Případ čísla 128 a jiné historky/Podnájemník z profese

Případ čísla 128 a jiné historky Eduard Bass
Import-Johny	Podnájemník z profese	Martička

Údaje o textu
Titulek:	Podnájemník z profese
Autor:	Eduard Bass
Krátký popis:	povídka
Zdroj:	BASS, Eduard: Případ čísla 128 a jiné historky. Brno: Polygrafia, 1921. S. 115–124 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

Podnájemník z profese.

Když jsem vstoupil do nádražní umývárny, spatřil jsem něčí nohy škubati se nad mou hlavou. V téže chvíli něco prasklo a lidské tělo mi padlo do náručí. Byl to vychrtlý muž, jemuž uvolněná smyčka visela kolem krku jako primátorský řetěz. Podíval se na mě pokorně a lítostivě.

„Odpusťte,“ zašeptal, „málem bych vás byl zabil.“

„Leda že byste zabil sebe,“ odpověděl jsem mu. „Co vás to, člověče, napadlo, vzít si na to papírový motouz?“

„Zase se to nepovedlo. Mám smůlu.“

„Dejte si tu ozdobu s krku a pojďte se mnou.“

Podíval se lítostivě nad dvéře, kde se na klice větracího okénka houpal konec motouzu. Pak sňal smyčku s krku a šel za mnou jako beránek. Posadil jsem ho v restauraci na pohovku, sedl si proti němu a objednal dva grogy.

„A teď, člověče nešťastná, povídejte.“

Pozoroval mlčky číšníka, jak staví dýmající sklenice na stůl, a prohodil:

„Nemáte náhodou arsenik? To je škoda. Někteří lidé jej nosívají v kapsičce u vesty. Pro strýčka Příhodu. A já bych byl takový strýček Příhoda.“

„Napijte se a povězte, jak jste přišel tomuto jménu. Snad lze něco pro vás udělat.“

Napil se a díval se do sklenice.

„Arsenik je těžko destati. Spíše snad strychnin na myši. Ale to bych musel bydlet, abych mohl mít myši. Ani byste neřekl, jak je těžko spáchali sebevraždu, když je člověk bez bytu!“

„O tom skutečně nemám zkušeností. Ale domníval bych se…“

„Vidíte, to si myslí každý. Ano, kdyby bylo léto! Přehoupl bych se přes zábradlí mostu a bylo by to. Ale teď v zimě? Vysekávat díru do ledu? Kde bych vzal sekyru? Už jsem se rozhodl, že zmrznu. Svlékl jsem se v parku do naha…“

„Nu a?“

„To je to, pane. Bylo mi zima.“

„Ku podivu!“

„Ano, pane. Já vím, je to hanba. Ale věřte, je těžko najíti šťastnou smrt. Jednou jsem se položil na koleje, pěkně hlavu na železo a čekal jsem na rychlík. Místo něho přijel nákladní vlak, který se na tři kroky ode mne zastavil. Strojvůdce, sprosťák, mi dal políček. Jednou jsem se přivázal k spuštěné železniční závoře v polích. Vytahoval jí hlídač na kilometr daleko. Těšil jsem se, jak mě vytáhne a nevědomky oběsí, ale ta závora se v noci vůbec nezvedala. Stál jsem podle ní, až jsem usnul. Lidé mě tam ráno našli přivázaného. Ještě mně, pane, vynadali.“

„A proč to všechno, pane Příhodo…?“

„Nejmenuji se Příhoda. Jmenuji se Kornout. Adolf Kornout. Před válkou jsem vyráběl orientálské cukrovinky. A přírodní limonády. Kdybych tak ještě měl ty prášky! To by byla smrt!“

„Ale pořád ještě nevím, proč…“

„Ano, hned tomu přijdu. Byl jste tak laskav a chytl mě. Představte si, kdybych se byl utrhl o vteřinu později. Vy mrtev, já na živu! Jaká tragika! Ošidili mě s motouzem. Jsem nešťastná povaha. A k tomu bez bytu. Moje žena…“

„Vy jste ženat?“

„A jak! Víte, ona měla ty cukrovinky a já limonády. Dali jsme to tedy dohromady. Byly to hořké sladkosti. Ona bývala krásná žena, jako vytesaná. Ale ze žlučových kamínků. Nikdy bych neřekl, že je možno tolik toho za čtyřiadvacet hodin namluvit. Snad je to nemoc, pane. Já se divím, že se nenaučila ještě břichomluvectví, aby mohla mluvit dvojhlasně. To by toho přec namluvila ještě víc. Či ne?“

„A vy si tedy k vůli ní chcete vzít život?“

„Ne. Hlavně pro ten byt. Kdybych měl byt, zavřel bych ji. Ale takhle? Víte vy něco o tom, co je to nemít bytu? Spát ve křoví? Spát v boudě? Spát ve stohu? Spát v sudě? A ona při tom pořád vykládá!“

Objednal jsem znovu grog. Pan Kornout se snivě díval do okna a po chvilce řekl:

„Kdybych měl nějaký byteček! Docela malý, pokojík s kuchyňkou! Jak pohodlně by se mohlo tam zemříti! Otevřeš plyn a jenom dýcháš. Nebo zvrhneš lampu do peřin. Nebo si v noci spleteš lahvičky. Je možno i s okna skočiti. Všechno je možno. Jen mít byt.“

„Zadržte, pane Kornoute. Kdybyste měl byt, nemusel byste se přece zabíjet?“

Odtrhl oči od okna, zamrkal prudce a díval se na mě nechápavě.

„Vaše bída jde přece z toho, že nemáte bytu. Kdybyste jej měl, bylo by vám dobře a nač tedy pak ty hlouposti?“

Přejel si rukou čelo, napil se a zamračil se.

„Vida. Na to jsem nepomyslil. Kdybych měl byt… Ano. Je to vlastně docela správné. Vskutku. To je škoda. Tak jsem se již do toho vžil. Ale třeba by přišla zase nějaká jiná bída. Dejme tomu nezhojitelná nemoc.“

„Žádná nemoc nepřijde. Budete-li mít byt, bude vám najednou krásně u srdce.“

„To by bylo.“

„Opatříte si trochu nábytku, na zeď pověsíte nějaký obrázek, sem tam nějaká dečka, pokrývečka, vyšíváníčko. To dělá byt útulným.“

„To dělá.“

„Šaty budete mít pěkně v šatníku, v předsíni věšák, v kuchyni umývadlo, budete mít svůj stůl, svoje židle, pohovku, lampu, koberec.“

„Taky zouvák?“

„I zouvák. Veselý, rohatý zouvák, který vystrkuje zpod postele růžky, aby nebylo člověku smutno. A kanárka můžete mít, i rybičky v akvariu.“

Visel očima na mých rtech a všecek ožil. Sám si začal vypočítávati, co všecko by měl a jak by si to zařídil. Najednou se přerušil a úzkostně mě chytil za ruku.

„A co žena?“

„Tu chcete přece zavřít?“

Horlivě začal přikyvovat.

„Zavru ji. Docela jistě ji zavru. At si vykládá.“

Zaplatil jsem grogy a pozval jsem ho na večeři. Po večeři jsme šli do vinárny. Rozplýval se ve svých představách. O půlnoci jsem mu udělal generální kázání, při němž jsem citoval Sira Johna Lubbocka i Mardena.

„Nikdy nesmíte ztráceti hlavu, pane Kornoute. Z každé situace možno něco vytlouci, z každé bídy se můžete vytáhnouti. Jenom přemýšlet o tom musíte a pak s pevnou vůlí přikročiti k činu.“

Přikývl mi a nakonec se mi zapřísáhl, že od té chvíle na sebevraždu nepomyslí. Děkoval mi za má slova tak dojemně a omlouval se za překvapení, jež mi svým spadnutím způsobil, tak pokorně, že jsem se rozhodl ještě s ním poseděti, abych ho utvrdil.

Byla to chyba, neboť on měkl čím dále, tím více. Když nám ve tři hodiny hlásili, že se zavírá, Adolf Kornout tiše zaplakal, objal mě, políbil a pak mi pošeptal:

„Co byste říkal dýmavé kyselině dusičné? Vypít jí takhle litříček — to by byla krásná smrt!“

Půl druhého roku od oné noci jsem vychrtlého Adolfa Kornouta neviděl. Už jsem docela zapomněl na nevyléčitelného sebevraha a zoufalce.

Jednou jsem šel po Národní třídě a najednou mě něco ťukne do ramene. Ohlédnu se; byla to rákosková hůlčička, kterou teď v obou rukách ohýbal tlustý pán, bujaře rozkročený a vesele se na mě smějící.

„Nu…! tak…! Ještě nic? Ještě mne nepoznáváte? Co?“

„Promiňte, pane…“

„Nu! Nádraží! Co? Umývárna, nohy, bums, co? Grogy, večeře, mordy, přísaha, co?“

„Adolfe Kornoute — jste to vy?“

„Konečně! Změna, pane, co? Cheche, to věřím. Stodvanáct kilo, pane! Představte si, kdybych teď umřel! To by byl andělíček, co? Čtyři křídla by mi museli dát, aby to tu váhu utáhlo! Čtyři křídla a ještě vrtuli!“

Pokochal se pohledem na můj protáhlý obličej, švihl třikráte rákoskou po kalhotách, pak se mi zavěsil pod paži a táhl mě k Národnímu divadlu.

„A to jste, prosím, všecko způsobil vy. Zázrak, pane, hotový zázrak! Nemohu vám ani být dosti vděčen. Ráčil byste se mnou popiti skleničku vína?“

Nečekaje na můj souhlas, zabočil do Pačovy vinárny, ukázal mi rákoskou na prázdnou židli a stále se usmívaje, usedl proti mně. Nemohl jsem déle utajiti svou zvědavost.

„Prosím vás, pane Kornoute, co vlastně děláte?“

„Bydlím!“

Pronesl to vítězně jako největší triumf.

„Dobrá, o tom nepochybuji. Ale co děláte?“

„Bydlím!“

Tvářil jsem se asi trochu netrpělivě, neboť mi rychle stiskl ruku a prohodil:

„Jen se nezlobte! Prosím, to ne! Všechno vám vypovím. Jste přece dobrodinec, ne? Nu tož tedy! Všechno jste ráčil spískati sám. Pamatujete se na tu noc? „Z každé situace možno něco vytlouci.“ Řekl jste to nebo ne? Řekl. Jak povídám: dobrodinec. Začal jsem vytloukat situaci. Vytloukl jsem stodvanáct kilo živé váhy. Dost, co? Přiťukneme si, pane. To je přírodní víno, pane, žádná přírodní limonáda. Tedy abych snad začal, co? Neměl jsem bytu. Jiní měli. A veliké. Větší, než zákon dovoloval. Řekl jste, abych přemýšlel. Dobrá. Myslím. Myslím den, myslím dva. Paní Kornoutová při tom mluví. Ale já myslím. Zákon. Byty. Zabírání. Měl jsem přece známé, ne? A zámožné známé. Býval jsem přece továrník. Třebas jen limonád. Navštěvoval jsem je. Podporovali starého známého. Ten deset korun a ten padesát. Viděl jsem byty. Veliké. Tři lidi, šest pokojů. A teď zákon o zabírání. Choulostivá věc, pane, co? Přijdou, nastěhují. Třebas provazolezce s dětmi. Představte si to. Natáhne v saloně provaz a prochází se u stropu, aby nezapomněl svoje řemeslo. A dole milostivá paní přijímá návštěvy. Dámy se sejdou na kafíčko a nahoře se učí dětičky balancovat. Holčičce uklouzne nožička a bác — rovnou do krémového dortíku. Ošklivá věc, co? Ptám se: co je lepší, provazolezec nebo továrník limonád? Aha! Tu to máme! Jenomže továrník limonád nejde jen tak! Tichý, jemný, vzdělaný a skromný podnájemník je vzácná věc, co? Lidé se přeplácejí. Našinec diktuje. Byt, stravu, odložené šaty. A něco do kapsy. Idea, co? Využil jsem zkrátka dobrodiní zákona. Podnájemník profesionál.“

„Ale vaše paní choť? Řeční ještě?“

„To si myslím, pane. Na to se ještě nenašla operace!“

„A co tomu říká váš hostitel?“

„Nic! Můj hostitel o tom neví! V tom je vtip. Výsledek dlouhého myšlení. Já jsem placen za to, že bydlím. Žena, že nebydlí.“

„Vaše paní choť nebydlí?“

„Většinou ne. Hraje dočasnou podnájemnici. Najdeme spolu byt. Pokoj pro starší dámu. Sám všechno vyjednám. Sám ji nastěhuji. Bytná se rozplývá. Žena přijde a začne mluvit. Bytná se těší, že má hovornou společnici. Uplyne den. Žena mluví pořád. Bytná je nervosní. V noci má děsivé sny. Probudí se. U postele stojí žena a okamžitě spustí. V poledne se dá bytná do hysterického pláče. Žena ji ošetřuje a domlouvá. Spolubydlící si rvou vlasy a večer dávají výpověď. Vítané thema pro ženu. Rozebírá je do půlnoci. Bytná se omluví, jde do kuchyně a pokusí se o sebevraždu. Žena přivolá příbuzné a vykládá do rána, co bylo. Příbuzní jsou lidé rozumní. Začnou vyjednávat. Bohatý švagr řekne: Dohovoříme se. Komická věc, co? Dohovořit se s mou ženou! Pokoušejí se o to tři dny, ale pořád hovoří jen ona. Co učiní bohatý švagr? Obrátí se na pana manžela. Manžel, tichý, jemný, vzdělaný a skromný, má smysl pro situaci. Jsou tu nepříjemnosti se ztrátou bytu. Výlohy se stěhováním. Hotel je drahá věc. Bohatý švagr chápe a nabízí odstupné. Jde o život nebohé bytné. Pět tisíc není mnoho, co? Manžel svolí. Najde nový byt. A historka se, checheche, opakuje.“

„Vy jste se tedy s paní chotí rozešel?“

„Obchod toho žádá, vážený dobrodinče. Pracujeme každý svým způsobem. Vytloukáme ze situace, co jen je možno. Nikdy bych nemyslil, že jde vyřídilka tak zpeněžit. Máme již malý kapitálek. A to všechno jste způsobil vy. Potrvá-li konjunktura dva roky, mohu jít na odpočinek. Bohužel, nikoli její jazyk. Ten, pane, nezarazím ani za milion.“

Pan Adolf Kornout poposedl trochu neklidně a objednal nové víno.

Vzpomněl jsem si na něho, když se projednávaly zákony o stavebním ruchu. Boj proti bytové nouzi musel ho přece připraviti o živobytí. Zašel jsem si tedy jednoho dne k Pačovi a vskutku, Adolf Kornout tu seděl se dvěma pány. Jak mě spatřil, vyskočil od stolu a tiskl mi ruce.

„Jako na zavolanou, příteli dobrodinče! Prosím, řekněte rovnou: Jste spokojen se svým bytem? Máte dost místností? A kolik?“

Vzpomněl jsem si na nebezpečí dočasné nájemnice a začal jsem tedy líčiti, jak bídně bydlím. Poslouchal mne pozorně, pokyvoval hlavou a najednou mi vskočil do řeči:

„Ne, pane. Takhle dál bydlit nesmíte. Muž vašich zásluh! Máte přece nároky, co? Dobrá, dostanete byt. Velký byt. Pěkný byt. Adolf Kornout splatí svůj dluh.“

„Chtěl jsem se vás spíše zeptati, jak to bude teď s vámi? Nový zákon…“

„Výtečný zákon, pane! Znamenitý zákon! Lepší než kterýkoli starý! Jsem přívrženec nového zákona. Dobrý křesťan, co? Checheche!“

„Ale dovolte, vždyť pak pomine zabírání bytů!“

„Tím líp, pane, tím líp! Abyste totiž věděl: budu stavět!“

„Cože — stavět?“

„Ano, dobrodinče. Ten pán se zelenou kravatou je stavitel. Návrhy, plány, rozpočty — všechno hotovo. Postavíme vilu. Rodinný dům. Mnohorodinný dům. Dostanete byt o šesti pokojích.“

„A budu po celý den poslouchat paní domácí?“

„Ó, prosím, pamatuji na všechno. Nemusíte se bát. Víte, mezi námi: postavím dva domy. Jeden pro sebe a druhý pro ni. Jeden v Střešovicích a druhý v Strašnicích.“

„To jste se již tak vzmohl?“

„Jen vaší zásluhou. Něco mám a něco ještě dostanu. Vidíte toho druhého, usouženého pána? To je můj hostitel. Zaplatí, co chci. Ona se totiž má žena přistěhovala ke mně.“

Dále se však pan Kornout nezdržoval. Popadl mne za rukáv, přitáhl ke stolu a představil oběma pánům jako budoucího nájemníka, který musí dostati šest pokojů.

Jeho hostitel sklonil hlavu a tiše zavzdychal.

Pan Adolf Kornout však ulil vína na dubový stůl a prstem mi mokrými čarami rýsoval stavební plán.

Sešli jsme se ještě asi čtyřikrát a konečně jsem začal věřit, že přece jen dostanu byt. Pan Adolf Kornout mě ústně i písemně informoval o postupu jednání. V létě započal hostitel se stavbou. Na podzim byl pod střechou a v zimě se mohlo zahájiti stěhování. Ale krátce před tím jsem dostal od pana Kornouta dopis. Otevřel jsem jej a čtl:

„Vážený pane dobrodinče!

Svět není vděčnosti nakloněn. I přítel dovede zraditi. Jak had. A nejstarší přítel — největší zmije. Můj dům už je hotov. Jaká hanebnost! Příští týden se tam stěhuje — můj hostitel! Pěkná zrada, co? Svůj byt ponechává mně. Grand-seigneur — odstupného prý nežádá. Ale kdo mne bude pak živit?
Moje žena mě od včerejška přemlouvá, abych byt nabídl vám. Nám by stačil jen malý pokojíček. Znáte mě: tichý, skromný, jemný a vzdělaný člověk. Bývalý továrník. Za odstoupení se spokojím se stravou. Bojím se však, že nemáte rád hovorné dámy. Je to těžká věc. Chápu vás. Chápejte i mne. Se mnou je asi konec.
Váš zcela oddaný a do smrti vděčný

Adolf Kornout.

Douška. Nevíte náhodou něco o výbušnosti kyseliny pikrinové? Prodává se prý v lékárnách. Jeden voják mi vyprávěl, že prý se po ní dostane žloutenka. Ale kdyby prý se člověk uhodil do žaludku, rozfouklo by ho to prý na všechny strany. Myslím, že by to byla nejkrásnější smrt. Pro ten případ odkáži vám byt. Ale ženy se musíte zbavit sám.“

(1921)