Případ čísla 128 a jiné historky/Povídka, k níž nedošlo

Případ čísla 128 a jiné historky Eduard Bass
Šílené oči	Povídka, k níž nedošlo	Čtyřicet jedna a tři desetiny

Údaje o textu
Titulek:	Povídka, k níž nedošlo
Autor:	Bratří Bassové
Krátký popis:	povídka
Zdroj:	BASS, Eduard: Případ čísla 128 a jiné historky. Brno: Polygrafia, 1921. S. 76–80 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

BRATŘÍ BASSOVÉ:

Povídka, k níž nedošlo

Nikdy se mi nepodaří vypověděti, jak lituji, že nemám bratra. Nevím, jaké trpké zkušenosti měla se mnou stará paní Bassová, že se po mém narození zapřísáhla oním slavným citátem never more. Se svého hlediska měla asi ta hodná paní pravdu, ale s mého dnešního hlediska musím toho jen litovati. S trpkou závistí pozoruji, jak soužití dvou bratrů ulehčuje existenci každému z nich; a dvojnásob je mi hořko, shledávám-li, že i na Parnasu se etabluje rychleji firma o dvou společnících než jedinec sebe silnější. Od bratří Goncourtů až po bratry Vaňky potvrzuje se stále výhoda takového vzájemného doplňování: co neví jeden, ví druhý, co nedovede druhý, svede okamžitě první a když z nich neví už žádný nic, dohromady přece jen něco vyvedou.

Z tohoto úvodu vidíte, že chovám svému neexistujícímu bratru pocity úcty velmi něžné, ba že můj poměr k němu je, skoro bych řek, sentimentální. Ale jsem přesvědčen, porovnáte-li to, co jsem v úvodu napsal, s prvními velkými literkami nadpisu, že si řeknete: tuto jde o nějaký úskok.

A přece lpím úzkostlivě na pravdě. Ale stojím-li i padám-li se svým úvodem, musím nicméně přiznati, že autorem této historie nejsem nikterak já sám; a mám-li každý svůj výrok přetáhnouti po prubířském kameni svého svědomí, pak musím opravili jen stylisaci odstavce druhého: k svému neexistujícímu bratru jsem choval úctu velmi něžnou a můj poměr k němu byl velmi sentimentální. Proč a jak se to změnilo, poznáte sami.

Trápil jsem se neexistencí svého bratra drahnou dobu, zvláště když jsem se ujistil, že je to neexistence stálá, pevná, doživotní. Často jsem přemýšlel o tom, že svou existenci ztratí člověk většinou vlastní vinou, kdežto neexistenci může ztratiti jen úsilovným přičiněním svých rodičů. A myslel jsem na to zvláště onoho večera, kdy jsem seděl opuštěn pod Nahnutým zrcadlem v tomášském pivovaře, až poslední pivo ukazovalo hezky k půlnoci.

Tomášská ulice stála v měsíčním světle, jako by čekala na zázrak. Zdi valdštejnské zahrady byly vážné a slavnostní a koruny stromů seděly na nich jako zamlklí diváci. Před hostincem u Zlatého šífu vonělo dříví z okolních ohrad. Pak se zase táhla nekonečná zeď zahrady Anglických Panen, zeď tak vysoká, že se i nebe s měsícem a hvězdami o ni lehce podepřelo. Proti zdi temnal se parčík a pak domky, jichž zadní stěny se noří do Čertovky. V jednom z nich jsem se narodil. Hledal jsem jej bezděky očima již od Zlatého šífu a právě když jsem si řekl: „tento to je,“ otevřely se v něm dveře, žluté světlo z chodby osvítilo na vteřinu postavu a zhaslo. Postava prošla parčíkem a objevila se v měsíční záři. Byl to štíhlý, útlý jinoch, jenž kráčel zvolna proti mně. Právě uprostřed oné nekonečné a nebetyčné zdi jsme se setkali jako dva broučci. A oba jsme se bez děky zastavili.

Snad to byl důsledek mého celovečerního přemýšlení, snad to byl kouzelný vliv mého rodiště; jisto je, že byl jsem pod onou nezměrnou zdí zachvácen pocitem vroucí rodinné lásky k neznámému jinochu. Ale i on se mile na mne podíval a řekl srdečně:

„Vítám tě v našem rodišti, Eduarde!“

Zachvěl jsem se radostí: v tu chvíli jsem cítil i věděl, že jsem se setkal se svým neexistujícím bratrem. Stiskl jsem mu vroucně ruku.

„I já tě vítám, bratře, jehož jména dosud neznám!“

„Jmenuji se Josef, Eduarde. To abychom se doplňovali. Máme svátky hned po sobě. Tvůj patron je pyšný anglický král, můj prostý tesař.“

„Jak jsem rád, Josefe, že se s tebou setkávám! Pojď, projdeme se těmito krásnými ulicemi!“

„Nikoli, Eduarde. Usedněme raději tamo na břehu Vltavy. Valí se velebně jako chorál. Její hladina září jako kovové zrcadlo. Vrby se naklánějí nad ní jako nad vodami Babylonskými a cikáda v jejich korunách pěje své hymny noci. Pojďme tam a chvalme krásu boží.“

Poslechl jsem sladké melodie jeho hlasu. Ale vyznati musím pokorně: v té chvíli přes všechny pocity lásky a přes všechnu zázračnost této příhody ozval se ve mně hlas profese, který pravil: Hle, o čem jsi snil, vyplňuje se ti. Shledáváš se s bratrem, jenž tě doplní. Jsi spisovatel střízlivý, on něžný poeta. Spojíte se a napíšete díla jedinečná.

Tu se usmál a ačkoliv jsem nahlas neřekl ani slova, pravil:

„Ano. Myslím, že se doplníme dokonale. Dáš základ fabulace a já ji rozpředu. Utkáš epickou kanavu a já ji vyšiji lyrikou svých pasáží.“

„Bude to krásné, Josefe,“ odpověděl jsem usedaje s ním do trávy. „My spolu vytvoříme nového člověka.“

„Nové dílo, Eduarde. Dílo je člověka důležitější.“

„Přemýšlejme tedy o povídce, Josefe. O své první společné povídce, dokonalé, krásné, hluboké i hravé.“

„Hrdinkou budiž žena.“

„Dobrá, Josefe. Žena vášnivá, smyslná, hebká, dravá, krvežíznivá, úskočná a hříšná i v nevinnosti.“

„Nikoliv, Eduarde. Žena je dárkyní blaha. Je něžná, cudná, sesterská, andělská.“

„To se mi nezdá, Josefe. Poznal jsem ji vždy jako rozsévačku vášní, sladkou ďáblici.“

„Ne, nosí útěchu, hojí rány přikládajíc jen ruce. Je sladkou Matkou boží.“

„Hm. Viděl jsem mnoho žen. Probil jsem mnoho nocí v lokálech, kam postupně přišly všechny. Některé tam padly v rozvíření svých šestnácti let. Jiné přišly zklamány životem, když jim bylo třicet. Některé proklouzly, ale oči se jim rozevřely, když pocítily vůni neřesti. Přicházely tam i čtyřicetileté, aby se naposled spily životem. Byly necudné jak opice.“

„To není to pravé, Eduarde. Pravá žena je obrněna svou vznešeností. Představuje živel nadsmyslný, projde bahnem bez poskvrny a její pohlaví vytváří kolem ní magický čarokruh, vábící i bránící. Její touhy jsou něžné, její snění čisté, její oddání se je na věky. Je světice.“

„Znal jsem jednu světici. Mužové se stříleli, když se na ně neusmála. A ti, které vyslyšela, stříleli se taky. Byla to prostitutka, prolezlá syfilidou. Světice, jež nosila v sobě peklo nákazy, bohužel ne dost uzavřené. Ve čtyřiceti letech byla pouliční běhnou, která se opíjela ve výčepech v průjezdě. Jednou v zimě se ožrala a umrzly jí nohy. Byly jí amputovány, dostala berly. A o berlách se pohupovala v temných uličkách a beznohá sháněla zákazníky dále. Našla jich dost na výstupcích za Týnským kostelem. Chlubila se mi, že nakazila dva tisíce lidí.“

„Fuj, Eduarde! Takové věci přece nemůžeme ani napsat! To je hrůza! Budíš ve mně ošklivost.“

Přiznám se, že se mne tato slova dotkla.

„A o čem tedy budeme psát?“ zeptal jsem se rozmrzele.

„To je tvou věcí, abys vymyslel thema. Ale ušetři mě, prosím, věcí tak nechutných, jako byla tvá profanace světice. Nechápu, jak můžeš něco takového přenésti přes rty. Bude asi ještě dlouho trvat, než se shodneme dokonalému dílu. Jsem příliš jemně založen, příliš delikátní a citlivý. A pak mám vkus.“

„Toť abych se bál otevřít zobák, Josefe, když jsi takový estét!“

„Nemluv hned tak hrubě! Nač ten neurvalý tón? Já mluvím s tebou zdvořile a ve svém nitru i omlouvám nízkou citovou úroveň, kterou jsem u tebe shledal.“ Jeho povznešený tón mě dopálil tak, že jsem vyskočil a přecházel, abych se uklidnil. Ale Josef pokračoval v milostivém kárání:

„Musíš si vzíti ze mne příklad. Všimni si, prosím, jak něžně se každého problému dotýkám, jak jsem vlastně cudný, pokorný a všecek věřící. Jsem zkrátka pravý opak tebe…“

Teď už jsem se nepřemohl. Rozkatil jsem se a vykřikl zběsile:

„Ano, tys delikátní, něžný, zdvořilý, citlivý, vkusný, cudný, pokorný, věřící, prostný, tys dítě boží a vyvolený páně a já jsem tvůj pravý opak, viď? Já jsem tedy sprosťák a hrubián, necita a necuda, nafoukanec a trouba, nezdvořák a neotesanec, pytel vší sprostoty a nádoba kalu?“

„Ale bratře, to si vyprošuji…“

„Nic nepros a hybaj, odkud jsi přišel, než tě přetáhnu holí! Táhni si ke všem sakramentům, neboť ty, vznešený, moudrý a spravedlivý, vlastně tu nemáš vůbec co dělat!“ Podíval se na mne vyčítavě a šel přede mnou až k oné nesmírné zdi u Anglických Panen, pak se skrčil a vstoupil smuten do plakátu S. K. Slavie, kde se rozplynul.

Tak nedošlo povídce, jejímiž autory by byli Bratří Bassové; ale nyní snad chápete, proč jsem výrok o úctě a lásce ke svému neexistujícímu bratru pozměnil z času přítomného na čas minulý.

(1919)