Paměti Augustina Bergra/Do Berlina a Hamburgu

Paměti Augustina Bergra Ladislav Hájek
V Teatro salone italiano	Do Berlina a Hamburgu	Do Kristianie

Údaje o textu
Titulek:	Do Berlina a Hamburgu
Autor:	Ladislav Hájek
Zdroj:	HÁJEK, Ladislav. Paměti A. Bergra. II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 40–43. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1943
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Augustin Berger

V Berlínu měl už Martini předem zamluvený byt v malém pensionu v Karlstraße proti budově cirkusu Schumann. Hned po příjezdu a po ubytování jsme v pensionu posnídali dobrou kávu s pečivem, pomazaným máslem a marmeládou.

Vše mě zajímalo. Byl jsem zvědav na Berlin, který byl už tehdy mnohem větší než Praha. Martini zamýšlel zůstati v Berlinu čtyři dni. Hned v den příjezdu mi řekl:

„Auguste, dnes večer půjdeme do cirkusu na velké představení, hrají skvělou pantomimu, užasneš nad baletem…“

Choť Martiniho chtěla jíti s námi, mistr jí to však vymluvil:

„Kam bychom dali Anettu, musíš s ní zůstati doma.“

Paní s tím nebyla spokojena a Martini jí musil aspoň slíbit, že ihned po představení přijdeme domů.

Nemohl jsem se večera dočkat. Byl jsem zvědav na představení a zvláště na balet. Několikrát jsem vyšel z pensionu a hleděl na rozsáhlou budovu Schumannova cirku, u něhož začínalo býti živo. Asi půl hodiny před začátkem představení protlačil se Martini se mnou k pokladně – nevím, byl-li tam znám. Za námi se ozval hlas.

„Vidi bene? Martini! Co tady děláš, ale to je náhoda, a neklame-li mě zrak, to je Augusto! Jaké překvapení! Kde jste se tu vzalí?“ Obrátili jsme se a před námi stál překvapený, usmívající se a jako vždy elegantní pan Conradi.

„Přijal jsem angažmá v Kristianii,“ odpovídal Martini, když potřásl Conradimu pravicí, „a tady Augusta jsem vzal s sebou, líbí se mi, chci ho doučit.“

„Ale to je znamenité,“ usmál se pan Conradi a hleděl na mne, „vždyť jsem si to hned myslil při prvním setkání s tebou, Augusto, že z tebe bude ještě chlapík.“

„Za to vše jsem povděčen jen vám, že jste mě tenkrát přivedl do Italiana,“ řekl jsem.

„Jsem velmi rád, že jsem se s vámi setkal, vystupuji tady naposledy, už zítra odjíždím do Hamburgu.“

„Ach, to je dobře, že vás dnes ještě uvidím,“ poznamenal jsem radostně.

„Milý hochu,“ pravil s úsměvem pan Conradi, „doufám, že se spolu ve světě ještě častěji setkáme. Je dobře, že ses odvážil do světa, jak jsem už řekl – bude z tebe chlapík…“

Pak se s námi rozloučil – spěchal se převléci.

Vstoupili jsme do ozářeného cirku. Byl jsem nadšen rozlehlou budovou a skvělým představením. Následovalo číslo za číslem. Obdivoval jsem nádhernou dresuru překrásných koní i jiných zvířat, smál jsem se dovádivým taškařicím několika clownů. Byl mezi nimi znamenitý anglický clown Joe Bib. Martini pozoroval se zálibou můj zájem a zřejmě jej těšil. Byl jsem skutečně ohromen velkou baletní pantomimou „Noc v Kalkuttě“, skvělostí a pestrostí barev slavnostního průvodu za účasti různých exotických zvířat, byl jsem nadšen Reissingerovými balety, indickým baletem bajadérek, zaklinačů hadů, fakirů a kněžek.

Martini se pásl na mém údivu.

„To jsou balety, viď, to je něco jiného než v Teatro salone italiano, vždyť tady mají šedesátičlenný balet, ten už může něco předvést. Ale v Kristianii budeme míti také skvělý balet, i když nebude šedesátičlenný jako tady,“ živil můj zájem o příští působnost mistr Martini.

Nadšeni představením a rozjařeni vrátili jsme se skutečně hned po cirkuse domů, ale paní Martiniová nás zle uvítala. Rozvztekleně Martinimu vyčitala, že sám se mnou běhá za zábavou a ji, ubohou, nechá s malou Anettkou doma. Bylo ku podivu, jak taková krásná paní dovedla býti zlá. Martini mlčel, bylo však patrné, že přede mnou přemáhá své rozhořčení; byl citelně roztrpčen.

A když paní Martiniová znovu začala prudce dorážet, abychom si nemyslili, že budeme běhat po Berlinu a ona že bude sedět doma u malé Anetty, prohlásil Martini kategoricky, že v Berlinu, ač mě chtěl jím provésti, se nezdržíme a že hned zítra odjedeme do Hamburgu, kde vyčkáme, až přijede loď, která nás doveze do Kristianie.

V Hamburgu jsme se ubytovali v jednopatrovém útulném pensionu paní Mayerové nedaleko stanice svého příjezdu. Uvedla nás ihned do pokoje, v němž jsme měli bydliti až do odjezdu naší lodi San Olaf. V pensionu jsme se dověděli, že loď vyjede z Hamburgu za čtyři dni.

„To se, Augusto, ještě rozhlédneme po Hamburgu,“ řekl pan Martini.

„A snad ještě uvidíme tady pana Conradiho,“ poznamenal jsem.

„Ano, ano, jistě,“ přisvědčil Martini.

Rázem však zmlkl, neboť nás zakřikla znovu rozezlená jeho choť:

„Dejte mi už pokoj s Conradim, ať jde k čertu! Nikde se nebudete toulat, budete sedět doma.“

Vlídné majitelce pensionu paní Mayerové jsem se nějak zalíbil. Mile se na mne usmívala. Považovala mě asi za syna Martiniho, možná, že mě Martini sám za něho vydával. Hamburg jsem si s Martinim však neprohlédl, jeho choť jej skutečně samotného z domu nepustila. Tak jsem se potloukal sám po okolí pensionu. Koupil jsem si také fotografii stanice našeho příjezdu, Verbindungsbahn.

S Martiniovými jsem už však společně nejedl. Jedl jsem teď vždy jen sám, což, jak se mi zdálo, zřejmě udivovalo paní Mayerovou. Martini byl zamlklý, možná, že sám těžko nesl, že už nejíme společně. Snad k tomu svolil jen na naléhání své choti. Zašel jsem s ním jediné k přístavu, a to hned druhého dne po našem příjezdu, ale naše loď v něm toho dne ještě nebyla. Čtvrtého dne po příjezdu do Hamburgu jsme vyjeli. Loď San Olaf vyjížděla přesně.