Pan Trouba/II

Pan Trouba František Jaromír Rubeš
I	II	III

Údaje o textu
Titulek:	Pan Trouba
Podtitulek:	II
Autor:	František Jaromír Rubeš
Zdroj:	Pět českých povídek od našich starších povídkářů. Opava: Slezská Kronika, 1896. s. 130–132.
Licence:	PD old 70

V Novém Ráji žil za časů pana Lorbeerkrance a jeho slečinky také mladý, svobodný panáček, jenžto se, jako nebožtík otec jeho, pan Trouba jmenoval. Zdědil ovšem trochu krátké jméno po tatínkovi, s ním ale vysoký dům a mnoho dlouhých — velmi dlouhých polí.

Byl to znamenitý jonák — pan Trouba! Pěkně rostlý jako panna, vlasy měl černé jako havran a tváře přibledlé jako novomodní umělec, slovem: pan Trouba byl jako Vatikánský Apollo v zimě i v létě krásný.

Jakž Novo-Rajská denní kronika vypravuje, byl pan Trouba Apollo za svého mladinkého věku něco studoval; potom ale se hezky čerstvě do Nového Ráje odebral, koje se blahou věrou, že je lépe býti blaženým nežli učeným. — Dle mého zdání udělal pan Trouba dobře; neboť by se jistě za našeho studovaného a praktického času, kdežto člověk půl věku svého ve studiích ztráví, aby druhou polovici věku svého praktikoval, nebyl tak brzo služebníkem stal, jako se tím způsobem, ač jen mladým, přece však pánem stal. Mimo to zůstal pan Trouba pořád jen studentíkem; onť jako každý mužský den po dni stárnul, a jak se domnívati můžeme, také jako každý člověk moudřejším se stával; a takto stárnul, až mu bylo 26 let, a moudřel, až byl tak moudrý, že jsa v tom věku, kdež jiní o plamenu lásky již na tucty kněh napsali, on ze slabikáře lásky ještě ani abecedy neuměl. — Šestadvacet let býti na světě, a nevěděti, co je láska — k tomu je láska — k tomu je hodně velkého dvoru potřebí!

Ostatně pan Trouba měl každé léto nový frak, po obědě kouřil své cigáro, a každý večer vypil žejdlík piva; sám si odbíral Pražské noviny a měl barometr, na kterýž se díval, když pršelo i když bylo hezky. A tak bez otce a bez matky, bez přítele a vše oblažující lásky trávil pan Trouba jednotvárné dny mladosti své, hospodařil ve svém dvoře a těšil se při svém svobodném stavu jak mohl.

Náš hrdina se náhle z čista jasna zamiloval! — Nedivte se tomu; staneť se něco v okamžení, čeho bychom se po celý rok nebyli nadáli. Lásce a žloutence nikdo neujde, a že se láska, jako blín, i na kameně ujme, ví každé dítě.

Poslyšte jen, jak se to stalo! — Pan Trouba zaslechl kdesi, že se Záhorský mlynář, kterýž hezký mlýn měl, oženil a že dostal s nevěstou ještě jeden mlýn. „Ty máš dvůr,“ řekl na to pan Trouba sám k sobě, „nepotřebuješ tedy žádné ženy; ale kdybys dostal děvče, které by také dvůr mělo — měl bys dva dvory. — Dobře! ať je, jak chce — ožením se.“

I přemýšlel sem a tam a přemýšlel tak dlouho, až mu dvůr pana Lorbeerkrance připadl. Milý dvůr se mu zalíbil, a on tak dlouho na mysli obracel, až mu z něho Lizinka do nevinného srdce padla; ubohé srdce chytlo a stálo hned jako desková střecha celé v jednom plamenu té nejnevinnější lásky.

Podej lásce prst a již máš pouta na rukou i na nohou; ukaž jí jenom trochu dobré oko, a na věky tě oslepí. A to zkusil také náš hrdina! Onť jenom trochu srdečko lásce pootevřel, a již v něm začala zle hospodařiti. Chudák byl od té chvíle všecek jiný! Bledý, s hlavou k zemi sklopenou, jakoby od nebes klíče hledal, bloudil po dvoře, pomateně mluvil; odpovídal, když se ho nikdo neptal, a dával otázky, kteréž by ani Delfické oraculum nebylo zodpovídalo; on neviděl na světě nic jiného, než páně Lorbeerkrancův dvůr, a nemyslil na nic jiného, než na svou nevinnou lásku.