Pampelišky/Pasák na Babí hoře

Pampelišky Stanislav Řehák
Ve stínu staletého dubu	Pasák na Babí hoře	Jan Kolda ze Žampachu

Údaje o textu
Titulek:	Pasák na Babí hoře
Autor:	Stanislav Řehák (jako Stanislav Řehák Kamenický)
Zdroj:	ŘEHÁK KAMENICKÝ, Stanislav. Pampelišky. Povídky, pověsti a pohádky. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1889. s. 43–44. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Znáte zajisté pověsť o našem Blaníku, v němžto klidně dřímají udatní rytíři čeští očekávajíce příhodné doby, v nížto bude jim popřáno zachrániti české země od záhuby a obnoviti slávu její.

Něco podobného vypravuje se o jeskyni na Babí hoře (v Haliči), kdež prý odpočívá vojsko Šalamounovo. Jak dávno tam to vojsko spí, nikdo neví; jest však jisto, že tuze dávno a že se probudí teprve tenkráte, až bude zle s hlavním městem Krakovem; pak prý vojsko Šalamounovo půjde do bitvy a každé jiné vojsko, byť bylo stokrát větší, přemůže.

Slyšel jsem o tom takto vypravovati:

U Babí hory pásal každého dne jistý ovčák ovečky. Stalo se — a kdo by tomu nevěřil? — že jedna ovce utíkala do jeskyně, a náš pasák měl co dělati, by ji vždycky zadržel a ke stádu zase přivedl. Tato svéhlavosť nerozumného zvířete byla mu velice nápadnou. I chtěl tomu přijíti na kloub. Přinesl jistého dne veliké klubko bavlny, uvázal jeden konec ovci na nohu a pak za ní hajdy do milé jeskyně. Když se juž všechna bavlna rozvinula, vlezl, maje druhý konec v ruce, i on do jeskyně. Šel dlouho, tuze dlouho klikatou a tmavou chodbou, až posléze došel ovce, která stála na prostranném, docela osvětleném dvoře, na němž stálo mnoho pěkných solných sloupů, za nimi mramorové stáje s dubovými dveřmi. Ze stájí ozývalo se řehtání bujných vraníků a nedaleko stáje stála ovce a olizovala solný sloup. Pasák byl velice překvapen tímto zjevem. Ale brzy se vzpamatoval a osměliv se přistoupil k jedněm dveřím a slabě zaklepal. Nikdo se neozval. Tajemné ticho jen panovalo kol a kol a pasák div strachy nevzal do zaječích. Pohled však na ovci a tudíž jistota, že není docela sám, dodala mu zmužilosti. Zaklepal podruhé silněji, potřetí ještě silněji a aj! — dvéře otevřely se do kořán a pasákovi objevila se rozsáhlá síň a v ní plno plničko kamenných stolů, kolem nich statní rytíři s hlavami o dlaně opřenými a jakoby hluboce zadumanými; ohromný, plný, ale jak sníh bílý vous jejich vinul se juž potřetí kolem stolů, tak že tyto byly juž skorem vousem zarostly. Pasák stál jakoby byl k zemi přikován. Neviděl ani stráže u samých dveří stojící. Teprve za hodnou chvíli oko jeho jí postřehlo. Ale v témž okamžiku stráž zahřměla:

„Co tu děláš?“

Pasákovi zdálo se, že vedle něho hrom udeřil. Nohy se mu chvěly a on div nepadl. Když však spatřil obyčejné bojovníky jenom v tvářích osmahlé, staré a jak obři veliké, tu vzmužil se jak tak a chvějícím se hlasem odpověděl:

„Peníze!… slyšel jsem, že jich tu máte nazbyt!“

„Smělá je tvá žádosť, ale abys mohl po vší zemi haličské hlásať, že my tu ještě jsme a že v nejtrudnější době pro zemi polskou vstaneme, nepřátely pokoříme a mocnou říši polskou zase obnovíme, tamto naber sobě dle libosti zlata a odejdi v pokoji.“

Milý pasák všecek rozradostněn nabral sobě plné kapsy zlata a odešel.

Vyšed z hory ohlížel se po ovcích, ale těch nikde nebylo. I pospíšil domů.

Ale jak se ho ulekli! A kterak se podivil on, uslyšev, že v hoře byl celý rok.

Od té doby každé polské dítě vypravuje si pověsť o pasákovi na Babí hoře.