Pan Trouba/III

Pan Trouba František Jaromír Rubeš
II	III	IV

Údaje o textu
Titulek:	Pan Trouba
Podtitulek:	III
Autor:	František Jaromír Rubeš
Zdroj:	Pět českých povídek od našich starších povídkářů. Opava: Slezská Kronika, 1896. s. 132–135.
Licence:	PD old 70

Nedlouho po svém zamilování seděl náš láskou trápený hrdina v obydlí Novo-Rajského syndikusa na kanapi.

Vedle něho seděl pan syndikus, kývaje šedivou hlavou: „Tedy chcete opravdu svůj stav proměniti?“

„Právě proto k vzácnému pánu přicházím.“

„I můj zlatý! — co ode mne potřebujete, to vám napíšu ještě dnes. No, a kterou pak hodláte vyvésti? — Leninku pana kontribučního — není-li pravda? — Hezká, hodná dívčinka.“

„Hezká, a snad také hodná; ale já si zvolil jinou.“

„Ne snad Lizinku pana Lorbeerkrance?“

„Vzácný pán umí dobře hádati.“

„I gratulor, přítelínku, gratulor! máte zrovna moje gusto! — Lépe jste nemohl voliti. — A prosím vás, co pak říkal starý pán, když jste mu o jeho mazlíčka říkal?“

„Račte odpustit — já s ním ještě o tom nemluvil, a právě proto přicházím k vzácnému pánu na radu.“

„Kdybyste jen Lizinčinu tetinku, paní Rosalinovou, na své straně měl — bez pochyby jste s ní o své lásce také ještě nemluvil?“

„Vzácný pán je první, jemuž jsem se svěřil.“

„To je všecko dobře, ale tetinka — to jsou chyby.“

„Co však je paní tetince do toho? Svolí-li otec a dcera, bude musit paní tetinka mlčeti.“

„I nebude, můj zlatý! — Co ona chce, to musejí v jeho domě všickni chtít, a čeho ona nechce, to nesmí nikdo chtít. Ona přijede a dá tón — a do toho tónu musí pak celý dům pískati.“

„Co může paní tetinka proti mně míti? Nemám svého dvoru? Nehraju v karty, nepiju a nešňupám…“

„To je všecko dobře; ale dovolte — jenom něco vám povím, co mně paní tetinka udělala, dokud byla ještě svobodnou, a pak mi porozumíte. Když jsem se sem dostal za syndikusa, byl jsem ještě svoboden. I byl bych se rád oženil, neměl jsem však právě žádné milenky; neboť, to víte, když člověk jednou studie absolvuje, absolvuje také všecky své studentské známosti. Byl jsem tedy již rok syndikusem a ještě svoboden. I pomyslím si jedenkráte: „Člověče, co děláš? čekáním nic nezískáš. Dal jsem si dělati nový frak a jezdil z bálu do bálu, z veselky na veselku, abych své srdce přece nějak odbyl. Že na mne děvčata brala, to si můžete pomyslit; vždyť jsem byl panem syndikusem! — srdce mého nechytlo se však nic. Co kozel nechtěl! — Přijedu vám k Rosalinovic do bálu, tam spatřím ponejprv Lizinčinu tetinku a bylo post factum! Vězel jsem v lásce až po uši. Hned druhý den jsem jí napsal list plný plamenu lásky a s netrpělivostí jsem čekal na odpověď. Odpověď přišla. Políbím psaníčko, otevru a čtu:

„Mnohovážený pane Husare!

Až budu chtít míti Husara, koupím si ho u pernikáře. Račtež tedy, pane Husare, zatím dále klusati.“

„Vidíte, tak mě odbyla — a jen proto, že se jmenuji Husar, a byl jsem přece syndikusem! — Rozumíte mi?“

„Teď vám rozumím! Vy tedy myslíte, že jméno mé bude na překážku?“

„I toť se ví! — Jen se nehoršete! Kdož může za ženskou svéhlavosť?“

„Co nyní? — jakou radu? snad abych si tetinku nějak naklonil?“

„Poradím vám. Za několik neděl po krátkém psaníčku dala se tetinka slyšet, že by si mě vzala, kdybych své příjmení: Husar v Hasar proměnil. Dejte si tedy udělati z Trouba nějakého Traube, a budete zetěm pana Lorbeerkrance.“

Náš hrdina sklonil hlavu, a odevzdávaje se osudu na milost i nemilost, v nejhlubší hloubce ňader svých se zarmoutil. — Tak to bývá; člověk neví někdy, že má děravou botu, až mu do ní teče.