Případ čísla 128 a jiné historky/Zajíc

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Zajíc
Autor: Eduard Bass
Krátký popis: povídka
Zdroj: BASS, Eduard: Případ čísla 128 a jiné historky. Brno: Polygrafia, 1921. S. 38–40
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Index stran

Zajíc.

Pište si proti drahotě zajíců, co chcete, já mám své zkušenosti.

Můj otec si najal revír na Slánsku. Překrásný revír: romantické údolí tiché říčky, lány řepy, rozběhlá brambořiště, mezi tím zase ostrůvky hájů a po krajích revíru skutečný, hluboký, krásný les. Básník mohl by celé dny prochoditi tímto božským koutkem země a stále by nacházel nové motivy a nové popudy. Bohužel, otec nebyl básník, otec byl nimrod. A tak se dočkal ve svém pitoreskním revíru trpkého zklamání: ani jedna koroptev nevolala své starostlivé „čty-ři“ do ticha letních večerů, ani jedna slípka nerozčeřila hladiny dvou našich jezírek, divoké kachny se zdaleka vyhýbaly naší krajině a jen zřídka zahlédli jsme v dálce na nebi ostrý trojúhelník táhnoucího jejich hejna. Ocúny rozkvetly na zelených paloucích, mlžné závoje ploužily se po kraji lesa — ale marně jsme čekali, kdy vyrazí z něho ušlechtilý srnec, aby se napásl na selských polích. Nebýti tisíce špačků, kteří zapadali z celého kraje na noc do topolů a vrb u hořeního jezírka, byl by náš revír úplně pustý a prázdný. Ale jedno jsme tam měli přece: zajíce. Nezapomenu nikdy na hluboké pohnutí, jež se nás zmocnilo, když jsme ho po prvé spatřili. Tehdy byli jsme již úplně přesvědčeni, že není živého tvora v celé prostoře lesy ohraničené. Šli jsme jen tak nazdařbůh, ručnice na rameni, psy kdesi za sebou. A právě ve chvíli, kdy jsme si navzájem dělali laskominy vyprávějíce si, jak chutná zajíc na smetaně — v té chvíli právě vynořil se před námi z brambor. Zarazili jsme se, němí, užaslí. Jakže — toto zvířátko před námi, klidně zdvižené na zadních bězích, s ušima vztyčenýma, prohlížející si nás pozorně a moudře —, to že je nedostižný ideál čtrnáctidenního našeho trmácení? Báli jsme se pohnouti, abychom ho nepoplašili. A oba naši psi, Brok i Alina, stáli rovněž nehybně, mírně se třesouce. Trvalo to snad minutu, snad dvě; poté se zajíc zvolna spustil na všechny čtyři, otočil se pomalu a hopsal klidně vzhůru po stráni, kde za mezí nám zmizel jako přelud.

Podíval jsem se na otce, otec se podíval na mne; oba jsme se podívali na psy a psi se zas koukli na nás; pak jsme se všichni čtyři zahleděli na mez, kde se ušák ztratil. Konečně otec ze sebe vyrazil:

„Tedy tu přece máme zajíce?“

Tak jsme se seznámili s jediným mackem svého revíru. A od té chvíle nastalo nám pravé peklo. Zuřivost nimroda probudila se v ušlechtilé hrudi mého otce a nakazila i mne i Broka i Alinu. Ať pršelo nebo pražilo, táhli jsme revírem, pronásledujíce svého zajíce. Nabíjeli jsme doma horečně patrony a tisíce ran rachotilo pak tichou krajinou. Macek se díval na nás se vzdálených strání, chroupaje klidně zelný chřást. Vraceli jsme se umláceni a utrmáceni. Náš zajíc vyspával v brázdě brambořiště.

Změnili jsme taktiku: číhali jsme naň v zákopech, ukryti nalámanými haluzemi. Ušák nepřišel.

Uspořádali jsme velký hon. Třicet střelců, padesát honců, dvacet psů. Psi štěkali, honci křičeli a klapali řehtačkami, střelci vzali celý revír pod bubnovou palbu. „Náš“ zajíc hopsal dlouho uprostřed střeleckého kruhu; když už mu to bylo dlouhé, šups vyrazil zrovna mezi otcem a mnou. Táhli jsme zase s bžundou domů.

„Náš“ zajíc stával se legendárním zvířetem. V kavárně, re stauraci, vinárně — všude se nás ptali, co dělá „náš“ zajíc. Tisíce anekdot kolovalo Prahou.

Změnili jsme opět taktiku a rozdělili jsme si práci: já jsem na něho střílel dopoledne, otec odpoledne. Pytláci v noci. Zastřelili jsme jednoho psa, dvě kočky, postřelili březí krávu a tři chalupníky. Ale „náš“ zajíc byl živ a zdráv.

V té době měla Alina štěňata. Zdětinštěla, hrála si s nimi celé dny a jen nerada zúčastnila se tažení na „našeho“ zajíce. Vzal jsem ji násilím s sebou. Skončilo to špatně: hned ráno mi utekla a našel jsem ji až k polednímu, v kotlince pod lesem, kde si hrála s „naším“ zajícem.

Byli zrovna na dostřel; strhl jsem pušku, zalícil a dobře mířenou ranou střelil jsem — nešťastnou Alinu. „Náš“ zajíc smutně očmuchával novou svoji kamarádku.

Byla to poslední obět; nevzal jsem pak již pušky do ruky.

Až když nájemné z revíru docházelo, vypravil se tam otec. A toho dne se vrátil skutečně s „naším“ zajícem. Stokráte musil líčiti okolnosti, za jakých se mu podařilo jej složiti. Celá rodina si oddychla, když nesli „našeho“ zajíce na smetaně na stůl: čest byla zachráněna.

Teprve po letech se mi dostalo do ruky otcovo privátní vyúčtování jeho revírní choutky. Stálo tam:

Nájemné K 130,―
Dvoje myslivecké šaty 190,―
Pušky a výzbroj 785,14
Vystřílené náboje 346,96
Psi 160,―
Střelený pes a kráva 148,―
Bolestné 76,―
Dráha 981,57
1 zajíc od zvěřináře Jedličky, čerstvě střelený 9,―
Dohromady K 2826,67

A teď si pište proti drahotě zajíců co chcete, já mám své zkušenosti.

(1915)