Pampelišky/Ve stínu staletého dubu

Pampelišky Stanislav Řehák
Sedm spících	Ve stínu staletého dubu	Pasák na Babí hoře

Údaje o textu
Titulek:	Ve stínu staletého dubu
Autor:	Stanislav Řehák (jako Stanislav Řehák Kamenický)
Zdroj:	ŘEHÁK KAMENICKÝ, Stanislav. Pampelišky. Povídky, pověsti a pohádky. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1889. s. 31–43. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hluboko v lese stál mohutný, široko rozvětvený dub. Stál tam juž dlouho a nikdo nevěděl, kdy a kým byl zasazen, jak vypadal mladý a jak rostl; každý mluvil jen o mohutném, silném dubu, jenž prý juž věky přečkal a jehož nesklátí ani zhoubný živel aniž blesk zkázonosný. Tak aspoň mluvili pradědeček, prababička, i dědeček i babička, i otcové i matky, i jejich děti; tak mluvilo se dnes, včera, před deseti, dvaceti i sty lety.

Klidně stál dub i když vše kolem něho bylo zničeno, i když všechno zase několikrát zarostlo, on stál jako skála, jenom těžké vzdechy jeho, při nichž vždy všechno listí se až rozechvělo, slyšeti bylo daleko.

Kolem jeho kmene hustý nalézal se podrost a nad ním na kmeni již hodně zvetšelý obrázek Panenky Marie, jejž tam druhdy pověsila jakási zbožná ruka.

Málo kdo k dubu zavítal, zvláště v dobách dřívějších, kdy kol něho samý hvozd a samý hvozd. Bylo to místo tajemné, a ještě tajemnější a podivnější dály se pod ním věci.

Když jsem k němu posledně zavítal a zahleděl se do toho šelestícího listí a na ty ohromné větve, tu maně vyklouzla mi z úst slova: „Ó kéž měl bysi, obrovský strome, jazyk výmluvný, kéž mohl bys vyprávěti, co vše kolem tebe a pod tebou se dělo! Jak pěkné byly by to zkazky! Škoda, věčná škoda!“

A ústa moje umlkla a já hluboce zadumaný zíral jsem pořád do tmavé koruny toho velikána. Až pojednou zachvěl se dub, a mně zdálo se, že oživnul. Všechno listí na něm se rozhoupalo a šumělo tak tajemně, tak podivně, že mi mráz až kosti projel. Teď jakoby se dub ke mně skláněl, jakoby na se bral podobu lidskou. A div divoucí! Pojednou zaslechl jsem temný hlas, jenž z dubu vycházel, a jemužto jsem jako líbezné hudbě naslouchal. Byl jsem očarován.

A co dub vypravoval? Neměl bych Vás rád, kdybych Vám toho nepověděl.

„Ba věru, mnoho přeletělo přes mou hlavu bouří;“ tak počal vyprávěti, „málo radostných, více bolestných zvěstí, až ku pláči, zavadilo o moji korunu. Bohu budiž žalováno! Tak trudných dob nezakusila žádná jiná země. A přece ještě nebude jim konce. Ó kéž by je milé Čechy šťastně přestály, kéž dočekaly by se již jednou kýženého míru věčného, žití blaženého, šťastného. Leč o těch neblahých i blahých osudech milé vlasti historie dosti navypravuje se; mně spíše podaří se pověděti něco ze života lidí a zvířat, jež osud až ke mne zanesl. Leccos odehrálo se tu, co by slzu z oka vyloudilo. To budiž předmětem mého vypravování.“

A dub několikrát po sobě zhluboka si oddychnuv jal se vypravovati:

„Je tomu juž několik set let, co stály kolem mne samé obrovské jedle, smrky, borovice, duby, buky a jiné a jiné mohutné kmeny, jimžto rovných nyní nenaleznete; neboť všechny, všechny vyhubila již ruka lidská, jenom já jediný zůstal jsem jakožto svědek tehdejší doby. Mnoho jsem viděl, mnoho jsem si také zapamatoval. Ó byly to jiné tehdy časy než nyní, jiní lidé, jiné zvyky, jiné mravy. Tehdy často zabručel si pode mnou medvěd, často rozhlédl se po mých větvích a vysoukav se loudavě na ně, usedl a čekal na kořisť. Ano tenkráte bloudilo dosti medvědů v těchto hvozdech, a nescházelo tu ani jiné dravé zvěře na postrach všem živoucím tu tvorům, ba i lidem, kteří sem někdy zabloudili.

Nedaleko odtud stál dřevěný ale pevný hrad, v němž obýval statečný a mocný rytíř. Ten měl panoše, sličného mladíka, obratného a svižného jako had, ale těla útlého a slabého. I stalo se kdysi, že tento panoš dopustil se skutku, jímž velice rozhněval rytíře. Tehdy panovalo pěstní právo; kdo byl silnější, kdo mocnější a bohatší, ten byl v právu, ten zvítězil. Tehdy mnoho utraceno bylo životů i nevinně, často pro pouhou kratochvíli.

Nad panošem vyřknut ihned trest smrti. Avšak ponecháno osudu a obratnosti panošově buď zvítěziti, čili zázračně se zachrániti, nebo bídně zahynouti.

Rytíř totiž odsoudil panoše k zápasu s medvědem. Ozbrojiv se, vyjel ve průvodu četné, taktéž ozbrojené družiny, do těchto lesů. Projížděli hvozd křížem krážem, až zabloudili ke mně. Smečka chrtů, jež stále před družinou kořisť čenichala, pojednou stanula pode mnou a jala se usilovně štěkati a výti. Na mých větvích totiž hověl si právě starý huňáč, jehož chrti zvětřili. Na tento okamžik rytíř čekal. Zaslechnuv vytí psů, obrátil se s celou družinou ihned ke mně. Nedošed ani mého podrostu, uzřel kožich, rozložený pohodlně na mých větvích. Oči jeho zajiskřily. Rozkázal na jistou vzdálenosť obstoupiti dub a doprostřed k samému dubu kázal postaviti ubohého panoše. Nikdo ovšem z družiny nesměl panošovi přispěti ku pomoci; také psi ihned byli odvoláni a ke stromům přivázáni.

Nastal trapný okamžik. Medvěd spatřiv člověka, koulel očima, bručel, funěl, dupal, vrtěl sebou a durdil se čím dále tím více. Panoš upřeně a odvážně hleděl naň, i očekával s dýkou v ruce skoku osudného. Byl všecek zsinalý, bledý jako smrt, jenom rty jeho se chvěly a nohy se třásly, div pod ním neklesly.

Bylo mi upřímně líto toho útlého, sličného a přece tak srdnatého mladíka; neboť věděl jsem, že medvěd jedinou ranou veliké tlapy své k zemi ho srazí a rozdrtí.

Však už byl medvěd nanejvýše rozdrážděn. Osudný okamžik se blížil. Medvěd ocítil se na dolejší větvi, jen asi několik krokův od ubohého panoše. Pak zlostně zařval, skočil a ubohý panoš…“

Po těch slovech dub na chvíli přestal vyprávět, byloť mu skoro do pláče, ale brzo, z hluboka si oddychnuv, pověděl ostatek.

„Na zemi ležel rozdrcený panoš a vedle něho převeliký medvěd s probodnutým krkem. Dýka panošova dobře byla namířena, ale i tlapy medvědovy až příliš svědomitě vykonaly svůj úkol.

Bylo po zábavě. Rytíř sice politoval obratného panoše, ale to panoše ze spánku věčného neprobudilo.

Dáno znamení k návratu. Dva zbrojnoši chopili se mrtvoly a družina jaksi zamlkle brala se k domovu. I tvář rytířova byla zasmušilá.

Osamotněl jsem. Moji nájemníci: ptáci, veverky a jiná havěť lesní, již družinou rytířovou vyrušeni byvše, vzdálili se, opět se vrátili; netušili ani, co se tu za jejich krátké nepřítomnosti udalo.

Kolem mne nastal opět obvyklý klid. —

Uplynulo mnoho mnoho od té doby let a nic zvláštního nevyrušilo nás z tichého života našeho. Až tu pojednou zahlaholily po vší vlasti české polnice, zavířily bubny a zařinčela zbraň. Čech chystal se do boje proti úhlavnímu nepříteli — Němci. Nám to zpočátku jen ozvěna oznámila, ale brzy shlukovali se nade mnou v ohromná hejna i havrani a krkavci, a to bylo neklamným znamením příštích hrůzyplných dob. Však stal jsem se sám očitým svědkem těch hrozných a pro vlasť naši zdrcujících událostí.

Jedné tmavé, pošmurné noci, kde se vzalo, tu se vzalo, objevilo se tu plno nepřátelského vojska. Rozložilo se zrovna pode mnou táborem. Nám bylo s podivem, jak se sem do tak neznámých a nepřístupných míst mohlo dostati. Ale brzy se nám vše vysvětlilo.

Pode mnou zřídili pohodlný stan pro vůdce.

Netrvalo dlouho a do stanu vstoupili dva mužové, z nichž jeden českým, šlechtickým krojem byl oděn. Naslouchal jsem bedlivě rozhovoru jich. Ale div mi to srdce neutrhlo. Poznal jsem, že onen český šlechtic zradil svou vlasť, své rodáky, že převedl nepřátely cestou schůdnou přes hranice, aby mohli odtud časně z rána na nepřipravené voje naše ze zadu udeřiti.

A tak se také stalo.

Nastal boj, zoufalý boj. Slyšel jsem dobře ryk válečný, slyšel i píseň „Svatý Václave“, ba viděl jsem, jak se naši statečně drželi, ale bylo jich málo a byli nepřipraveni, tak že odolati nemohli. Byli přemoženi, na hlavu poraženi, a to zradou svého krajana, zradou českého šlechtice.

Bylo po bitvě. Vojsko nepřátelské vydíralo a plenilo, kde a jak mohlo. Na několika místech vyšlehnul oheň. Hořely to české vísky. Nemohl jsem se na to ani dívati. Nebe bylo krvavé a vítr zanášel odporný čmoud z hořících krovů až sem. Také nářek přes tu chvíli sem doléhal. Bylo to děsné divadlo a trvalo dlouho do noci.

Bylo právě půl noci. Lesem prchal člověk jakýsi. Blížil se ke mně, neboť bylo slyšeti kroky jeho vždy zřetelněji a zřetelněji. Již byl u mne. Byl asi velice unaven, neboť klesl zrovna přede mnou a rychle oddychoval. Po chvíli zaryl hlavu do mechu a hořce plakal. Pojednou však vstal a naslouchal. Někdo se sem blížil, a zrovna ke mně, jakoby se tu oba měli sejíti. Spatřil jsem už štíhlou statečnou postavu. Na čele leskla se mu krvavá jizva. Vždyť utíkal z boje! Z očí sálal mu hněv. Teď zahledl pode mnou stojícího muže. Zrychlil krok a juž stál tváří v tvář muži, jehož hledal, a jehož by nalézti musil, kdyby ho to i život státi mělo.

„Ha, bídný zrádče, teď už neujdeš trestu spravedlivému!“ zahřměl. Pak rozlehla se lesem rána a těžké tělo dopadlo k zemi.

Stihatel dal se pak v jinou stranu.

Ó zraditi vlasť svou, své bratry, jest čin hnusný a bídným jesti tvorem ten, jenž se ho dopustí. Bohužel, že v Čechách bylo a je dosud zrádců, kteří neštítí se zaprodati svou řeč, své bratry, svou vlasť.

Hanba jim! —

Když byly hvozdy již vymýtěny, když z nich byla i zvěř všeliká, zejména dravá, vyhubena, nastal tu také jiný život. Dříve nepřístupná takořka místa stala se přístupnějšími a rovněž živějšími, poněvadž lidstva přibývalo a jelikož zakládány tu a tam osady, upravovány cesty, lesy mýtěny a v ornice proměňovány. Všechno všude počalo se hýbati tvory živoucími, jimžto panoval člověk.

I kolem mne všechno vykáceli, jenom mne jediného tu ponechali. Pak častěji docházela sem noha lidská a bylo mi přečasto vyslechnouti různá přání, tužby, starosti i žalosti. Poznal jsem tu i bídu i přepych lidský. Docházeli sem lidé ve prostých, ošumělých halenách, i boháči ve zlatě a stříbře. Také lovy na zvěř, jíž tu s dostatek se nalézalo, často se tu konaly. Bylo tu zkrátka veselo i smutno, jak to vůbec ve světě bývá.

Jednoho léta veliká panovala bída. V nedaleké vísce ve chudé chatrči bydlela četná rodina. Šest dítek nezrostlých ještě úpěnlivě prosilo o sousto chleba. Ale kde nic není, ani smrt nebéře. A rodiče všemožně se přičiňovali, ba raději ani sami nejedli, jen aby děti hladem netrpěli. Ale, jak pravím, těžko živiť, když není z čeho a nikdo v té veliké bídě pomoci nechtěl, ba ani nemohl.

V té tak přesmutné době napadlo nejstarší dcerušce, Madlence, aby se šla pomodlit k dubu k Panence Marii. Byla tam už několikrát s matkou svojí a vezdy vyslaly tam k Panence Marii tichou, ale vroucí modlitbu. Matka pak vždycky jí říkávala, že Panenka Maria pomáhá trpícím, jen když se k ní s modlitbou utíkáme. Šla tedy. Došedši dubu, poklekla a vroucně, hlasitě se modlila. A tato veliká důvěra v matku Boží Madlenku nesklamala.

Za mnou stála náhodou hraběnka z blízkého hradu. Ta jakoby s nebe spadla, objevila se před dívkou, potěšila ji, vzala s sebou a pomohla celé rodině.

Tehdy nad šlechetným skutkem tím radostí jsem se až rozplakal.

Něco podobného přihodilo se tu o nějaký rok později.

Ve městě bydleli dva zámožní bratři. Rozvadili se a zapřísáhli, že spolu nikdy, nikdy mluviti juž nebudou. A od té doby velice se nenáviděli.

Stalo se, že jednomu z nich strávil oheň všechen majetek, tak že se z něho stal holý žebrák, jemuž nezbývalo nic jiného, leč choditi dům od domu a podávati si s jinými žebráky kliky. Všecek jsa zoufalý a nemaje nikde stání, bloudil po lesích a, jak mohl, lidem se vyhýbal. Tak ocítil se až u mne. A tu si stěžoval a hořce plakal, toho aspoň žádaje na Bohu, aby se mu vlastní bratr jeho nevysmíval a neštěstí mu nepřál.

Sotva tato slova vyšla z jeho úst, vyřítil se z houští jeho bratr, padl mu do náručí a pravil: „Nenaříkej, bratře drahý, vše co mám, budiž také tvé!“ A bratrské políbení všechnu bývalou zlobu a nenávist zapudilo.

Krásný to příklad smíření dvou rozvaděných bratří! I což divu, že listí moje zašelestilo tak dojemně, tak sladce, jakoby to sami andělé nad hlavou mojí zapěli. —

Po nějakém čase zavítala sem tlupa cikánů. Rozbili tu svůj stan, rozdělali oheň, jelikož ostrý severák už hodně tváře rozpaloval, ohřívali se a strojili jídlo. Z vozů vykukovaly černé hlavičky a opodál okusovali listí a suchou trávu vychrtlí, maličcí koníci. Vůdcem tlupy byl starý, šedivý juž cikán. Líbilo se mi, jak ho všichni poslouchali, jak si ho vážili a jej milovali.

Po obědě vydal se vůdce s ostatními muži na cestu. Za lesem rozešli se každý jinam. Šli do města a po okolních vesnicích hledat sobě práce, jížto se živili. Byliť kotláři a spravovali dobře a lacino. K večeru vrátili se všichni, až na vůdce. Čekali naň chvíli, ale když nepřicházel, šli ho někteří hledat. Našli ho, ale silně potlučeného, skoro mrtvého. Donesli jej sem a položili do vozu. Sotva ho ženy a děti shlédly, spustily takový zoufalý pláč a nářek, div to srdce neutrhlo. Bylo mi při tom rovněž smutno. Hroznější však a bolestnější výjev ještě nastal, když starý cikán dokonal vezdejší svou pouť. Tu všichni, kde kdo byl, vrhali se na mrtvolu, líbali ji, hladili, objímali, nosili a živou mocí s ní se rozloučiť nechtěli. Celou noc u ní všichni probděli a teprve k ránu uložili ji s velikým pláčem a nářkem do vykopaného hrobu.

Tamo ten kopeček — toť hrob jeho. Dvakrát jej už celá tlupa tady navštívila.

A jaké bylo asi provinění starého cikána, či co se mu ubohému přihodilo? U jednoho dvorce vyběhl naň veliký pes, dorážel tak prudce, že cikánovi bylo užiti pádné hole své. Ale náhodou udeřil psa do hlavy a zabil jej. To spatřili ze dvorce, vyřítili se na milého cikána s kyji v rukou a ubili ho.

Kdeže hledat spravedlnosti, když není svědků? A cikán málo má zastání. —

Mohl bych ještě leccos vyprávěti ze života lidí, ale mnohé podobá se tomu, co jsem už pověděl. Jsou to samé smutné události, tím smutnější, že týkají se tvorů k obrazu Božímu stvořených. Povím tedy jen ještě některé příběhy ze života zvířat.

Můj hustý podrost a skoro neproniknutelná, veliká koruna dosti bezpečného poskytovaly zvěři útulku a úkrytu. Jakýž tedy div, že často zvěř sem se uchýlila, ba i ochrany a pomoci hledala.

Pokud bylo tu dosti zvěře divoké, jako: vlků, medvědů a lišek, bylo tu zase méně zvěře bázlivé, jako: zajíců, srnců, a jelenů. Když však z různých příčin dravá zvěř byla vyhlazena, rozmnožila se zase zvěř bázlivá, na kterou časté konány lovy. Ptactva pak vezdy bylo tu hojnost.

Jistého roku na podzim vystavěl si nedaleko mne čihař boudu z chvoje. Do večera byla hotova a časně ráno juž svolával sýkorky. Pískal neustále, pronikavě, až mi uši zaléhaly, a sýkorky jako zmámené, očarované sedaly na poskřipce. Čihaři svítili oči jak rozžhavené uhlíky.

Tahal sýkory jednu po druhé, mačkal je a navlíkal na šňůru. Díval jsem se na to a bolelo mne to kruté zacházení s užitečnými ptáky.

Mezi jinými přilétla sem také překrásná sýkora koňadra. Zpívala, až se srdce smálo. Takové čihař jaktěživ neviděl, neslyšel. Ó kéž by byla již jeho! Lákal ji všemožným způsobem, jen aby jí dostal, ale dlouho se mu to nechtělo podařiti. Však hle! frrr! frrr! — a již byla na boudě. Čihař ani nedýchal, ruka, jíž poskřipec držel, třásla se mu jak osika. Konečně sedla na poskřipec. Čihař zatáhnul a při tom udělaly se mu zrovna mžitky před očima. Něco luplo. Vytáhne poskřipec, sahá po sýkoře, ale ta nikde. Hledí na poskřipec a vidí, že mu praskla šňůrka. Teprve nyní zhluboka si oddychne a krůpěje potu setřel s čela svého. Pak dlouho, dlouho vzpomínal té pěkné sýkory.

Koňadra zatím vzletla nad boudu a zamířila do mých větví. Chtěla usednouti, ale běda! — nemohla. Bolestné zaúpěla. Pak padala s větve na větev, až ocítila se na zemi. Měla nožičku přelomenou.

Těžce na zemi oddychovala a často bolestí zasípěla. Ležela tu dlouho, dlouho, chtíc několikrát vzlétnouti, ale nešlo to. Nastal večer. Zdřímnul jsem. As o půl noci probudilo mne slabounké zapísknutí. Jako by mne někdo dýkou bodl. Pohlednu ihned dolů a co spatřím? Ubohá sýkorka ležela na zemi naznak, natažená jenom ještě slabounce sebou škubajíc. Dokonávala. —

Téhož podzimu byl tu lov. Rána za ranou, štěkot psí a hluk a křik lovců i nadháněčů široko daleko se rozléhal. Byla to vřava a co veselosti! Ale nebylo do smíchu těm ubohým tvorům čtvernohým. Však i já dosud mám po lovu památku: několik broků vězí hluboko v mém těle již zarostlých.

Bylo juž skoro k večeru a lov ponenáhlu přestával. Tu ejhle! po třech plíží se sem zajíc. Oko jeho kalné, smutné. Čtvrtý jeho běh roztříštil mu veliký brok. Ó té hrozné bolesti! Kudy se bral, všude všude všechno potřísněno bylo jeho krví. A právě té barvy nejvíce se leká, víť dobře, že přijdou-li psi na jeho stopu, je pak veta po něm.

Vysílen klesl zrovna pode mnou a uschoval se v neproniknutelném houští mém. Nebědoval, ale trpělivě snášel palčivosť v celém těle.

„Jen kdyby aspoň nenašli psi moji stopy, snad bych se z toho přece nějak vyléčil, snad bych se uzdravil a, byť i po třech, dále na svobodě poskakoval Ale kdepak! Tolik barvy, tolik teplé krve! Jakž by psi mojí stopy nenašli!“

A ubohý ušák přikrčil se ještě více k zemi.

Střelba i hluk už ustávaly, snad co nevidět skončí se lov a zajíček bude bezpečen. Bezpečen? Zajíček se z toho aspoň těšil, ale marně.

Na blízku zaštěkal pes. Hnal se přímo k dubu, tam, kam stopa a barva zajícova cestu ukazovaly. Teď stanul, dub oběhl, ale juž zvětřiv kořist samu, vrazil do podrostu, uchvátil v polou oběť a unášel ji pryč.

Pes byl za ten skutek pochválen. — — —

Byla krásná noc. Měsíc svítil jako rybí oko. Mně nechtělo se nikterak do spaní. Díval jsem se na ty čisté, lesklé hvězdičky, jak se čistí, a přemýšlel jsem o ubohém zajíci. Z myšlének těch vyrušila mne pojednou střelná rána.

Zahoukla někde daleko. Znal jsem už dobře takové rány a věděl jsem, že nikdy skoro neminula se svého cíle.

„Zas nějaká oběť!“ vyhrklo ze mne. V tom něco nedaleko šustlo. Pohlednu v tu stranu a aj! spatřím ušlechtilou srnu, ana jaksi těžce, zvolna vleče se sem. Mekot její byl tak tklivý, tak dojemný, tak bolestný, že div mne nerozplakal.

Ulehla nedaleko mne do kyprého mechu. Viděl jsem, jak stále sebou zmítá, jak hlavu zdvihá, jakoby o pomoc prosila. A já jí nemohl pomoci!

Pak bylo zase ticho a klidno. Měsíc vyhoupnul se právě nad lesy a osvítil mne i celé okolí. Pohlednu k ubohé raněné a bolem div nezavrávorám. Leželať na zemi mrtva; k ní pak tulilo se malounké kozlátko, marně namáhajíce se zahřáti a posilniti.

Pohled to srdcervoucí!“

To byla poslední slova mohutného dubu. Jeho vypravování dojalo mne velice. Všecek zamyšlen zíral jsem posud naň, a nikterak nemohl jsem oči od něho odvrátiti. Teprve starý lesní, jenž na mé rameno ruku položil, vytrhl mne z dumání.

Vydal jsem se na zpáteční cestu. Lesní mne vyprovázel. Na cestě zmínil jsem se, že se mi u toho dubu tak líbí a že se k němu zase co nevidět podívám.

„Na něj se již sotva podíváte!“ ozve se z nenadání lesní; „neboť zítra časně z rána vykonají nad ním dřevaři ortel smrti, jejž podepsala i proti mým námitkám správa těchto lesů.“

Škoda, věčná škoda starého dubu toho!