Případ čísla 128 a jiné historky/Import-Johny

Případ čísla 128 a jiné historky Eduard Bass
Nový trik F. O. Sopwitha	Import-Johny	Podnájemník z profese

Údaje o textu
Titulek:	Import-Johny
Autor:	Eduard Bass
Krátký popis:	povídka
Zdroj:	BASS, Eduard: Případ čísla 128 a jiné historky. Brno: Polygrafia, 1921. S. 104–114 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

Import-Johny

Import-Johny byl šestnáctiletý zrzavý kluk, samá noha a ruka, jako bernhardinské štěně. Byl neohrabaný a neobratných pohybů, zrovna jako štěně a když ho pan John W. Eppley starší poslal zastupovati firmu do Curychu, myslel, že musí všechno sežrat, zrovna jako štěně. Tehdy přišly Eppleyovy psací a počítací stroje poprvé do Evropy a mladý Eppley, kterému bylo přiděleno celé Švýcarsko, vrhl se do obchodů s takovou hltavostí, že z toho přecházela hlava jak Ferrymu Lehmannovi, který tam zastupoval Recordky, tak Samueli Weisskopfovi, který dočista zamrzl se svými Condorkami.

Oba zástupci začínali býti z toho nervosní. Ať se v republice vrhli nalevo nebo napravo, všude narazili na Eppleyův Kohinoor. Mladý Eppley zdál se býti všudypřítomný jako Pánbůh a kdyby oba poražení konkurenti nebyli životem tak ukováni, jak byli, možná, že by v tom viděli prsty nějaké Prozřetelnosti. Takto však byli jen drážděni poznati svého soupeře, tím více, když se neklamně proslýchalo, že je to jakýsi výrostek. Doufali první čas, že se s ním osobně srazí při obchodech, ale mladý Eppley byl nezvěstný a když se neobjevoval, musela jíti hora k Mohamedovi. Byl to nápad tlustého Lehmanna. Pod záminkou, že by bylo záhodno smluviti jednotné prodejní podmínky, pozval jménem továren Condor a Record továrnu Kohinoor ke schůzce v kavárně. Čekali tam s napiatou zvědavostí, baculatý, připlešatělý Lehmann s brilanty na masitých prstech, i vytáhlý Weisskopf, který byl úzkostně oděn jako gentleman a pohled měl jako dravec. Oba se na schůzku vypravili vší možnou noblesou, elegancí i parádou. Chtěli stůj co stůj mladého Američana-milionáře přetrumfnouti. Čekali, že se jim objeví vrchol dokonalosti a byli dočista zkoprnělí, když ke stolu přistoupil zrzavý a pihovatý chlapec v brejlích, s rozpláclým nosíkem jako buldog a v nemožně kostkovaném a pruhovaném obleku. Lehmannovi bylo najednou strašně k smíchu pomyšlení, že tenhle chlapec jest jeho soupeřem. Weisskopf se však v duchu zlobil a v jeho očích byl němý vztek, jako se vzteká sup v kleci, že vrabec venku poletuje. Nejhůře však byl na tom mladý Eppley. Starý pán ho zaučoval do obchodu a na všechny případy ho upozornil, ale Johny brzy docházel názoru, že v životě jest případů mnohem více, než kolik jich starý pán znal; ba někdy se mu zdálo, že život má vůbec docela jiné případy než je zakladatel firmy předpokládal. Johny se docela dobře pamatoval na vysvětlení, jak to vypadá, když se zakládá trust. Věděl, že se to začíná vždy smluvením jednotných podmínek prodejních. Věděl i mnoho jiných věcí, ale naprosto nevěděl, co a jak má mluviti s dvěma soupeři, kteří si ho pozvali na výslech do kavárny. A tak mu bylo zrovna jako štěněti, když se setká se dvěma starými psy. Byl všecek vyjeven a vlasy jakoby se mu naježily. Byl to instinktivní strach z těch dvou hafanů, aby ho nezahnali někam do kouta a nespořádali. Cítil, že by byl hrozně šťasten, kdyby aspoň ten tlustší z nich začal žertovati, aby mohl Johny dováděním zakrýti svou úzkost. Bylo už v běhu věcí, že Lehmann mu v tom vyšel vstříc. Pocit směšnosti z tohoto soka uvolnil si průchod několika větami dobráckého, skoro oteckého humoru. A Johny, chňapaje po každé pomůcce, našel si v pěti minutách pevnější půdu a jen dával pozor na elegantního Weisskopfa, z jehož studené bezvadnosti a dokonalosti nebezpečí zrovna čišelo. V hodině se dohovořili. Lehmannovy návrhy byly tak prostinké, že se o nich skoro ani nemuselo jednat. Poseděli ještě chvíli a Johny se rychle zaučoval, jak možno se srdečně baviti s konkurencí a neříci ani slůvka z toho, co není pro její uší. Pak se smluvili, že se budou pravidelně scházeti a Johny se poroučel.

Po jeho odchodu mrskl Weisskopf úkosem očima po Lehmannovi a pak si odplivl.

„Moc čestná soutěž,“ vztekal se, „potírat se s klukem! A ten utřinos to ještě vyhrává! To jsou pěkné doby, kdy zkušenost, zapracovanost a odborné vzdělání mohou jít čertu! Bluff je heslo, bluff je všecko, poctivá práce je na psu.“

Lehmann se znovu rozesmál.

„Samy, vy chcete dělat morálku? Jakživ jsem nic takového neslyšel. Samuel Weisskopf hájí poctivou práci!“

„Mlčte, vy vídeňská opice! Kdybyste nebyl tak zateklý sádlem, přemýšlel byste raději, jak to skvrně přimáčknout.“

„Nechte ho, blázínku, on se utahá sám. Sázím se, že ho to za čtvrt roku přejde. Je jako roční hříbě, nohy mu nestačí tančiti. Za tři měsíce pozná, že obchod náleží vytrvalcům a ne sprinterům.“

„Za tři měsíce může být pozdě.“

„Nesmysl. Obchody přece jen jdou. Dnes večer jedu do Winterthuru. Městská rada potřebuje čtyři stroje. Nepůjdete domů?“

„Půjdu. Ostatně vám děkuji za upozornění, že ve Winterthuru hledají čtyři stroje. Abyste se nemýlil: já tam nepojedu. Protože mluví-li Ferry Lehmann tak klidně o Winterthuru, pojede jistě do Sv. Havla nebo do Churu nebo do Chaux-de-Fonds.“

Lehmann se zase tak vesele rozřehtal, poplácal Weisskopfa po koleně, rozloučil se s ním a šel si koupili lístek do Lucernu. Nekupovali tam čtyř strojů, nýbrž osm a Lehmann měl už obchod skoro v kapse. Jel proto v nesmírně dobré náladě. Historie s mladým Eppleyem ho bavila. Ten brejlatý zrzounek byl vskutku k smíchu, jak střihal ušima, kdekoli se zavadilo o obchod. Tomu nebude třeba nastavovali nohu, aby klopýtl. Zakopne o své vlastní kotníky. Ostatně nemohl teď Lehmann uvěřiti, že by to škvrně dělalo takové zázraky. Solidně vypracovaný obchod se nedá jen tak zvrátiti. Ne, Lehmann nechá toho kostkovaného uličníka, ať se tuží. Jeho to může nejvýš jen pobavit.

Toho mínění byl Ferry Lehmann po celý večer, celou noc a příštího dne do deseti hodin dopoledne. O desáté svůj názor na americké škvrně poněkud změnil, protože se dověděl, že oněch osm strojů bylo právě zakoupeno od pana Eppleye mladšího. Dotklo se ho to trochu nepříjemně, ale nebyl by ani mukl, kdyby nebyl utrpěl v témže týdnu ještě další porážky v Solothurnu, Rohrschachu a Freiburku. A když pak přišla ještě prohra v ředitelství lázní ve Vevey, zatvrdil se Ferry Lehmann a uznával, že s tím přimáčknutím měl Weisskopf pravdu. Při tom chodil mladý Eppley za nimi do kavárny, tvářil se, jako by věřil i největším bulíkům, které mu věšeli na nos, a byl to na pohled nejhloupější chlapec, který kdy přijel z Ameriky do Evropy.

„Vypadá to vskutku, jako by celý dovoz už byl v jeho rukou,“ poznamenal kysele Lehmann toho dne, kdy se dověděl, že obchodníci říkají p. Eppleyovi Import-Johny.

„Nejhorší na tom je, že on prodává stroje a já s nouzí jen uhlové papíry,“ zlobil se Weisskopf. „Musíme s ním začíti jinak. To nejde, vodit ho odpoledne do kavárny jako slečinku a dělat mu tady garde. Musíme ho vytáhnout na noc. Víno, šampaňské, likéry. Ať něco praskne! Nejspíš to bude on.“

Tak dostali Import-Johnyho do nočního třeštění, ale mnoho s ním zprvu nesvedli. Smál se, když otvírali láhev za lahví, ale sám pamatoval na poučky starého pána a držel se malinové šťávy. Stálo to mnoho domluv a ponoukání, než ho přesvědčili, že aspoň pro čest hvězdnatého praporu musí okusiti whisky. Tenkrát se jim to povedlo. Import-Johny se smál, kuckal se při pití, ale pil, při čtvrtém kalíšku uvěřil, že musí s nimi držeti krok a držel jej tak dlouho, až se nemohl vůbec udržeti a museli ho naložiti do drožky. Tehdy se zase přesvědčil, že jest více případů v životě, než jich znal starý pán. Jeho případ byl takový, že vytáhl obrovskou zásuvku z registratury a protože si nemohl vzpomenouti, co s ní má podle starého pána udělati, vyklopil celou karthotéku na podlahu a do zásuvky si lehl, ve svrchníku, tak jak byl.

Dalo mu to tři dny práce, než zase kartothéku podle abecedy urovnal, ale ani deset Lehmannů by ho pak už nepřimělo, aby upustil od své malinové šťávy. Oba jeho přátelé byli z toho mrzuti. V těch třech dnech se jim tak hezky pracovalo, sotva však byl Import-Johny s kartothékou hotov, začaly se zase jeho jízdy a jejich porážky.

„Alkoholem ho nedostaneme,“ konstatoval pak Ferry Lehmann, kterého přecházela veselost. „Museli bychom najiti něco silnějšího.“

„Všiml jste si, jak větří, když přisedne ke stolu číšnice?“

Samuel Weisskopf zabodl svůj šikmý pohled Lehmannovi do očí. Zlo a špatnost plály v něm jako dva uhlíky.

„Systém Condor,“ blesklo Lehmannovi mozkem, když viděl tu supí tvář. Ale myšlenka na zničení Eppleyova škvrněte už se v něm zahnízdila a Lehmann, veselý Lehmann, stáhl nehezky tvář a řekl jakoby pro sebe:

„Ženská by byla arci něco silnějšího…“

Supí tvář Weisskopfova se přiblížila o dva palce. A jako by jediným slovem odhalil hotový plán, pronesl krátce:

„Margit.“

Lehmann sebou škubl.

„Vy ji máte zase tady?“

„Přijela minulý týden ze San Remo. Její plantážník se vrátil do Galvestonu. Hned mi to napadlo. Je to nejzpůsobilejší ženská pod sluncem. Zhoupne Eppleye, jak si budeme přáti. Budu ji zase vydávati za svou snoubenku.“

Slovíčko „zase“ nějak se dotklo Lehmanna. Malý stín nevole přeletěl mu tváří jako vzpomínka na ošklivou aféru. Ale byl už v tom a myšlenka na zničení Eppleyovo ho držela ve spárech. Radil se dlouho s Weisskopfem a rozešli se trochu zamyšleni.

Pak jednoho dne oznámil Weisskopf oběma přátelům, že jeho snoubenka, slečna Margit Rosé, přijede a že bude velice šťasten, přijmou-li jeho pozvání do lože městského divadla, kde jí budou představeni. Byla to nová událost pro Import-Johnyho. Co byl v Evropě, nebyl představen žádné dámě ze společnosti. Samuela Weisskopfa neměl rád, ale když už osud svedl tento triumvirát psacích strojů dohromady, stýkal se s ním a byl zvlášť vděčen Lehmannovi, že svým žertováním tento styk umožňuje. Do divadla šel značně vzrušen a rozpačit. Neměl nejmenšího ponětí, o čem se s dámou hovoří. K tomuto případu se starý pán ve svém poučování vůbec nedostal. A mladému Eppleyovi se zdálo, že to je vlastně to hlavní.

První, co v loži spatřil, byla bílá, hluboce dekoltovaná záda. Nato se Margit obrátila a Import-Johny byl zavalen její krásou. Brada mu bezděky poklesla a vědomě se zmohl jen na směšné šoupnutí nohou namísto úklonu.

„To je pan Eppley mladší, Margit,“ zaslechl hlas Weisskopfův a viděl, kterak se její ručka sune jemu vstříc. Zvedl pravici jen napolo a jeho vztyčené prsty dotkly se její dlaně. Uchopila pevně jeho ruku a zatřásla jí. Bylo mu, jako by ho ty velké zornice přitahovaly a objímaly.

„Posaďte se, Johny, podle Margit,“ ozval se opět hlas Weisskopfův, „můžete si aspoň popovídati anglicky.“

Teprve teď ho napadlo, aby se ohlédl. Spatřil Weisskopfa a Lehmanna, oba skvěle oblečené a zářící. Bránil se trochu místu podle Margit, ale Weisskopf ho tam přímo zatlačil.

Lože byla úzká. Jak dosedl, ucítil, že jeho noha se dotýká po celé délce nohy Margitiny. Byl znova zmaten jejím žárem. Připadalo mu to jako svatokrádež. Tiskl se úzkostně do kouta a jen po očku se odvážil pohlédnouti na její profil.

„Tolik jsem již o vás slyšela, pane Eppleyi,“ obrátila se s úsměvem na něho. V její angličtině bylo znáti lehké americké zpívání. „Ale nevěřila jsem, že byste byl skutečně tak mlád. Jste zázračný muž!“

Import-Johny cítil, že musí v tu chvíli shořet. Začal cosi koktali, ale ouvertura, která právě zazněla, vysvobodila ho od povinnosti odpověděli. Neměl ponětí o muzice mimo řvaní černošského kupletu s banjem a harmonikou. Nechodil ani do divadla ani do koncertů. Na takové hlouposti bylo škoda času a peněz. Ale když tam dole zpívaly, trylkovaly a hopkaly Mozartovy melodie, cítil, že ta celá věc je znamenitě zladěna s tímto profilem a zlatou kadeří, které teď mohl nerušeně hltati. V přestávkách mluvili Weisskopf s Lehmannem o obchodech a Import-Johny, ačkoliv věděl, že tam je jeho pevná půda, zůstal v hovoru se svou sousedkou. Byl to hovor poněkud jednostranný a Import-Johny byl všecek zoufalý ze své hlouposti a neobratnosti. Ale Margit se usmívala tak laskavě, že jí byl neskonale vděčen za to, jak lehce hovoří o všem možném.

Po divadle šli na večeři do hotelu Bauer-au-Lac. Všichni byli nesmírně veselí, vtipní, roztomilí a šťastni. Import-Johnymu se zdálo, že nemůže býti dokonalejší společnosti pod sluncem. Margit seděla proti němu, a po celý večer měl stále týž omamující dojem, že ho ty velké zorničky přitahují a objímají.

Rozloučili se až pozdě v noci. Import-Johny šel domů a nešel. Najednou shledal, že je u jezera daleko za městem. Vrátil se, ale bezděky se dal vpravo po nábřeží, až přišel k hotelu Bauer. Protože mu tlouklo srdce, řekl si, že je to z toho bláznivého pochodu, a že si musí sednouti na lavičku. Bude se chvilku dívati na spící jezero. Našel si lavičku v nejtemnějším koutě a usedl zády k vodě. Před ním byla budova hotelu, oblitá září měsíce. Klouzal očima od okna k oknu. Co kdyby se někde vyhrnula záclona a Margit se chtěla podívati do noci! Bylo tu tisíc oken, jedno druhého tajemnější. Seděl před nimi, až začalo svítati. Pak šel doopravdy domů. Když usínal, věděl jen jedno: že Margit je dokonalá krása, jejich, americká krása, jak ji tolikrát zachytil Gibson; ale že proti nedostupné, kruté kráse jeho krajanek je Margit sladká a nějak blízká. A že v těch jejích zornicích je nějaké volání, kterému nerozumí nebo se neodváží rozumět.

V týdnech, které pak ve společnosti Margitině a obou konkurentů prožíval, cítil se Import-Johny dokonale ubohým, neschopným a nešťastným. A byla to právě Margit, která ho pozdvihovala z té pokorné nicoty, do níž se vmýšlel.

„Máš to škvrně dokonale v hrsti,“ smál se Samuel Weisskopf po několika dnech, když s Margit obědval.

„Tak dokonale, že je mi ho až líto,“ odvětila Margit.

„To nevadí. Až přijde čas, zmačkneš,“ odsekl Weisskopf s takovou krutostí, že se Margit, která byla na ni zvyklá, přece jen zachvěla.

Nešlo to však tak rychle, jak si Weisskopf myslel. Najednou dostal telegram od své firmy, aby ihned přijel na čtyři neděle do továrny. Byla to obvyklá výměna sil, kterou se firma Condor pojišťovala proti náhlému odchodu vedoucích úředníků. Weisskopfovi nezbylo než ponechati Margit, aby sama zpracovávala mladého Eppleye. Stýkala se s ním nyní denně. Přišla si pro něho do kanceláře a jeli spolu buď nahoru do anglického klubu hrát tennis, nebo projíždět se po jezeře. V tu dobu bojoval Import-Johny těžký boj. Celé jeho mládí hnalo ho k Margit, celá jeho výchova všemi důvody mu v tom bránila. Nebyla to malá věc pro mladého hocha a musel napínat všechnu energii, aby se aspoň v obchodě udržel jakž takž pohromadě.

Ale nejhorší dny přišly později, když se nepřítomnost Weisskopfova chýlila ke konci. Margit změnila znatelně své chování.

Import-Johny měl dojem, že nemůže pochybovati o volání jejích zornic. Mezitím Weisskopf přijel, ale omluvil se, že má příliš mnoho práce a naopak požádal Johnyho, aby byl tak laskav a i dále se věnoval Margit. Večer však měl s ní krátkou rozmluvu, která skončila ostrým rozkazem:

„Od pondělka za týden budou se zadávati dodávky strojů v Lausanne a v Ženevě. Rozdělili jsme si to s Lehmannem a nepřejeme si, aby se tam Eppley ukázal. Už je té komedie dost. Nejpozději od neděle za týden ho musíš zhoupnout.“

„Od neděle za týden. Dobrá.“

A Margit zamyšleně zakývala hlavou. Nebyla při tom hezká.

Na tu neděli navrhla Johnymu výlet koňmo do hor. Jeli nahoru do lesů, opustili poslední výletní restauraci a klusali po horském hřebenu na sever od města. Toulali se lesíky, poobědvali v malé vesničce a jeli zase dál. Odpoledne sestoupili na pasece, kde svačili. Po celý piknik se Johnymu zdálo, že je Margit nějak rozčilená. Cítil její pohled i když vstal, aby koňům přitáhl řemeny. Margit se nechtělo do návratu. Seděla na trávníku polonatažena a v černých jezdeckých šatech byla její plavá krása dvojnásob svůdnou. Import-Johny seděl na dva kroky dále. A právě, když vzpomněl na zítřejší jízdu do Ženevy a svěřoval se, že neví, jak rozřešiti soutěž na dvou místech zároveň, natáhla k němu ruku a uchopila ho v zápěstí. Ustal, jako by dostal elektrickou ránu. Pohlédl na ni a z jejího volajícího pohledu padla na něho bázeň, že se chvěl. Margit ho lehce táhla k sobě. Neměl síly se jí vzepříti. Padl jí do náruče, přitiskla ho k sobě celým tělem a začala ho šíleně líbat. Chvěl se jako list pod jejími polibky, ale když ustala, nepatrný zlomek vůle, který v něm zůstal, stačil, aby se vzchopil a doklopýtal se ke koni. Přitáhl mu podpěnku a zvedl ruku k sedlu, jako by chtěl vyskočiti. V tu chvíli však ho to všechno přemohlo. Hlava mu klesla na vztyčenou paži a do ticha paseky zaštkal jeho pláč. Margit ho do té chvíle sledovala bez hnutí. Když chtěl vyskočiti do sedla, vstala; a když zaslechla jeho vzlykání, vytřeštila oči, přitiskla si obě ruce na spánky a za vteřinu poté zaúpěla:

„Můj bože, vždyť je to dítě! Vždyť je to ještě dítě!“

Popošla tři kroky a zastavila se. Potichu, něžně, sestersky zaprosila:

„Johny! Pomůžete mi do sedla?“

Mladý Eppley sebou trhl. Ještě když byl zády ní, osušil slzy. Pak se obrátil, šel k jejímu koni, prohlédl podpěnku a spustil přehozené třemeny. Pak přidržel levicí uzdu a pravicí pomohl Margit nahoru. Na to odvázal svého koně, vyšvihl se naň a zamířil lesem k silnici. Margit jela beze slova za ním. Mlčky dojeli až k jízdárně, mlčky ji doprovodil k hotelu.

Pět kroků před vraty se Import-Johny zastavil.

„Slečno Margit!“ řekl vážně a všechen se dusil.

„Slečno Margit… miluji… miluji vás, ale jste zasnoubena. S bohem.“

Smekl čapku, ale nenasadil jí už, nýbrž zmačkal ji v ruce a dal se do běhu po nábřeží, za město, tam, kam zabloudil té noci, kdy Margit uviděl po prvé. Přišel domů pozdě v noci s pevným odhodláním napsati ihned starému panu Eppleyovi, aby ho poslal zas někam jinam. Ale toto psaní nebylo nikdy napsáno, neboť když Johny doma rozsvítil, spatřil Margit, pobledlou a uplakanou, seděti za stolem. Zvedla se pomalu a podávala mu ruku.

„Odpusťte, Johnie, dala jsem si domovníkem otevřít. Mám vám mnoho co říci.“

---

Pan Weisskopf a pan Lehmann byli druhého dne v rychlíku v nejveselejší náladě. Margit nepřišla — to bylo dobrým znamením. Pan Weisskopf v Ženevě napřed posvačil a pak šel s vědomím vítěze k radnici. Před vchodem ho zarazilo zaprášené auto, které mu připadalo velmi povědomým. Když zneklidněn vystoupil po schodech, srazil se s mladým Eppleyem. Vycházel ze dveří a ukládal svou smlouvu do tašky. Weisskopf nemohl ovládnouti svůj nenávistný pohled, ale přece jen zavolal přátelsky:

„Halo, Johny! Vy tady?“

A teď byl královský pohled na toho šestnáctiletého kluka Eppleyova, zrzavého, pihovatého, s rozpláclým mopsličím nosem a brejlemi, kterak se podíval na pana Samuela Weisskopfa a vůbec ho neviděl. Samuel Weisskopf byl pro něho méně než žebrák. Sestoupil k autu, vstoupil do vozu, vykřikl: „Lausanne!“ a odejel.

Pan Weisskopf bledl a zelenal. Nahoru do radnice už nešel. Jediná jeho myšlenka byla varovati Lehmanna a tak tomu klukovi zkaziti druhé vítězství. Rozběhl se do hotelu, aby napsal telegram.

Portýr ho uvítal jako starého hosta.

„Mám pro vás depeši, pane.“

„Depeši? Pro mne?“

Pan Weisskopf roztrhl zálepku. Telegram byl od Lehmanna.

„Objednávku dostal Eppley, zastoupený sekretářkou Margit Rosé.“

(1920)