Případ čísla 128 a jiné historky/Interval

Případ čísla 128 a jiné historky Eduard Bass
Zajíc	Interval	Povídka o veselém kejklíři

Údaje o textu
Titulek:	Interval
Autor:	Eduard Bass
Krátký popis:	povídka
Zdroj:	BASS, Eduard: Případ čísla 128 a jiné historky. Brno: Polygrafia, 1921. S. 41–50 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

Interval

„… vozy jezdí zcela nepravidelně, a slíbený čtyřminutový interval, zdá se, že se ztratil.“

Když pan Peroutka, pensista, přečti tuto větu ve svém žurnálu, klesla mu ruka, oči se zahleděly na zeď, a rty zašeptaly:

„Už zase! Že si ani teď nedají pokoje! Pořád se něco ztrácí. Je to hospodářství! Tedy zas interval se ztratil? … Ku podivu — to se jen tak napíše, a víc se už nikdo nestará…“

Nebylo poctivějšího a lepšího srdce nad pana Peroutku, pensistu. Celý svůj život proseděl v kanceláři kteréhosi městečka a teď, na sklonu života, přestěhoval se do Prahy, maje rovné čtyři stovky korun ročního příjmu. Ale nedbal vlastního strádání; celou duší žil jen pro své okolí, neustále ochoten těšiti smutné, povzbuzovali nešťastné, konejšiti trpící. Nemohl-li rozdávati svou pensi, rozdával své srdce; a byl to kapitál nevyčerpatelný. Ale nemožno říci, že by svět mu odplácel stejnou měrou. Švec v přízemí zmlátil ženu; sotva zapadl potěh do kouta, otevřely se dvéře, a dobrácký pan Peroutka vklouzl do kuchyně.

„Lidičky dobří, co pak vy to…! Neplačte, paní mistrová, prosím vás. Co Bůh řídí, dobře řídí. Rány jsou koření života. Pan mistr myslil to dobře… Nu, je trošku silný na vás. To jsou svaly, pane! To je z piva. Kdepak deset piv denně! To je síla! Neplačte, prosím… Připouštím: je-li muž ochlasta, notorický alkoholik…“

Dobrému srdci páně Peroutkovu nebylo dopřáno dokončiti dílo lásky. Než se nadál, švec ho vynesl za dvéře.

Dcerušce krejčího v prvním patře se narodilo děťátko. Sotva po prvé zavrnělo, pan Peroutka, kde se vzal, tu se vzal, stál před rozvaděnými rodiči.

„Děťátko přišlo, požehnání přineslo. A co vy, lidičky, jste takoví zasmušilí? Že dcerka ještě není vdána? Nu, když Pán Bůh dopustí, i motyka spustí. Však se někdo najde, kdo se děvčátka ujme. Jen buďte klidní, lidičky, ale toho jejího ženicha vyhoďte. Pěkné zprávy jsem slyšel: na Malé straně prý drží s jednou trafikantkou a peníze od ní bere. A to ještě nic — ale večer, večer, to si dá takhle klobouček na stranu, peníze do portmoné a hajdy! Celé noci s šansonetkami defilíruje… Jó, lidičky, dneska aby člověk dával na ženichy pozor jako na falešnou minci. A ne tak, jako vy — celé týdny nechat holku toulat. Bůh váš potěš — jste mi to rodiče! Co teď z dcerky máte? Běhnu! A fakana…“

„Dědku rejpavá!“ rozkřikla se krejčová. „Už ať jste venku!“

„Ale, lidičky, vždyť já s dobrým oumyslem…“

„Marš!“

A dobrý pan Peroutka vylítl za dvéře.

„Jací jsou tu urputní lidé v Praze!“ říkal si, tíhna domů po pavlači. „Srdce bys s nimi rozdělil, a oni na tebe: dědku rejpavá! Trošku té lásky chtěl jsem jim přinést, a oni: ne, neprosíme se! Hrdopejškové… Ani ten dobrý skutek už člověk nemůže udělat, ani té radosti mu nepopřejí…“

A doma chodil rozčileně pokojíkem a přemýšlel, jak by mohl vykonati dobrý skutek a nerozčilil lidí.

„Tak, tak… Jinak to musím narafičit. Pěkně potichoučku, anonymně… Aby nikdo nic netušil… A až bude dokonáno, budou se divit, budou se ptát: která pak dobrá duše…? A já předstoupím a řeknu: Prosím, to já, pensista Peroutka. Neděkujte, prosím. To já jen tak, pro potěchu srdce svého…“

Ale bylo těžko anonymně vykonati dobrý skutek. Lidé byli špatní a nedůvěřiví. Celá Praha se zdála panu Peroutkovi semeništěm hříchu a zla. Všude se dály neplechy a zlořádům v novinách nebylo konce. A tu dnes opět s tím čertovským — jak tomu říkají? — s tím intervalem… Pořídí něco za drahé peníze a náhle šups! — už je to v pekle. A duše živá ani mrtvá se pak už nestará, aby se ztracené nalezlo. „Je nám líto, ale nemáme kdy…“

V tom se pan Peroutka zastavil. Nemají kdy — a on nemá celý boží den co dělat. Což kdyby…? Šťastný úsměv zahrál mu očima: to by se dalo provésti anonymně!

Přemýšlel ještě chvilku mna si ruce; pročti ještě jednou zprávu v novinách a byl rozhodnut. Ano, tohle provede.

Když toho večera zalezl do postele, celým tělem jej prochvívalo hřejivé vědomí, že vykoná takový skutek dobrý, že i do novin přijde jeho jméno: pan Peroutka, pensista…

Druhého dne, sotvaže si ohřál hubenou polévku od předvčírka, přešoustl loktem klobouk a hajdy ven. Sluníčko se smálo, tramvaje rachotily a zvonily a zase odbzučely do dálky, a pan Peroutka cupal svým stařeckým, kodrcavým krokem podél kolejí. Za čtvrt hodiny minul poslední známou ulici své čtvrti, a pak to šlo neznámými třídami a náměstími, kde proudilo lidí jako mravenců, nalevo, napravo, rovně, přes most a zase dál. Koleje hladké a vyleštěné zatáčely se a ubíhaly jako nekoneční hadi; výstavné paláce přestaly, vystřídány bloky jednotvárných činžovních domů; pak přišly nižší domky maloměstského rázu a pan Peroutka potkával vozy z venkova, vystlané slamou, které mu připomněly bývalé jeho působiště a celý minulý život; pak přišla čtvrt továren, s rozlehlými, šedivými, ošklivými stavbami, s mladými a smutnými stromky podél chodníků. Panu Peroutkovi začalo být úzko: to je pořád ještě Praha? Ale ošemetné kolejnice se rozběhly ještě dál. Už i budovy přestávaly, čtverce vychudlých polí pronikaly mezi nimi na kraj chodníku, pak i dlažba přestala, ale čas od času se přehnala tramvaj mimo a Peroutka, unaven a zchvácen, vláčel se dále v prachu silnice. Konečně zahlédl před sebou, jak se kolejnice rozběhly ve výhybku, na níž, jako bárka vytažená na písčinu, nehybně stál krátký a nízký vlečňák.

Byl „na vypichu“. Dva zřízenci čekali, až přijede vůz z města a „vypíchne“ je. Pan Peroutka přešel dvakrát nejistě kolem, urovnal si v hlavě pěkně, jak se jich pozeptá. A pak, dodav si odvahy, přistoupil k nim:

„Prosím vás, pánové, jak pak je to s tím intervalem?“

Podívali se na něho nechápavě, až konečně konduktér mrzutě řekl:

„Ach tak — interval. Kdepak dnes! Čert ho vzal. Každý vůz přijede a odjede, jak bůh dá.“

„Tak tedy přece je to pravda,“ pomyslil si pan Peroutka.

„Interval je pryč. Je to asi nějaký aparát, kterým se řídí odjezd. Snad telefon. Zeptám se.“

Ale mrzutý průvodčí v tom okamžiku zaklel: „Vida, teď jedou tři vozy za sebou. To je mi pořádek. Františku, povol brzdu!“ A vida pana Peroutku, optal se ho: „Račte jeti s námi?“

„Ne, děkuji,“ odpověděl spěšně pan Peroutka. Kdepak by mohl dáti jedenáct krejcarů za svezení! Ale v tom se už přihnaly vozy, průvodčí vyskočili, řidiči se vyklonili přes mřížky plošiny, a prudká hádka se strhla. Pan Peroutka polekán ucouvl na chodník a pomalu se obrátil ke zpáteční cestě.

„Je to tak,“ říkal si cestou, „ztratili interval a teď vládne nepořádek. A jak se hádali! Zlí lidé! Ale to všechno ten interval…

Až ho najdu, pořádek se vrátí a lidé zas budou dobří sobě i jiným. Kde pak jej asi ztratili? Aby jej už tak někdo našel… Lidé jsou všelijací: za sklenku kořalky prodají v Židech i drahocenný interval. Bude nutno na přechovávače vyzrát…“

Cesta zpět byla ještě nekonečnější. Úplně vysílen přišel pan Peroutka domů. Obchodníci kradeným zbožím strašili mu v hlavě, ale pan Peroutka se nevzdával naděje. A když večer přitáhl duchnu pod bradu, měl už svůj plán.

Ráno spočítal svoji hotovost a šel do insertní kanceláře. Vyptal se pěkně, co a jak, a pak napsal na kus papíru text inserátu:

Interval,

pěkný, zánovní,hledám. — Odp. pod znač. „J. P.“ do adm. t. l.

„Do Malého Oznamovatele, prosím!“ řekl slečně v kanceláři.

Přečtla si lístek a podívala se na pana Peroutku.

„To snad patří mezi ‚Dopisy‘, ne?“ zeptala se ho.

„Třebas, slečinko. Aspoň si toho víc všimnou.“

Nedočkavě čekal pak na „své“ noviny. Inserát tam byl, pěkně otištěn, hned na prvém místě. Pan Peroutka se ještě téhož dne rozběhl do administrace. Nebylo tam nic. Ani nazítří. Až třetí den přišel lístek. Pomačkaný, politý pivem, tužkou počmáraný. Pan Peroutka horečně se jal čísti.

„Velectěný pane!

Sděluji Vám zdvořile, že jsem měl pěkný, zánovní interval na čtyři ruce, nově přelakovaný, s elektrickým pohonem a splachováním. Laděn byl v oktávách, dominantní oktáva byla zelená, dvojmo kovaná, s automatickou interpunkcí. Koupil jej však před rokem lord Berybery v Mariánských Lázních k osobnímu použití. Pokud vím, jest stejný exemplář umístěn v sanatoriu MUDra Zatočila na Santošce. Račte se tam obrátiti o informace.

S úctou

Filip Dobrotivý.“

Pan Peroutka čti znovu a znovu. Zde měl konečně podrobný popis intervalu; je to přece jen přístroj… A pak, tento interval byl už před rokem prodán do Anglie, nemůže to tedy být interval, který se ztratil Elektrickým Podnikům!

Možnost, že ztracený aparát jest někde pohozen, zastrčen, zapomenut, povzbudila opět pana Peroutku. Nedovedl si sice jeho podobu představit!, ale přece jen aspoň měl v ruce jakýsi doklad. Srdce mu poskočilo radosti, a jal se znovu přemýšleti, kde by as mohl interval být. Což kdyby náhodou se dostal do kanceláře pro ztráty a nálezy? Bylo by sice divné, že by pak o ztrátě psali v novinách — ale, můj bože, není-li dnes všechno možno? Jsou i výpomocní zřízenci a úředníci, kdež pak ti se vyznají v aparátech. Najdou věc, vidí: dominantní oktáva zelená… i automatickou interpunkci vidí… ale čerta vědí, že je to interval, a k čemu to všechno. To, pane, Peroutka jinší je chlapík. Hned by se koukl, jak je to laděno — a už by byl doma!

„Bude nutno podívati se do kanceláře. Byl by to dobrý skutek…“

A nazítří pan Peroutka zaťukal na okénko v kanceláři pro ztráty a nálezy.

„Prosím vás, nenašel se tyto dny někde ve voze zapomenutý interval?“

„Cože…?“

„Nu, elektrický interval, se splachováním, s automatickou interpunkcí na čtyři ruce…“

„Moment račte posečkati,“ zvolal úředník a odběhl dozadu.

Jiní páni přistoupili němu a horlivě s ním rozmlouvali. Zraky jich stále se otáčely po panu Peroutkovi, až mu začalo být horko.

„Můj ty Bože!“ projelo mu náhle hlavou, „což je-li již zahájeno pátrání po neznámém pachateli? Tito úředníci jistě o tom vědí. Snad už nyní venku shání sluha strážníka. Budu zatčen, vlečen na strážnici, vyslýchán a konfrontován. Strážníci přijdou do domu a budou se ptáti ševce, budou se ptáti krejčové. Na základě jich výpovědí uvalí na mne vyšetřovací vazbu. Můj ty Bože!“

V tom přišlo několik lidí a tlačilo se okénku. Pan Peroutka ustoupil opatrně ke zdi, šel, jakoby nic, ke dveřím, otevřel je a již seskakoval po schodišti, až se mu stařičká brada klepala. Vyběhl z domu a utíkal za roh, proběhl průchodem, pak druhým, pak se konečně zastavil, s rozbuchaným srdcem a třesoucími se koleny.

„Unikl jsem,“ řekl si, když se vzpamatoval, „hoho, na Peroutku nelze jen tak… A aby věděli, teď zrovna nepovolím, dokud se interval nenajde. Ale opatrně musí člověk postupovat a úřadům lépe se vyhnout. Povedeme pátrání soukromou cestou…“

Od té doby pan Peroutka pátral po prožluklém intervalu novým způsobem. Obchodníci starým železem brzy znali „bláznivého dědka“, který navštěvoval jejich krámy, sháněje nejnemožnější hlouposti a nikdy ničeho nekupuje. Ve vetešnických obchodech vybíral staré boty nebo rámeček na obraz nebo porculánový koflík; prohrabával se haraburdím, hledaje prý plynový vařič zvláštní fasony; nakukoval u installatérů a v obchodech s technickými potřebami. Ale nikdy si ničeho nevybral a odcupal vždy s prázdnou, ještě ve dveřích se rozhlížeje po stojanech a stropě. Nebo sedal v parku a dával se do hovoru s přisednuvšími osobami. Opatrně se zmiňoval o ztrátách a nálezích, o hospodářství u obce, o zvláštních strojích, podobných telefonu, ale dvojmo kovaných. Byli to většinou pensisti jako on, staří dědkové, vyhřívající svůj rheumatismus celé půldne na vysluněných lavičkách. Bohužel, nebylo s nimi valné řeči. Jeden mluvil stále o svém houseru, druhý věčně tonul ve vzpomínkách na levné živobytí za mladých let, třetí politisoval a čtvrtý toužil po malém domku u říčky a lesíka. Pan Peroutka odcházel od nich nespokojen; když se loučili, podívali se tito známí z parku jeden na druhého a šourali se domů, myslíce si navzájem: „Bože, jaký to divný patron!“

„Nikoli,“ řekl si konečně pan Peroutka, „nebudu ztráceti čas u starců. Každý má fixní ideu a pro ostatní je hluch a slep. Podivno, jací to jsou sobci. Žádný nemá trošky citu; čtou v novinách, jaká věc se ztratila, a ani se nezamyslí… Ne, je nutno mluviti s mladšími lidmi, inteligentními. Ti mají spíše zájem o veřejné otázky.“

Netrvalo to dlouho; jednoho dne usedl panu Peroutkovi na lavici mladý muž. Měl takový milý, měkký pohled, že si pan Peroutka řekl: „Ten a nikdo jiný.“

„Dovolte, vašnosti,“ začal tedy po chvilce, „čtl jste o ztrátě Elektrických Podniků?“

„Cože?“ odvětil mladý muž. „Podniky prodělávají?“

„Ne, ne. Ale ztráta se tam stala. Interval se přece ztratil.“

„Co se ztratilo?“

„Interval. Elektrický interval… Stálo to v novinách…“

Mladý muž pohlížel pátravě na pana Peroutku, jenž tu seděl, vyhublé ruce složeny na knoflíku holi a teskné oči upřeny na panorama Prahy.

„Hm… ani jsem nečtl… Vida, je to hospodářství…“

„Tak, tak, vašnosti… Ale kam to povede? Sám bych chtěl pomoci při hledání. Tolika vozů po Praze jezdí a to všechno bez intervalu, prosím… Rád bych vypomohl… jen tak, víme, pro potěchu srdce svého, ale těžko hledati, těžko býti lidem na pomoc. Lid je dnes špatný, vašnosti. Navštívil jsem šestinedělku a vynadali mi, politoval jsem ztlučené ženy, a vyhodili mne; poptal jsem se po intervalu a div mne nezavřeli do žaláře… Smutno je člověku…“

„A co vy tak…“

„Nu vašnosti, z dobroty srdce. Musíme si přece pomáhat navzájem. Už i inserátek jsem dal, jedna odpověď přišla…“

„Přišla odpověď?“

„Nu ano, zde ji mám. Je libo si přečísti?“

Mladý muž přečtl pomačkaný, užmolený lístek. Mrskl okem po panu Peroutkovi, zadíval se na Prahu a řekl velmi klidně:

„A co, u odvodní komise jste se už ptal?“

„U odvodní…? ne! A tam že by…?“

„Nu arciť, tam jsou přece soupisy. Jděte a zeptejte se, zda tam nebyl interval. A kdyby nic, zajděte si na Santošku, jak tu psáno. Snad tam budou míti zprávu…“

Pan Peroutka srdečně poděkoval mladému muži a spokojeně cupkal domů.

„Vida, inteligent! Jen s ním promluvíš, už víš, na čem jsi. To je, pane, jiná, než ti dědkové! Co pak je mi, čertu, po jejich houseru? Obecné blaho, pane, to je jiná!“

A mnul si ruce, pln radosti a naděje.

Nazítří se vypravil k odvodní komisi. Trochu ho tréma přeběhla, když spatřil důstojníky. Stoupl si na chodbě do koutka a čekal.

Konečně si vyhlédl vojáka, který vyvolával jména, přitočil se k němu a zeptal se prosebně:

„Prosím vás, nebyl tu ještě nějaký interval?“

„Kdože…“

„Interval, prosím. Je tu soupis…“

Voják užasle podíval se na třesoucího se stařečka, pak se usmál.

„Jaký interval, pravíte?“

„Čtyřminutový, prosím!“

„Ne tatíku. Tak krátké intervaly ještě při odvodech nebyly. Ale zeptejte se u některého doktora, někde v sanatoriu…“

„Ano, na Santošce, vím, děkuji. Mám už adresu.“

„Už máte adresu? No, to je dobře, tatíku. Ale pospěšte si, ať se vám neztratí!“

„Cože,“ pomyslil si pan Peroutka, vycházeje z budovy, „že by se i ten ztratil? Zpropadeně, tady nutno zakročit…“

A už se pustil chutě na dalekou cestu na Santošku. Našel ulici, našel i sanatorium ve staré zahradě. MUDr. Zatočil sám ho přivítal.

„Co pak nám nesete, tatíku?“

„Výstrahu, pane doktore!“

„Výstrahu?“

„Tak. Ráčíte věděti, že se Podnikům ztratil interval? Úplně nový, prosím, čtyřminutový. Sám jej hledám, už drahně času, a najiti nelze. Patrně jej ukradli, zloději bezbožní. A teď mají spadeno na interval páně doktorův.“

„Na můj interval?“

„Ano, prosím. Ví se už, že jej máte s automatickou interpunkcí. Jsou velmi hledány. Lord Berybery…“

„Pojďte dál, tatíku…“ přerušil ho vlídně lékař, a pan Peroutka, pensista, vstoupil do sanatoria…

Před čtrnácti dny ho poslal pan doktor na venkov. Chodí po lesích, nadzvedává kapradí, šťouchá holí do mechu, — ale čtyřminutový interval Elektrických Podniků je nadobro v pekle.

(1915)