Přemyslovci/Spitihněv Spravedlivý

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Spitihněv Spravedlivý
Autor: Jan Erazim Vocel
Zdroj: VOCEL, Jan Erazim. Spisy J. E Vocela. Svazek druhý. Přemyslovci. Třetí vydání. Praha: I. L. Kober, 1879. s. 55–58.
Licence: PD old 70

Pan Spitihněv do pole jel
    Z Vyšehradského stanu;
Kol něho nádherně se skvěl
    Sbor rytířů a pánů;
Na bojiště se kníže bral,
Neb Rakušan úkladně vzal
    Mu Znojmo, město dobré.

S komonstvem hlučným Spitihněv
    Se branou z hradu bere;
Ajhle! tu z davu žen a děv
    Stařena ven se dere,
O berli přiklopýtá sem,
A klekajíc před knížetem
    Vyvolá: „Spravedlnost!“

Tu kníže oře zadržel,
    Jenž bujně zhůru vstává;
Potají mnohý panoš klel,
    Neb právě poprchává.
A kníže dí: „Mně nelze dlít,
Hleď, ženo, věc svou předložit
    Mým raddám velemoudrým.“

„„Jsem, pane, vdova chudobná,
    Mne boháč utiskuje,
A soudce cinkot stříbra zná,
    Dle toho rozsuzuje.
O vyslyš, pane, prosbu mou,
Jen ty jsi vdovy útěchou,
    O kníže, spravedlnost!““

Pan Spitihněv se zamračil
    A dí: „Zajisté, máti!
Ten bídník, jenž tě utlačil,
    Má na pranýři státi;
Až zpět se z boje navrátím,
Tvou křivdu v právo obrátím;
    Teď dále spěchám — s Bohem!““

A kníže k skoku oře bod’,
    A stařena se zdvihne,
Neb koňstvo vůkol na pochod
    S rytíři se vyšvihne.
Tu žena zvolá: „„Běda nám,
Útěcha chudých, kníže sám
    Spravedlnost odkládá!““

To slyše mocnář zatrhne
    Komoně v bujném skoku,
Se sedla hbitě se vrhne,
    Zamíří k ženě kroků.
„Nežaluj, máti! přední ctnost
Knížete je spravedlnost;
    Na místě soud ustavím!“

Že deštík ale nepřestal,
    Teď kníže kráčí v bránu,
A za ním chumelem se bral
    Sbor rytířů a pánů;
Na nízkou mocnář lavičku
Tam sedna, chudou matičku
    Pozorlivě poslouchá;

A bedlivost neunaví
V žvatlavém ženy proudu;
Zrádného soudce pohoní
    K přísnému v bráně soudu.
A rokoval, vyslýchal zas
A soudil dlouhý, drahný čas
    Až k hodině polední.

Nechť chytře soudce bezpravý
    Se kroutí kolem práva:
Konečně kníže pravdu zví,
    Za právo ženě dává,
A než se cestou dále bral,
Nad škůdcem nález provolal:
    „K pranýři budiž vlečen!“

Za pánem žena klopotá,
    Radostí slzy leje:
„Nebeský Pán ti štěstí dá,
    Neb spravedlivým přeje;
Dejž Bůh, bys dlouho, šťastně žil,
Bez boje slavně zvítězil,
    Náš kníže spravedlivý!“

Tu Spitihněv se pozasmál:
    „Bez boje zvítězení
Mi hlas matičky staré přál;
    Ten zázrak možný není!“
A zvučně volá Pražský lid
Mocnáři slávu, štěstí, klid,
    A zástup z Prahy klusá.

Již minul jarní deštíček,
    Obvlahu přines’ luhu,
Nasypav vonných kytiček,
    Rozklenul krásnou duhu;
A tu obloukem nebes zván,
Hle branou míru dobrý pán
    Do boje s vojskem jede.

Když Spitihněv na třetí den
    Moravských dojel lesů,
Tu jej radostný zástup jen
    Uvítá v jarém plesu,
Neb jemu Znojem nazpět dán,
Co přítel kloní Rakušan
    Se knížeti českému.

Tu vládce oko k nebi pne
    Zdobené leskem drahým,
Pak slzu krásnou z oka mne,
    Zašepce s citem blahým:
„Bez boje, hle, jsem zvítězil!
Stařenky prosbu vyplnil
    Nebeský pán a kníže!“