Přehled dějin literatury řecké/Sokrates

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Sokrates
Autor: Gabriel Šuran
Zdroj: ŠURAN, Gabriel. Přehled dějin literatury řecké, Praha 1924
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

§ 37. Sokrates.

1. Sokrates (469—399), syn sochaře Sofroniska a báby Fainareiy z demu Alopeke (Ἀλωπεκῆθεν) u Athen, vyučil se prý řemeslu svého otce a vzdělal se dle tehdejšího obyčeje v tělocviku a hudbě. Seznav učení sofistů, přesvědčil se o škodlivosti jeho a božským řízením[1] byl veden k tomu, aby zkoumal nejprve sebe[2] a pak zkoumaje i jiné, veškeru činnost svou věnoval mravnímu ušlechtění svých spoluobčanů. Proto den co den trávil od časného rána na veřejných procházkách, v gymnasiích, na náměstí i v dílnách a rozmlouval s těmi, kteří co chtěli slyšeti.[3]

V Athenách strávil veškeren svůj život, nevycházeje z nich leda jako voják za války peloponneské, za níž statečně bral účast[4] v bitvě u Poteidaie (430), u Delia (424) a u Amfipole (422). Nikdy žádného úřadu v obci nespravoval, ale nevyhýbal se všeobecným povinnostem občanským.

Tak samojediný z prytanů neohroženě opřel se r. 406 tomu, aby bylo všech deset vojevůdců, kteří nepohřbili vojínů v bitvě mořské u Arginus (406) padlých, pospolu vyšetřováno.[5]

Za manželku pojal Xanthippu, o jejíž svárlivosti se mnoho bájilo. Tři jeho synové sluli Lamprokles, Sofroniskos a Menedemos.

Okolo zkoumajícího Sokrata utvořil se záhy volný kruh obdivovatelů, mezi nimiž bylo i dosti vzácných jinochů athenských (Alkibiades).

Když bylo Sokratovi 70 let, byl obžalován. Žalobu podal jakýsi nepatrný básník Meletos (Μέλητος), spolužalobníky byli Anytos, bohatý jirchář a vůdce demokratické strany, a Lykon, řečník z povolání, nekalé pověsli. Zněla pak žaloba asi takto: Ἀδικεῖ Σωκράτης οὓς μὲν ἡ πόλις νομίζει θεοὺς οὺ νομίζων, ἕτερα δὲ καινὰ δαιμόνια εἰσφέρων· ἀδικεῖ δὲ καί τοὺς νέους διαφθείρων.

Obžaloba vzniklá původně z osobních nízkých pohnutek stala se politickými zápletkami povážlivou, poněvadž měl býti filosof aristokraticky smýšlející od demokratické reakce jako nejpopulárnější a nejmocnější »sofista« učiněn odpovědným za mravní úpadek lidu. Nicméně heliasté (bylo jich více než 500) uznali Sokrata jen malou většinou 30 hlasů vinným, a bylo by zůstalo asi při malém trestu, kdyby nebyl Sokrates svým přímým návrhem[6] urazil heliasty. I odsouzen potom většinou 80 hlasů k smrti. Provedení rozsudku opozdilo se o 30 dní, poněvadž se o tolik delský obětní průvod (θεωρία) opozdil.

Sokrates odmítnuv všechny nabídky, aby z vězení utekl, vypil pohár bolehlavu v květnu r. 399 a zemřel se slovy:[7] »ὦ Κρίτων, τῷ Ἀσκληπιῷ ὀφείλομεν ἀλεκτρυόνα· ἀλλὰ ἀπόδοτε καὶ μὴ ἀμελήσητε.«

2. Poměr Sokratův k sofistům.

  1. Shody.
    1. Jako sofisté nepřikládal ani Sokrates badání přírodovědeckému žádné váhy a obmezoval filosofii na otázky, které se týkají blaha lidského.
    2. Jako oni vycházel od přesvědčení, že naše představy poskytují nám jen mlhavé a nepravé obrazy věci.
    3. Jako oni žádal, aby si každý utvořil své přesvědční vlastním přemýšlením a nedbal dosavadních zvyklostí a podání.
    Tyto shody zavedly mnohé už za starověku k tomu, ze považovali i Sokrata za sofistu, nevidouce
  2. velikých rozdílů mezi ním a sofisty, které jevily se jednak formou vyučování jednak obsahem jeho.
    1. Formou.
      1. Sokrates neučil za mzdu, nýbrž zdarma, následuje vnitřního popudu.
      2. Vynikaje vznešenou prostotou své bytosti nad naduté a marnivé sofisty, opovrhoval strojenými jejich řečmi (λόγοι ἐπιδεικτικοί) a vybavoval prostými otázkami pravé poznatky z jinochů (τέχνη μαιευτική).
    2. Obsahem.
      1. Kdežto sofisté popírali objektivní pravdu a všeobecně platné zákony tvrdíce, že jen to je pravdou, co se každému zdá (relativismus individualných mínění): Sokrates uznával objektivné, všeobecně platné vědění, jehož ovšem možno dosíci teprv účelným hledáním. (Sofistů δόξαι stojí proti Sokratově ἐπιστήμη.)
      2. Vůdčí myšlenkou Sokratovou bylo reformovati mravní život pravým věděním; sofistům šlo o to, aby rozmnažili vědomosti žáků k účelům praktickým.

3. Učení Sokratovo.

Sokrates nenapsal sice sám nic, ale o učení jeho dovídáme se hlavně z Pamětí Xenofontových a ze spisů Platonových.

Sokratovo zkoumání směřovalo po výtce k otázkám, které se týkají mravného blaha lidského. Tím stal se Sokrates zakladatelem ethiky.[8]

Dle něho ctnost je vědění (ἀρετή ἐστιν ἐπιστήμη), jest jedna a učebná. Nikdo není dobrovolně zlý (οὐδεὶς ἑκὼν), nýbrž jen z nevědomosti; neboť, poněvadž dobro dle Sokratova mínění jest tolik jako užitečno a poněvadž každý dbá svého prospěchu, nelze mysliti, že by někdo chtěl něco jiného, než co považuje za dobro. Aby tedy lidé konali ctnost, k tomu jest jen třeba, aby věděli, co dobro jest. Sebepoznání (γνῶθι σεαυτόν) jest tedy cestou k dokonalosti.

Obsah mravouky Sokratavy byl velmi šlechetný a čistý. Žádalť

  • po jednotlivci, aby se stal nezávislým, utužuje a mírně se v potřebách i žádostech,
  • v obcování s jinými aby jevil poctivost a účinnou blahovůli, zvláště aby si vážil přátelství,
  • po státu dobré zřízení pro obecné blaho.

Uznávaje důležitost státu, považoval za svou povinnost účastniti se státního života, vzdělávat státu řádné občany i úředníky a žádal nepodmíněné poslušnosti k zákonům, již sám osvědčoval až do smrti. Poněvadž pak jen vědění činí lidi způsobilými správně jednati, mají býti jen znalci vládnoucími státníky. Obsazovati úřady volbou nebo losem jest převráceno a záhubno vládě lidu.

K nejdůležitějším povinnostem Sokrates počítá povinnost k bohům. Ve všehomíru je vše — nejmenší i největší — zařízeno ku prospěchu člověka. Takové zřízení všehomíra může pocházeti toliko od dobroty a moudrosti rozumu (νοῦς), který sídlí ve světě tak, jako duše v lidském těle. Ten pečuje o svět a zvláště o člověka rozličnými způsoby věšteb.

4. Methoda. Poněvadž Sokrates neměl už předem soustavy ethických zásad, pokoušel se teprva rozmluvou (διαλέγεσθαι) s přáteli stanoviti určité pojmy na poli ethickém.[9] K tomu užívá jednak ironie (εἰρωνεία), která záleží v tom, že se dává nejprve od protivníka poučovati, a když protivník větu svou určitě vyslovil, rozmluvou dokáže, že protivník neměl pravdy, jednak indukční methody (ἐπαγωγή, inductio), jež vycházejic od příkladů z obyčejného života, nebo z vět všeobecně uznaných, vede od zvláštního k všeobecnému.[10]

Právem tedy Aristoteles přičítá Sokratovi zásluhu, že je tvůrcem indukce a definice.[11]

5. V pochybných případech Sokrates řídil se jakýmsi taktem mravním; toto vnitřní přesvědčení bez vědomých důvodů bylo δαιμόνιον, »zvláštní to jakýsi hlas, který, kdykoli se ozval, vždy odvracel ho od toho, co činiti chtěl, nikdy však k ničemu ho nepobádal.«[12]

  1. Apol. 22 C. Πᾶσαν ὑνῖν ἀλήθειαν ἐγὼ εἶπον ὄτι ἀκούοντες χαίρουσιν ἐξεταζομένοις τοῖς οἰομένοις μὲν εἶναι σοφοῖς, οὖσι δ᾿ οὔ ἔστι γὰρ οὐκ ἀηδὲς ἐμοὶ δὲ τοῦτο, ὡς ἐγὼ φηνι, προστὲτακται ὑπὸ τοῦ θεοῦ πράττειν καὶ ἐκ μαντείων καὶ ἐξ ἐνυπνίων καὶ παντὶ τρόπῳ ᾧπέρ τίς ποτε καὶ ἄλλη μοῖρα ἀνθρώπῳ καὶ ὁτιοῦν προσέταξε πράττειν.
  2. Apol. 17, E. τοῦ δὲ θεοῦ τάττοντος, ὡς ἐγὼ ᾠήθην τε καὶ ὑπέλαβον, φιλοσοφοῦντά με δεῖν ζῆν καὶ ἐξετάζοντα ἐμαυτὸν καὶ τοὺς ἄλλους.
  3. Xen. Paměti I. 1. 10. Ἀλλὰ μὴν ἐκεῖνός γε ἀεὶ μὲν ἦν ἐν τῷ φανερῷ: πρῴ τε γὰρ εἰς τοὺς περιπάτους καὶ τὰ γυμνάσια ᾔει καὶ πληθούσης ἀγορᾶς ἐκεῖ φανερὸς ἦν, καὶ τὸ λοιπὸν ἀεὶ τῆς ἡμέρας ἦν ὅπου πλείστοις μέλλοι συνέσεσθαι: καὶ ἔλεγε μὲν ὡς τὸ πολύ, τοῖς δὲ βουλομένοις ἐξῆν ἀκούειν.
  4. Apol. 17, E. καὶ ἐν Ποτειδαίᾳ καὶ ἐν Ἀμφιπόλει καὶ ἐπὶ Δηλίῳ
  5. Apol. 20 Ἐγὼ γάρ, ὦ Ἀθηναῖοι, ἄλλην μὲν ἀρχὴν οὐδεμίαν b πώποτε ἦρξα ἐν τῇ πόλει, ἐβούλευσα δέ· καὶ ἔτυχεν ἡμῶν ἡ φυλὴ (t. j. Ἀντιοχὶς, kde byl δῆνος Ἀλωπεκῆ) πρυτανεύουσα ὅτε ὑμεῖς τοὺς δέκα στρατηγοὺς τοὺς οὐκ ἀνελομένους τοὺς ἐκ τῆς ναυμαχίας ἐβουλεύσασθε ἁθρόους κρίνειν, παρανόμως, ὡς ἐν τῷ ὑστέρῳ χρόνῳ πᾶσιν ὑμῖν ἔδοξεν. τότ᾽ ἐγὼ μόνος τῶν πρυτάνεων ἠναντιώθην ὑμῖν μηδὲν ποιεῖν παρὰ τοὺς νόμους…
  6. Apol. 26. E. εἰ οὖν δεῖ με κατὰ τὸ δίκαιον τῆς ἀξίας τιμᾶσθαι, τούτου τιμῶμαι, ἐν πρυτανείῳ σιτήσεως.
  7. Platon Faidon 66.
  8. Známa jsou v té příčině slova Ciceronova nahoře (str. 78. pozn. 1.) citované.
  9. To dosvědčuje Xenofon v Pamětech I, 1. 16: αὐτὸς δὲ περὶ τῶν ἀνθρωπείων ἀεὶ διελέγετο σκοπῶν τί εὐσεβές, τί ἀσεβές, τί καλόν, τί αἰσχρόν, τί δίκαιον, τί ἄδικον, τί σωφροσύνη, τί μανία, τί ἀνδρεία, τί δειλία, τί πόλις, τί πολιτικός, τί ἀρχὴ ἀνθρώπων, τί ἀρχικὸς ἀνθρώπων, καὶ περὶ τῶν ἄλλων, ἃ τοὺς μὲν εἰδότας ἡγεῖτο καλοὺς κἀγαθοὺς εἶναι, τοὺς δ᾽ ἀγνοοῦντας ἀνδραποδώδεις ἂν δικαίως κεκλῆσθαι.
  10. Příkladem Sokratovy indukce stůj zde místo z Xen. Pam, III, 3. 9. ἐκεῖνο μὲν δήπου οἶσθα, ὅτι ἐν παντὶ πράγματι οἱ ἄνθρωποι τούτοις μάλιστα ἐθέλουσι πείθεσθαι οὓς ἂν ἡγῶνται βελτίστους εἶναι. καὶ γὰρ ἐν νόσῳ, ὃν ἂν ἡγῶνται ἰατρικώτατον εἶναι, τούτῳ μάλιστα πείθονται, καὶ ἐν πλοίῳ οἱ πλέοντες, ὃν ἂν κυβερνητικώτατον, καὶ ἐν γεωργίᾳ, ὃν ἂν γεωργικώτατον.
  11. Arist. Metaf. XIII, 4: δύο γάρ ἐστιν ἅ τις ἂν ἀποδοίη Σωκράτει δικαίως, τούς τ᾽ ἐπακτικοὺς λόγους καὶ τὸ ὁρίζεσθαι καθόλου.
  12. Platon Apol. 19. ἐμοὶ δὲ τοῦτ᾽ ἔστιν ἐκ παιδὸς ἀρξάμενον, φωνή τις γιγνομένη, ἣ ὅταν γένηται, ἀεὶ ἀποτρέπει με τοῦτο ὃ ἂν μέλλω πράττειν, προτρέπει δὲ οὔποτε.