Přemyslovci/Bitva Domažlická

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Bitva Domažlická
Podtitulek: (Roku 1040)
Autor: Jan Erazim Vocel
Zdroj: VOCEL, Jan Erazim. Spisy J. E Vocela. Svazek druhý. Přemyslovci. Třetí vydání. Praha: I. L. Kober, 1879. s. 51–54.
Licence: PD old 70

Jaké to v temné Šumavě ryky?
Kvílí to žal, či hlaholí ples? —
Kovů tam cinkot, hřímání bubnů
Vrchy opětují, skála i les.

Jaké to v temné Šumavě blesky
Šlehají prosmyků mlhavou tmou,
Jiskřejí kolem stoletých sosen,
Proudem krve na skály se pnou? —

Tam hle! nad holým temenem hory
Do mraků pne se nádherný stan;
Orel nad stanem hrdě se třpytí,
Neboť tam Němců vévodí pán.

Odtud v hluboké údolí zírá
Císař Římské říše, a hlas
Slavný pozdvihna káže svým vojům,
Hnát mezi Čechy hrůzu a třas.

„Čechů kníže koruně naší
Zpurně odpírá manskou daň;
Statní rytíři, orlové moji,
Smrtícím kopím udeřte naň!“

Za horou druhou, za horou třetí
Na Němce čeká český voj
S ostrými meči, těžkými mlaty,
V prsou bujarství kypící zdroj.

Za vojem vpředu, za vojem vzadu
Hemží se lesních divochů sbor,
Zdvíhaje sekery, širokou dlubnou
Kácí dřeva stoletá hor.

Němci sem spějí s jekotem hrozným,
Dřeva kde rachotí ráz a ráz;
Šíří se záseka před vojem Čechů,
Za vojem též i věží se hráz.

Břetislav chrabrý, Čechův Achilles,
Mužné rozšvihna široký meč
Vyvolá: „Věrní druhové válek!
Rámě rozpřáhněte v českou seč!

Vpředu jsou hráze, by Frankův oděnci
Drsnatou cestou hledali nás,
Záseky vzadu, by v bitvě nešťastné
Padnul, kde bojoval, každý z nás!“

Hoj! již krutostí rozpálení Němci
Tesají bujné záseky hrad,
S bouřícím vztekem rozduté řeky
Dolů se valí přes návaly klad.

České vy bubny, jak rachotem hřmotným
Jasných trub provázíte zvuk!
Rachotem bubnů, výzvukem trouby
Hlaholí písně český pluk:

Píseň rekovná prsa rozdýmá,
V žíly nalévá bujarý tok;
Na sbory škůdců se vyřítivše
Zamezí Češi nepřítele krok.

Jaký to sikot kalených šípů!
Jaký to hrotů třeskotný lom!
Mlatů tepání, zuřivé lkání,
Mezi tím kotlů divoký hrom!

Břetislav, hle! na vysokém oři
V nejlítější se potápí seč,
V houfy nepřátel široké struhy
Reje zakalený knížecí meč.

Hle! nezahálejí divoši lesů,
Co krupobití řítí se v boj,
Kamenným mlatem, sekerou břitkou
Tepají Němců železný voj.

Válčeno dlouho, válčeno strašně:
Slunce již kleslo k vrcholům hor,
Silné když pěstě českého lidu
Potřely Němců železný sbor.

Tam již nad holým temenem hory
Do prachu klesá císařův stan;
K Bavorům spěchá Šumavou temnou,
Stonaje bolně, Němců pán.

Šumavo temná, do tvého lůna
Květ rytířstva německého kles’!
Zachovalť ohlas té Domažlické
Bitvy až posud Šumavy les:

V noci, když vichr sosnami hučí,
V Šumavě hrozný ozývá se hlas,
Ohlas té bitvy, zakletý v skály
Osudem přísným na věčný čas!