Případ čísla 128 a jiné historky/Sanace

Případ čísla 128 a jiné historky Eduard Bass
Povídka o veselém kejklíři	Sanace	Syndikát

Údaje o textu
Titulek:	Sanace
Autor:	Eduard Bass
Krátký popis:	povídka
Zdroj:	BASS, Eduard: Případ čísla 128 a jiné historky. Brno: Polygrafia, 1921. S. 56–59 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

Sanace.

Kulturní historikové marně pátrají po příčině, proč pan Joachym Beneda zanevřel na hnutí plusquamperfektické. Ví se dobře, že tento velkoobchodník drenážními trubkami stál u samé kolébky plusquamperfektismu a že byl jediný laik, který od počátku přísahal na tento prapor nové revolty. Z různých poznámek vysvítá, že byl rovněž jediným kupcem plusquamperfektických obrazů, ač není nám známo, zda nepovažoval největší dílo nového směru, proslulého Drbajícího se černocha, za hromadu drenážních trubek. Z dochovaných účtů a upomínek o zaplacení vysvítá, že rovněž on sám financoval umělecký týdeník Muří noha a tak se stal jedním z oněch vzácných českých mecenášů, kteří otevírají cesty novému umění. Avšak uprostřed třetího a posledního ročníku Muří nohy shledáváme pojednou, že jméno pana Joachyma Benedy mizí z rubriky, oznamující pravidelně šlechetné kupce plusquamperfektických děl. Je to tím nápadnější, že do té doby celá tato rubrika byla vždy vyplněna pouze jménem páně Benedovým. Nic nenapovídá o příčinách této rozluky, s níž právem se může uváděti ve spojitost náhlé ukončení ročníku i existence Muří nohy nezvykle efektním vydáním sedmičísla.

Historie umění mlčí o tomto významném bodě. A pokoušíme-li se tuto odhalili clonu se zákulisního tajemství, činíme tak stejně z úcty této ctihodné vědě jako z obdivu pro ono umění, jež vidělo budoucnost v předminulosti.

Počátek roztržky nutno hledati v onom výroku Joachyma Benedy, jenž při vší stručnosti znamená konec přátelského spojení drenážních trubek s obrazy.

„Víc už nepůjčím ani findu.“

Redakční rada plusquamperfektistů sice ztrnula, ale památný výrok byl učiněn a zkalený poněkud poměr šlechetnému mecenáši se rázem vyjasnil. Situace byla tím pikantnější, že Muří noha nepotřebovala žádné findy, nýbrž spíše dvou nebo tří tisícovek, za něž by byla tiskárna ochotna sloužiti i dále nedoceněnému umění. Sanační debata skončila se jistotou, že nutno získati nové inseráty. Pan Joachym Beneda pak poskytl ještě poslední výhodu: uvolil si kupovati všechno, co dostane Muří noha, bude-li si insertní sazby vybírati v naturáliích.

Byla to slibná myšlenka a plusquamperfektisté se sami rozběhli po městě, aby dokázali kdekomu, že nejlepší a nejvýhodnější inserce jest v Muří noze, listech mladé kultury.

Pan Joachym Beneda stál stranou jako nepovolný manager. Příští číslo vyšlo a ejhle! celá zadní strana, pokrytá obyčejně oznámením drenážních trubek, rozložila se na dvaatřicet políček, na nichž inserovalo — dvaatřicet biografů. Sanace byla na postupu! Pan Joachym Beneda gratuloval plusquamperfektistům. První úspěch se tedy dostavil. Záříce přijali plusquamperfektisté toto blahopřání, načež předložili panu Benedovi ke koupi stodvaadevadesát vstupenek do biografů, jež úhrnem představovaly insertní hodnotu zadní strany. Pan Joachym Beneda akceptoval vstupenky s úsměvem, neboť milerád si tu a tam zašel na slušný film.

Bohužel záhy se ukázalo, že teď přestává „tu a tam“ a „na slušný film“. Stodvaadevadesát lístků zavazovalo, popohánělo a nutkalo. Pan Beneda nebyl mužem, který by dovedl nechat ležeti ladem to, do čeho jednou investoval peníze. Bral vstupenku za vstupenkou a navštěvoval jeden biograf po druhém.

S manželkou a oběma dětmi zkonsumoval jednou návštěvou čtyři lístky. Nesměl vynechati anijednoho představení. Musel absolvovati program o čtvrté, šesté i osmé hodině. Musel v neděli jiti již na matiné a rozloučili se s poledním spánkem, aby nepromeškal první představení odpolední. Musel pamatovati zvlášť na biografy nepřetržitě hrající, aby neztratil ani minuty. Musel skákati s tramvaje na tramvaj, aby včas dorazil z jednoho kinematografu do druhého. Musel být od rána do noci na nohou a místo spánku musel kombinovati návštěvy pro příští den, aby nic nevynechal a na nic nezapomněl. Musel putovati do rozestavěných předměstí, o nichž neměl dříve potuchy a musel se tlačiti v návalech do velkoměstských podniků na hlavních třídách. Během týdne poznal všechny hrdiny a hrdinky, krasavce a krasavice unylé, elegantní, heroické, něžné, robustní, komické, sentimentální, groteskní i pikantní. Viděl Psilandra, Tolnaese, Mayovou, Portenku, Bunnyho, Prince, Carmiovou, Maxe, Jacobsonovou, Nielsenovou, Neumannovou, Heliu Moju, Kastnera, Kaisera-Titze, Negryovou, Liedtkeho, Treumannovou a Larsena, Vernonovou, Zuzannu Grandais, Fönsse, Bonna, Lubitsche, Magdu Sonju, Bertiniovou, Warwicka, Oswaldovou, Girardiho i Marischku. Znal 45 dobrodružství Deebsových a 60 dobrodružství Webbsových. Ve snách se mu zjevoval Phantomas a k ránu ho vystrašil „Der Hund mit dem Monocle“. Šestého dne začal pan Beneda pósovati jako Max Landa, dvanáctého dne se při chůzi klátil jako pospíchající filmoví policisti, patnáctého dne se díval upřeně před sebe jako Psilandr a osmnáctého dne se dostavil nervový choc a pan Joachym Beneda se od té doby klepal, třepal, třásl jako všichni ti hercové bílého plátna. Drenážní trubky se hromadily ve skladištích, ale pan Beneda nestačil konsumovati lístky, jež mu administrace plusquamperfektistů dodávala každého pátku přímo do bytu.

Z pana Joachyma Benedy byla ruina. Chtěli-li jej plusquamperfektisté udržeti ve schůzi, museli shasiti světla a řečniti před bílým plátnem. Přikročili i tomuto úskoku, neboť situace Muří nohy byla stále ještě nevalná. Třepající se mecenáš dal se pohnouti k rozšíření svého závazku. Slíbil svým přátelům, že nejen odkoupí vše, co za inserci dostanou, ale půjde-li o inserci řemeslníků, živnostníků a podobných, že učiní u nich příslušné objednávky pro svou rodinu, aby tak získal plusquamperfektistům úhradu inserce. Děkovali mu vřele za jeho blahovůli a rozběhli se po druhé po městě.

Ale když vyšlo příští číslo Muří nohy, svalil se pan Joachym Beneda jako podťatý. Neboť i předposlední stránka měla teď svých dvaatřicet okének, jenomže v nich nabízelo své služby dvaatřicet porodních babiček.

To bylo nad síly dobrého pana Benedy.

Toho dne zanevřel na hnutí plusquamperfektické, vrátil se k drenážním trubkám a výsledkem bylo poněkud neočekávané a obecně překvapující sedmičíslo, jímž Muří noha zapěla svůj labutí zpěv.

„Čili zařvala“, dodal slovutný plusquamperfektista, z jehož vyprávění jsme tuto významnou historii čerpali.

(1918)