Případ čísla 128 a jiné historky/Dobré srdce Jovana Stipančiče

Případ čísla 128 a jiné historky Eduard Bass
Sealskin	Dobré srdce Jovana Stipančiče	Šílené oči

Údaje o textu
Titulek:	Dobré srdce Jovana Stipančiče
Autor:	Eduard Bass
Krátký popis:	povídka
Zdroj:	BASS, Eduard: Případ čísla 128 a jiné historky. Brno: Polygrafia, 1921. S. 67–71 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

Dobré srdce Jovana Stipančiče.

Konduktér u prvního vlečného vozu hvízdl, konduktér u druhého zatroubil, konduktér v předním voze zatáhl za zvonec, tramvaj se rozjela. A v tom se přiřítil Jovan Stipančič, za nímž se hnal kluk s obrovským kufrem.

„Boga mi, oni mi ujedou!“ zařval Stipančič, popadl kufr, hodil jej na plošinu, popadl kluka, hodil ho za ním a sám ještě v poslední chvíli vskočil.

Jovan Stipančič, poddůstojník královské srbské armády, je chlapík plecitý, rozložitý jako starý dub a pleť má taky tak rozprýskanou. Šedivý knír se mu valí dolů po stranách brady, pak se mohutně otáčí podél čelisti a vystupuje opět až k uším. Místo obočí má Jovan Stipančič obrovské chumáče štětin a oči vyhlížejí z nich jako dva supi z hnízda.

„Co to stojí?“ ptá se Jovan Stipančič průvodčího.

„Tři šestáky za osobu. Za kufr taky.“

„A hrom aby vás všecky pobil! Vždyť já jedu jen pár kroků! Svatá Panno, jsou tu ve městě zlodějové! Pánové, není tohle vyděračství? Z dobrého srdce si sem přiskočím, jen abych tady toho chlapce dřiny ušetřil a co si ten darebák řekne? Devět šestáků! Devět šestáků za kousíček cesty, za takový kousíček, že jej přeplivnu bez odkašlání!“

Tramvaj kodrcá Illicí, vychrtlý, slaboučký konduktér drží se tyče, aby nespadl, Jovan Stipančič bohatýrsky rozkročen láteří a stěžuje si pasažérům.

„Podívejte se na chlapce, pánové, na Dušana! Jsou to nějaké kosti? Jsou to nějaké svaly? Kostičky to jsou, jako u kuřátka. A potěžkejte můj kufr! Hromský kufr! Řekl jsem si: dobrý skutek uděláš, když Dušana svezeš. Nač pak se má on, slaboučký, dříti s tvým kufrem? A on tu na mne konduktér, že prý mám platit korunu osmdesát! Za co? Za kousek svezení!“

„Odpusťte, pane,“ skáče mu do řeči konduktér, „já za to nemohu. To je sazba.“

„I ty ďáble!“ zahoukne na něho Stipančič, „kdepak máš sazbu na dobrý skutek? Aha, teď mlčíš, chytráku! Já sám se ti vykašlu na jezdění, jen pro dobrý skutek jsem sem přiskočil. A ty bys chtěl toho chudáka Dušana utiskovat? Sazbu na něj vymýšlet, na něj a ještě na kufr? Matko Boží, jaký jsi ty bezcitný člověk! Což ti ten kufr překáží? Vráží do někoho? Povykuje? Chová se neslušně k dámám? Ne. Kufr dřepí v koutě a Dušan sedí na něm. Ani víc místa nezaberou, jen ty si vezmeš do palice, že musíš z každého šestáky ždímat!“

„Odpusťte, pane, nevěděl jsem, že si hoch sedne na kufr. To stačí tedy dva lístky za korunu dvacet.“

„Aha, už slevuješ, bratříčku! Nekřesťansky jsi jednal, když jsi nás odříti chtěl. My jsme poctivý pravoslavný lid a tys šel na nás jako žid nějaký. Sazbu jsi na nás vytahoval. A což, je tvá matka ještě na živu? Jako je Bůh nade mnou, styděla by se za svého syna, že za svezení ubohého hošíka požadoval korunu osmdesát! Ne, bratře, to musíš mít taky srdce, když chceš být ve službách veřejných! Kolik že to dělá?“

„Korunu dvacet.“

„Tady máš, abys viděl, že se nechci s tebou hádati.“ Jovan Stipančič vytahuje z náprsní kapsy obrovskou tobolku, vyjme z ní dvacetikorunu a podává ji milostivým gestem konduktéru.

„Všecko snesu,“ vykládá zatím Stipančič pasažérům, „jenom hádavé lidi ne. Jsou takoví, kteří se pro každou maličkost rozčertí a nadělají křiku, jako by je bajonetem píchal. A přece je možno se dohodnout. Vždyť nejsme dobytek, pánové, srdce máme dobré a dobytek nejsme. Ne, ne, ne…“

Konduktér zatím loví ve své kabelce koruny a dvoukoruny. Konečně je má v hrsti, jen drobné mu scházejí. O ty je v Záhřebě zle.

Konduktér se rozhoduje učiniti jako obvykle: dá devatenáct korun zpět a požádá o dvacetihaléř.

Srovná tedy znova koruny a podává je poddůstojníkovi.

„Prosím vás, pane, dejte mi dvacetihaléř!“

Jovan Stipančič vyvalí na něho oči.

„Ochocho, jaký jsi to zloděj! Bože na nebi, jaký je to okradač!“

Hlas Jovana Stipančiče bouří zase celou tramvají.

„Dvacetikorunu jsem mu dal, darebákovi, a on chce na mě ještě šesták! Strážníka na tebe zavolám, zavřít tě dám i s celou správní radou! To je taky sazba, vzít dvacetikorunu a ještě vymáhat šesták?“

„Promiňte, pane poddůstojníku, zde vám dávám nazpátek, ale nemám drobných…“

„A co si myslíš, že já budu pro tebe drobné shánět? Proč pak jsi si poručil korunu dvacet? Moh’ jsi říci korunu a měl bys po starosti. Až dost jí bylo za ten ždibínek cesty. Když nemáš, vypůjč si. Ty jsi tady domácí a ne já. Na dobrém skutku chceš vydírat…“

„Pro pána boha,“ zaúpěl konduktér, objímající zoufale tyč vagonu. „Rád vám dám, jen kdybych měl.“

„Ááá, na to nic nedám. Jste tu všichni nějak židovinou nasáklí. Španiol má lepší srdce než vy. Dej mi spravedlivě zpět nebo vrať dvacetikorunu.“

„A vy opravdu nemáte v kapse šesták?“

„Co je ti do mé kapsy? Co ty mi budeš kapsy pročmuchávat? Víš, kdo já jsem? V dvaceti bitvách jsem stál, devět let jsem na frontě a ty mě budeš vyslýchat, zdali mám šesták?“

Jovan Stipančič křičí, dupe, rozkládá, klne konduktérovi i matce, jež ho zplodila. Tramvaj se zastavuje, konduktér se naklání k nově přistouplým, zda ti nezaplatí v drobných. Tramvaj se rozjíždí, konduktér se vrací zářící, ulovil vpředu nějaké drobné. Ale než se dostal na zadní plošinu, spouští Jovan Stipančič nový řev a křik.

„U boha nebeského, vždyť já měl tady vystoupit! Proklatá bando elektrická, kam mě to vezete! Lidičky dobří, podívejte se na ta okna, zrovna semhle sem chtěl jít! Vidíte krčmu Josipa Crnkoviče? Kamarád můj, pobratim! V zajetí jsem ho našel! Sem jsem chtěl zajít a zatím tramvaj jede jako pominutá! Pořád mě zval, abych němu přišel, až sem přijedu! Přidal se k našim a přes celou Albánii jsme spolu táhli! Oj, Josipe, Josipe, chtěl jsem k tobě, ale vezou mě bůh ví kam. Dušane, chudáčku, kampak nás asi dovezou? Živé duše tady neznám, proklatci!“

„Na příští stanici můžete vystoupit!“

„Ach, ty čubko proradná, tys mě pěkně okradl! Jednu stanici chtěl jsem se svézt, abych Dušanovi dobrý skutek prokázal a teď mě jednu stanici převezete. A hoch bude se zas muset dřít s kufrem! Že vy lidé kouska citu nemáte! Což vám není líto hocha, jak se tak s mým kufrem dře? A korunu dvacet jsem za to dal a k čemu? Vyhodil jsem je, zbůhdarma vyhodil, zase se musíme pěšky vláčet. A ještě mi ten darebák dvacetikorunu sebral…“

Tramvaj se zastavuje, do Jovana Stipančiče vjíždí nový život. S křikem a hartusením vyhazuje Dušana, na hlavu mu hází kufr a pak konečně i sám vylézá. Před vagonem stojí konduktér, s papírovými korunami v hrsti.

„Pane poddůstojníku, zde je nazpět. Dva, čtyři, pět, šest, osm, deset, dvanáct, třináct, patnáct, sedmnáct, osmnáct korun a zde máte čtyři poštovní známky nazpět místo drobných!“

Jovan Stipančič je šťasten, že už je z té pekelné tramvaje venku. Dívá se na známky a tvář se mu vyjasňuje.

„Tak, marky místo šestáků? I ty mudrci! No pravda, co ty za to můžeš, není-li drobných! Tys chudák jako my. Co bychom si nadávali? Tu máš, bratře, ať vidíš, že Jovan Stipančič má dobré srdce!“

A Jovan Stipančič sáhne do kapsy, vytáhne čtyři železné dvacetihaléře a vsype je konduktérovi do dlaně.

Nato se otočí k hochovi, naloží mu svůj hromský kufr na hlavu a křikne:

„Hybaj, Dušane, pospěš si! Nebuď tak líný, junáku!“

(1919)