Přemyslovci/Zhasnutí

Přemyslovci Jan Erazim Vocel
Poledne	Zhasnutí	Hroby Přemyslovců

Údaje o textu
Titulek:	Zhasnutí
Podtitulek:	(Roku 1306)
Autor:	Jan Erazim Vocel
Zdroj:	VOCEL, Jan Erazim. Spisy J. E Vocela. Svazek druhý. Přemyslovci. Třetí vydání. Praha: I. L. Kober, 1879. s. 174–176. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Večera vánky Vltavou hrají,
Do vln se topí západu hled;
Západu růžím vlny šeptají:
Zbledne, ach, brzo rajský váš květ!
Vlny to šumí — hasne již záře,
Večer ji mlhou sinavou kryl,
Jak kdyby děvy milostné tváře
Genius smrti byl políbil.

Hladina tmavé řeky se třese,
Luna ukrývá útěchy tvář:
Černou, hle! rakev loďka tam nese,
Vůkol se míhá pochodní zář.
Záře se rudé po rakvi lejí,
Jak by se z víka prýštila krev,
Smutku korouhve okolo chvějí,
Na rakvi leží truchlící lev.

Přeběda! lev to truchlící český
Klesl na rodu onoho hrob,
Jehožto meče a věhlasu blesky
Svítí se nocí minulých dob.
Vítr se zdvihnul, žalostně skučí,
Kvílením svým provázeje člun,
Vltavy vlna rmutně tam hučí:
Osiřel slavných Přemyslovců trůn!

Což to na vrchu Petřínském se míhá,
Tam kde Peruna jevíval se stan?
Jak z luny páry tvořena, zdvíhá
Žena se krásná a knížecí pán;
Postavy jasné hlavy své kloní,
Na černou loď upírají hled —
Zdá se, že perly pláče teď roní,
Co rosa leskná, kropící květ.

„Olivo krásná, ty jsi zvadnula!“
Takto Libušin zaplakal hlas;
„Slávo nejvyšší, tys pominula,
Plod lůna mého krvavě zhas’!“
„„Krvavě zhas’!““ tak bolně ozývá
Z lesů a skal se ozvěny duch.
Hlasu trudného k nebi teď zdvíhá
Libuše matky knížecí druh:

„Rod můj dostoupil polední báně,
Účel velebný nedokonal;
Ověnčiv trojí korunou skráně
Konec na věky věků vzal.
Účel velebný národu mého
Kdo doplní?“ — „„Kdo doplní —““
Od Vyšehradu tak královského
Ozvěnou slova Přemyslova zní.

Loďka se nese k Zbraslavi dále —
Zvonek umrlčí vyvolává,
Prach že slavného Václava krále
Mrtvolu syna očekává.
Zmizelať loďka — noční šerostí
Již se jen kmitá umrlčí blesk;
Jiskra i zhasla — ach, stíny věčnosti
Pohřbily rodu Přemyslova lesk!