Případ čísla 128 a jiné historky/Syndikát

Případ čísla 128 a jiné historky Eduard Bass
Sanace	Syndikát	Sealskin

Údaje o textu
Titulek:	Syndikát
Autor:	Eduard Bass
Krátký popis:	povídka
Zdroj:	BASS, Eduard: Případ čísla 128 a jiné historky. Brno: Polygrafia, 1921. S. 60–63 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

Syndikát.

Ivan Buňka, člen výboru Syndikátu českých spisovatelů, natáhl se v křesle a zíral na proužek dýmu, vystupující z egyptské cigarety. Dým se kadeřil a kroužil, ale jeho šedým závojem viděl Buňka celou tu dlouhou cestu, kterou již české spisovatelstvo vykonalo, dík neúnavné činnosti svého Syndikátu vůbec, jeho výboru zvlášť a Ivana Buňky přede všemi.

Právě tu byl jeden z největších nakladatelů s uctivou prosbou, zda by směl vydati snůšku lyriky našeho neocenitelného Ivana Buňky. Ivan Buňka s ním ani nemluvil. Takové záležitosti vyřídí jeho sekretář v předsíni. Ivan Buňka se musel usmát: jakoby je viděl…

„Dovolte, vážený pane sekretáři, abych se vám uctivě před stavil. Jsem velkonakladatel Filip Bohumír Kocábek. Má firma je vám zajisté známa. Nejpřednější a nejslovutnější mistři péra poctili mne svou důvěrou a tisknou u mne svá díla. Ale považoval bych za zvláštní čest, kdybych mohl… kdybych směl… ehm… promiňte mé pochopitelné rozpaky…“

„Hm. Chcete asi vydati některé dílo Ivana Buňky?“

„Ano, ano. Jsem všecek zmaten, protože bylo by to pro mne takovým vyznamenáním, že… Přirozeně, vážený pane sekretáři, že nereflektuji na žádný výdělek! Je sice pravda, že většina nakladatelů sdružuje se v Syndikát pro úpravu a zlepšení svých výdělků, avšak… mezi námi řečeno… mně více záleží na cti býti nakladatelem slovutného našeho mistra a jsem tedy hotov jakékoliv oběti…“

„Sledoval jsem poněkud vaši činnost — arci jen pokud mi to volný čas dovolí…“

„Chápu, úplně chápu. Jste příliš přetížen prací, než abyste mohl sledovati i skromnou činnost pouhého velkonakladatele.“

„Ó, prosím, činíme, co můžeme. Ale za dnešních okolností nemohu ve vás buditi velké naděje… Uznáte sám: naprostý nedostatek psacího papíru…“

„Kdybyste dovolil… mám ještě několik set čtvrtek pravého ručního… s vodotiskem… formát patnáctkráte dvacet dva…“

„Mistr básní jen na formát jedenadvacet — třicet čtyři. Ale i jinak… všeobecné zdražení životních potřeb… vysoké platy domácího personálu…“

„Zajisté. Kdybyste však dovolil, nepočítám vůbec na zisk. Naopak, zaplatím všecka vydání, papír, tisk, umělce grafika, reklamu a nechci za to ani haléře! Celou tržbu může si slovutný mistr ponechati, jen když svolí tomu, aby smělo se na knize objeviti moje jméno jakožto nakladatele.“

„Hm… vaše nabídka nepostrádá sice zajímavosti, ale mimochodem připomínám, že stejných proseb máme tu na stohy…“

„Kdyby mi však bylo možno osobně promluviti s mistrem… mám tu doporučující dopis subrety slečny Mrňáskové…“

„Mistra nelze nyní rušiti. Odpočívá po obědě. Máte-li nějaké zvláštní doporučení, přiložte je k písemné žádosti, kterou mi můžete odevzdali v úředních hodinách.“

„Děkuji, vážený pane sekretáři. Jste velmi laskav. A kdy směl bych doufali v laskovou odpověď?“

„To je těžko říci. Máme příliš mnoho jiných starostí. Přijďte se pozeptat… tak za čtvrt roku… nebo raději za půl…“

Ivan Buňka se usmívá nad cigaretovým dýmem. To se poměry obrátily! Hle na příklad dnešní inserát v novinách:

„52 letý český velkonakladatel, otec čtyř nezaopatřených dítek, ocitnuvší se v největší bídě, prosí P. T. pány spisovatele o jakékoli zaměstnání. Přepisování rukopisů, provádění korektur, psaní dle diktátu vítáno. Laskavé nabídky pod šifrou „Pilný a skromný“ do administrace tohoto listu.“

Přece jen na ně došlo! A to jen ohromnou prací neúnavného Syndikátu. Vyskytly se sice hlasy spisovatelů příliš ostýchavých, kteří přáli si tak zvaného rozumného vyjití s nakladateli. Kteří chtěli upraviti vzájemný poměr v dohodě a zaručiti oběma stranám zisk přiměřený jejich zásluhám. Ale zpychlí nakladatelé chtěli boj a Syndikát jej přijal. Česká veřejnost si rázem uvědomila, na čí stranu se má postavit. Autorská svépomoc obrátila kartu a dnes je to Ivan Buňka, který má vilu u Prahy, auto a yachtu, kdežto jeho nakladatelé se nejvýše dostanou jeho protekcí jako škrabáci magistrátu. Representační dům českých spisovatelů bude zanedlouho dostavěn a nutno již připravovati slavnostní rout. Bude nutno sezvali autory z letních sídel, mořských lázní a přepychových výprav do Indie. Syndikát musí pracovati plnou parou a jeho výboři nevyjdou ze starosti. Jak je vlastně blaze těm pariům velkonakladatelům, kteří ulehčují si svou ubožáckou existenci sklenicí piva v začazené malostranské hospůdce a nemají ponětí o starostech velkého světa!

Dým cigarety krouží se a kadeří. Někdo klepá. Osobní sekretář Buňkův uctivě vchází do dveří.

„Copak mi nesete?“

„Je tu návštěva, mistře. Zchudlý velkonakladatel. Prosí o nějakou podporu.“

„Zase žebrota! Copak kradu?“

„Taky jsem mu to řekl, mistře. Nedá se však odbýti.“

„Za dnešních poměrů nemohu pro něho nic udělat. Však víte: papír, inkoust, péra, všechno je ohromně zdraženo. A ty násadky! To arci ti lidé nepočítají! tomu můj soukromý personál, zvýšené gáže, drahota potravin…“

„Všechno jsem mu řekl, ale nehnul se mi z předsíně. Že prý by prosil aspoň Syndikát o nějakou podporu a že mistr jako syndikátní výbor…“

„To je něco jiného. Dejte mu pětku a ať už táhne…“

Sekretář se uklonil a vyklouzl. Z předsíně ozývalo se překotné děkování a hlasité blahořečení chudáka velkonakladatele.

Ivan Buňka se roztáhl v lenošce. Zaplavil ho blažený pocit vykonaného mecenášství a v tom…

V každé řádné povídce by se nyní napsalo: „a v tom se probudil.“

Ale tato povídka chce býti věrným obrazem skutečnosti.

Není pravda, že se Ivan Buňka probudil.

Žádný člen výboru se v tom okamžiku neprobudil.

Naopak: celý Syndikát českých spisovatelů spal i nadále.

(1918)