Přemyslovci/Styr a Slavoj

Přemyslovci Jan Erazim Vocel
Duma u hrobu Přemyslova	Styr a Slavoj	Bořivoje křest

Údaje o textu
Titulek:	Styr a Slavoj
Autor:	Jan Erazim Vocel
Zdroj:	VOCEL, Jan Erazim. Spisy J. E Vocela. Svazek druhý. Přemyslovci. Třetí vydání. Praha: I. L. Kober, 1879. s. 15–19. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Což pak na Šumavě jarní jitro
Bory leskným sněhem přiodilo? —
Aj, toť slunce plamenné své střely
V štíty nepřátelské potopilo.
Ejhle z černopustých hory lesů
V údolí se řítí hvozdy nové:
Jsouť to lesy nesčíslných kopí,
Ježto nesou Franků zástupové. —
Pod jasným teď blankytem nebeským
Hřímá bouře děsným rykem běsů:
Jsou to ryky cizozemských vrahů,
Valících se dolinami lesů.
Za lesem tam Čechů vyslancové
O příměří uhodili s Němci;
Avšak zrádně na ně vyrazili
Z tmavých hvozdů škůdci cizozemci.

Tam na skále sluncem ozářené
Vůdce Čechů, silný Slavoj stoje
Slovem chrabrým sílu v prsa volá,
V prsa bojem umdleného voje.
„Bratři! věrní hajitelé vlasti!
Povodeň se vůkol na nás řítí;
My co třtiny pod kypící pěnou
Utoneme v děsném vlnobití!
Luděk král daň stříbrnou a stáda,
Znamení poroby, od nás žádá;
Naše záhuba, toť vůle krále!
Němec opovrhnul slovem míru —
Nám teď volit porobu a chlapstvo,
Aneb smrt v krvavém bitvy víru!“

Prudký Styr tu zvolá tura hněvem:
„Kdo nám hlásá slova cizí zloby?
Lépe věčná tma v Morany lůně,
Nežli slunce v okovech poroby!
Pluky hrozné Karla velikého
Kyje otců z vlasti vyrazily:
Chcemeť padnout pod nebem svobodným,
Aneb žít jak otci naši žili!“

„Buďto padnout pod nebem svobodným,
Aneb žít jak otci naši žili!“
Opětují rázem Čechů pluky;
Ve hvozdě pak duše otců slavných
Opětují jasné synů zvuky.

V Slavoje sokolím oku plane
Záře bohatýrského plesání:
„Nuže, napínejme rámě české
K smrtnému o volnost potýkání!
Však — kam spěje Styr jelením skokem?
Kam odvádí části mého voje?“
Zabouří tu Slavoj — než tu řítí
Řvaním býků naň se Franků roje.

„Plece mužně na plece přitlačte,
Paty rázné v půdu pevně rejte,
Kopí v bod a nad kopím mlat hromný,
Luky smrtonosné napínejte!“
Slavoj vévodí tak zvučným hlasem;
Češi se dle slova ozbrojili —
A již Němci v bodavý les vráží,
Udeřivše, krví zem zbrotili.
Však nastojte, nové vrahů houfy
Vyrazily hvozdem, dolem, luhem;
Hejno škůdců pluky české svírá
Úžícím se víc a více kruhem.
Nechť i Čechů kyje, meč a mlaty
Brázdy šíré v hejna vrahů rejí,
Nad těly nechť klesajících vrahů
Štíty jich a touly hrůzně znějí:
Čechů voj se těsněji již úží,
Z údů silných strašněji krvácí,
Již co loďka v přívalu hltícím
Hrstka junů statných se potácí.

Tu po hvozdech, skalinách a horách
Rudé plameny se rozlítnuly,
Z Frankův stanů prudké šlehy ohně
S praskotem se k nebi vyšvihnuly.
Noc se leká ohně krvošlehů,
Lítajících za horu až třetí;
Palů zář přes lesy, doly, vojska
Mrtvoly a bahna krve letí.

Zděšení to Frankové uzřevše
Ustanuli v prudkém potýkání:
Tam kde s táborem jich kořist hojná
Plápolá, se valí v děsném řvání;
Vrahů voj se táborem rozplaší,
Loupeže přehojné bránit chtěje,
Sbor za sborem kol hořících stanů
Proudem vzteklé bouře se rozleje.

Hle! tu z dýmu tábora vyletí,
Jak vyslanci mstivých černobohů,
Postavy se rdící v záři ohně,
Jasný zvuk vyrážejíce z rohů.
„Aj, to Styr! aj druhové to naši!
Slyšte českých rohů jaré zvání —
Za mnou, bratři!“ Slavoj tak zajásal,
Vymrště se ku plamenné stráni.

Hoj, jak Češi v blesku rudých ohňů
Mlatem těžkým Franky v úval drtí!
Hoj, jak rozplašené Němců davy
Meče, kyje, dým a oheň smrtí!
Slavoj z úvalu tam Franky tepe,
S vrchu hory škůdce Styr potírá,
Oheň vlevo, oheň vpravo sobě
Kouřem je a palem žhoucím svírá.

„Hu! toť zlobozi podzemské výhně
Spojili se s dravých Čechů luzou!“
Křičí vrazi, sem tam těkajíce,
Rozprášeni, omráčeni hrůzou.

Dýmem hustým prchají cizinci
Do Šumavy nejtmavějších lesů,
Za nimi šlehají mečů blesky,
Za nimi výskají hlasy plesu.
Styr pak zvolá, tepaje do hřbetů
Prchajících ku západní straně:
„Vypravujte druhům, Čechové jak
Kyjemi vám vypláceli daně!“