Patery knihy plodů básnických/Z písní V přírodě

Patery knihy plodů básnických
Dražba	Z písní V přírodě	Smrť Břetislava II.

Údaje o textu
Titulek:	Z písní »V přírodě«
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 201 – 203.
Licence:	PD old 70
Související:	V přírodě 8, 28, 38, 53, 70, 88

8.

Já laňku vidím za šera
červánky pít z hor jezera,
pak stála s němým okem,
pak v lesy mihla skokem.

Co se to se mnou stalo jen,
že jsem v tu laňku proměněn!
Má noha do vod vrůstá,
v červánky stápím ústa.

A piju lesk jak padlý sníh,
a nad ním hvězd večerní mih,
i zlatý blankyt výše —
z té modré břehů číše.

A stojím němý, udiven;
ten krásný svět toť krásný sen,
teď k duši cestu pne si —
 já za laňkou jdu v lesy.

28.

Pán přírody! A z dějin těch,
jež sám si člověk píše,
víc plyne slz, víc křičí bol,
než z pusté stínův říše.

Pán přírody! A otročil
všem nízké mysli stvůrám,
a kdož jej zvedli v člověka,
ty uštval k hrobu chmurám.

Pán přírody! A nedoveď
ni tak si zmezit hráze,
by lidství své a nelidskost
měl aspoň v rovnováze.

Hleď, svatá matko přírodo,
jak člověk choré dítě!
Snad v člověka se uzdraví,
až v lásce pochopí tě.

(V Květech, r. 1869.)

38.

Večerní les rozvázal zvonky,
to ptáci zvoní k tiché skrejši:
kukačka zvoní na ty větší,
a slavík na ty líbeznější.

Les každou větev písní kropí,
a každý lístek jeho dítě,
na nebes strop jim lampu věsí
a stříbrné z ní táhne nitě.

A každá nit na konci spánek,
sny jako jiskry v stromech skáčí,
jen laňka se sebe je střásá
a před lesem se v rose máčí.

Teď usnuli i zvoníkové,
les dýchá v prvním zadřimnutí,
a jestli slavík zaklokotá,
to ze spánku je prokouknutí.

Teď všecko spí, i laňka dřímá,
i zvonky visí dovybdělé —
noc kráčí jako všeho dozvuk:
tak příroda si k spánku stele.

53.

Jsou hříchy proti přírodě,
a člověk přec se ukonejší;
však kdo řeč matky urdousí,
ten snad již v světě nejbídnější,

Tenť s pustou v duši krajinou,
pták nepřelítne jejím prachem,
a jenom vlk tam zaštěká,
kdy kat tam kráčí s bratrovrahem.

Ten z duše všecko vyškubal,
co v kvítko může dospět tvarem,
praménky ucpal nejčistší
a v život ustlal suchoparem,

Tenť zvrhlý v srdce tlukotu,
krb znesvěcený svého domku,
činů se krásných nedočká
ni u sebe, ni u potomků.

57.

Pravda! Pravda! Velké moře —
a já kvítkem v záhonce;
mohu pít jen drobné kapky
a to moře bez konce.

Pravda ! Pravda ! Nebe širé —
a já pták pod oblaky;
lítám, co mi křídlo stačí,
ale prostor daleký.

Pravda! Vesmír beze hrází —
a mně žít co člověku;
dýchám jej sic každým dechem,
ale vesmír bez věku.

70.

Dva jeřábi letí od jihu,
jim do spěchu tak a do mihu,
a jeden z nich zvýše blankytu:
»Zda vezmete jaro do bytu?«

»I jakž bychom jara nechtěli ?
Toť nad svátek nám a neděli;
den ode dne samá muzika,
a čas nám jak letmo utíká.«

Dva skřivánci, odkud, neví se,
též ubytovací komise,
a volají z výše blankytu:
,Zda chcete nás s jarem do bytu?‘

»I jak bychom, páni, nechtěli?
Vždyť s vámi jsme teprv veseli,
už z rána, jen padne rosička,
a celý svět jedna písnička.«

A táhnou, a lidem do skoku,
to květ nesou, písně v tlumoku,
to hnula se ves i ohrada —
toť nejveselejší armáda!

88.

Lesy mlčí, podřimují,
 každý dech si odměří,
a tu letí čtverák větřík,
 začechrá je v kadeři.

Stará sosna hlavou vrtí,
 větve dospat nemohou,
a to listí zvědavostí
 na buku hned na nohou.

Větřík mluví, kde co sebral,
 sosny ani nevěří,
buky potřásají hlavou,
 listí jen se hašteří.

Jedněm šeptá cosi tajně,
 ty se kloní, tají dech,
a ty, co jsou pozdálečí,
 že tu též jsou na poslech.

Čtverák jen tak napověděl,
 poroučí se o les dál,
ale sosnám a těm bukům
 po celý den v srdci hrál.