbuntovalo – a neví ani dobře proč. Vždyť jste sami chtěli být vojáky, brečeli jste a prosili jste o to. A když přijde chvíle tísně a ústupu, ztrácíte hlavy. Věděli jste, že jdete do vojska a – ne do hospody na pivní tlachy. Teď – teď se ukaž, co jsi zač, Čechu svéhlavý, rozmrzelý hned po prvním neúspěchu, hnedle cynický a sprostý, ochotný kálet do vlastního hnízda! Teď vydrž!

OSMÝ VOJÁK: Jo, ale čert aby to vydržel.

KALUŽA: Čert nemusí nic vydržet – ale Čechoslovák musí něco vydržet. Jinak ať raděj se zpropadne do země. Dobře říká Švec: nezaslouží svobody!

PRVNÍ VOJÁK: Dlouho nás houpali! A chtějí nás zasejc houpat. Nevěříme nikomu na světě širém! A jsme unavený. Do bot vojna!

SEDMÝ VOJÁK: A kde je Martyška? Ten ať jim to vysvětlí. Tomu věříme.

VOJÁCI: Martyška! Martyška!

MARTYŠKA (vystupuje z hloučku): Bratři! Děkuju vám za důvěru.

OSMÝ VOJÁK: Věříme ti, bratře. Seš z nás.

KALUŽA (ponuře): Švec tedy už není z vás? Švec už není váš člověk?

MARTYŠKA: Bratře majore, naši bratři nesnesou demagogie. Jim se musí mluvit čistá pravda. Ani se jménem plukovníka Ševce nesmí se dělat žádná demagogie.

VOJÁCI: Výborně! Tak jest! Všichni jsme si rovni!

MARTYŠKA: A já se vás ptám, bratři, netrpěli jsme všichni stejně, ne-li víc, než naši důstojníci?

OSMÝ VOJÁK: Toť se ví, že víc! Však povídám: čert aby to vydržel.

MARTYŠKA: Vojsko dnes vidí, že bylo oklamáno. Náš bratr dlouho vydrží, ale vorat sebou nedá.

VOJÁCI: Výborně! Nedáme sebou vorat!

KALUŽA: Kdo s váma voře?

VOJÁCI: Hahaha! Ještě se ptej? Slyšeli jste ho?

MARTYŠKA: Promiň, bratře majore, teď nemáš slovo. Teď mluvím já, protože si to bratři přejou. Přejete si to, bratři?

VOJÁCI: Přejeme! Martyška má slovo! Neskákat mu do řeči.

MARTYŠKA: Děkuju vám znovu za důvěru, bratři. A buďte ujištěni, že vás nezklamu. Jsem z vás a cítím s vámi, poněvadž znám vaše bolesti, znám, bratři, vaše zklamání a co jste všecko vytrpěli. A vytrpěli jste tolik, že se to nedá ani slovy vylíčit. Jen ať si vzpomenou, páni, co jste vy museli vytrpět! A nikdo, pravím, nikdo nevytrpěl tolik jako vy.

VOJÁCI: Výborně, Martyško! Nikdo! To máš pravdu! Úplnou pravdu.

MARTYŠKA: Ale já neznám jen vaše bolesti, vaše utrpení, vaše zklamání. Já znám taky vaše práva.

VOJÁCI: Tak jest! Naše práva!

MARTYŠKA: A vy máte právo také do něčeho mluvit.

VOJÁCI: To máme! To máme!

OSMÝ VOJÁK: A vod nikoho si to nedáme vzít! Ať je to, kdo chce.

MARTYŠKA: Tady bratr správně poznamenal, že si práva svoje vod nikoho vzít nedáme. A ať je to, kdo chce. Já vím, bratři, že jste měli plukovníka Ševce rádi.

ČTVRTÝ VOJÁK: A máme pořád...

MARTYŠKA (rychle): Měli jste ho rádi, to já vím, vždyť já jsem ho měl taky rád, ale, bratři, nemusíme si tady zapírat, že situace teď je už jiná, ztratili jsme ty ideály, ale vina není na nás, a my víme, kde ji hledat, my sme dobrý, ale máme taky svoje práva!

VOJÁCI: Tak jest! Výborně, Martyška.

KALUŽA (pro sebe): Pán Bůh s námi – a zlý pryč! Jaké žvanění!

MARTYŠKA (pohlédne úkosem na Kalužu): Naši důstojníci, naši bratři důstojníci, taky se k nám nechovají tak, jak se na demokratický důstojníci sluší a patří. Já vo nikom určitým nemluvím, a nechci taky nikoho jmenovat, ale naši bratři dobrovolci sami dnes dobře vědí, kdo je jejich člověk mezi nima a kdo s nima cítí. A já tu musím říct, bratři, ačkoliv je mně to moc líto, že jich je málo, skoro nikdo.

VOJÁCI: Toť se ví, nikdo! Nikdo!

ČTVRTÝ VOJÁK: Ale, bratři, to přece nejde takhle mluvit!

OSMÝ VOJÁK: I mlč! A poslouchej!

MARTYŠKA: Prosím o ticho, vážení bratři. Teď je právě vokamžik, kterej právě nastal. A všecko teď záleží na vás. Jak vy se zachováte a jak vy se rozhodnete. Teď právě vy musíte ukázat, jestli jsme demokratická armáda nebo ne. Jestli pro vás platěj vaše práva nebo rozkaz nějakýho oficíra.

KALUŽA: Nějakýho oficíra!

MARTYŠKA: Ano, nějakýho oficíra, ať je to ten nebo vonen. Poněvadž jsme jim věřili a poněvadž jsme se zklamali. A kdo zklame důvěru lidu...

VOJÁCI: Ano, zklamali jsme se.

MARTYŠKA: Chce s vámi prej mluvit plukovník Švec. Já tu, bratři, nemluvím proti plukovníkovi Ševcovi, Bože chraň. Von má nějaký ty zásluhy a my mu je brát nebudem. Ale ani von nesmí vod nás žádat nemožný věci!

KALUŽA: Nemožný věci!

MARTYŠKA: A já povídám, že to naprosto je nemožná věc, abysme si ještě hráli na vojáci.

VOJÁCI: Výborně, Martyško. Ty seš náš člověk!

MARTYŠKA: Abysme šli ještě do nějakejch bojů. A na nějaký pozice. Naše dobrovolnická armáda má toho všeho dost a je úplně vyčerpaná a kromě toho ztratila ideály. Ty, co nás naštvali do tohoto boje...

KALUŽA: Tys nebojoval, pravda, ale v Penze i před Penzou jsi byl mezi prvními, kteří štvali do tohoto boje, a štval jsi proti Národní radě, když se ti zdálo, že je příliš měkká vůči sovětům. Jaké jsi to zvíře?

VOJÁCI: Mlčet! Martyška má slovo.

MARTYŠKA: Vidíte, bratři, a ještě nás i urážejí. Bratr major si myslí, že jsme zvířata.

VOJÁCI: Hanba mu!

TŘETÍ VOJÁK: Takovej Šlonzák! Myslí, že má před sebou havíře.

OSMÝ VOJÁK: A já sem taky havíř. To je urážka, říkat, že havíři jsou zvířata.

ČTVRTÝ VOJÁK: Ale vždyť to nikdo neříká, bratři.

OSMÝ VOJÁK: Říká, slyšeli jsme to.

(Vřava.)

MARTYŠKA: Utište se, bratři. Nás nikdo nemůže urazit. Nikdo nemůže urazit majestát lidu. Ale aspoň vidíte, jaký jsou to lidi. A proto, pozor, bratři! Jak už Havlíček říkal, nic jim nevěřit, nic jim nedávat. A ať je to, kdo chce.

VOJÁCI: Ať je to, kdo chce. Všichni jsou stejný.

MARTYŠKA: Vidím, bratři, že sami chápete dobře situaci. Že jste jednolitý, svorný. A že vás žádný řeči, ať si je pronáší kdokoli, nepředělaj, že vás nikdo nepřemluví a nezláká na cestu reakce, která jako ta hydra opět zdvihá hlavu. Zůstaneme si věrný a budeme svorný.

OSMÝ VOJÁK: A nedáme ani ránu.

VOJÁCI: Ani ránu.

KALUŽA: Pak vás nepřítel sežere.

MARTYŠKA: Reakce je náš nepřítel. A my, bratři, dost jsme se už nabojovali. Zasloužíme si odpočinku. Ať nás zavezou do hlubokýho týlu – a tam vyčkáme do konce války.

VOJÁCI: Výborně!

MARTYŠKA: A nikdo nás nedostane ven z našich těplušek. Na frontu už nepudeme, zabíjet se nedáme pro nic a za nic. Žádný vlastenčení na nás neplatí...

KALUŽA: Kdopak ti tu vlastenčí, chachare?

MARTYŠKA: Ty, bratře majore!

KALUŽA: Chachare!

(Vřava. VOJÁCI zvedají pěstě proti KALUŽOVI, který se na ně pohrdavě dívá.)

MARTYŠKA: Bratři! Nevšímejte si toho. Zachovejte důstojný klid! Utište se! Nemáte se čeho bát. A taky, jak vidím, se nebojíte.

VOJÁCI: Nebojíme se! A nedáme ani ránu!

TROJAN (vystoupí z vozu Ševcova, za ním pan Kódl, zamračený a pohněvaný): Bratři, plukovník Švec chce vykonat přehlídku...

VOJÁCI: Jakou přehlídku? Nemelem! Žádný vopičky!

OSMÝ VOJÁK: Nechce taky defelírku?

SEDMÝ VOJÁK: Do bot! Pojďme domů...

VOJÁCI: Pojďme! (Vojáci se vzdalují do pozadí, hlučíce.)

TROJAN (zoufale): Pro Boha. Bratři! Bratře Martyško!

MARTYŠKA (s úsměvem): Hned jsem ti k službám, bratře poručíku. (Hovoří s vojáky.)

PAN KÓDL: Todle? Todle že jsou mládenečkové? Co to s nima udělali? Chudáci kluci! Dyť je to všecko jako nějaká vopice!

TROJAN: Za okamžik přijde plukovník Švec. Chce přece vidět svoje vojáky a musí s nimi...

KALUŽA: Vojáky? Podívej se na to! Jeho vojáci! Divobohatýři!

TROJAN: Neumíš teď nějak s nima mluvit, bratře majore. Musí se na ně zvolna a jemně. Je to choroba nějaká. Psychosa...

KALUŽA: Copak jsem se dost nepřemáhal tady po celou dobu pustého povídání? Copak nejsem muž a voják? Jsem já nějakej agitátor, orátor, deklamátor? Jsem já velebníček, abych jim kázal? Jsem ten, kterej jsem. A nemohu se přes noc změnit z pořádnýho mužskýho v povídavýho strejce.

TROJAN: Nevěřím, že se v podstatě změnili. Uvidíš, až spatří zase Ševce! Stačí jeho jediné slovo. Copak jsme neviděli tytéž lidi u Zborova, u Tarnopole, v Penze, v Bezenčuku, před Samarou, v Simbirsku? A co Kazaň? Cožpak mohou zapomenout na Kazaň? Kdo je vyvedl z obklíčeného města, kdo je několikrát zachránil? Na kom viseli svýma očima i svým srdcem? Copak jsou to jiní, ale docela jiní lidé než ti, kteří byli v Labuni, v Berezné, kde se žilo jako jediná radostná, šťastná rodina? To že by tedy bylo nic – to všecko veliké a čisté, co tu bylo? Nejkrásnější vztahy mezi lidmi, vrženými do hrozné vojny, opuštěnými, vzdálenými svých dětí a žen, to jediné, co nám lidského skytla válka, živé bratrství?

KALUŽA: Běhal jsem po světě, Trojane, mezi cizími lidmi, a jako pod roentgenem mně jasně vystupovaly všechny pokřiveniny naší povahy! Ne, nezamiloval jsem se do Němců, ani do Francouzů, ani do Holanďanů, nevím, co je to nevěra – ale vzal bych tak někdy řemen nebo rákosku. – Je mnoho chámů mezi námi a zůstali jimi dlouho ještě po zrušení roboty.

TROJAN: To není pravda! Však uvidíš!

KALUŽA: Co uvidím?

TROJAN: Jediné slovo plukovníka Ševce stačí! Jediný pohled.

KALUŽA: Pohled? A slovo? Tys neviděl, jak na ně působilo Ševcovo slovo před chvílí!

TROJAN: Bratře Martyško!

MARTYŠKA (se opět přiblíží k důstojníkům od hloučku vojáků v pozadí, s nimiž horlivě vykládal): Zdá se, bratři důstojníci, že se ani vy neumíte porovnat. Vida, jak je starej Martyška teď váženej a ke všemu dobrej.

ŠVEC (vystoupí z vagonu. Je pobledlý, zšedlý, ale klidný a pevný. Oblečen v plášť, opásán šavlí. Za pasem revolver. Chvíli ticho.): Co je? Kde jsou roty?

TROJAN: Bratře plukovníku...

KALUŽA: O těch ví jedině tady Martyška.

ŠVEC: Martyška... proč mi nepodáváš hlášení, Kalužo.

KALUŽA: Nejsem s to, bratře plukovníku, hlásit ti rozvrat, demoralisaci a nezpůsobilost k boji...

ŠVEC: Dost! Zavolejte vojáky!

TROJAN: Martyško, podívej se... Bratr plukovník...

MARTYŠKA: No, dyť já vidím. Já vidím, že je tady bratr plukovník. Bratr divisionář. Ale já nevím... voni bratři...

ŠVEC: Co – bratři? Tedy zase – Belebej? Totéž, co tam? Vrátil jsem se právě odtud. Neprožil jsem v životě chvíle těžší. Ještě mluvit? Přemlouvat? Dokazovat znovu a znovu věci jasné jako slunce na nebi, které může každý vidět – a přece pochybujete na konec, že vůbec je nějaké slunce...

PAN KÓDL: Co to jenom udělali ty drbani s jejich mládenečkama, pane Švec?

TROJAN: Bratře Martyško, zavolej je sem. Máš teď příležitost odvděčit se bratru plukovníku.

MARTYŠKA: Za co, prosím?

TROJAN: Za jeho velkomyslnost! Máš příležitost, získat si teď vděčnost nás všech... působit ke klidu... vyvést je z poblouzení...

MARTYŠKA: To všecko dělám... Ale je to marný, bratři, však právě jsem jim domlouval... dělám, co mohu, vždyť jsem jejich důvěrník. Ale...

KALUŽA: Chachare!

MARTYŠKA: Vono se to nynčko těžko už dá něco dělat. Nikomu nevěří, hlavně ne „náčalstvu“. Ztratili ideály.

ŠVEC: Nikomu nevěří... Tedy: nikomu nevěří?...

TROJAN: Uvěří tedy bratru plukovníkovi. Nikdy jim slovem neselhal.

MARTYŠKA: Abych pravdu řek, nevím, jestli bude mít bratr plukovník u nich nějakej úspěch...

ŠVEC (temně): U nich úspěch... To jsou slova!

MARTYŠKA: Jsou už nedůvěřiví na všecky strany... No ale, myslíte-li... já si myju ruce... já je tedy zavolám... ale pod jednou podmínkou...

ŠVEC: Martyška klade podmínky!

TROJAN (úzkostlivě): Bratře plukovníku, to je jen takový přechodný stav únavy. Já v ně věřím... Ale až tě uvidí a uslyší... Jsou to naši hoši...

ŠVEC: Těžko je poznat! Jsem však jejich velitel a mám zodpovědnost za ně nejen před lidmi, ale i... Martyško!

MARTYŠKA: Přeješ si něco, bratře divisionáři?

ŠVEC: Požádej je, ať nastoupí...

KALUŽA: Švec a Martyška!... (K Ševcovi.) Jak ještě miluješ tamhlety nehodné lidi, že se dovedeš tak ponížit!

MARTYŠKA: To vono v tomhle bodě je to právě těžký. Mluvil jsem zrovna s nima. Jako vojáci prej nenastoupěj. Ale na schůzi by přišli...

ŠVEC: Na schůzi! (Je vzrušen, bolestně překvapen. Pak se rychle vzpamatuje.)

KALUŽA: Schůzovat! Konečně má svoji schůzi, Martyška!

ŠVEC: Zavolej je tedy, Martyško!

MARTYŠKA: Na schůzi?

ŠVEC (velitelsky): Zavolej je! (Martyška chvíli váhá, pak odejde.) Říká mi ironicky: divisionář! Jakou divisi mi to svěřili v její nejtěžší chvíli! Kdy nebylo snad nikoho, kdo by ji chtěl komandovat. A mně to poručili – od mého rodného pluku mne odervali, a pluk se mi odcizil, zpronevěřil.

MARTYŠKA (přivádí vojáky, přicházející v hloučcích trochu nesměle a stydlivě reptající; mezi nimi i Janda; kupí se v pozadí jeviště a stále jich přibývá. Trojan se pokouší šikovat je ve vojenskou formaci, ale daří se mu to jen málo.) Tak, bratře divisionáři... Však kdybys věděl, co mne to stálo... Ale kvůli tobě jsem... Přece jen... (K vojákům.) Tady, bratři, bratr plukovník, náš nový divisionář, si přál pohovořiti si s vámi a dostavil se na naši schůzi. Zahajuji schůzi a udílím bratru plukovníkovi slovo.

ŠVEC: Slovo... Neumím mluvit, bratři... Vydal jsem určité rozkazy... a slyším, že se zdráháte je vyplnit.

MARTYŠKA: Totiž, bratře plukovníku, pardon, bratře divisionáři, naši bratři se už několikráte přesvědčili, že se jim neřekla pravda, že byli zneužiti, pak taky ani neznaj, proč maj ty rozkazy vyplnit a je-li to vůbec nutno, jestli v tom není ňákej podfuk, dostat je znovu do strašnejch bojů, aby tam vykrváceli, a aby ani nevěděli proč a zač, a vůbec...

KALUŽA: A vůbec... sviňstvo!

ŠVEC: Nemohu s každým jednotlivým vojákem probírati vojenské plány svého štábu, ani o nich nemohu vždy před bitvou pořádati přednášky před šikem vojáků a debatovat o nich. Stačilo, že jsme se znali a že jsme si věřili.

TROJAN: A věříme ti, bratře plukovníku.

ŠVEC (se trpce usměje): Všichni?

ČTVRTÝ VOJÁK (vystoupí nesměle z řady): Bratře plukovníku... (Chvějícím se hlasem.) Bratře... plukovníku... Jsme ňáký nemocný... jsme jako když nás někdo zhypnotisoval... Nevím, co se s námi děje! Vždyť jsme přece byli včera ještě vojáci! Brali jsme město za městem! Útočili jsme! A z Kazaně jsme ustupovali v pořádku... A najednou... jako když se ocitnem v kraji, plném zimnice... Se všech stran to do nás leze... Mozky jako kdyby se nám proměnily v bláto! Snad je to tadyhle to zatracený Rusko... Kdybychom mohli nějak odtud... A při tom máme nohy těžký a až po pás se boříme v tomhle bahně... krvavým bahně... Kdybysme mohli někam mezi lidi! Tady kolem nás to už nejsou lidi... A ani my jeden druhýho nepoznáváme... Jako v ňáký mlze... A nikdo nikomu nevěří...

ŠVEC: Slyšíš... Trojane. Opět totéž: nikdo nikomu nevěří.

(Šepot, šum mezi vojáky.)

MARTYŠKA: To je tak, bratře plukovníku... naši bratři věřili, ale... poslední události...

ŠVEC: Jaké události?

MARTYŠKA: No... a vůbec... byli jsme pořád v bojích... vojáci byli unaveni a teprve v tý únavě se jim rozbřesklo...

PAN KÓDL: Tys je rozbřesk, viď, ty drbane?

MARTYŠKA: No, že jsou zneužiti... a že mají vykrvácet...

ŠVEC: Kdo jich zneužil? Já?

MARTYŠKA: No... to snad ne... Ty ani tak ne, ale...

ŠVEC: Dost! Jaká je tohle řeč? (K vojákům.) Nevyplníte-li mých rozkazů, budete zničeni. Jsem o tom přesvědčen i jako voják. Věříte mi? (Ticho.) Mlčíte... Myslíte, že si vymýšlím rozmarně svoje rozkazy? (Ticho.) Můžete udělat jediné: buď bojovat anebo se vzdát na milost a hlavně na nemilost, však znáte nepřítele. Bojovat s vámi mohu – vzdát se s vámi nemohu – nejsem podlec. Chcete se proměnit v podlé baby! (Ticho.) Jediný den poctivého vašeho odporu zastaví postup nepřítele a umožní nám hájit ufimskou frontu, umožní nám spořádaný ústup, zachrání celistvost – i čest našeho vojska. Není to pro vás nic? Nemá nijaké ceny pro vás čest našeho vojska? (Ticho.) I k tomu mlčíte... Nemohu k vám mluvit, jako mluvívají řečníci na táborech... Nepřišel jsem do vojska českého, abych mluvil. A bývalo někdy potřebí, abych k vám mluvíval? Věřili jste mi bez mnohých a všelijakých potvorných slov. A teď... což mi opravdu nevěříte? (Okamžik ticho. Pak mírný, nejistý šum mezi vojáky.) Nevěříte? Nevěříte mi?

MARTYŠKA: Bratři... Zaujměte stanovisko...

ŠVEC: Ty mlč! Chci znát jejich odpověď!

HLAS VOJÁKŮV: Nevěříme ti, bratře plukovníku.

(Šum, hluk. Po chvíli:)

JINÝ HLAS: Ani tobě nevěříme, bratře plukovníku Ševče.

(Ticho.)

ŠVEC (s přemáháním): Vojáci... Ty, Palusko, nevěříš?

HLAS: Nemohu věřit, bratře plukovníku.

ŠVEC: A co ty, Jurajčíku?

HLAS: Němóžem ti veriť, brat plukovník.

ŠVEC: Jando?

JANDA (poněkud vystoupí): Nevěřím ti jako veliteli, bratře Ševče, jako člověka si tě vážím a jistě my všichni, ale rozuměj, jako veliteli, který je nástrojem, snad bezděkým nástrojem cizí vůle, a snad ani neví, že slouží zájmům...

ŠVEC: To stačí! Věříte tedy Martyškovi...

NĚKOLIK HLASŮ: Martyška je náš člověk...

ŠVEC: Pak tu nemám co mluvit! (Pausa.) Čelem vzad! Odchod! (Vojáci hlučíce se rozcházejí.)

MARTYŠKA (k Ševcovi): Bratře plukovníku, divisionáři...

ŠVEC: Můžeš být spokojen, Martyško. Jdi! Zasloužíš řád rudého praporu.

MARTYŠKA (s úsměvem odejde za ostatními).

(Je ticho. Stmívá se kvapem. RUSKÝ ŽELEZNIČÁŘ rozsvěcuje staniční svítilny a hvízdá si táhlou, smutnou píseň. Ti, kteří zbyli na scéně, bezděky naslouchají. ŠVEC přechází těžce po scéně, mlčky.)

KALUŽA: Nic nepomůže. Chtějí své zkáze. Není to po prvé, kdy chce své zkáze vratký a svéhlavý Čech. Náhle se v něm všecko propadne do temnot, do nicoty – a jako jankovitý kůň zběsile se kamsi žene rovnou k propasti – a rovnou do propasti!

TROJAN: Což jsme se tolik poruštili? – A co je toto? Bolševismus?

KALUŽA: Ja, chlapče, je to vaše staročeské přísloví: Okolo močidla chodě, nádchy neujdeš! Máte rádi Rusko opičí láskou a jako opice po něm se pitvoříte a mnohdy i v tom, co vám je na hony vzdáleno. Já jsem ze Slezské – a miluji jinou, drsnější láskou, poněvadž jinak nemohu a poněvadž jinak bych byl už dávno zahynul i můj rod. Ja, chlapci, tam u nás je nutno se rvát a ne fňukat, den je příliš den, plný zápasu, a v noci spíš tvrdě, a zdravě, a nemoříš duši marnými sny, leda že se ti zdá o krásné děvuše a o horkém milování.

TROJAN: Ale i u vás je lid... dělníci... havíři... hutníci...

KALUŽA: Je... a touží také po spravedlnosti... Ale zná mlhy na horách – a jejich zrádnost. Proto nemá rád mlh v srdci a v mozku. U nás není a nebude továryšů...

ŠVEC: Slova... i toto jsou slova... Což jste přestali myslet... na ně?

KALUŽA: Na koho, bratře plukovníku?

ŠVEC: Tamhle na ty, na československé vojáky... Kdož ví... Snad nyní osud všech těch havířů a huťařů tam u vás, i vašich studentů v Praze, Trojane, i řemeslníčků všech a sedláčků, závisí trochu od těchto... zde... A tváře všech těch lidí tam doma u nás... to jsou tytéž tváře, jež jsme tu viděli před chvílí. Jejich osud závisí od osudu těchto zde. Ale, co jsou na konec platna všechna slova? Něco se musí stát!

TROJAN: Udeří-li na nás v těchto dnech rudí...

ŠVEC: Budeme poraženi.

KALUŽA: Nejsme s to teď něco dělat...

ŠVEC: Budeme obklíčeni a rozmetáni...

KALUŽA: A dají-li se tihleti na samovolný ústup...

ŠVEC: To bude ústup dnes – zítra nás doženou rudí a bude to útěk, panika... a bude zabíjet druh druha.

TROJAN: Zkáza!

ŠVEC: Ano. Zkáza. A snad i konec... všeho. Budeme opuštěni všemi... zrazeni sami sebou... Budou nás bít rudí... budou nás bít bílí... budou nás bít všichni... a spojenci – plivnou! A snad nás budou bít také. A kdo by neměl práva nás bít? Co jsme?

TROJAN: Což to nepochopí? Což to nepochopí? Do jaké tůně bezmyšlenkovitosti se propadli? Do jaké tuposti?

KALUŽA: Do přehluboké... Už nevidí nic... Leda by nějaký blesk boží...

ŠVEC (tiše): Blesk... blesk boží...

KALUŽA: ... osvítil tu jejich černou tůni. Ale ani blesků božích není. Je noc a vítr fičí s Uralu. Je konec krásným májovým bouřkám v Rusku a bleskům, které bily stejně dobře jako naše kulomety do krvavého mumraje tady kolkolem. Teď přijdou deště a plískanice, sněhy a vánice, zima, zimuška. Jsme v zemi ruské... a je měsíc říjen...

TROJAN: Zima... Věru, zima čiší už dnes ze všeho. I ze srdcí těch kluků čišela zima, a já tomu nevěřil a myslel jsem... Vždyť ho tak milovali!

KALUŽA (tišeji): On však je miloval víc... Co byla jejich sobecká láska? Láska dětí je vždy sobečtější než láska mámina a tátova.

TROJAN: Ach, není to tak zcela pravda... Plakali pro něj láskou... Vídal jsem v jejich očích slzy, když o něm mluvili...

KALUŽA: Teď jsou za jedno s Martyškou. Nevěří mu. Myslí jako Martyška na nějaké hloupé generálské lampasy.

TROJAN: Snad ani to nemyslí vážně... Slyšel's toho vojáka. Jsou nemocni! A měl pravdu... Je to nějaká ruská nemoc.

KALUŽA: Mlč! Máme to všichni v sobě. Je to něco divokého, stepního, asiatského a dřímalo to na dně naší duše! Slovanský zmatek, slovanský neřád!

TROJAN: Snad je to věčná touha po svobodě... to stepní... Ale my... my jsme přece jen západ!

KALUŽA: Ja, chlapče! Civilisace a boj o naše české krky naučily nás kázni a pořádku, neměli-li jsme zcepenět. Ale tady Rusko v nás probouzí ten prazákladní a praslovanský zmatek a mdlobu: mouchy, žerte si mě! Ničevó! Ať žije třeba i zkáza! A říkají tomu: svoboda!

TROJAN: Chceš tedy říci: pryč odtud? Ze země, již jsme tolik milovali?

KALUŽA: Pryč! Vidíš, co dovede země, již tolik miluješ. Rozhlodává duši našeho vojska. A čím je líbeznější, tím nebezpečnější. Měli jsme náramný, překrásný sen: pomoci Rusku, aby vypadalo aspoň tak, jak my vypadáme. Co se tam nahovořili naši političtí strejcové o nějaké té demokracii, kterou Rusům vinšujeme. Počkáme... počkáme, kamaráde. Sen je sen.

ŠVEC (se zarazí, naslouchá chvíli, pak temně): I já měl svůj sen! To bylo už tam v třebíčské sokolovně... jasný a ryzí muž... muž-Sokol... muž – československý voják! Tvrdý a rovný a čestný! Ten ocelový muž, kterého viděl Miroslav Tyrš! Ten, který vyjde z mlhy – z té slovanské mlhy, o níž mluvíte – na jasné slunce a narovná křivý hřbet a zahoří v zsinalé tváři, dotud mučené skepsí a revolučním chiliasmem. Šel jsem za světlem, které vrhal tento sen. Až sem – na Rus, až sem, do československého vojska. A myslel jsem do dneška a věřil jsem tomu, že se našel tento muž – v hromadné tváři našeho vojska...

KALUŽA: A dnes jsi našel chamraď, rozežranou slovanskou pasivitou... Snad byl příliš západnický, příliš tvrdý tvůj sen. Příliš Žižka. – Zde jsou Tolští a Chelčičtí... anarchie křesťanská... a všelijaká jiná slova, jen když se tam ozývá slovo svoboda a jen když odtud nezaznívá řád, povinnost, zákon a čest!

ŠVEC: Ne! Ten muž je zde! Musí být probuzen! Musí být zachráněn! Když ne pro nás, tedy pro budoucí. Zdravý a silný muž, odpovědný a věrný. Je pouze uspán a omámen. Už Kazaň ho omámila. A ústup – třeba slavný a hrdinský – ale ústup! A naši lidé se musí teprve učit vytrvalosti a věrnosti! Tento muž, který spí, musí být probuzen! A vyléčen! Jednou pro vždy. A žádná oběť není proto dosti veliká. Ani život člověkův!

KALUŽA: Myslím, že život nás všech, jak tu stojíme, nemá pro támhlety lidi nijaké ceny. Nač mluvíme tyhle těžké řeči? Zítra budeme atakováni předvojem postupujících rudých vojsk. Zasedneme si pěkně ke kulometům a budeme se bít. Bude nás hrstka, hrstička, nic nepořídíme, snad nás bude pět, deset, patnáct chlapů – nu, a zkapeme, jak zákony kázaly... Je to jediné, co můžeme učinit, jsme-li vojáky. Tamhleti zkapou taky, ale o něco hanebněji...

ŠVEC: Můj milý Kalužo, chlapisko, nemám nic proti tomu, abychom zkapali, jen vědět, že bude tím zachráněno vojsko – kdysi přece jen veliké a slavné vojsko...

KALUŽA: Utíkat s nimi – ne! To nebudu.

ŠVEC: Ani já nemohu s nimi utíkat.

PAN KÓDL (který seděl sklesle na stupních vagonu): Ani já ne, pane Švec. Ano já, Kódl Příhoda z karlínského přívozu. Mohli jsme ustupovat, ale rvali jsme se. Nikdy jsme neutíkali. Ustupovali jsme z Ukrajiny a bili jsme se u Bachmače, ustupovali jsme z Kazaně a bili jsme se, jako se bijou pořádný vojáci. A nebýt Martyšky, kterého jsem dávno moh' utopit ve Volze jako prašivou kočku, kdyby mně to byli, pan Švec, dovolili, taky by bývalo lepší, to mně věřej. Ani pes by po ňom neštěk, jako neštěk a neštěkne po jiných zrádcích. Ale ta bestie s těma zelenejma vočima přišla a jako had ty kluky hypnotisovala. A ještě jim namluvila, že jsou vlastně úplně hotovi se svejma silama, že jsou unavenější, než vopravdu jsou... A pak, to jim říkám, pane Švec, ten jejich Janda, ten apoštolskej, kerej se děsí každý kapky krve a kerej by moh' vodit procesí, a ne žít mezi správnejma vojákama, a kerej má při tom tolik náramnejch řečí, ten nám taky pil tu sílu, co jsme dřív měli. Já proti němu nic nemám, snad je to hodnej člověk, ale mezi nás se nehodí, u nás muší bejt každej jako z cimentu a nesmí fňukat, ani kázat. No, vedí, pane Švec, von je to zatracenej osud, říc někomu: Tady budeš velitelem – ale ne moc, tady budeš poroučet – ale ne moc, poněvadž, to víš, vono je to sice vojsko, ale demokratický. A co já vím, vojsko je vojsko, rota je rota, baťák je baťák, kulomet je kulomet – a demokracie, svoboda, samostatnost a já nevím co, to je teprve to, co to vojsko vyhraje nebo třeba i prohraje. A to je právě ta zatracená věc, že jedny lidi maj vést to vojsko do boje – a druhý lidi tady mezi vojákama zas choděj, a naříkaj, jaká je to prej hrůza, ten boj a to prolévání krve... A to maj u nás všude a ve všem, tenhle divnej galimatiáš v mozkovicích, kerej nám nakonec nedá, abysme jednu věc udělali pořádně a na plnejch sto procent.

ŠVEC (jemně): Utišej se, pane Kódl... Dou, starej, nachystaj něco k večeři. Dou, dou... Večeřet budu dnes s náčelníkem štábu. (Zamyšleně.) Mám práci ještě... totiž práce... Musíme přece jen vypracovat disposice pro příští... den... pro příští dny. A pro všechny případy. Snad přece ještě... se stane obrat... (Pan Kódl odejde.)

TROJAN: Zázrak? Jedině zázrak...

KALUŽA: Kdybys tak ty nemluvil pošetilosti, mladíku. Pořád věříš v zázraky. Od počátku v ně věříš. A zázraky se přece nedějí... Matka boží kazaňská neučinila zázrak... a museli jsme se zatraceně bít o její Kazaň, která nás všecky div nepohřbila. Myslíš, že v Aksakově se budou dít zázraky?

ŠVEC: Jsi tvrdý chlap, Kalužo, a byla radost s tebou bojovat. Podej mi ruku! No, podej mi přece ruku. Vidíš, jak jsi stydlivý. A pověz mně, co bys dělal, kdyby hoši obrátili a šli do boje?

KALUŽA (rozpačitě): Co bych... dělal? Vynadal bych jim, chacharům... proč si z nás dělají blázny – toť se ví, tři metry vysoko bych vyskočil, polkl bych sliny – nemysli si, že by to byly nějaké slzy radosti! Vodky bych se napil – a už by to šlo! A jak by to šlo! Jako to chodívalo! Ale – když já nevěřím na zázraky.

ŠVEC: Ani já nevěřím v zázraky. Máme heslo: vlastní silou, pravda? A k tomu ještě: lví silou! Chtěl bych teď mít tu lví sílu. Ale přece nemohu nevěřit, nemohu nevěřit, že i když tělo propadlo hanbě, strachu a bezmoci, že je duše... duše těch lidí tak zvrhlá... a ztracená. Jdi, Kalužo, informuj zatím o situaci náčelníka štábu. Ale bez paniky a bez nadsázek. Řekni: vojsko je vyčerpáno, unaveno a nemocno. Přesto plukovník Švec nemyslí, že by dnes nebo zítra zemřelo. Řekni dále, že plukovník Švec... má ještě jakousi myšlenku... která snad... změní situaci.

TROJAN: Jakou, bratře plukovníku?

ŠVEC: Zatím ti ji neřeknu, hochu... Víš, je to jen takový nápad, kdo ví... snad nestojí za nic... a snad přece... musím to ještě promyslet...

KALUŽA: Stačí-li jen tahle krátká noc... a všechen čas... který tak divoce prchá... na jakékoli promyšlení...

ŠVEC: Stačí. A ty jdi, Kalužo! Přijdu za okamžik k náčelníku štábu. (Kaluža odejde.)

TROJAN: Bojím se, bratře plukovníku...

ŠVEC: Čeho se bojíš, hochu! Jaký ty jsi hoch! Jak mladý! Neboj se nic. Povídej mi něco raději – něco pěkného. Nač stále tento ponurý rozhovor? O tom děvčeti ze Simbirska bys mi mohl něco vypravovat. Opravdu, pěkné to bylo děvče. Krasavica!

TROJAN: Vzpomněl jsem si na toho Jurodivého...

ŠVEC: Jurodivý? Který Jurodivý?... Ach, ano... ten... kazaňský... Ale kdo by myslel teď na Jurodivé. Krasavice ze Simbirska, to ano! Nu, a bylo ti smutno, když jste se rozloučili? To bývá vždy...

TROJAN: Také to trochu znáš, bratře plukovníku?

ŠVEC: Inu... také to trochu znám... Maki...

TROJAN: Maki? Co je to?

ŠVEC: Děvče. Tak se jmenovala. Maki. Markétka.

TROJAN: Nikdy jsi nic o tom neříkal.

ŠVEC: A kdy jsem měl čas o tom mluvit? Ach, bylo tak málo času vzpomínat. Natož mluvit!

TROJAN: A přece jsi vzpomínal...

ŠVEC: Vzpomínal. A v této chvíli vidím zase jednou jasně Maki před sebou. Jako by támhle někde v té tmě stála. A jako by Aksakovo bylo malá stanička tam někde u nás... Třešť ... Telč... Jaroměřice... a já doprovázel Maki k vlaku a loučil se s ní... Bylo to dobré děvče. Také třebíčská sokolovna. Nu – ale co ta tvoje, simbirská?

TROJAN: Jak v nás věřila! Viděla nás opravdu nejen v Simbirsku, ale v Moskvě a v Petrohradě ve všech svých snech. A byla krasavice. Pak jsme opustili Simbirsk a zmizela... jako mizejí ty naše přeletné ruské lásky, po nichž zbývá tolik tesknoty, a jež jsou v celku tolik smutné a marné! Co z nich zbude po deseti letech? Vzpomínky?

ŠVEC: Jaké vzpomínky vůbec po nás zbudou za deset let? Málo kdy se mi to stává, aby celý život proletěl náhle mozkem jako blesk – V té lenošné Labuni, kde jsme se tak zbůhdarma povalovali, před spánkem leccos mi přicházelo na mysl. Ale byly to spíše vzpomínky blízké než daleké, jak jsem na příklad opouštěl Jekatěrinodar, jak jsem putoval do Kyjeva, do České družiny, a takové věci. Před okamžikem však, když jsem se tu tak procházel, takový ubohý divisionář, jak říká Martyška, kterému jeho divise ukazuje záda, tu najednou prošla mi hlavou řada obrazů tak jasných, tak ukrutně zřetelných... Naše stavení v Čenkově, před ním rybník, je nedělní odpoledne a maminka v černé loktuši sedí v otevřeném okně, pod tím oknem zahrádka... a venku, za vsí... cesty, kde se na podzim červenají jeřáby, ještě teď tam bývají – a u nás nejsou jeřáby nedokrevné, žlutavé, ale pěkně rudé a dlouho se drží na stromech, dokud je vítr s Českomoravské vysočiny pořádně neroznese... nu, a Třebíč... to je svoje historie... tam jsem se učil na člověka... s Jeníkem Syrovým jsme závodívali... jaký to byl svalovec! Jaký silák! Dovedeš si představit, jak jsme se chytli, když jsme se sešli v Kyjevě v České družině... Víš, ty, že je vojna? Tak hleď, nikdo z nás neví dne, ani hodiny... a snad ani minuty... ale kdybych já snad už nemohl... pozdravuj Moravu, Trojane...

TROJAN: Ale, bratře plukovníku...

ŠVEC: No, vždyť já vím! Jsou to hlouposti. Je večer – a člověk upadá do takové zábavné citlivosti, co? Místo, aby byl i tehdy pěkně ve střehu... jako jsme bývali na rozvědkách za podobných nocí. Nepřítel stále před očima... a dnes... opravdu, zlý nepřítel... takový nějaký český ďábel... tvář bílou, zsinalou, a oči červené jako králík...

TROJAN: Děsná představa! Měl by sis odpočinout, bratře plukovníku. Nejsi unaven?

ŠVEC: Unaven? Teď? Ne. Docela nic nejsem unaven. Nikdy v mém mozku a v mých nervech nebylo tak jasno, jako teď. Je mi jen trochu smutno. Bývalo to přece jen krásné mezi nimi! Jak velce a slavně se žilo! A stálo to za to, věř mi. A díky osudu! Za každý boj, do nichž jsme chodili s nadšením... s opojením... víš, tyhle divné, tisícileté mužské vášně! A bylo zač bojovat. A bylo by nespravedlivé pro to temné, zmatené a smutné, co je teď, zlehčovat, co bylo ještě tak nedávno. Opravdu... Opravdu, byli to divobohatýři! A nikoho jsem nemiloval nad ně!

JANDA (tiše přichází z pozadí a nesměle se blíží k plukovníkovi): Bratře Ševče – –

ŠVEC: To jsi ty, Jando? Proč nespíš?

JANDA: Nemohu spát, bratře Ševče. Myslím...

ŠVEC: Na co?

JANDA: Na tebe. Odpusť mi, jestli jsem ti lidsky ublížil. Víš, jako člověku. Vím dobře, že tě muselo mnoho bolet dnes. Ale jako člověk jsi bez viny. Vina je jinde. A byl bych nešťasten, kdybys mne považoval za... za někoho, kdo... za agitátora. Nezlobíš se na mne, bratře Ševče?

ŠVEC: Na tebe? Ne. Jsi jiný člověk. Jsi tak docela jiný, než já. A přece je mi to tak divné, když tě vidím, když se na tebe dívám a říkám si, že jsme lidé téže krve... že jsme Čechové... a že ty jsi zde v témž kroji, v němž jsem i já... Co dělají hoši?

JANDA: Sedí. A spí už také mnozí. Pijí čaj někteří a povídají.

TROJAN: Stále tak rozhodnuti?

JANDA: Nu... stále. Snad by bylo nejlépe, dát zítra rozkaz, aby byl zahájen všeobecný pohyb našich vlaků na východ. Vím, že je to proti disposicím, které jsi obdržel. Ale – udržel bys jejich lásku. Byl bys opět jejich člověkem. A tam vzadu – věc bys mohl vysvětlit. Hoši by stáli za tebou – a nebylo by snadné – přezírat jejich mínění. To už by si bratři dovedli probojovat. Je mi tak líto všeho...

ŠVEC: I mně je líto všeho. Ale takového příkazu nedám.

JANDA: A proč? Což jich opravdu nemáš rád?

ŠVEC: Mám je rád – a proto takového rozkazu nedám.

JANDA: Snad jednou... budeš mi lépe rozumět...

ŠVEC: Snad... Snad i ty mi budeš po letech rozumět. Ale nejde ani tak o to, abys ty rozuměl mně. Jde o to, aby všichni porozuměli.

JANDA: Nerozumím, co tím myslíš.

ŠVEC: A to je to smutné. A poněvadž si neporozumíme, nastane boj jednoho dne mezi námi. Jandové musí být poraženi.

JANDA: Mluvíš divně, bratře plukovníku.

ŠVEC: Divně? Mluvím jasně. Aby bylo u nás poraženo veškeré Jandovství. Martyška, milý kamaráde, není tak nebezpečný jako Janda. Martyška je malichernost, sobectví a snad i zlo. Ale Janda...

JANDA: Přeceňuješ ubohého Jandu, bratře Ševče... Janda, chceš-li, je mír a pospolitost v lásce... A to je nakonec víc, než veliká vítězství, ba i více, než sám stát, za který...

ŠVEC: Ano, – to je Bílá Hora. A právě ta musí být dobře poražena. Ale je noc, Jando. A sám říkáš, že jste unaveni. Jdi spat. Dobrou noc!

JANDA (rozpačitě se přiblíží k Ševcovi a uchopí ho za ruku): Smím i tobě přát „dobrou noc“?

ŠVEC (pohladí ho): Smíš, kamaráde. Tož tedy: dobrou noc. (Janda odejde; k Trojanovi.) I ty bys měl jít spát, můj hochu.

PAN KÓDL (na stupních vozu): Tohle je ale hrozný, pane Švec... večeře je studená, nebude to stát zase za nic. (K Trojanovi.) A že ho voni nepošlou už domů, trochu se zotavit? (K Ševcovi.) A aby věděli, pane Švec, nachystal jsem jim dnes večeři dobrou, nemusí se za ni pan Kódl stydět. Mám jednoho u intendanstva, taky kluk sloužil v našem pluku, ulil se nám, to je pravda, ale na pana Kódla pamatuje. Von jim teď jezdí na Dalekej východ za nákupama – no, a dycky kluk něco pošle. Mám i cigarety, co maj voni rádi. Tak dou, prosimich... Já jenom ještě musím venku roztopit samovar, aby jim to ve voze nesmrdělo.

ŠVEC: Jdu tedy, pane Kódl, vidím, že opravdu už je čas. Sbohem, Trojane! Dobrou noc!

TROJAN (tiskne mu ruku, zaraženě): Dobrou noc! Dobrou noc, bratře plukovníku. (Odejde.)

ŠVEC (odejde do svého vagonu. Za chvíli se rozsvětlí jeho okno a za okamžik je vidět u okna plukovníka i důstojníka jeho štábu v práci).

PAN KÓDL (zatápí samovar): S ním aby člověk taky jako maminka. Ani se pořádně nenají, ani se pořádně nevyspí. A řeknou mně, stojí ta banda za to? Ne, naši lidi si neuměj vážit takovejchhle lidí. Za to žvanily dovedou zbožňovat. Že ho tady zas votravoval ten Janda?... (Pobručuje si svoji píseň: „Až se bude u Nymburka“.) A vůbec... zatracený kluci... zatracenej život... Těžkej život... A přeci bych nechtěl bejt takovým komandýrem... To člověk nemá nic... docela nic pro sebe... A nakonec nevděk... podezřívání... a hlouposti všelijaký... i sprosťáctví... Jsou to dobrý jinak kluci... ale ňákej ten Martyška je tam vždycky mezi nima zapečenej jako šváb v housce. (Švec zůstane nyní v okně sám. Po chvíli spustí sklo a dívá se ven. Pan Kódl k němu:) Ale co to dělaj, pane Švec?

ŠVEC (s úsměvem): Trochu vzduchu, pane Kódl.

PAN KÓDL: No jo, a co ta večeře?

ŠVEC: Nebudu dnes večeřet, pane Kódl.

PAN KÓDL: Ale to je mně pěkný. Večeřet že nebudou? Tak nač se tady mořím s tím samovarem? Budou mít hlad a budou jako moucha.

ŠVEC: Nebudu mít hlad, pane Kódl.

PAN KÓDL: Jo, nebudou. A kouknou, nastydnou se nám. Tak si aspoň lehnou. Spánek jich posílí.

ŠVEC: Ano, spát... Tož i voni, pane Kódl... dobrou noc!

(Zavře okno. Za okamžik je v okně tma.)

PAN KÓDL: Dobrou noc! S ním je taky trápení. Dře, dokud nepadne. A na to nepomyslí, co by bylo, kdyby leh'. Na to aby snad myslel pan Kódl? Vopravdu, vopravdu, von si myslí, že nejni jedinej. Jo, ale pan Švec je jen jedinej. (Ticho. Opět prochází pod okny vlaku a prozpěvuje si svou písničku. Náhle se ozve výstřel. V okně plukovníkově se zablýskne. Pan Kódl ztrne v hrůze okamžik, pak běží ke dveřím vagonu, ale zhroutí se na stupních a zavzlyká.)

(Po chvilce přiběhne na jeviště několik zděšených VOJÁKŮ. Šeptají všichni polohlasem „plukovník Švec“! Pak se poplach rozšíří po celé stanici. Všude se ozývá bázlivé a polohlasé: „Plukovník Švec! Náš plukovník!“ VOJÁCI shledávají své zbraně, zapínají si pláště, srovnávají na sobě výstroj a zmateně jako v mraveništi pobíhají po scéně, vráží do sebe. Někteří se křižují, jiní pláčí druh druhu v náručí.)

TROJAN (přiběhne, oči vytřeštěny): To byla tedy jeho myšlenka! Jaká myšlenka! Také jsem na ni vzpomněl... ale nemohl, nechtěl, bál jsem se jí věřit. Příliš strašná!

PAN KÓDL (naříká pro sebe na schůdkách): A já ho hlídal... Já ho měl hlídat! A kde mně to napadlo? Vidíte, kluci, tady máte ty svoje krvavé lampasy...

TROJAN: Jurodivý... Jurodivý...

JANDA (přichází bledý, jektaje zuby): To... že tedy učinil... a zase krev... Jak je svět hrozný! A jak my všichni jsme bídní, ubozí... A přece: neměl to činit... neměl to činit... Neboť i to je vražda!

TROJAN: Snad to musel učinit. Mně se také lísala zbraň k ruce... Ale co jsem já? A komu je nutna moje smrt? Jeho smrt byla nutna těmto lidem. Jsou lidé, kteří nepochopí jiné řeči... A tito... ji chápou... už ji chápou, už rozumějí... teprve teď rozumějí... to je tedy to jeho slovo...

KALUŽA (ozbrojený, opásaný, chmurný a rozezlený přichází ostrým krokem, pro sebe): Vrahové! Teprve ho museli zabít, aby poznali, kdo je to. Já jsem to tušil, když jsem mu podával ruku. A přece i já jsem se bál tomu věřit.

(VOJÁCI mezitím sami bez povelu šikují se ve vojenskou formaci a za vagony tuší se celá posádka Aksakova.)


KALUŽA (vstoupí do vagonu plukovníkova a za okamžik se vrátí): Plukovník Švec je mrtev. (Ticho; zvýšeným hlasem:) Plukovník Švec je mrtev. (K vojákům.) A co tu chcete vy?... vy...

(Ticho.)

PAN KÓDL: A já ho hlídal... Já ho měl hlídat... A jako synáčka svého jsem ho miloval... Vidíte, mládenečkové, vidíte...

TROJAN: Proč rozumíte, ubozí hoši, v něž tolik věřil a v nichž se nemohl zklamat, teprve té velikosti, která se obětuje...? A teprve tehdy, když podťata vaší nedůvěrou, padá k zemi...? A musí padat, abyste se vy mohli vzchopit...? To byl tedy ten blesk... a byl to blesk boží...? Jistě to byl blesk boží... Ale jak strašný blesk, který osvítil Aksakovo... a všecky v něm i všecky na východ od něho...

KALUŽA (vojákům): Proč tu jste? Proč tu stojíte? Co chcete dělat, vy... vy... Kdo jste? Co jste?

HLAS (nesmělý, naříkavý): Jsme... vojáci...

VOJÁCI: Vojáci... vojáci...

HLAS: Můžeš nám vynadat, bratře majore... můžeš... ale musíš nám dovolit, abychom byli zas vojáky...

ČTVRTÝ VOJÁK: Vodpusť nám to, bratře plukovníku Ševče... Byli jsme omámeni, nemocni jsme byli... A teď to víme... Nikdo z nás tomu nevěřil... a teď to víme... všichni to víme... A jsme to my, tvoji vojáci... Zborováci jsme to... a vojáci z Penzy, ze Samary, z Kazaně – Porád ty samý vojáci... Kluci tvoji... a budeme se bít... a ať nás vede aspoň tvůj duch... bratře plukovníku Ševče...

VOJÁCI: Budeme se bít... bít se budeme... vodpusť nám to, bratře plukovníku Ševče! Už tě nikdy nezradíme... A musíš z nás mít radost... a my chceme tě být hodni... a nezradíme... nikdy už...

KALUŽA: Tolikrát jste to opakovávali a přece jste zradili.

ČTVRTÝ VOJÁK: Nezradili, bratře majore, nezradili jsme plukovníka Ševce – Sami sebe jsme zradili... omámeni jsme byli... vždyť my se ještě dovedem bít... a jsme vojáci... a domů chceme přijít jako vojsko... a nevydáme nikomu svoji čest... Pošli nás do boje, bratře majore, třeba už zítra – třeba hned – za plukovníka Ševce...

VOJÁCI: Za plukovníka Ševce! Hurrá! Hurrá!

KALUŽA: A kde je Martyška? (Ticho.)

VOJÁCI: Pryč s Martyškou! Kde je Martyška? Zmizel. Baba. Žvanil. Štváč.

TROJAN: Čeho bylo potřebí, aby to poznali? A čeho bylo potřebí, aby zázrakem unikli zkáze?

KALUŽA: Zázrak? Čin! Plukovník Švec zachránil vás od jisté zkázy. Však vy to víte. Nalil sílu do vašich změklých hnátů. Zítra vyrazíme proti nepříteli směrem na Staré Sully, jak plukovník Švec už dříve vám nařídil! Rozuměli jste?

VOJÁCI: Rozuměli! Rozuměli! Vyrazíme. A budeme se bít. Nasekáme jim! Jsme vojáci! Vojáci! Hurrá! Hurrá! Za plukovníka Ševce! Hurrá, Švec!

TROJAN (tiše): Je dnes dvacátého pátého října. Pochováme ho dvacátého osmého října...

KALUŽA: Vojáci Ševcovi! Zbraně do pořádku! A jestli někdy zradíte ještě památku Ševcovu, zradíte zase jen sami sebe! Ale pak budete na věky zatraceni! A všechen náš lid s vámi a skrze vás!

VOJÁCI: Nezradíme! Nezradíme! Pro plukovníka Ševce! Hurrá! Hurrá!

OPONA