Případ čísla 128 a jiné historky/Čtyřicet jedna a tři desetiny

Případ čísla 128 a jiné historky Eduard Bass
Povídka, k níž nedošlo	Čtyřicet jedna a tři desetiny	Čirok

Údaje o textu
Titulek:	Čtyřicet jedna a tři desetiny
Autor:	Eduard Bass
Krátký popis:	povídka
Zdroj:	BASS, Eduard: Případ čísla 128 a jiné historky. Brno: Polygrafia, 1921. S. 81–84 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

Čtyřicet jedna a tři desetiny.

Ve vedlejším domě ohledal lékař moji teplotu a zašeptal asistentce:

„Čtyřicet jedna a tři desetiny.“

Chytrák! Zašeptal to tak nahlas, že jsem to slyšel skrze všechny domovní i pokojové zdi, jako by to řekl v hlavách mé postele. Vůbec bylo mých pět smyslů tak zbystřeno a tak ve střehu, že jsem zřetelně viděl, kterak asistentka v onom cizím domě pokyvuje hlavou a chce mi pohladiti čelo. Byl to bláhový nápad, šest pokojů nás dělilo, ale — zvláštní věc: tento nesmysl se jí podařil! Ruka se jí protáhla jako v skleněné zahradní kouli. Pocítil jsem její dlaň na čele. Nato oba, lékař i asistentka, vyvolali jakousi umělou mlhu a zmizeli, zanechávajíce mě s jedenačtyřiceti stupni. Pánové, nejste-li proti mně zaujati, uznáte, že jedenačtyřicet stupňů je značná výška. Tu už se může člověku trochu motati hlava. Zvláště když — a to je patrně mé tajemství — zvláště když jde o výšku zeměpisnou. Neboť já jsem si, pánové, odjakživa přál poznati nějaký ten stupeň z meridiánu. Má, prosím, někdo něco proti tomu? Vznešený věšáku, nezamlouvá se vám snad můj meridián? Hej vy, pane, jenž otevíráte okénko u stropu! Popíráte snad jsoucnost mého meridiánu? Jakže, pane, vy že jste žena? Prosím, dámám všecky ohledy! Můžete se spolehnout, pane dámo. Chtěl jsem jen jaksi s tím meridiánem… Ale to dělá celková situace. Dostihli jsme jedenačtyřicátého stupně. Tady je zajisté nutno mít všech pět smyslů pěkně pohromadě. I všechny údy. Ano, pane dámo. A ne, prosím, jako moje pravá noha! Račte se na ni podívat! V nejtěžší chvíli, prosím, proklamuje svoji nezávislost a položí se ostentativně podél peřiny. Já jsem v nebezpečí života, ale moje pravá noha si, prosím, usmyslí obstruovat.

„Vážená slečno,“ povídám, ačkoliv vím dobře, že ta noha je vdaná; proč bych však jí nepolichotil? „Vážená slečno, vraťte se ke krbu otcovskému.“

Je to vlastně hloupost, přirovnat svoje tělo k otcovskému krbu. Je to blamáž a nic mi nepomůže, vykřikuji-li to na celý pokoj. Ani zuření není teď nic platné. Ano, až se zas vzchopím a budu se procházet po ulici, pak mi má pravá noha může přijít! Kopnu ji, bestii, až spadne s chodníku. Beztoho to všechno začala. Teď se hlásí i ruka. Je to všeobecné povstání a násilím se nezmůže nic. Jedině snad ještě rozumnou domluvou… „Drazí údové, rozmyslete si, co tuto počínáte. Vaše secese nebude první případ. Dějiny zaznamenaly již něco podobného ve starém Římě. Tehdy právě, spanilá noho, usmyslili si údové, že opustí žaludek i učinili tak, ubytovavše se na sedmi pahrbcích. A víte, jak to dopadlo, drazí údové? Čtěte historii, milované končetiny, čtěte historii! Žaludek nemohl tráviti, z toho vzniklo křesťanství — a konec byl nádherné říši římské…“

Prosím, pánové — mluvte s nohou, když je hluchá! Ani si mne nevšimne. A což teprve ostatní končetiny! Nikoliv, pánové, řečmi to nespravíme. Opouštějí mě úd po údu a za nedlouho… co uzříte zde na posteli zanedlouho, pánové? Ubohou, opuštěnou, nesmrtelnou lidskou dušičku, k níž můžete vymýšleti prothésy.

Dušička bude ležet v ledovém obkladu a po levé straně bude trčet z ní teploměr. Prosím vás, pečujte, ať si neproleží záda. Decubitus dušičky…

„Nikoliv, pane sestro, nepotřebuji nic. Leda otočit, otočit o jedenačtyřicet stupňů. Bolí mě záda… A pak bych potřeboval ještě čtyři klobouky…

Čím to přijde, prosím, že známe tak málo své tělo? Viděli jste pánové, udivený pohled sestřin? A přece je jasná věc: tolik hlav, kolik smyslů… Jsou věci skutečně podivuhodné. Jakýsi věšák, bídný, sprostý antichambrující věšák dovoluje si popírati existenci meridiánu. Je tu, prosím, nedaleko dům, k němuž vede jedenačtyřicet stupňů a kde se měří teplota ve chvíli, kdy se nohy objevují na pahrbcích. A je tu, prosím, člověk (ano, prosím, ještě pořád člověk a ne nějaká smradlavá, vydechnutá duše!), je tu člověk, který první ve světě objeví, že máme pět hlav, pět hlav vedle sebe, prosím, a to tu existuje jakési okénko u stropu, které se tomu ironicky pošklebuje! Okénko idiotů! Prosím, odpusťte, ale to musím zakřiknout! Tady nutno křičet ze všech sil! Pryč s obkladem! Pusťte mě ven! Hurr…á — ách:… Dech!… Jsem, pane sestro, člověk starostlivý. Celý život jsem po jednom klobouku kupoval a teď najednou vidím, že je potřebí pěti. Pošlete ke kloboučníkovi. Na firmě nesejde. Weiss, Hess, Krise, Čekan… Vyřiďte… vyřiďte… že jsem sláb, že schází dech…

Že není nic než malé modré okénko pod bílým stropem. A za tím okénkem že se děje veliká věc, o které ještě nikdo nic neví: z pískotu dětí, štilipování vrabců, ze vzdálených rachotů povozů, z klepání ševce, z volání a křiků, jež se táhnou vzduchem… z toho všeho… vyrábí se tam venku… jaro.

Ano, prosím, vážený stolečku, ráčil jste zcela trefně pozna menat: pro pět ran do hlavy… znamenitě postřehnuto: do každé hlavy jedna rána. Jste výtečný psycholog, pane stolečku. Jen račte nyní pozorovali upřeně ono okénko, něco se děje… Komická figura, že ano, baňatý primář a poletuje vzduchem. Račte si všimnout, že nemůže trefit k nám do pokoje… Šups! ó… to je škoda, už sem vklouzl okénkem…

Primarius baňatý. Čtyřicet jedna tři. Poletuje… Sedla panna, sedla panna…

Béře ruku a hledá puls. Kdyby věděl, že tato ruka už dávno není moje!

Proč se tak tváří ? A ten průvod kolem… prosím… k dámám všecky ohledy.

A teď se otáčí… zrovna o jedenačtyřicet stupňů… a říká… svoje jméno! Není to primář! Slyšel jsem zřetelně, jak se mi představil:

„Krise!“

Vztyčuji se přes odpor průvodu.

„Kloboučník Krise?“ křičím, „prosil bych o čtyři klobouky… číslo… číslo… čtyřicet… čtyřicetjeden… tři…“

Pět hlav je těžko udržet vzhůru. Skládám je na polštář. A zavírám oči. Se zvláštní pečlivostí u všech pěti hlav najednou…

(1919)