Přehled dějin literatury řecké/Sofisté

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Sofisté
Autor: Gabriel Šuran
Zdroj: ŠURAN, Gabriel. Přehled dějin literatury řecké, Praha 1924
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

§ 35. Sofisté.

S politickou mocí a rozvojem obchodu rozkvetl i duševní život v Athenách měrou netušenou. Sebe nepatrnější občan athenský toužil po vzdělání.

Touze té hověli sofisté[1] kteří stali se tak v první řadě šiřiteli řecké osvěty. Nemajíce dosti schopností k samostatnému tvoření, hleděli výsledky dosavadního vědění obsáhnouti, s obecenstvem je sděliti a potřebám jeho přizpůsobiti. Mělo pak vyučování jejich ten hlavní účel, aby vychovali jinochy na vzdělané a v řeči obratné občany.[2] Ve vědecké a v rhetorické přípravě k politické činnosti záležel tedy hlavní úkol sofistiky. Proto přihlíželi s jedné strany k technickému a k formálnímu vývoji řeči (začátky grammatiky a logiky) a s druhé strany k těm vědomostem, které se jim zdály obzvláště důležitými k jejich účelu.

Prakticko-politický účel jejich vyučování vedl sofisty k tomu, že odvrátili se od samostatného badání ve věcech přírodních a spokojili se tím, že přednášeli o nich populární formou. Naopak zase jejich účel vycvičiti své žáky v přesvědčivé řeči nutil je podrobněji zaměstnávati se člověkem a to po psychologické stránce. Kdežto tedy badatelé dřívější směle chtěli poznati svět zevnější, sofistika obrátila se k světu vnitřnímu, obírajíc se duševním životem lidským. Tak uvedena filosofie ve dráhy subjektivismu.[3]

Nejznámější sofisté jsou:

Protagoras (Πρωταγόρας), jenž zaujímá první místo mezi nimi, narodil se jako Leukippos a Demokritos v Abderách asi r. 480. Jsa slaveným učitelem moudrosti putoval po řeckých městech. V Athenách byl několikráte. Jsa tam r. 411 za vlády čtyř set, byl obviněn z bezbožnosti, prchl do Sicílie, ale utonul na moři.

Tituly četných spisů jeho ukazují, jak všestranná byla jeho činnost.

Učení jeho vycházelo od nauky Herakleitovy o stálé přeměně věcí, již přenesl i na mysl lidskou.

  1. Dle něho neukazuje nám naše smyslové pojímání skutečné podstaty a podoby věcí, nýbrž tato jen tak se pojímá, jak se nám dle našich smyslových ústrojí, ba i dle okamžité nálady mysli naší jeví, t. j. věcí, které jsou mimo nás, nepoznáváme svými smysly dle objektivní reálnosti, nýbrž dle subjektivní vnímavosti. Sem hledí jeho proslulý výrok: πάντων χρημάτων μέτρον ἀνθρωπος, τῶν μὲν ὄντων ὡς ἔστι, τῶν δὲ μὴ ὄντων ὡς οὐκ ἔστιν.
  2. Toto učení přenášel on i jeho stoupenci na poměry mravní a společenské tvrdě, že není všeobecně platných zásad mravních a že jen vlastní přesvědčení určuje jednání jednoho každého. A dokonalý muž jeví prý se v tom, že dovede svému přesvědčení zjednati platnost proti každému jinému.
  3. K tomu je vhodným prostředkem moc řeči; i slibovali sofisté vůbec žákům svým, že je tak vycvičí, aby mohli obhájiti i věc špatnější proti lepší (τὸν ἥττω λόγον κρείττω ποιεῖν).
  4. O bozích neodvažuie se Protagoras říci, ani že jsou, ani že jich není (περὶ μὲν θεῶν οὐκ ἔχω εἰδέναι οὔθ᾿ ὡς εἰσίν, οὔθ᾿ ὡς οὐκ εἰσίν). Mnohé jsou tu překážky: i nejasnost věci i krátký život lidský.

2. Gorgias (Γοργίας) z Leontin[4] zastupuje ve filosofii rozumový nihilism. Známy jsou jeho věty: Nic není. Kdyby něco bylo, nebylo by lze to poznati. Kdyby i možno bylo to poznati, nebylo by lze to poznání s jinými sděliti.

3. Prodikos Kejský (Κεώς), mladší vrstevník Protagorův, měl ethické výklady (Krásný mythus v Xenofontových Pamětech »Herakles na rozcestí« je reprodukován ze spisu Prodikova Ὧραι) a zvláště obíral se synonymikou.

4. Hyppias z Elidy byl velmi mělký, ale za to velmi marnivý sofista. U něho značnou měrou proniká tendence popularisovati vědy. Sám byl polyhistorem, jenž se rád chlubil svými vědomostmi mathematickými, přírodovědeckými, historickými i grammatickými.

  1. Σοφιστής značí původně »muže vědy« vůbec, potom »učitele vědy a politické zdatnosti« (πολικική ἀρετή), později výslovně placeného učitele rhetoriky. S příhanou užívalo se slova toho teprva v polemice Sokratově, Platonově a Aristotelově.
  2. Do této doby ohmezovalo se vyučování na hudbu, tělocvik a začátky čtení, psani a počítání; co bylo nad to, tomu hleděl se jednotlivec sám naučiti v životě veřejném.
  3. Co Cicero (v Tusc. V. 4. 10) o Sokratovi praví: »Socrates primus philosophiam devocavit e caelo et in urbibus collocavit et in domus etiam introduxit et coëgit de vita et moribus rebusque bonis et malis quaerere,« platí částečně také o sofistech.
  4. viz § 28.