Případ čísla 128 a jiné historky/Povídka o veselém kejklíři

Případ čísla 128 a jiné historky Eduard Bass
Interval	Povídka o veselém kejklíři	Sanace

Údaje o textu
Titulek:	Povídka o veselém kejklíři
Autor:	Eduard Bass
Krátký popis:	povídka
Zdroj:	BASS, Eduard: Případ čísla 128 a jiné historky. Brno: Polygrafia, 1921. S. 51–55 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

Povídka o veselém kejklíři

Ve městě Vimperku žil jednou kejklíř jeden náramný, kterýž, jsa povahy veselé a mysli utěšené, mnohými kraji se potuloval a kejkle své prováděl. Znali ho lidé na straně polední i na straně půlnoční, schovávajíce slepice, kachny, husy, máslo, tvaroh i uzené z komína, jakmile ho jen zdálí spatřili. Neboť takový to byl kejklíř obratný, že to všechno jakoby ferulí kouzedlnou pod rukou jemu zmizelo a nebylo lze nalézti, leč by v křtaltě a podstatě jiné, jakáž se hojně za plotem nachází. Ale i dukátky zlaté a tolary stříbrné jaly se poskakovati, když se ten kejklíř vimperský přiblížil a dubové truhlice samy se otvíraly, aby vydaly obsah útrob svých; jakož i dobytek sviňský žalostně chrochtal nejináče než jako by tušil, že chvíle zmizení jemu nastává.

Takové bylo umění jeho, dokud vesnicemi procházel. Když pak ve městě nebo před pány na zámku pozván byl, tu mnohými umělostmi jinými šprýmy prováděl a produkci provozoval. To pak troubení všeliké a muzicírování jako by na harfy, positivy, pozouny, cinky i flétny slyšeti dal a to instrumentů žádných nemaje, všechno to jen hubou svou sprostnou vyluzoval. A když veselé hudení to skončil, s kartami mnohé kejklzoky prováděl i s kuličkami a kostkami, dávaje jim mizeti i opět se objevovati, právě když nikdo tušení neměl. Jakož i pavanu sám libě tančil a z pytlíku nehlubokého takové množství věcí podivných vytáhl, že jimi stůl pokryl i lavice, pokud místa bylo. A to všechno mámení ne kouzedlnictvím pekelným, ale jen umělostí rukou svých působil, čině to vše ke chvále Pána a Spasitele našeho.

Ďábel pak sám truchlivě tomu přihlížel, neboť lidé byli tehdy nábožní a spravedliví a žeň pekelná chudá byla. Tehdy zavolalo kníže východní, kteréž se Asmodeus zove, Timotheje, ďábla nepatrného, řkouc jemu:

„Kejklíř vimperský světem se toulá a šalbu lidem strojí, moci žádné však nad ním nemáme, protože všechno to ke chvále Onoho činí. Vydej se tedy na pozorování za ním a pilně přihlížej, kdyby ve skutcích svých žehnání opomenul, aby hned do regimentu a spásy naší pekelné vzat byl.“

Kterýžto Timothej uposlechl rozkazu pána svého Asmodeusa a rovnou se na zemi do města Vimperka spustiv, veselého kejkliře stále na očích měl, aby ho v pochybení jeho ihned ortelovati a ve smrad pekelný zanésti mohl.

Ale kejklíř ten věda, že o duši svou hraje jakoby ve vrhcáby, varoval se pronésti nepravost, dříve se nepožehnav. A tak rostla jeho sláva, že i J. M. biskup salcpurský i opat trevírský zvali ho na dvůr svůj, aby je kumštyky utěšenými ku podivu obveselil. Kejklíř pak vimperský s hojnými dary dále táhl za zpěvu a veselí smích budě a žerty si tropě, k zlosti a mrzutosti čerta Timotheje stále se žehnaje. A tak vzrostlo umění šprýmovného kejklíře, že nebylo vdovy, s níž se pozastavil, aby i ji ve stav požehnání neuvedl.

Timothej však byl čert chytrý a úlisný, téže přirozenosti jsa jako had z ráje. I způsobil jednoho dne, když se veselý kejklíř vracel k lozumentu svému, že bouře náramná se strhla, když byl nedaleko Volar, a větrové hrozní stromy jako pírka ve vzduchu přehazovali. Kejklíř pak hrůzou zajat v temnotě s cesty sešel a byl rád, když konečně v oustraní nalezl mlýn, o němž byl dříve nevěděl. Přispěchav k němu zabouchal na vrata; a mlynářka přišedši pozvala ho za stůl a krmi mu narychlo připravila.

Liboval si veselý kejklíř, jak dobře pořídil, a kolem se rozhlížeje, v teple zvolna zase na šprýmovné myšlení své přicházel. Byla to sednice čistá a milá a mlynářské chasy doma nebylo, ježto do města odešla. Mlynářka vdova sama tu byla a milému kejklíři srdce se smálo, když ji tak viděl u ohniště se otáčeti. Všaktě to byla ženština urostlá jako ferule, tváře líbezné a pohybů mrštných, že si již kejklíř umiňoval, jak si tu u ní uzdu popustí. Když pak spolu za stolem seděli, oči její takové jiskry dštily, že srdce kejklířovo plápolem vzplálo a šípové z pohledů jejích tak jím pronikli, že se tu jako netopejr nad vrata přibitý tetelil. Milostí takovou jsa zapálen, horlivě řeči frejovné vedl a oumyslům svým hojně ffolku dával. Čemuž se ona smála řkouc:

„Kdyby ses mi zaklnouti chtěl, že nejsi přirozenosti frejířské a žes nepoznal ženy přede mnou, snad bych o všem tom uvážila.“

Tehdy zapomněl kejklíř-ruffián na dobré oumysly a chvalitebná předsevzetí a vykřikl hlasem toužícím:

„Věru že se zaklínám u ďábla i babičky jeho, že nejsem přirozenosti frejířské a že nepoznal jsem ženy před tebou. Ať mne všichni čerti, pravdy-li nemluvím…“

„V hrdlo lžeš!“ vykřikla mlynářka, a v tom blesk veliký sjel s nebe, smradové hrozní obklopili nebohého kejklíře, mlejn i mlynářka zmizely a jen vopice jedna stará a ohyzdná skákala vesele na mýtině, kteráž vopice třikrát kolem běhnuvši, popadla kejklíře za pasy a takovým kvaltem s ním do pekla ujížděla, že kol nich větrové pozemští hvízdali a skučeli.

Z kteréž příhody se vyrozuměti může, že všechno zlo od žen pochází, jak praví sv. Jeroným, jakož i že žena jest brána ďáblova, jak praví sv. Tertullian; stejně i je-li panna srpem ďáblovým, že pěkná vdova je vtělený ďábel sám; jakož i mnohé jiné úvahy a pravdy, jak o nich nešťastný ten kejklíř po cestě v pekelné lůno zpytoval a přemyšloval.

Zatím v pekle již zaslechli mumlání podivné a hřmění na zemi a seběhnuvše se bráně východní čekali, co se díti bude. Načež vrátný Hejhula, čert starý a zkušený, ocasem oči si zastíniv, podivnou ekvipáž kejklíře vimperského spatřil i poznal. Z čehož radování veliké bylo po vší správě pekelné a samo kníže Asmodeus přišedši očekávalo vopičí ten kočár.

Nebohý kejklíř vzpamatoval se zatím z ulekání svého a poznamenav se třemi kříži nabyl opět veselé mysli. Jemužto řeklo kníže východní:

„Kdo jsi medle?“

Načež odpověděl řka:

„Kejklíř jsem a kejklzoky provádím.“

„Učiň, ať vidíme.“

Tehdy povzdychl si veselý kejklíř a nejpodivnější šprýmy své způsobil, hudení na hubu i zmizení kostky i objevení se kartky i mnohé jiné. Čerti pak stojící kolem smáli se a divili, jakže to bez přičinění jejich dokáže. Tu dodal si kejklíř vimperský srdce a pokročiv kousky z mrštné ekvilibristiky prováděl, věci všechny, jež kolem ležely, do vzduchu vyhazuje, jednu za druhou, a opět je chytaje s takovou dovedností, že nižádná na zemi nepadla. Byly pak hned vedle pece pekelné tří set stop zdélí, na nichž množství hrníčků poklopených stálo a pod každým dušička se pekla a smažila. Pokročiv pak kejklíř, než se ďáblové nadáli, uchopil jeden, dva, patero, dvacatero hrníčků a všechny vzduchem pohazoval, jak to umění jeho bylo. Ale dušičky, jak jim volno bylo, horem pádem se zvedly a otevřenou branou ulétly.

Tu pak se rozzuřila celá familie pekelná, že jim taková kořist dobrá unikla, a kníže východní samo zvolalo hlasem velikým:

„Chopte se kejklíře a dejte mu píti ohně pekelného!“

Tehdy chopili se čerti kejklíře a vzavše sud ohně pekelného, pípu mu do úst vrazili, že vtékal do něho oheň plným proudem. Načež čekali, až nebožák svíjeti se počne a o milost prositi. Ale kejklíř ten podivný nikterak se nesvíjel, nýbrž ohně pekelného libě lokal a polykal. Tu divili se čerti náramně řkouce:

„Jaký jsi ty člověk, že oheň náš pekelný lokáš a polykáš?“

Tehdy zasmál se kejklíř vimperský a ukloniv se, jako by reverencí biskupu dělal, pravil:

„Kejklíř jsem a kejklzoky provádím. A takové jest umění moje, že i oheň polykám a zase chrlím a nic mi neuškodí. Pročež se též „polykač ohně“ zovu. Stejně jako mi rány a bodání žádné neuškodí, protože jsem od kouzedlníků kaldejských a indických v umění tom vycvičen, kteréž maso umrtviti dovede. A opět ani hlad, žízeň a zima mi trápením žádným nejsou, protože, kejklíř a komediant jsa, hlad i zimu i vši psotu snášeti dovedu a žízeň má již na zemi věčná byla.“

Tu srazili čerti hlavy v poradu ale rady moudré nevynašli. Pročež obrátilo se kníže východní Asmodeus na kejklíře vimperského řkouc:

„Jižtě vidíme, že v ošemetnosti jsi ty nad nás mistr, a že tě nikterak vytrestati nedovedem. Vyjdi si tedy ze bran našich a již se nám nevracej, abys tu ještě jiné hříšníky šalebnému umění svému nevyučil.“

A tu poskočil sobě veselý kejklíř, na všechny strany se uklonil, jako by po produkci měl a utěšeně k nebi pospíchal, šťasten, že to tak dopadlo. Načež v nebi s velikou slávou a trachtací uvítán byl, to pro těch dvacatero dušiček, které z trápení pekelného vysvobodil.

Čerti pak pamatovali si, jak je ten kejklíř veselý ošálil a nikdy už kouzedlníka žádného, kejklíře neb komedianta k sobě nevpustili a jich se varovali, takové naučení všem mladým čertům dadouce:

„Varujte se těch, kteříž histriones se zovou. Neboť umění jejich jest jakoby umění pekelné, a ani starý čert s nimi nic nepořídí.“

(1916)