Přemyslovci/Pěvec neznámý

Přemyslovci Jan Erazim Vocel
Duha	Pěvec neznámý	Horníci

Údaje o textu
Titulek:	Pěvec neznámý
Podtitulek:	(Roku 1297)
Autor:	Jan Erazim Vocel
Zdroj:	VOCEL, Jan Erazim. Spisy J. E Vocela. Svazek druhý. Přemyslovci. Třetí vydání. Praha: I. L. Kober, 1879. s. 161–167. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Praha královská se hlučnou slávou,
Nádherou a leskem naplnila,
Bujně plesající davy lidstva
Po Vltavy břehu rozvlnila.
Nad Vltavou na Smíchovském luhu
Palác přeskvostný se zdvíhá zhůru,
Jehož stěny jasně blýskají se
Skvostem zlatohlavu a purpuru.
Hemžejí se kolem hostů davy,
U přehojných stolů hodující,
Na planině jezdců pestré houfy
V leskném hávu bujně harcující.
Neb dnes Václav s chotí milou slaví
Hod posvátného korunování,
Jehož nádheru všem krajům světa
Pověst zvučným hlaholem vyzvání.

V stanu královském se ukončilo
Stolování skvostné, a teď znějí
Struny, píšťaly a libé zvonky,
Ježto sladké písně provázejí.
Cizozemští páni, sličné děvy
Poslouchají s úsměvem blahostným
Báje libé, ježto prozpěvuje
Cizí pěvec s zápalem milostným.

Podál stolce královského stojí
Mladý pěvec, jemuž kadeř splývá
V zlatých prstencích po hrdé šíji,
Ten germanských zvuků píseň zpívá:
Pěje o velikých dobrodružstvích,
Ježto bohatýři podstoupili,
Aby mečem sobě sličné děvy,
Poklady a slávu vydobyli;
Pěje o Tristrama a Isoldy
Osudném milosti opojení,
O neblahé lásce, kruté strasti,
O milenců nad hrobem spojení;
Pěje, kterak lásky mučedníci
Pod korunou v jedné rakvi spějí,
Nad nimi jak z přehojných se očí
Slzy horoucího žalu lejí.
Hle, tu soucitem zarděnou tváři
Nejedná bělounká ruka skrývá:
Slza zřejměji než sláva hlučná
Pověstného mistra báseň vzývá.

Ejhle! králová milostná k pěvci,
Jenž se dvorně koří, teď se béře,
A hle! jemu věnec zlatých listů
Něžnou rukou klade na kadeře.
Král pak Václav pozdvihna se zvolá:
„Díky tobě, ušlechtilý druhu,
Za lahodné cizích krajů zpěvy;
Však nechť zazní v slavném tomto kruhu
Hlas i český, aby vzácní hosté
Poznali, co náš zpěv v sobě tají,
Kterak blahým kouzlem libozvuku
Písně české srdce upoutají!“
A tu čela mnohých českých pánů,
Při cizích jež zvucích mračila se,
Slovem tímto vznešeného krále
Radostně se vyjasnila zase.

Hle! tu kráčí s varytem svým zvučným
Pěvec národní ku stolci krále,
Plamen v oku, v tváři hrdost mužnou,
Nebažící po darech a chvále.
A ten k prsům tiskna varyto své,
Ze strun stříbrozvuku vlny leje,
Až pak hlasem jasným, milozvučným
Tuto píseň srdcím českým pěje:

„Srdce mocně poutá láska děvy,
Avšak velebnější lásku znám,
Které věnuji své vroucí zpěvy,
Jížto krev a život v obět dám.

Věčně jako pramen řeky jasné
Proud se lásky této temení;
Vlna mizí, pokolení hasne,
Proud a láska ta se nemění!

My, co předkům svaté, drahé bylo,
V zbožném srdci vroucně chováme,
Co nám úctu v světě vydobylo,
Tomu zhasnout, zhynout nedáme!

Láska k národu, již předků statných
Meče vítězné posvětily,
Jižto krve krůpěje udatných
Českých synů jsou pokropily:

To náš poklad, ha! to naše sláva,
Zakotvená v lůně věčných skal,
Heslo, k němuž národ se přiznává,
Jemuž Tvůrce zemi českou dal!“

Hlas radostný zazní z lidstva sborů,
Jež se valně k dveřím síně dralo,
Aby milým zvukům české písně
Pěvce národního naslouchalo.
Václav pousmáv se milostivě
Pěvci kyne, aby dále slavil
Skutky předkův a tím srdce lidu,
Mysl pánův též i krále bavil.
Pěvec kolem hledě hrdým okem,
Lučícím živoucích blesků střely,
Ladnou strunou přizvukuje hlasům,
Ježto píseň tuto otevřely:

„Aj ty slunce, aj slunečko,
Ty li jsi žalostivo,
Čemu ty svítíš na ny
    Na biedné ludi?“

Dále pěje, kterak vládce
Opustil jest zemi svou,
A tu soused, lstivý zrádce,
Poplenil vlast nebohou.

Zlato pobral, lidi mořil,
Pole šlapal kopytem,
Dvory pálil, chýše bořil,
Drahou krví skropil zem.

Cizí vrah tak zemi soužil;
Úpěnlivě národ lkal,
Po vyprostiteli toužil —
A hle, silný mstitel vstal.

Uslyšeltě žalu hlasy
Jarý Beneš Hermanov.
Sebrav kmetský lid, na Sasy
V zuřivý se pustil lov.

Jak by les oděný bleskem
Na černý se valil bor,
Tak vítězných zbraní třeskem
V Němce vrazil český sbor.

Beneš Hermanov kam kyne,
Vítězně tam bouří seč,
Síla Sasíků tam hyne,
Tam je kácí mlat a meč.

Úpěti tu bylo Němcům,
Jež hnal třas a pomsty duch —
Hermanov tak cizozemcům
Vyplatil jest starý dluh!

Píseň skončena, tu z houfů lidstva
Zvučí hlasy bujného plesání;
Král se zarděl — z oka hněv mu plaje,
Vesele však hledí čeští páni.
„Smělý druhu!“ král se zdvihna zvolá,
„Nedvorně tu v písni jsi nakládal
S Němci před knížaty německými;
Odkud píseň ta, rci, kdo ji skládal?“

„„Tážeš se, o králi,““ pěvec dí,
„„Odkud zpěv ten, jenžto velebí
Skutky předkův a tvé země čest,
Tážeš se, kde pramen jeho jest?
Aj kdož poví, z jakých zdrojů váží
Jaro vůni a svých květů lesk,
Aneb hrom, jenž skály tam rozráží,
Odkud béře smrtící svůj blesk?
Libých dechů též i blesků zdroje
Příroda tajemstvím odívá:
Tak i národ tajemství má svoje,
Jež jen pěvci někdy odkrývá,
Pěvci, který vánkem lidu dýše,
S lidem rmoutí se a raduje,
Tomu jen duch národa své skrýše
Tajemství posvátných zjevuje,
Aby písnětvorec kouzlem struny
Spojil blesky v jeden žhoucí klín
A co Perun hřímal v zlaté trůny,
V chudé chýše, v hrdých hradů síň.
Ozvěny nezhasnou těchto hlasů,
K příštím pokolením zaletí,
Útěchu nesouce, sílu, spásu,
Nových věků život zasvětí;
Ano, písně tyto budou žíti
V budoucnosti nevystíhlé době,
Když s hrdými znaky budou tlíti
Vaše jména v nepaměti hrobě,
Vaše hrady, ježto s hrůzou děsnou
Se co kruté pěstě v zemi pnou,
Až i tyto v bídné rumy klesnou,
Až i rum jich větry roznesou! —
Jazyk lidu, ducha jeho písní
Nepřemůže věk ni silný vrah,
Bude žíti, věz to, slavný pane,
Až i někdy v krutých věků tísni
Koruna i česká, klesnouc v prach,
Sokům směšnou pohádkou se stane,
Až tvé žezlo věkem rozhlodané
Pohozeno ležet bude v plísni —““

„Přestaň! přestaň!“ král tu provolává,
Pánů českých taktéž zuří hněv:
„Ejhle! odvážlivce bujný zpěv
Jména, znaky naše pochovává,
O zem mece českou korunou!
Strážci, přistupte a chopte se ho,
V okovech nechť skončí píseň svou!“
Avšak vlny lidu pěvce svého
Pavezy co živé zahrnou.