Paměti Augustina Bergra/Do Kristianie

Paměti Augustina Bergra Ladislav Hájek
Do Berlina a Hamburgu	Do Kristianie	V cirkuse

Údaje o textu
Titulek:	Do Kristianie
Autor:	Ladislav Hájek
Zdroj:	HÁJEK, Ladislav. Paměti A. Bergra. II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 43–46. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1943
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Augustin Berger

Po prvé jsem jel do světa po moři. Netušil jsem tenkrát, že i můj poslední návrat z širého světa bude končiti cestou přes moře.

Obdivoval jsem tehdy obrovitost lodi San Olaf, ačkoliv se velikostí nemohla přirovnati k lodím, jimiž jsem se plavil v pozdějších letech.

Martini s chotí a dceruškou měli společnou kabinu, já jsem bydlil zvlášť v maličké kabince a také jsem na lodi s Martiniovými nejedl, nýbrž sám. Pozoroval jsem, že se kapitánovi toto mé oddělování nelíbilo. Zdálo se mu asi také podivné, protože mě Martini na lodi zase přihlásil jako svého syna. Pasů jsme tehdy nepotřebovali.

Nevím ani proč, ale zalíbil jsem se nějak kapitánovi, statnému Norovi – pravému námořníku. Zajímal se o mne a mnohou chvíli na lodi se mnou prostál. Ukázal mi její zařízení, vykládal mi o jejích jízdách.

Plavba lodí se mi líbila. Dva a půl dne byla úplně klidná a krásná. Pojednou se však obloha zachmuřila a rozpoutala se zimní bouře. Paní Martiniová i malá Anettka byly zachváceny prudkou mořskou nemocí, které jsem zůstal ušetřen.

Třetího dne plavby překvapila nás rudá záře, kterou byla daleko široko zbarvena nízko visící mračna, jež se odrážela krvavě i v moři. Hořel Kristianssund. Vysoko do mračen šlehaly plameny, chtivě olizující svou oběť. Dlouho jsem nemohl zapomenouti na to hrůzně krásné divadlo. Čtvrtého dne musila loď náhle zaraziti plavbu. Nemohla dále. Po celé šíři moře se kupily hory ledu, moře bylo zamrzlé. Skoro celý den loď stála. Potom se znenadání ozvala výzva: „Vystupovat!“

K lodi přijela po ledě velká řada saní, do nichž jsme nasedli i i se svými zavazadly a jeli po zamrzlé mořské ploše přes půldruhé hodiny, než jsme dorazili do přístavu. Mrzlo, byla krutá zima. Byl jsem rád, že mám kožíšek, do něhož jsem se v saních schoulil. Když konečně saně zastavily, otázal jsem se, kde jsme.

„V Kristianii, Augusto,“ odpověděl mi Martini.

„V Kristianii…?“ řekl jsem udiveně. Vždyť před námi nebylo viděti nic než sníh a kopce ledu.

Litoval jsem, že přístav je zamrzlý, že jsme nemohli až do něho vjeti lodí.

Za soumraku jsme potom jeli malou drožkou do ulice Bakegaden, táhnoucí se do kopce, v níž jsme měli již předem zamluvený byt. Na kopečku, ke kterému vedla naše ulice, stál malý kostelík. Vystoupili jsme před domem, v němž jsme měli bydlit. V přízemí byl pro nás připraven pokoj s nábytkem a malou kuchyní.

První dojem, jímž na mne působil příjezd za mrazu do Kristianie, nebyl nikterak příznivý. Bylo mi skoro do pláče, když jsem stál uprostřed kuchyňky a chvěl se zimou.

Snad Martini zpozoroval mé rozpaky. Přistoupil ke mně a objal mě:

„Tak vidíš, Augusto, konečně jsme na místě.“

V domě nás přivítala Norvéžanka. Nerozuměli jsme jí a nemohli jsme se s ní proto dohovořit.

„Tak Augusto, proč nemluvíš, což jí nerozumíš?“ otázala se mě nevrle paní Martiniová.

Pohlédl jsem na ženu svého učitele a řekl jsem tiše:

„Nerozumím jí.“

Paní pohlédla vyčítavě na svého muže:

„Vždyť jsi mi přece říkal, že Augusto umí norvéžsky.'

Na štěstí vstoupila právě do kuchyně malá, baculatá paní a otázala se wienským dialektem:

„Tak, co se vám tady nelíbí? Vítám vás!“

Martini se k ní rychle obrátil a zvolal překvapeně:

„Á, signora Drexler?“

„Ano, ano,“ zasmála se boubelatá paní a dodala:

„Já taky mluvím italsky – a bydlíme tady v domě nad vámi.“

„To je dobře, tak se tu přece jen dorozumíme,“ odlehčila si paní Martiniová.

„Ale jistě a vždyť vy tady beztoho dlouho nezůstanete,“ utěšovala paní Drexlerová choť mého učitele.

A mně bylo pojednou úzko při té poznámce, vždyť jsem se již nemohl dočkati divadla, a tu už se zase povídalo o brzkém odjezdu.

„Snad tu budete míti dost místa, ač kuchyňka je trochu malá,“ mluvila dále paní Drexlerová.

„Paní Drexlerová je manželkou nejlepšího jockeye a parforsního jezdce…“ vysvětloval pan Martini.

„A ten je tady?“ otázal jsem se s údivem.

„Ano, je tady ve francouzském cirkuse Loiset, kde jsem i já baletním mistrem a v němž zahájíme spolu za dva dny svou baletní činnost. Je to krásný podnik, i když nemá tak početný baletní sbor, jako jsi viděl v Berlínu u Schumanna…“ vykládal mi Martini.

Nebyl jsem schopen slova, byl jsem ve svém nitru zdrcen. Těšil jsem se na divadlo – a zatím budeme v cirkuse.

Martini se na mne zasmál a stiskl mi ruku, protože postřehl mé rozpaky.

„Tak, Augusto, hlavu vzhůru a vesele do světa. Však budeš spokojen, až vše uvidíš, a hlavně, že tě tu budu moci pořádně doučit.“

Byl jsem mladý a zvědavý, nedočkavý na vše, co mělo přijít. Proto jsem se už za chvíli zase spřátelil s danými poměry a těšil jsem se na cirkus.