Přemyslovci/Otec a syn

Přemyslovci Jan Erazim Vocel
Bořivoje křest	Otec a syn	Dubrovka

Údaje o textu
Titulek:	Otec a syn
Autor:	Jan Erazim Vocel
Zdroj:	VOCEL, Jan Erazim. Spisy J. E Vocela. Svazek druhý. Přemyslovci. Třetí vydání. Praha: I. L. Kober, 1879. s. 24–28. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Vybráno Františkem Bílým do antologie Patery knihy plodů básnických. Telč: Emil Šolc, 1892. s. 52–54.

Temnou leje vůkol
    Lampa zář,
Osvěcujíc mladou
    Mnicha tvář;
Kněze oko v slzách
    Tiše pluje,
Ruka blánky bílé
    Popisuje.

Jistě slova hrozná
    Píše mnich,
neb se duch i ruka
    Leká jich;
Písař v boloteskném
    Povzdychání
Neznamená dveří
    Otvírání.

Tiše sem vznešený
    Vstoupil pán,
Písaře by sluchem
    Nebyl znán;
Přes ramena mnicha
    V blánku hlédne,
Čte — a hrůzou trne,
    Čte a bledne.

Hle, tu písař péro
    Odložil,
Čelo bledé rukou
    Bolně kryl;
Po mlčení dlouhém
    Oči sklopí,
Slova čte, jež horká
    Slza kropí:

„Ejhle! má ruka hříšná budoucím věkům píše,
Jak Václav, rytíř svatý, si dobyl nebes říše,
Jak již jsa pacholátko, anjelské konal ctnosti,
Osloněn leskem rajským nadzemské velebnosti.“

„Opuštěným útěchou, sirotkům otcem býval,
V hříšníku bídném obraz posvátný Tvůrce vzýval;
By bloudících uvedl k věčnému nebes otci,
Obětoval své péče, poklady, dni i noci.“

Mnich teď slova taje
    Zaslechnul,
Jak tu hlas bolestný
    Povzdechnul.
„Slyš! od němé stěny
    Bolně pluje
Ozvěna, již hlas můj
    Vyluzuje!“

Stařec, za mnichem jenž
    Hrozně zbled’,
Zdvihá boluplný
    Zhůru hled;
Za pilířem kleče
    Slzy leje,
Ano mnicha slovo
    Dál se chvěje:

„Rozdrážděn jsa nepřítel, že v prachu hříšné země
Vykvétá rajský kvítek, zdobící lidské plémě,
Uzavřel z prsou bratra cit lásky ven vyrýti
A starý klam pekelný v útrobu jeho vlíti.

By obět duše zbožné nerušil lomoz denní:
Než zaznělo do jitra skřivánka pozdravení,
Ke chrámu v Boleslavi se béře české kníže,
V svém duchu rozjímaje tajemství svaté kříže.

A Václav kořící se u brány chrámu klekne —
Tu nad ním meč zableskne a v bok mu ránu sekne,
A rytíř svatý klesá, ach tvář milostná bledne,
Neb oko mroucí vraha — vlastního bratra zhlédne!“

„„Dost, o dost! nevolej
    Věčný soud!
Běda, duši hltá
    Hříchů proud! —
Smilování, synu,
    Smilování!““
Tak u sloupu zazní
    Bědování.

Uděšen tu Chrystan
    K sloupu spěl,
Odkud hlas žalostný
    Starce zněl.
Před svatým zde křížem
    Kmet se vine,
Srdce těchy prázdné
    Strastí hyne.

„Kníže můj! ach odpusť,“
    Zvolá mnich,
„Syn že otci v pamět
    hlásá hřích!“
Starci na prs klesla
    Šedá hlava;
Temně znějí slova
    Boleslava:

„„Vítěze, jenž říše
    Vydobyl,
Červ jediný hříchu
    Pokořil;
Duch, jenž vlasti získal
    Pokoj svatý,
Kvílí, ach, okovem
    Hříchu spjatý!

Neukojí duše
    Lekání
Ani krvoslzí
    Kapání,
Neutichneť v hlučném
    Sboru reků,
Neutichne v bitvy
    Bujném jeku!

Vítězství a věhlas,
    Slávy svit
Nenavrátí duši
    Blahý klid;
Utíkáť se otec
    K synu mnichu —
Ten o hrozném píše
    Otce hříchu!““

Boleslav tu zhaslé
    Oko kryl;
Nad kmetem syn horké
    Slze lil:
„Odpusť, otče! odpusť
    Svému synu,
Že vyjevil pérem
    Otce vinu.

Květ pokání z krve
    Svaté zrost’;
Budeť velebit svět
    Tvou i ctnost;
Před soudícím trůnem
    Věčné spásy
Orodují za tě
    Čechů hlasy!“