Případ čísla 128 a jiné historky/Nový trik F. O. Sopwitha

Případ čísla 128 a jiné historky Eduard Bass
Odpůldne na náplavce	Nový trik F. O. Sopwitha	Import-Johny

Údaje o textu
Titulek:	Nový trik F. O. Sopwitha
Autor:	Eduard Bass
Krátký popis:	povídka
Zdroj:	BASS, Eduard: Případ čísla 128 a jiné historky. Brno: Polygrafia, 1921. S. 99–103 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

Nový trik F. O. Sopwitha

I.

„Mr. Sopwith má nový trik!“ rozkřiklo se po artistickém Londýně a všude zavládlo napětí. Fakt byl, že Mr. Sopwith náhle přerušil své vystupování v Edenu a stáhl se do soukromí. Jeho kolegové uzavírali sázky, že překvapí obecenstvo něčím zcela novým a agenti nabízeli mu již předem šílené honoráře. F. O. Sopwith se vyhýbal určité odpovědi, uzavíral se doma a vycházel jen jednou denně na dlouhou procházku.

„Dal bych deset liber,“ prohodil jednou v klubu agent Cody, „kdybych věděl, co chystá.“

„Zakrývá stopu jako starý lišák,“ pokrčil rameny tlustý manager Bishop. „Kdo ho uloví, vydělá.“

„Sopwith je charakter. Opustí-li práci, má za lubem něco většího,“ odvětil Cody a uhladil si pleš.

„Sázím se, že ho nikdo mimo mne nepřemluví, aby šel zase pracovat,“ vmísil se do hovoru hubený Muxworthy. „Já a paní Muxworthyová máme na něho veliký vliv. Až půjde zase před rampu, bude to engagement, získané agenturou Muxworthyho.“

Cody se ušklíbl a uzavřel sázku. Bishop a Crane byli svědky a Mr. Muxworthy pocítil, že věc půjde do tuha. Navštívil tedy F. O. Sopwitha a byl přijat velmi přátelsky. Sotva se však zmínil o novém triku, slavný Sopwith se zakabonil a rychle otočil řeč jinam.

Mr. Muxworthy se bál ho podráždit. Zval ho k sobě na oběd, běhal za ním, číhal na něho a pokaždé stupňoval svou nabídku. Sopwith přijímal to nejprve s mlčící netečností, pak podrážděně a na konec vybuchl.

„Muxworthy, viděl jsem vás již třikrát, jak jste mne stopoval. Nedáte-li pokoj, odjedu z Londýna a připravím svou věc jinde. Netýrejte mne a chovejte se slušně.“

Ale Muxworthy se nedal přemluviti. Tajemství záhadných vycházek Sopwithových ho dráždilo. Chtěl stůj co stůj věděti, co se děje. Sledoval ho tedy dále, až naň jednou narazil, zahýbaje neopatrně kolem rohu, za nímž se ostražitý Sopwith náhle zastavil.

„Muxworthy, víte, co jsem řekl. Víte, že mám vaši rodinu rád a je mi líto, že se musím s vámi rozloučiti. Zítra odjedu. Zapadnu do světa a připravím svou věc, kde mě nikdo nebude špehovat.“

Sopwithův hlas byl trochu smutný, ale pevný. Než se Muxworthy vzpamatoval, vskočil Sopwith do drožky a vracel se k svému bytu. Muxworthy se vrátil rovněž a zatelefonoval detektivnímu ústavu.

Když Sopwith druhého dne odjel s dvěma velkými kufry na nádraží, jelo za ním auto, kde seděli dva bezstarostní pánové.

II.

Malý, prošedivělý pán prošel drobným, pružným krokem každého dne Západní nábřeží curyšské. Hlavičku měl trochu spuštěnou na pravou stranu a klidné ruce volně podle těla. Promenádní jezdci netušili, že tento gentleman je nejslavnější londýnský groteskní akrobat. F. O. Sopwith minul přístaviště parníků, střelnici a novou jízdárnu. Za ní stála dřevěná bouda se skleněnou střechou. Byla to stará jízdárna, kterou si Sopwith najal a kde strávil denně celé půldne. Nikdo ho v Curychu neznal. Žil zcela odloučen, až se po deseti dnech setkal na nábřeží s Muxworthym.

„Vidíte, Sopwithe, že jsem vás našel. Nemohu bez vás žít. Paní Muxworthyová vás dává prosit, abyste s námi povečeřel jako kdysi v Londýně.“

Sopwith se zachvěl, ale slíbil. Chodil k nim denně a skoro zapomínal na svou práci v jízdárně. Muxworthy byl veselý. Užíval horského města, jezdil do Alp, rejdil v loďkách po jezeře. Byl tentokráte moudřejší. Nevtíral se, naopak nechal Sopwithovi zcela volno, jen paní nařídil, aby si Sopwitha hleděla co nejvíce. Zůstávala s ním tedy sama.

Jednou, když byl Muxworthy zase v horách, vyklepal Sopwith popel z dýmky o podrážku a zadíval se na jezero. Vedle něho seděla na lavičce Editha Muxworthyová. Sopwith naklonil ptačí svou hlavičku více než obyčejně a pohlédl na svou sousedku očima podivně rozcitlivělýma.

„Editho,“ řekl po chvilce, „co chystám, je veliká věc. Bude v ní zkušenost a obratnost celého života. Vrhnu se každého večera v jícen smrti. Tyto svaly musí mne po každé vyrvati ven.

Jsem tomu půl roku na stopě, denně jsem to hledal, až teprve včera se mi to po prvé podařilo. Nikdo se neodváží mě napodobiti. Budu míti miliony.“

Edith seděla a špičkou střevíčku pohrávala si s kaménkem v písku. Parník se zatáčel do zálivu a siréna táhle zahoukala.

„Potřebuji k tomu jen jedné věci. Potřebuji ženy. Editho, nevěřte Muxworthymu. Jeho obchod se řítí. Není z lidí vítězících. Vy jste Madonna, jež musí býti obklopena rájem. Muxworthy to nevydrží. Já ano.“

Kamínek odletěl k zábradlí, zazvonil o železo a žbluňkl do vody.

„Editho, vy víte, jak vás miluji. Je to vaše mládí. Je to vaše panenskost. Ani váš muž nemůže poskvrniti vaši nevinnost. Jste dítě, připoutané k slabochu. Já vám mohu dáti ochranu. Přijměte ji a uvidíte zázrak odvážnosti a síly. Editho, neměl jsem dosud ženy. Bál jsem se, že zabije mé tělo. Vy jste jediná, jež je povznese. Jsem na přelomu života. Buď — anebo. Je to ve vašich malinkých ručkách. Můj život, vaše štěstí.“

Houkání parníku náhle přestalo a strašlivé ticho překlenulo jezero. Editha se široce dívala na zrůžovělé ledovce a drobná, panenská hruď dýchala jako hruď ptáčete. Pak se najednou otočila a opřela vší silou rozevřených zornic o prosebný pohled Sopwithův.

„Muxworthy už asi přijede. Musím mu jít naproti k přístavu.“

Sopwithovi ujela trošku hůl. Trošku se shrbil. Pak řekl:

„Ano. Toto jest parník z Rapperswillu.“

Pokýval třikráte hlavičkou a opakoval blábolivě:

„Toto jest parník z Rapperswillu… toto jest parník z Rapperswillu.“

Oba se zvedli.

„Doprovodíte mě, Sopwithe?“

Naklonil hlavu, že mu zcela spadla na rameno.

„Nikoliv, Editho, promiňte. Ještě jsem dnes necvičil. A to víte: sebe menší ochabnutí svalů je smrt. Je to veliký trik, největší trik!“

Uklonil se hluboce a rychle zabočil na nábřeží k staré jízdárně.

III.

„Je to něco jako smrtelný skok,“ vysvětlovala Edith Muxworthymu. „Odhaduje to na několik milionů. Desetiprocentní provise by nás tedy zachránila.“

„Musím to stůj co stůj viděti. Nemohu kalkulovati naprázdno.“

Povečeřeli v hotelu a když se setmělo, vyrazil Muxworthy na nábřeží.

Od vody vál studený vítr, že se Muxworthy zachvěl. Vsadil vše na nový trik Sopwithův a mezitím si zničil obchody ostatní. Minul rychle černou massu nové jízdárny a spatřil obrysy staré. Skleněnou střechou zářila světla do noční tmy. Bylo ticho, nic se nehnulo. Muxworthyho se zmocnila horečka. Připlížil se ke dveřím. Bylo slyšeti pravidelné vrzání rozhoupané hrazdy. Sopwith cvičil. Muxworthy se opřel o zábradlí, zachytil se větve platanu a vyšvihl se nahoru. Vylezl o čtyři větve výše do plné koruny. Pak se úzkostně sunul po vodorovné větvi ke střeše. V tom zahlédl dvé rozkomíhaných hrazd. Houpaly se v bílém světle, ale podle vlnění provazců bylo možno soudit, že jsou volné a nikdo na nich nevisí.

Muxworthy popolezl dále. Hledal Sopwitha vytřeštěnýma očima, ale Sopwith nikde! Pojednou se Muxworthy křečovitě zachytil větve: jak popolezl, zahlédl hlavu Sopwithovu, která se jedním okem upřeně na něho dívala. Ústa se mu smála nezvyklým smíchem a všechno to bylo vlastně příšerné.

Muxworthy si uvědomil, že ho Sopwith nemůže v listoví spatřiti. Natáhl se tedy ještě víc kupředu. Najednou vyjekl a svalil se jako odstřelený rys dolů. To, co vypadalo u Sopwitha jako široký smích, byl pruh krve, která ještě od úst kapala. Sopwith seděl na židli, s hlavou zvrácenou a vedle něho na zemi ležel revolver.

To byl po čertech nečekaný trik F. O. Sopwitha…

(1920)