Případ čísla 128 a jiné historky/Šílené oči

Případ čísla 128 a jiné historky Eduard Bass
Dobré srdce Jovana Stipančiče	Šílené oči	Povídka, k níž nedošlo

Údaje o textu
Titulek:	Šílené oči
Autor:	Eduard Bass
Krátký popis:	povídka
Zdroj:	BASS, Eduard: Případ čísla 128 a jiné historky. Brno: Polygrafia, 1921. S. 72–75 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

Šílené oči.

„Volno!“

Muž, jenž vstoupil, vypadal by velmi blahobytné a spokojeně, kdyby měl jiné oči. Ale jeho pohled zpod svraštělého obočí byl vyděšený starostlivou úzkostí.

„Mám čest s panem J. O. Kalivodou, detektivem?“

„Prosím,“ uklonil se James O. Kalivoda, „co vás přivádí?“

„Kaťata,“ pravil muž.

James O. Kalivoda podal návštěvníku židli.

„Je to neuvěřitelná historie s těmi kaťaty, pane Kalivodo, ale jsme tím nesmírně rozčileni. Totiž moje žena a já. Představte si počestné manžele, vzorně vychovávající svou dospívající dcerušku. Ze Sacrécoeur jsme ji loni vzali domů, abychom jí více užili a teď — kaťata!“

„Prosím vás, co máte s kaťaty? Jaká kaťata?“

„Jaká, jaká… kaťata, gatě, spodní kalhoty, spodky, podvlékačky, pojmenujte si to, jak chcete. Mužské nebo pánské spodní prádlo. Zkrátka: obyčejná kaťata. Vlastně neobyčejná: hedvábná, zelená, krátká, jen po kolena, dokonce se stužkou. Jakživ jsem něco tak nemravného neměl na sobě.“

„A co s nimi vlastně bylo? Vyprávějte po pořádku!“

„To se vám řekne! Ale kde začít? Od naší svatby? Od dceřina narození? Od návratu z kláštera? Od včerejška či od minulého roku? Cožpak já vím, kdy, kde, jak a proč se to začalo?“

„Řekněte aspoň, co se stalo?“

„Dohromady nic a přece mnoho. Děvče je dokonalost sama, ale tím hůře hledati vysvětlení! Matka se od ní nehne. Dopoledne stráví v kuchyni, po obědě hraje klavír, dokud neusnu. Odpoledne jdou s matkou do biografu. Holka přec musí mít nějaké vzdělání, že ano? Čert vezmi peníze za vstupenky, když jde o výchovu jediné dcery. Večer jdou někdy do divadla, někdy do koncertu, někdy do tanečních. Jindy sedí doma. A jak jsem řekl, matka se od ní nehne. Nekontrolovaný rozhovor s mužským je vyloučen.“

„Ale jak přicházejí do toho kaťata?“

„To bychom právě chtěli vědět. Moje žena a já. Představte si: šly včera z Bia umělců, dcera byla podle tvrzení matčina trochu zamlklá. Vyjdou na Václavské náměstí, na rohu sebou děvče náhle škubne a než se matka naděje, holka se rozběhne na Příkopy do obchodu Niněry a Břehulíka. Do obchodu s pánským prádlem! Žena letí vyjevená za ní, ale setká se s ní až ve dveřích. Dcera se vrací s balíčkem, mlčí, jde s matkou zcela pokojně domů, doma otevřeme balíček a v něm mužská kaťata!“

„A slečna dcera?“

„To je to nejpodivnější! Kouká na to, jako když spadne s měsíce. Dotíráme na ni, ptáme se, prosíme, hrozíme, zapřísaháme — nic plátno: holka pláče a zaboha neřekne, proč ty kalhoty koupila. Jsme zoufalí. Co to znamená? Jdu tedy k vám. Vyšetřte to, vysvětlete to, jděte tomu na kloub!“

„Případ je zajímavý,“ odvětil J. O. Kalivoda. „Přijďte sem, prosím, zítra!“

James O. Kalivoda sedí v loži Bia umělců. „Život v Simle“ je u konce, světlo se opět zhasíná, bílé plátno hlásá triumf sezóny, pětidílné domácí drama „Šílené oči“ s nevyrovnatelným Fiorencem G. Fidibusem v hlavní roli. Hudba hraje Butterfly, stroj v projekční komoře frčí, figury na plátně se míhají, nápisy vyskakují. Hrdina se obětuje pro svou lásku. Ničí svou rodinu. Opouští zaměstnání. Stane se zločincem. A ona ho opustí! Ženy v hledišti jsou na ni rozhořčeny. Za to on, Florenc G. Fidibus, roste v jejich lásce. O čem kdy snily, po čem toužily, co si marně představovaly, rek, hrdina, rytíř bez bázně a hany, hle, tu jest, toť on, toť Florenc G. Fidibus! Pohleďte, jak trpí pro svou lásku, jeho mozek nesnese strašlivosti nevěry, hle šílí, popatřte v jeho děsivě vytřeštěné oči! Šílené oči! Jsou fotografovány s mnohonásobným zvětšením. Zírají přímo do objektivu, takže se zdá, jako by se každému diváku vbodávaly do tváře. Zjevují se nevěrnici, rozvracejí její štěstí, bičují svědomí, pronásledují, děsí a hrozí. Nemůže se jich zbaviti, nemá klidu, neví kudy kam, až vyloví indickou dýku (byl to jeho dar, dar Florence G. Fidibusa!) a vráží ji do svého muže a po malé chvíli váhání i do sebe. A Florenc G. Fidibus, uprchlý z blázince, zvedá dýku, šílené oči obracejí se v sloup a třetí mrtvola klesá v elegantně zařízené komnatě. (Režie: Florenc G. Fidibus.) Na shledanou!

Davy se valí na Václavské náměstí. James O. Kalivoda nechává se unášeti proudem. Jde dolů, pak na Příkopy. Před jedním obchodem nastává tlačenice. J. O. Kalivoda se podívá na firmu: Niněra a Břehulík! Detektiv protáhne se davem do krámu. Je nabit mladými dívkami. J. O. Kalivoda je pozoruje. Podivná věc! Jedna po druhé si kupuje zelené mužské podvlékačky!

„Haló, zde detektiv James O. Kalivoda.“

„Zde Filmová společnost Grand.“

„Mohl bych mluviti s vaším panem Fidibusem? Jde o věc ryze soukromou.“

„Pan Florenc G. Fidibus bývá touto dobou v kavárně Sanspareil.“

„Děkuji.“

Po deseti minutách se slavný detektiv seznamuje se slavným mimem. Florenc G. Fidibus je rozložen v křesle a dává pozor, aby vypadal malebně.

Hovoří se o všem možném. Nejvíce o filmovací technice. Florenc G. Fidibus tváří se milostivě a se sebevědomou nonchalantností poučuje J. O. Kalivodu, který se na všecko vyptává.

„Myslím, pane Fidibuse, že největší umění je zkoncentrovati celou svou vůli, všechno své myšlení tak, aby bylo obsaženo v jediném pohledu,“ sleduje J. O. Kalivoda svou nit. „Vezměme na příklad váš nehybný pohled v „Šílených očích“. Jak se tam zadíváte přímo do obecenstva. Takový pohled by mohl zrovna hypnotisovat!“

„Hm, pane, to snad začátečníci si musejí dát s tím nějakou práci. Člověk mé techniky zahraje takový pohled levou rukou.“

„Vy tedy tvrdíte, že jste si sám sobě nesugeroval šílenství? Nač jste tedy v té chvíli myslil?“

„Ah, na nějakou lapálii. Můj drahý, je to tak vedlejší, nač člověk při filmu myslí! Tehdy na příklad, ano, tehdy jsem si zrovna myslel, že už je nejvyšší čas, abych si zašel k Niněrovi a Břehulíku pro krásné zelené spodky, jež jsem tam viděl ve výkladě.“

(1919)