Paměti Augustina Bergra/V Teatro salone italiano

Paměti Augustina Bergra Ladislav Hájek
Jak jsem měl býti xylografem	V Teatro salone italiano	Do Berlina a Hamburgu

Údaje o textu
Titulek:	V Teatro salone italiano
Autor:	Ladislav Hájek
Zdroj:	HÁJEK, Ladislav. Paměti A. Bergra. II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 25–40. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1943
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Augustin Berger

Ředitelství jménem Eugenia Averina oznamovalo skvělé představení. Na programu byli uvedeni mimové Pietro Barbarani, Lorenzo Chiarini a četní jiní mimové, dva baletní mistři Giovanni Bunurini a Giovanni Martini, nejlepší tanečník Dario Fissi, 32 tanečnic… Ustrnul jsem. Dvaatřicet členek baletního sboru! České divadlo na hradbách mělo všeho všudy jen dvanáct baletek. Jaká je to asi krása! Má touha po divadle se znovu ozvala.

Stál jsem nad obrovským plakátem tak zamyšlen, že jsem ani nepozoroval elegantního pána, který vyšel právě z divadla a všiml si mého zájmu o plakát. Stál za mnou a znenadání se mne německy zeptal, co mě na plakátu tak zajímá.

Obrátil jsem se a pohlédl na něho. Rázem mi byl nějak sympatický. Líbila se mi jeho elegance, ba líbil se mi i jeho cylindr. Zdálo se mi, že je poněkud podoben mladistvému Seifertovi, jehož jsem viděl hrát na hradbách a jehož jsem si zamiloval.

Pán se na mne usmíval, vzbudil mou důvěru, a proto jsem mu zcela nebojácně odpověděl:

„Udivuje mě, že Teatro salone italiano má dvaatřicet tanečnic, tolik mimů a dva baletní mistry. Učil jsem se u baletní mistryně slečny Hentzové v českém divadle na hradbách, také jsem tam tančil, ale mají všeho všudy jen dvanáctičlenný balet.“

Pán se usmál:

„Tak ty ses učil tančit a dokonce jsi i vystupoval v aréně na hradbách, to se tedy pojď podívat do divadla, kde je právě velká zkouška, ať něco vidíš,“ a otvíral dveře do divadla.

Pohleděl jsem na něho a zaváhal:

„Nemám kdy. Spěchám domů na oběd a hned po obědě musím zase do xylografie, kde jsem praktikantem.“

„Ale na oběd máš dost času a xylografie ti taky neuteče, pojď, něco uvidíš.“

Vzal mě za ruku a vtáhl mě dovnitř.

Užasl jsem. Byli jsme v předlouhém hledišti, jehož první pořadí po obou stranách se celé skládalo jenom z lóží. V táhlém přízemí stály za sebou v řadách stoly a u jeviště byly také v přízemí asi čtyři lóže.

Na ohromném jevišti v popředí dlouhého prostoru se hemžily baletky v krátkých cvičebních sukénkách, mezi nimi se procházel pán s černým knírem a s holí v ruce, druhý mladý muž byl v dresu a v krátkých kalhotkách; byl to Martini, jenž byl potom mým baletním učitelem. U jeviště v orchestru hrál pianista, houslisté a kapelník dirigoval při zkoušce hudbu k tanci.

Šli jsme dlouhým parterem k jevišti. Můj průvodčí, elegantní pán v cylindru, zvolal:

„Eugenio!“

Na to zvolání se zdvihl pán v cylindru, sedící za orchestrem v parteru, al ohlédl se na nás. Byl bych málem vykřikl úžasem nad jeho zjevem. Lekl jsem se, že je to Napoleon III., jehož obrázky jsem vždy s velkým zájmem prohlížel v časopisech po francouzsko-německé válce u strýčka Josefa na Malé Straně.

Hleděl na nás celý Napoleon III. Tytéž kníry, brada, týž výraz tváře. Šel nám v ústrety až doprostřed sálu.

Můj průvodčí hovořil s nim italsky. Pochopil jsem z posunků, že se jeho řeč týká mne. Můj elegantní průvodčí se obrátil zase náhle ke mně a řekl:

„Teď tě představím řediteli divadla, panu Eugeniu Averinovi.“

Ukázal na pána, který jako by byl Napoleonu III. z oka vypadl. Pan ředitel si posunul cylindr s čela do týlu, usmál se na mne a řekl:

„Tak ty jsi tanečník?“

Pohlédl jsem na něho a odpověděl nesměle:

„Já, prosím, nevím. Teď jsem xylografickým praktikantem, ale učil jsem se tančit v baletní škole českého divadla.“

„Tak? A také jsi vystupoval?“ otázal se mě ředitel se zájmem.

„Ano, tančil jsem mouchu ve ‚Flik a Flok‘ a dráteníčka v ‚Popelce‘ a jiné menší úlohy v aréně na hradbách…“

Po mých slovech vzal mě ředitel za ruku, usmál se na pána, jenž mě k němu přivedl, a vedl mě k jevišti. Když jsme byli už skoro u jeviště, na němž cvičily baletky, zvolal:

„Butturini, finite!“

A rázem hudba ustala, na jevišti byl přerušen tanec a pán s černým knírem a s holí v ruce se na jevišti obrátil k řediteli divadla.

Hleděl jsem na podium.

Ředitel Averino ukázal na mne: „Vedu tady hocha, Butturini, ukáže nám, co umí.“ Mně řekl: „Umíš-li skutečně něco, budeš tančit v divadle s mou dceruškou.“

Byl jsem jako v „Jiříkově vidění“.

Ředitel mě převedl po můstku přes orchestr na jeviště, na němž všichni stáli a zvědavě na mne hleděli.

Mé nitra zalila radost. Stál jsem zase na jevišti a mezi tolika baletkami. Nechtěl jsem ani svému zraku věřit. Také oba baletní mistři, Butturini s holí a Martini v dresu a krátkých kalhotkách, prohlíželi si mě se zájmem.

Na jeviště přiběhly ještě jiné baletky a všechny se pásly na rozpacích kloučka, který si myslí, že umí tančit.

Ředitel zavolal i své děti. Na jevišti se objevil jeho syn Vilém Averino; byl asi o rok nebo o dvě léta starší než já a tančíval se svou sestrou Mariettou, asi šestnáctiletou světlovláskou, která také stála na jevišti se svou asi o rok mladší sestrou Alexandrou, brunetkou. V rodině brunetce říkali Šura. Jejím tanečníkem měl jsem býti já.

„Tak, svlékni si kabát,“ vyzval mne ředitel, „a ukaž nám bez rozpaků a bázně, co umíš.“

Uposlechl jsem a rozhlédl jsem se po všech. Rázem jsem zapomněl na všechen svůj strach. Uvědomil jsem si, že na příštích okamžicích závisí celá má budoucnost. Teď, anebo už snad nikdy…

Usmál jsem se na ředitele a začal jsem předváděti své umění, všechno, čemu jsem se v baletní škole u slečny Hentzové v aréně na hradbách naučil; předvedl jsem celý svůj exercis.

Všichni mě pozorovali s rostoucím zájmem. Ředitelovy děti hleděly na sebe, jako by chtěly říci:

„Hleďme, co ten kluk neumí!“

Napoleon III. se usmíval, tanečnice mě obstoupily a také se na mne usmívaly, ale největší zájem o mne, jak se mi zdálo, projevoval mladý baletní mistr Martini – můj budoucí učitel tance.

Také elegantní pán, jenž mne do divadla přivedl, se na mne usmíval. Ředitel Averino přistoupil ke mně a vzal mě za ruku:

„Poslyš, hochu, pověs tu svou xylografii na hřebík, já tě přijmu. Jdi nyní pěkně domů a přiveď ke mně svého otce. Pohovořím si s ním o tobě. Dám ti třicet zlatých měsíčně a budeš denně vystupovat s mou dceruškou Alexandrou v tancích, kterým tě naučí baletní mistr Martini.“ Martini se na mne se zájmem usmíval. Byl to mladý, silný, krásný muž havraních vlasů, s malým knírkem pod nosem, zřejmě také Ital.

Nechtěl jsem věřit svému sluchu. Svět se se mnou zatočil radostí nad takovým štěstím a nad tak nenadálým zájmem všech, kteří mě na jevišti obklopili.

„,Jdi teď hezky domů a přiveď ke mně svého tatínka,“ znovu mi ukládal Averino a pohladil mě po vlasech.

Oblékl jsem se, ředitelovy děti mi podaly ruku a v parketu na mne čekal elegantní pán, jenž mě do divadla uvedl. Přivítal mě slovy:

„Tak vidíš, hochu, že jsem tě zbytečně nezdržel. Naše tak nahodilé setkání bude jen k tvému dobru. Ale za to mě teď musíš zavésti k nějakému dobrému truhláři. Jsem Conradi, vystupuji ještě se svým druhem Andersenem také tady v divadle a potřebuji k našemu vystoupení, k našim ‚štulpyramidám‘, nové, hodně pevně desky, spolehlivě vypracované.“ Znáš nějakého dobrého truhláře?“

„Znám,“ řekl jsem ochotně, vzpomenuv si na truhláře Breyera, měl tenkrát dílnu v sousedství domu, kde jsme bydlili.

Zavedl jsem tedy pana Conradiho k Breyerovi. Měl jsem nesmírnou radost, byl bych nejraději každého chytil do náruče a zlíbal. Zdálo se mi, že ještě nikdy nebylo tak krásně jako toho poledne. Když jsem se loučil s panem Conradim, poděkoval jsem mu, že mě do divadla zavedl. Podal mi ruku a mile se na mne usmál.

Tenkrát jsem ovšem ještě nevěděl, kolikrát a za jakých okolností mě opět svede náhoda s panem Conradim… Tehdy mluvil se mnou jenom německy a měl jsem za to, že je také Ital nebo Němec.

Maminka už starostlivě vyhlížela z okna, že tak dlouho nejdu k obědu. Přišel jsem skoro o hodinu později než jindy.

„Gustýnku, kdes byl tak dlouho?“ uvítala mě maminka vyčítavým hlasem, „vždyť přece musíš ihned po obědě zase do práce.“

Tatínek nebyl doma.

Vypověděl jsem jí všechno a řekl jsem:

„Maminko, já už do xylografie nepůjdu, já bych umřel…“ Maminka byla tak rozechvěna, že musila usednout. Pokřižovala se a tiše zanaříkala.

„Chlapče, ty mě usoužíš, vždyť si ani netroufám s tím před tatínka, víš přece, jaký je, a že nesvolí ani za nic, abys hrál na divadle.“

Přiskočil jsem k mamince a prosil jsem ji, aby se na mne nehněvala, že bez divadla nemohu být, že bych bez něho raději nežil a že tatínek také musí uznat, že mám nějaký talent, chce-li mě přijmouti známý ředitel velkého italského divadla a nabízí-li mi měsíčně hned třicet zlatých. Tenkrát – bylo to v roce 1876 – to byl slušný peníz pro tak mladého hocha.

Jak uslyšeli moji bratři a sestra o tom, že mám býti přijat v Teatro salone italiano, zaradovali se se mnou. Vždyť mě stále litovali, že musím chodit do xylografie, a nyní se naskytla tak znamenitá příležitost, kterou jistě musí uznat i tatínek.

Uprosili se mnou maminku, že tatínkovi vše řekne a požádá ho za svolení. Slíbili, že budou orodovat u něho s ní i se mnou.

Odpoledne jsem už do xylografie nešel.

Čekali jsme s úzkosti na tatínka.

Když konečně přišel, bylo mu hned nápadné, že jsem doma a že na něho čekáme.

Chudáček maminka si dodala kuráže a začala tatínkovi povídat, oč jde.

Ani nedořekla. Tatínek zaláteřil jako bouře.

Všichni jsme trnuli strachy.

„Jaká jsi to matka, chceš, aby byl z něho komediant?“ zabouřil znovu otec.

Ale maminka se teď už nezalekla a začala znovu vykládat tichým prosebným hlasem:

„Ale, Jene, vyslechni mě. Chce-li ředitel takového velkého divadla Gustýnka přijmout a nabízí-li hned třicet zlatých měsíčně, přece jen asi v tom hochovi něco je, a proč bys tedy nedovolil, aby se to zkusilo? Snad by v divadle vynikl – a pak uvaž, hoch se trápí, celé noci nespí… Máš s Gustýnkem k tomu panu řediteli ráno přijít, že prý si s tebou o něm pohovoří, nevím, proč bys tam nezašel, proto přece nemusíš hned bouřit.…“

S maminkou začala tatínka prosit sestra, začali škemrat i bratři, a nakonec jsem se přidal i já, když jsem pozoroval, že otec jihne.

„Přestaňte už s tím prošením,“ zvolal otec. „Já se tam s ním ráno k tomu řediteli podívám a budeme vidět, co mi ředitel řekne. Ale teď už nechci slyšet ani slova.“

Zlíbal jsem maminku, byl jsem v devátém nebi. Teď už je vyhráno. Pan ředitel Averino tatínkovi vše vyloží a tatínek svolí, abych zůstal v divadle. Nemohl jsem usnout a snad jsem také nespal až do rána.

Brzy odpoledne šli jsme s otcem do Teatro salone italiano. Ředitel Averino nás blahosklonně přijal a zavedl tatínka se mnou do své kanceláře.

„Váš hoch se mi líbí,“ pravil Averino, když pokynul otci, aby se posadil; „dost pěkně už tančí, je to čiperný chlapec, hodí se k mé mladší dcerušce, bude z nich pěkný taneční párek. Dám mu měsíčně třicet zlatých, denně bude vystupovat s mou dcerou a také bude hrát v našich proslavených pantomimách. Dám ho pořádně doučit baletnímu umění, bude ho učit můj nejschopnější baletní mistr Martini. Co tomu říkáte? Jste s tím srozuměn?“ otázal se ředitel naslouchajícího zakaboněného otce. Hleděl jsem s úzkosti na tatínka, jenž odpovídal Avenirovi:

„To je všechno hezké, pane řediteli. Třicet zlatých měsíčně pro takového kloučka je také pěkný peníz, ale na tom by mi tak nezáleželo. Mám starost, co z hocha bude, chtěl jsem, aby se něčemu řádně vyučil a stal se prospěšným lidské společnosti. Chtěl jsem, aby měl zajištěnu dobrou budoucnost. Vy ho teď potřebujete, aby tančil s vaší dceruškou, to je všechno pěkné, ale co bude, až ho nebudete potřebovat? Mluvme si upřímně – kdo ví, zda má skutečně takový talent, jak se vám teď zdá…“

Averino se usmál:

„Milý pane, chápu vaši starostlivost, vždyť jsem sám také otec, ale buďte ujištěn, mám přece zkušenost a nemýlím se ve vašem synáčkovi. Talent má a značný, obdivovali jsme ho včera u nás všichni, a to už něco znamená. Mám přece výtečné baletní mistry a nejlepší sólové tanečníky a tanečnice, ti také něčemu rozumějí. Bude-li hoch pilný, bude-li se řádně učit – příležitosti k tomu bude míti sdostatek – bude z něho znamenitý tanečník, vynikne ve světě a bude se mu dařiti lépe, než kdyby se vyučil, nevím čemu. Bylo by skutečně škoda nechat jeho zřejmý talent ležeti ladem. Hoch je čiperný a touží po divadle, nebraňte mu, chcete přece, aby byl spokojen a šťasten.“

Otec naslouchal pozorně ředitelovu výkladu. Seděl chvíli a přemýšlel, potom vstal, zahleděl se znovu na Averina a náhle řekl:

„Tak dobrá, pane řediteli, věřím vám a svěřím vám Augusta. Ale buďte na něho přísný a řádně ho dejte vyučit, aby z něho něco bylo.“

Uchopil jsem tatínka za ruku a vděčně jsem mu ji políbil. Byl bych nejraději zajásal radostí.

Averino se zasmál:

„Tak je to správně, uvidíte, že nebudete litovat svého rozhodnutí. Sepíšeme teď smlouvu a podepíšete mi, že svolujete, aby hoch vystupoval.“

Tak jsem se stal členem Teatro salone italiano.

Když otec podepsal smlouvu, odešel domů, ale já už v divadle zůstal na zkoušce.

Averino mě představil mému baletnímu učiteli, panu Martinimu, jenž nacvičil se mnou ihned valčík „Il bacio“ (Polibek) od Arditiho, který jsem už za dva dni tančil s Averinovou dceruškou Alexandrou při představení.

Vystupoval jsem denně. Nastala pilná cvičení. Přinášíval jsem volné lístky bratrům a sestře; chodili rádi do divadla a byli na mne hrdi.

I maminka se už byla na mne podívat, jak tančím s hezkou ředitelovou dceruškou Alexandrou, které doma, jak jsem se již zmínil, říkali Šura.

Pro tatínka však zatím jako by divadlo neexistovalo. Chodil večer jako dříve do své společnosti hrát kartičky nebo kuželky. Když jsem přišel po prvé z divadla domů, chvíli mě mlčky pozoroval, potom ke mně přistoupil a řekl mi:

„Tak ti přeju, aby z tebe skutečně něco bylo. Splnil jsem na matčiny prosby tvé přání. Mám jen starost, abys toho někdy nelitoval.“

Uchopil jsem tatínka za ruku:

„Tatínku, nebojte se, mám pevnou vůli, uvidíte, že vyniknu. Jsem rád, že jste svolil, abych mohl býti tam, kde jedině se mi to líbí. Bude to lepší, než kdybych byl xylografem nebo pikolíkem, ba ani ten kadet, jak jste si přál, nebyl by ze mne dobrý. Touha mě táhla k divadlu a jen v něm budu šťasten.“

Otec na mne pohlédl a neřekl ani slova.

Když jsem byl asi tři dni v divadle, řekl mi pan Barbarani:

„Auguste, líbíš se mi, jsi hodný chlapec, budeš hrát mého syna ve velké pantomimě ‚Dva seržáni na sanitním kordoně‘.“

A svůj slib také splnil. Byla to skutečně velká, výpravná pantomima, v níž hrál Chiarini zlého kapitána, zamilovaného do markytánky, která však měla ráda seržána Roberta, jehož hrál skvěle pan Butturini.

Byla to pantomima, která vzbouzela nadšení obecenstva. Na tu se přišel podívat i můj otec a po prvé mě viděl na jevišti.

Pan Barbarani si mě skutečně oblíbil. Bydlil v téže ulici jako my. Večer, když se vracel z divadla, chodíval se svou chotí se mnou. Čekávali se mnou u našeho domu, až mi domovník otevřel, a při rozloučení kolikrát mi vtiskl pan Barbarani beze slov do ruky papírovou zlatku. Měl zlaté srdce.

Byl jsem v divadle šťasten. Tančil jsem a hrál v pantomimách. Pantomimy a výpravné balety byly hlavní atrakcí Teatro salone italiano.

Byly hrány pantomimy historické, fantastické i kouzelné s velkou mašinerií. Z největších kouzelných pantomim byly „Červený ďábel“, pak „Pierot v Africe“, „Lístek za 1000 franků“, „Hráči“, „Savojská perla“, „Rekruti ze Saint Cloud“, „Zlatá flétna“, v níž byl neodolatelným Ginghini, harlekýn proti harlekýnu.

A jak všestrannými umělci byli italští mistři! Nebyli jen výtečnými tanečníky, eskamotéry, nýbrž i znamenitými šermíři, jako na příklad Barbarani s Chiarinim a Antoniem Roverem ve velké banditské pantomimě „Ramasano“. Byly to slavné pantomimy z tradice proslulého Gasparda Debureaua – velkého pařížského mima, českého to rodáka Dvořáka – a jeho neméně znamenitého syna Charlese Debureaua. Primabalerinou baletního sboru byla Karolina Höflichová.

Tu se po prvé v Praze předváděly živé mramorové obrazy z řecké a římské mythologie. Bíle natřená těla na černém pozadí skutečně vzbuzovala dojem, že jsou z mramoru. O velikonočním týdnu se předvádělo též ukřižování Krista a kladení do hrobu.

Na pouhý hvizd se změnila ihned celá skupina v jiné seskupení, v jiný obraz. V Teatro salone italiano vystupovali také nejlepší varietní umělci z Německa, Paříže, Italie a Londýna. Výborným českým zpěvákem byl populární Štáfl, wienský Kriebaum, neodolatelné byly francouzské chansonetty a subrety, znamenitá byla Margo a „Wiener Goldamseln“ Katty a Netty Riederovy, patnáctiletá dvojčátka, která doprovázeli jejich rodiče. Jejich otec pan Rieder se nikdy neobjevil bez cylindru a byl náruživý šňupák. Kolikrát mi dal šňupnout! Dvojčátka se naučila česky zpívat: „Šla Nanynka do zelí“ a „Andulko, mé dítě“, za kteréžto písničky sklízela bouře potlesku.

Skvělé bylo vystoupení i pana Conradiho, mého prvního známého z Teatro salone italiano, s jeho druhem Andersenem. Andersen byl základem skvělých „štulpyramid“ Conradiho. Andersen zaujal pevný postoj, vyzdvihl nad svou hlavu velkou dřevěnou tabuli, která se opírala podstavci o jeho ramena, a na tomto zvláštním stole, nad hlavou pana Andersena, stavěl pan Conradi svou krkolomnou pyramidu ze židlí, nejprve jednu, na ní druhou, třetí, čtvrtou, prováděl na nich krkolomný tělocvik a ve výši a na nejhořejší židli za napjatého ticha udělal stojku. Následoval oddech a frenetický potlesk obecenstva.

Výborný byl i francouzský žonglér Nadieur, ustrojený za Indiána; Nadieur mistrně házel sekyrkami. Neméně skvělý byl obr Ling Čang a celá čínská akrobatická skupina, z níž zvláště znamenitý byl šestnáctiletý hoch Ar Hé, jenž udělal čtyřicet saltomortale za sebou. S Ar Hé jsem se po letech setkal za svého působení u dresdenské Dvorní opery; měl v Dresdenu dobře zavedený velký čínský obchod.

Nádherná byla i skupina negrů z „Chaloupky strýčka Toma“ se svými černošskými zpěvy, hrami a tanci. Bouře potlesku sklízel i francouzský tanečník Roux zejména za svůj charakteristický klasický pas de deux; byl specialistou v grande pirouette à la Vestris a vystupoval vždy se svou chotí. Jak jsem mu v té době záviděl jeho pirouetty à la Vestris…

Před začátkem každého představení, v prvé části jeho programu procházel hledištěm veselý mladík s divadelními kukátky na podnose a nabízel je k zapůjčení obecenstvu. Vyvolával hlasitě špatnou němčinou: „Bitte-Kucke.“

V přestávce a v další části programu obcházel zase hlediště s vodou. Při vyvolávání chtěl napodobovati wienský dialekt a nabízel vodu slovy:

„Frisch Wassa… Frisch Wassa…“

Mladý, čiperný mladík se měl, jak náleží, k světu. Dělával roztouženým pánům z lóží i panem za malý bakšiš poslíčka lásky a donášel od nich baletkám za scénu pozvánky na večeři. Na jeviště však nikdo nepovolaný nesměl, a proto, jakmile jsem výrostka za jevištěm zahlédl, ihned jsem ho vyháněl.

Výrostek měl proto na mne nehoráznou zlost a zle se na mne jednou osopil:

„Co si myslíš, ty kluku hloupá, já budu jednou také u divadla a něčím jiným, než ty…“

Tehdy jsem netušil, že se s ním skutečně po letech shledám u divadla, že se stane mým přítelem, že bude slavným pěvcem – byl to náš proslavený tenorista Veselý, skutečně se zlatem v krku, jak rád žertovně říkával.

V divadle jsem už byl několik měsíců a čas rychle ubíhal. Odešel od nás i pan Conradi se svým druhem Andersenem. Přijali angažmá jinde. Pan Conradi se se mnou upřímně rozloučil, ale neloučil se se mnou navždy, naopak mě ujistil, že je přesvědčen, že se zase setkáme. Nabádal mě, abych na započaté dráze setrval a byl stále pilný. Byl jsem dojat při loučení s elegantním dobrým Conradim, jenž mě vlastně přivedl do Teatro salone italiano.

Přilnul jsem velmi i k svému učiteli baletu, mistru Martinimu. Můj učitel si mě velmi oblíbil. V učení jsem dobře prospíval. Martini mě také někdy zval do své rodiny. Měl překrásnou plavovlasou ženu, také Italku – Neapolitánku – ale nesmírně žárlivou. Strachovala se o svého ztepilého muže a žárlila na kdekoho, zvláště na náš dvaatřicetičlenný baletní sbor, v němž byly skutečně velmi hezké mladé dívky, většinou Italky, až na několik Češek a Vídeňaček.

Martiniovi měli roztomilou asi tříletou dcerušku Anettu. Oblíbila si mě, a když jsem přišel k Martinimu, ihned mě vedla ke svým hračkám, abych si s ní hrál. Pro mého učitele, mistra Martiniho, bylo jeho roztomilé děvčátko vším, na ni přenesl všechnu svou lásku, neboť velmi trpěl zcela neodůvodněnou, nesmyslnou žárlivostí své ženy.

V poslední době nebylo Teatro salone italiano už tak četně navštěvováno jako dříve. I v Praze se začaly obrážet neblahé poměry, zaviněné wienským krachem. Averinovi působila skrovná návštěva divadla někdy hodně starostí.

A tu kteréhosi dne mě velmi rozrušilo nenadálé oznámení mého učitele Martiniho, že už nebude dlouho členem našeho divadla, že neobnoví docházející mu smlouvu a přijme angažmá jinde. Martini mě vyzval, abych jel s ním, že mě ve svém novém působišti doučí. Chtěl, abych o tom řekl svým rodičům a požádal je o souhlas. Přislíbil mi, že se bude o mne starat až do mého úplného vyučení a že bude o mne pečovat, aby mě celé zaopatření nic nestalo.

Byl jsem tím vším velmi překvapen; po mnoha šťastných klidných měsících mělo nyní dojíti k tak náhlé, neočekávané změně – měl jsem se vydati s Martinim do světa, odjet z Prahy od svých dobrých rodičů. Obával jsem se, co tomu řekne otec, a lekal jsem se bolesti, kterou tím způsobím své mamince.

Dodal jsem si však přece jen odvahy a doma vše řekl.

V poslední době vinou špatných časů vyplácel mi ředitel Averino také dosti nepravidelně můj smluvený honorář.

Otec na mne pohlédl a rozrušeně zvolal:

„Tak vidíš, tady máš, co jsem očekával. Neříkal jsem nic, ani když jsi teď nedostával pravidelně svůj plat – myslil jsem si, no co, vždyť je doma – a teď se máš jako komediant toulat po světě!“

Maminka zanaříkala.

Vysvětloval jsem otci:

„Ale, tatínku, neběží přece o nějaké toulky! Můj mistr odjede do Kristianie, do svého nového pevného působiště a chce, abych jel s ním, že mě tam řádně doučí.“

Otec potřásl pochybovačně hlavou:

„To se mi zdá nějak podivné, promluvím si o tom s ředitelem Averinim.“

A druhý den skutečně zašel do ředitelovy kanceláře.

Ředitel otce zase vlídně přijal a odpověděl na jeho dotaz:

„Víte, radit v této věci jest těžko, August jest u Martiniho ve znamenitých rukou – Martini z něho udělá skutečně světového sólového tanečníka, má hocha velmi rád. Jenom kdyby nebylo těch nešťastných poměrů v jeho rodině. Žena na Martiniho nesmírně žárlí, a dochází proto mezi nimi k trapným výjevům. Ale to všechno musíte uvážiti sám, skutečně je tedy těžko radit – velká škoda by to ovšem byla pro Augusta, kdyby ztratil nyní, když už v učení tak pokročil – svého učitele.“

Otec se zamyšlen vrátil domů a radil se s maminkou.

Radili se, co by se teď dalo dělat, uvažovali, že by bylo škoda ztraceného času, učím-li se už tak dlouho. A protože Averino zdůraznil otci mé schopnosti i nepřetržitou píli, přispěl nemálo k otcovu rozhodnutí.

Otec po poradě s matkou prohlásil:

„Tak už ho při tom nechám, co jiného se dá dělat.“

Pozvali si mistra Martiniho k nám domů. Požádali ho, aby jim vysvětlil, co se mnou zamýšlí.

Martini jim opakoval, že mne má velmi rád, že by mne nerad ztratil, že je na mne jako na svého žáka velmi hrdý a že mě chce doučit. Požádal rodiče, aby mi dovolili jeti s ním do jeho nového místa v Kristianii, kde mě doučí, cestovné i celé zaopatření mi dá sám, nebudou tedy mít rodiče se mnou žádných výdajů.

Otec svolil. Matka prosila Martiniho, aby byl na mne hodný. Martini se zasmál:

„Jak bych mohl býti jiný, vždyť mám Augusta rád, jako by byl mým vlastním synem.“

Otec ještě připomněl Martinimu, aby mi nic neodpustil a byl na mne hodně přísný. Martini se znovu usmíval:

„Na Augusta není třeba přísnosti. Jest velmi hodný a učelivý.“

Martini podepsal otci revers, že mě vyučí k naprosté dokonalosti.

„Fino alla perfezione“ stálo doslova v reversu.

Do odjezdu uplynulo ještě několik neděl. Matka připravovala pečlivě s otcovým souhlasem a přispěním mou výbavu na cestu. Někdy si při tom i poplakala.

Měl jsem velký nový kufr plný pěkného prádla, nové šaty, boty, zimník a pěkný kožíšek. Bylo mi líto maminky, která se se mnou nerada loučila, ale nemohl jsem se už dočkat odjezdu, byl jsem nesmírně zvědav na svět, do něhož jedu, na vše, co přijde.

Konečně se přiblížila doba odjezdu. Bylo to už zase na začátku zimy. Děti Averinovy litovaly, že odjíždím, že Šura bude zase bez tanečníka, ale přály mi mnoho štěstí i to, že mne doučí můj dobrý učitel Martini.

Také mistr Barbarani se se mnou těžko loučil. Přál mi též mnoho štěstí.

K večeru před odjezdem sešli jsme se na rozloučenou v Girardiho útulné vinárničce na Starém Městě na rohu Malého rynečku a Karlovy ulice. Byli tam moji rodiče, Martini se ženou a malou Anettou, moji bratři a sestra a několik přátel.

Večer šli s námi všichni na nádraží v Hybernská ulici.

Na odjezd jsem se těšil už dlouho, ale loučení, zvláště s dobrou maminkou, bylo přece jen těžké, vždyť jsem z domova odjížděl po prvé. Otec to sice na sobě nedal znát, ale byl také dojat. Dal mi už doma na cestu dvacet zlatých, které jsem si uložil do notýsku. Mistr Martini mě i rodiče znovu ujistil, že nebudu nic potřebovat, že všechno dostanu od něho, a skutečně mi také koupil lístek do Berlina, kde byla naše první zastávka.

Všichni jsme už byli na nástupišti. V jedné ruce jsem držel svůj velký kufr, přes druhou jsem měl přehozen nový pěkný kožíšek.

Konečně bylo třeba nastoupiti do vlaku. Ještě dlouhé políbení mamince, stisk ruky otci, bratřím, sestře a všem přítomným přátelům a nastoupil jsem s mistrem Martinim, jeho ženou a malou Anettou do vyhřátého vozu III. třídy. Za chvíli nás unášel vlak ze zlaté Prahy, ozářené tisíci světly, do večerní tmy – na cestu do Berlina.