Pan Trouba/IV

Pan Trouba František Jaromír Rubeš
III	IV	V

Údaje o textu
Titulek:	Pan Trouba
Podtitulek:	IV
Autor:	František Jaromír Rubeš
Zdroj:	Pět českých povídek od našich starších povídkářů. Opava: Slezská Kronika, 1896. s. 135–144.
Licence:	PD old 70

„Lojzíček Trouba chodí za Lorbeerkrancovic Lizinkou — včera tam celé odpoledne se starým vyseděl, ale Lizinka nebyla doma. Když měl Lojzíček odcházet, prosil o Lizinku. Starý pán řekl, nebude-li ona proti tomu, že on proti tomu nebude a pozval Lojzíčka na dnešek k obědu.“

Taková novina lítala jednoho dne časně ráno po Novém Ráji. To bylo ptaní, pření, hadání se a divení se, — každý to chtěl lépe vědět, a každý se tomu nemohl dosti vynadiviti a mnohé ženy nechtěly uvěřit. Když však kuchařky svědectví daly, že Barborka, kuchařka Lorbeerkrancova, ten den ráno v masných krámech o půl libry hovězího masa více než obyčejně vzala: obrátilo se mnoho nevěřících na víru; a když konečné před polednem celý Nový Ráj viděl, že děvečka z Lorbeerkrancova dvoru s dvoumázovým džbánem do pivovaru běží: nepochyboval již nikdo, že je pan Trouba toho dne u pana Lorbeerkrance hostem. —

Zazvonilo poledne — tkadlec hodil člunkem, zedník kladivem, švec uložil šídlo, a krejčí zapíchl jehlu: zamilovaní i nezamilovaní sedali za stoly, a náš pan ženich ubíral se volným krokem k Lorbeerkrancovu dvoru.

Ručička stála již na půl třetí, a celý Nový Ráj stál ještě v trapném očekávání, jak se ta veliká otázka: „Bude-li z té lásky přece nějaká svatba?“ asi rozhodne; neboť i stará kovářka, ačkoliv jindy více věděla, nežli všickni jiní, nevěděla tenkráte také nic. Konečně — jako blesk, jenž v okamžení mrákoty noční na vše strany prorazí, rozlítla se o třech hodinách zpráva, že z té svatby nic nebude — že Lizinka, když jí pan ženich po vepřové pečeni vyznání své lásky odřikávati chtěl, ku krejčovům utekla a tam že prý řekla, že ho nechce…

Jednoho dne odpoledne byl pan Lorbeerkranc hrozně mrzutý; v jedné ruce stříbrnou tabatěrku, v druhé modrý šátek drže, měřil velkými kroky délku svého pokoje. Časem pohlížel na veliké visecí hodiny, jichž dlouhé kyvadlo melancholicky cvakajíc věčným taktem tiše ubíhající čas odměřovalo. Závaží cvaklo, hodiny odbily pět a odehrály písničku.

„Už pět hodin —“ vzdychl si pan Lorbeerkranc, „a ještě nejede! Kdyby byla v šest hodin vyjela, už by tu musila být.“ —

„Pantatínku, Josef už jede!“ vyrazil v tom ze sebe zarděný kluk, do pokoje přiletěv a u dveří se postavil.

„Však je čas, aby tu byl!“ prohodil nevrle pan Lorbeerkranc a vzal si šňupec. „Kde je už?“

„Viděl jsem ho z holubníka, jak pod háj zatáčel.“

„A veze-li koho?“

„I veze, pantatínku! — Za vozem i na voze byly toho plné hromady, a jede jen co noha nohu mine.“

„Honzíku, běž, otevři honem vrata, založ je a doskoč ke krejčovům — je-li tam Lizinka, a řekni jí, aby šla hned domů, že paní tetinka už přijela.“

„Jemnostpaní tetinka už jede!“ ozvalo se náhle po celém dvoře. Kuchařka odvázala si honem umouněnou zástěru, hodila ji za truhlici a obvázala si čistou; panská vyzula honem střevíce s přešlapanými opatky, hodila je pod postel a obouvala nové; děvečky si vytáhly z vlasů spínadla a ukrývaly kudrlinky pod šátek: v tom zahrčel kočár do dvora a — zastavil se. Děvečky vším hodily, kuchařka si utřela ruce, panská se podívala do zrcadla — vyběhly na dvůr a obsypaly kočár. Pan Lorbeerkranc dal si na hlavu sváteční čepičku a postavil se na práh.

S jakou opatrností jemnostpaní tetinka z kočáru sundána, s jakou slávou uvítána a do pokoje uvedena, z pláštíku svlečena a k široké židli svého pana bratra uvedena byla: to vám popisovati nebudu! komedie psáti neumím. Nechme paní tetinku sednouti a raději ji samu poslechněme.

Nejdříve se vyptávala svého pana bratra ad generalia, to jest: „Jak se máte a co děláte?“ — potom přikročila hned ad specialia, a první její otázka byla: „Kde pak je Lizinka?“

„Už by tu měla být!“ odpověděl pan Lorbeerkranc, dívaje se do okna. „Odskočila jenom na chvilku a teď nejde.“

„Přece věděla, že přijedu! — to se mi nelíbí. Kdyby nebyla nevěstou, měla by u mne vroubek; ale nevěstě se musí něco prominouti. Jak pak, pane bratře, polepšila se už stran té lásky?“

„Nehrubě, zlatá sestřičko!“

„Tedy ještě posud pana souseda nechce?“

„Ani slyšet!“

„A z jaké příčiny?“

„Nelíbí se jí!“

„Což není hezký?“

„Človíček jako panna; je studovaný, umí s každým promluvit, má krásný dvůr, při něm dvě stě korců pšeničních polí…“

„Svéhlavé děvče! — toť jí musím tu její neposlušnou hlavičku trochu narovnati.“

„Udělej to, zlatá sestřičko; my s ní už nic nepořídíme; ona má z nás ze všech rozum.“

„A jak pak se, bratře, jmenuje…“

V tom ale vlítla Lizinka do pokoje, a než pan Lorbeerkranc odpověděl, vlítla milé tetince do náručí.

Bylo to hezky dlouhé a upřímné objetí. A když se konečně panenka z náručí staré paničky vyvinula, počala tato srdečným hlasem: „Jak pak se máš, Lizinko? — já jedu na svatbu.“

„To mě těší, paní tetinko,“ usmála se modrooká slečinka; „pojedu s vámi, nebude se vám stejskat.“

„Toť se ví, že pojedeš! — Každá nevěsta musí na svou svatbu; ale já jsem přijela na tvou svatbu.“

„To jste přijela trochu brzo. — A nebo jste mi snad nějakého ženicha přivezla?“

„Snad bys jich nechtěla mít pět, lehkovážné děvče? Pořádná holka má dost na jednom.“

„Ó tedy jsem ještě pořádnější než pořádné holky; já nemám žádného a mám dosť.“

„Což není pan soused nic?“

„Pan soused je — pan soused; a nemá-li jiné nevěsty nežli mne, tedy je ženich — bez nevěsty.“

„Tedy ho nechceš?“

„Ba nechci, tetinko.“

„Lehkomyslné děvče, neprohřešuj se proti Pánu Bohu! — Proč bys ho nechtěla? — což není hezký člověk?“

„Až tuze hezký, a právě proto ho nechci. Hezký muž se líbí každé paní; můj muž se bude musit jenom mně líbiti.“

„Tuze velká moudrost bývá časem velké bláznovství!“

„Pak neumí tancovati, a já ráda tancuju.“

„Tím spíš ho máš chtít! Naučíš ho tím spíše, aby podle tvé noty tancoval.“

„A kdyby pak jako pírko tancoval — já ho předce nechci.“

„Což to myslíš, nerozumné děvče? Hrabě pro tebe nepřijede! Děkuj Pánu Bohu, že se o tvou ruku uchází člověk, který má dvůr.“

„A jaký dvůr!“ ozval se nyní pan Lorbeerkranc, který v každé ruce šňupec tabáku drže, již netrpělivě tento hovor byl poslouchal. „Takový dvůr je k pohledání! Dvě stě korců polí a žádné dluhy!“

„Slyšela’s, co otec povídá? Nešlap si svévolně po štěstí! Pomysli, že se budeš vozit ve svém kočáře — že budeš paní, že budeš jemnostpaní!“

„Jemnostpaní — ovšem! ale jemnostpaní Troubová.“

„Co že? — Jaká — jemnostpaní Troubová?“

„Jakž jinak? Jmenuje-li se jemnostpán pan Trouba, tedy se musí jeho paní jmenovat jemnostpaní Troubová.“

„Děvče! — tvůj ženich se jmenuje Trouba?“

„Ba už 26 let!“

„Trouba! Bratře, máš-li pak svědomí? takového člověka nechati do domu chodit! Aby se toho nebožka Lizinka byla dočkala! Taková hanba se ještě Lorbeerkrancově rodině nestala. — Já jsem měla ženicha, kterýž měl panství, a nechtěla jsem ho, že se jmenoval Kapusta.“

„A to jsi mu vytrucovala!“ prohodil bratr. „On se přece oženil a je posaváde se svou paní šťastně živ.“

„Požehnej jim toho štěstí Pán Bůh, já jim ho nezávidím — a myslíš-li, že bude tvé jediné dítě šťastné, když bude paní Troubovou, tedy ji dej panu sousedovi — dej! já ti nebráním; ty jsi otec, ty máš své dítě na svědomí! — Ubohé dítě! — Jdi, děvečko, jdi! Poslechni pantátu, poslechni! Může být, že budeš šťastná; štěstí roste na rozličných cestách jako neštěstí.“

„Ach, tetinko, vy to berete všecko hned opravdu, a my si z toho děláme jen smích.“

„Smích? krásný smích! Až přijdeš do divadla a zaslechneš zpívat: „Trouba-li zazní válečná,“ to bude krásný smích! U srdce tě pokaždé píchne, když slovo „Trouba“ zaslechneš. A když někam přijdeš, kde bude informátor děti česky učit, řekne: „V českém písmě, píše-li se dle starého pravopisu ještě au, vyslovuje se to au jako ou; na př. slovo trauba nečte se trauba nýbrž trouba“; to nebude žádný smích! — Zahyneš hanbou, pořádné společnosti se budeš musit chránit, umřeš dlouhou chvílí, a tvůj starostlivý tatínek ti dá potom kámen postaviti na hrob, kterýž ti sám vykopal.“

No, no, no, jenom ne tak z prudka, paní sestro; ty to všecko bereš na tuze choulostivé vážky! Když ho holka nechce, tedy se mu řekne, aby sem nechodil, a je po komedii!“

V tom zaklepal někdo na dvéře, a pan ženich v bílých rukavičkách činil svou hlubokou poklonu.

Když se povědělo: „To je náš laskavý pan soused —“ a: „To je moje nejlaskavější paní sestra“, počalo se mezi laskavým panem sousedem a nejlaskavější paní tetinkou obyčejné poklonkování, a pak se pustili na časy a na nečasy, na láska a na ženění — a při té příležitosti opakoval pan ženich svou nejvroucnější prosbu. Lizinka vrtěla opět hlavinkou, a pan ženich appeloval na diktorát paní tetinky, kdež však byl také odmrštěn.

„Račte odpustit, mladý pane!“ pronesla paní tetinka s dobře prostudovanou divadelní vážností — „že vaši prosbu podporovati nemohu. Lizince jde teprve na devatenáctý rok.“

„Rád bych se i delšímu čekání podrobil, kdybych jen ujištění měl, že s nadějí čekati mohu. Můj otec, Alexandr Traube, čekal na mou matku sedm let; můj děd, Jindřich Traube, na mou babičku deset let; čekání je takořka losem všech soukmenovců rodiny Traube.“

„Váš pan otec se jmenoval Alexander Traube? — Traube? To jméno je mi zcela nepovědomo.“

„Sousedé nám posud ovšem jinak říkali; ale můj děd se jmenoval Traube. — Byl to možný člověk, měl mnoho českých kněh a mnoho čítal. I nemrzelo ho na světě nic více nežli to, že měl německé jméno a také si z pouhého vlastenectví udělal z německého Traube české Trouba. V starých matrikách stojí posaváde Traube; tu se račte přesvědčiti, úřední vysvědčení to dokazuje.“

Při tom vytáhl z kapsy list a podal jej se slušnou poklonou jemnostpaní tetince.

Paní tetinka četla, tvář se jí počala vyjasňovati.

Druhého dne na to byli všickni Novorajští obyvatelé na kanceláři, kde se jim následující memorandum ohlašovalo:

„Všem pánům měšťanům, sousedům a obecnému lidu se oznamuje, že se držitel Podhájského dvoru od dnešního dne již nikoli pan Trouba, nýbrž, jak se jeho děd vlastně jmenoval, pan Traube jmenuje, čímž se také všem pánům Troubům další strejčkování s panem Traubem veřejně zapovídá.“

Sněm se rozešel a všecky mlejny a mlejnky začaly v Novém Ráji slavně klepati. Když se však v neděli po dlouhé intrádě ohlašovati začalo: „V stav svatého manželství vstoupiti míní ctný a šlechetný mládenec pan Alois Traube — bude sobě bráti ctnou a šlechetnou pannu Alžbětu Lorbeerkrancovou, atd. — ohlašuje se dnešního dne ponejprv, podruhé a potřetí“ — tuť umlkli mlejnové a mlejnky, a po Novém Ráji rozhostilo se ticho starého nebe. Všecko se chovalo tiše, mluvilo se málo, za to se ale mnoho — velmi mnoho myslilo, ano i slečinky, které se teď s bývalou nadějí na čisto rozloučily, ničeho neříkaly a kojily se zase tou nadějí, že alespoň na svatbu pozvány budou. — O naděje! kdyby tebe nebylo — to by byla dlouhá chvíle na světě — hrozně dlouhá! — V pondělí ráno vědělo již každé dítě, že bude v úterý o desíti hodinách svatba; vědělo se, jak bude mít nevěsta hlavu dělanou — že bude jistý starý mládenec mládencem a šestileté děvčátko drůžičkou — kdo bude na svatbu zván a kdo ne.

Zvoník mazal zvony, kantor smyčec; kostelníci prášili červené sukno, svatebčané černé fraky; panské žehlily slečinkám bílé šaty, páni mistři prostořekým učeníkům záda; dobří hospodáři pili o máz piva míň, svíčková bába o náprstek perlovky víc — a to všecko dělo se na to konto, že bude druhého dne Lizinčina svatba.

Co se dělo ve dvoře pana Lorbeerkrance, může si snadno každý pomysliti; tam bylo lítání, snášení, shánění, křiku, smíchu, zmatku, oprav — a to všecko pod jenerálním komandem jemnostpaní tetinky.

Konečně se přiblížil slavný den. V pokojích pana Lorbeerkrance panovala jakási přemilostná melancholie; velebně plynul čas, vážně cvakaly hodiny; panna nevěsta seděla zamyšlená; starý otec slzel; drůžička plakala, a pan mládenec dával panu ženichovi šňupat.

Uhodila desátá, hosté se zvedli, paní tetinka rozdala rozmariny, sedlo se do kočáru, jelo se do kostela — a než uplynulo půl hodiny, byli modrooká Lizinka a náš pan Traube svoji — na věky svoji.