Pan Trouba/V

Pan Trouba František Jaromír Rubeš
IV	V

Údaje o textu
Titulek:	Pan Trouba
Podtitulek:	V
Autor:	František Jaromír Rubeš
Zdroj:	Pět českých povídek od našich starších povídkářů. Opava: Slezská Kronika, 1896. s. 145–149.
Licence:	PD old 70

Uplynul rok. Mnoho se za ten rok v celém světě změnilo; láska a blaženost našich mladých manželů se ale nezměnila; bylať ještě po roce tak jará, jako den po svatbě.

Ale nic netrvá na světě věčně.

Jednoho dne díval se pan Traube na barometr, a vida že klesá, prohodil krátce: „Barometr klesá!“ pak strčil ruce do kapes, přešel několikrát pokoj, postavil se k oknu, a pohlednuv na modravá nebesa, opakoval opět: „Barometr klesá!“

„Tedy bude pršet?“ ozval se líbezný hlásek u druhého okna sedící jeho milostpaničky.

„Ba!“ odpověděl laskavě pan manžel, sedaje si ke stolu, na němž pražské noviny ležely.

„Tedy nikam nepojedeme?“ ozvala se opět laskavá panička, vlaské ořechy nožem rozlupujíc.

„Sotva!“ odpověděl pan manžel, do novin se dívaje: „barometr klesá.“

„Já ti ten tvůj barometr i ty noviny spálím; ten pořád jenom klesá, a já musím pořáde doma sedět!“ horlila naše hospodyňka, nový ořech z kapsičky své hedvábné zástěrky vytahujíc. „Kdybych byla chtěla býti jeptiškou, mohla jsem jíti do kláštera.“

„Jen pomalu!“ napomínal studovaný pan manžel svou milostivou ženušku, „jen pomalu.“

„Však je pravda!“ ozvala se opět panička. „Nač máme nový kočár? Až vyjde z mody, pak si v něm jezdi sám.“

Pan manžel však činil, jako by nebyl slyšel, a četl dále.

Najednou však sebou trhne, zbledne, počne se na celém těle třásti, křečovitě drží noviny, zrak se mu plamení, on čte — a čte opět a vždy hltavěji, zesiná, hodí novinami na stůl, vyskočí, lítá po pokoji a volá jako šílený: „Já jsem zničen! — Já se zblázním!“

„Co se ti stalo?“ zvolala uleknutá panička, vidouc svého nejmilejšího pána po pokoji lítati. „Měj pak jen rozum a nedělej daremnosti!“

„Já se zblázním — já se musím zbláznit,“ volal neustále manžel, na řeč milované choti nedbaje. „Já jsem zničen — já se zblázním!“

„E, tedy se zblázni!“ prohodila jemnostpanička s mudrckou odhodlaností, a přistoupila k oknu.

Ale čím dál tím hůře počínal sobě pan Traube, až jeho zoufalství takového stupně dosáhlo, že se i jeho milostivá panička do pláče dala.

Na její křik sběhli se lidé z celého domu.

„Ach, běžte honem někdo pro tatínka!“ poroučela čeledi, na pohovku klesajíc. „Ach, já to vždycky říkávala, že se mi novinami zblázní.“

Starý pan Lorbeerkranc přiběhl všecek poděšen a sotva dechu popadaje, volal: „Co se vám přihodilo?“

Tu začala Lizinka s pláčem žalovati, jak ji pan manžel zarmucuje a jak ji činí nešťastnou. Na to byl arci pan manžel vzat do výslechu a přísně tázán na příčinu svého neobyčejného se chování. Ale pan manžel stál jako mramorová socha; obličej jeho byl pustý, zrakové jeho po vyhaslém plamenu mrtvi, a prstem ukazuje na noviny řekl: „Čtete!“

Pan Lorbeerkranc vzal noviny do ruky a četl, kde mu byl pan zeť prstem ukázal. Při tom vrtěl hlavou a když byl hotov, řekl! „A co tím, pane zeti, chcete? Tu stojí, že před několika měsíci sedmdesátiletý boháč, který se Vilém Trouba jmenoval, v Londýně zemřel, a že své jmění, kteréž asi milion obnáší, svým přátelům v Čechách odkázal, jižto prý se nejspíše v Novém Ráji najdou, poněvadž jeho děd, Vavřinec Trouba, kterýž jako chudý muzikant Čechy opustil, z Nového Ráje pocházel!“

„O já nešťastný Trouba!“ bědoval pan Traube a zakryl si rukama obličej.

„Člověče, vyť nemáte rozumu!“ pravil pan tchán dále. Děláte komedie, jako by vám nejbližší přítel umřel.“

„Ba umřel!“ odpověděl pan Traube, z hluboka si oddechnuv.

„Váš přítel?“ divil se pan tchán. „Jak by to bylo možná? Vždyť se váš děd jmenoval Traube?“

„Ach, můj děd i praděd jmenovali se Troubové!“ zvolal pan Traube a klesl na židlici jako bez sebe.

„Troubové!!“ zvolala úzkostným hlasem panička a klesla jako bez sebe otci do náručí.

Když na to paní manželka opět smyslů a pan manžel rozumu nabyli, pospíšilo se k panu syndikusovi, kterýž se byl druhdy prohlásil, že kdo z a e udělá, také v čas potřeby z e a udělati dovede, i prosili ho, aby spravil, co byl rozlámal.

Byloť by to arci šlo, kdyby v Novém Ráji jen pan Traube a pan syndikus pražské noviny byli čítali; ale čítal je také pan kontribuční, a ten měl na celou Lorbeerkrancovic rodinu s kopce, že jeho Leninku na svatbu nepozvali a tu se mu nahodila ta nejkrásnější příležitosť, kde se Lizince a jejímu pánovi za onu urážku z celého srdce odsloužití mohl. Jakmile se tedy toho dědictví dočetl, hned všem obyvatelům Nového Ráje, kterým Trouba říkali, o této novině pověděl a i na úřad s dobrou instrukcí je poslal, a tak se stalo, že když pan Lorbeerkranc s panem Traubem na úřad přišli, již tam čtyry poctivé punčocháře před panem syndikusem nalezli, kteřížto důkazy o posloupnosti Troubovské, po meči i po přeslici, v rukou držíce, své strýčkovství s muzikantem Vavřincem Troubou dokazovali.

Co tu počíti? a nedalo se z e již tak snadno udělatí, jako e z a; na smíření s těmi poctivými punčocháři, kteří na Lizinčinu svatbu ani pozváni nebyli, nedalo se mysliti.

Pan Traube se sám snížil, a začal jim strýčkovati; ale oni si tu česť začali zapovídati, odvolávajíce se na ono slavné memorandum, kdež on jejich strejčkem býti přestal; a tak panu Traubovi nezbývalo nic, nežli vrhnouti se na milost a nemilost do náručí pražského advokáta, kterýž pak za dva roky patrně dokázal, že pan Traube před třemi roky byl Troubou a že je tedy opravdu Trouba.