Případ čísla 128 a jiné historky/Odpůldne na náplavce

Případ čísla 128 a jiné historky Eduard Bass
Čirok	Odpůldne na náplavce	Nový trik F. O. Sopwitha

Údaje o textu
Titulek:	Odpůldne na náplavce
Autor:	Eduard Bass
Krátký popis:	povídka
Zdroj:	BASS, Eduard: Případ čísla 128 a jiné historky. Brno: Polygrafia, 1921. S. 95–8 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

Odpůldne na náplavce.

Na náplavce pod Františkem, tam, kde jdou s podbřeží úzké schůdky do vody, stojí podkasaná žena, máchá ve vodě prádlo a naklepává je rýžákem. Nad ní na kraji nábřeží je rozvalena stará, tlustá fenka s prošedivělou tlamou. Funí a chruní na rozpálených kamenech a jen občas líně přendá vyplazený jazyk s jedné strany na druhou.

S hořeního nábřeží se sem valí sádelnatý, kulhavý jezevčík. Vidí čubičku a chodí rozpačitě kolem a neví, jak by zapředl rozhovor. Konečně se zastaví na tři kroky od ní, zadívá se na vodu a praví tak na půl huby:

„Krásné počasí, milostpaní, co?“

„Krásný, krásný,“ odfukuje fenka.

„Až moc horko, co?“

„Horko, horko. Ba jo.“

„Prosím jich, milostpaní, co to tu je? Tolika různých vůní po psech pohromadě jsem hned tak nenašel.“

„To dělá koupaliště. Tadyhle, co jsou ve vodě ty řetězy, vodí koupat psy.“

„To jim sem přinesou vaničku?“

„Co vaničku! Do řeky je hodí!“

„Do řeky! Pro všechny svaté Šóshundy! To by tak bylo něco na mé rheuma!“

„Však já si taky na to nepotrpím. To je marný. Co je slušný salonní pes, vědí, jak se říká salonhund, ten přece do řeky nepatří. Aspoň za mých mladých let se to tak prakticírovalo. Ale kdepak teď, teď už jsou psi docela jiní. Teď takový necuda letí už tamhle s mostu a marš rovnou do vody.“

„Kouknou na to, so ein meschuggener Hund!“

„Co povídaj’?“

„Já? Nic. Jen nad tím vrtím hlavou. Jejich páni nejsou židi?“

„???“

„Na ja, also, já nic neříkám, naprosto nic. Vědí, já jen tak podle řeči soudím, že jsou taky z nějaký lepší famílie.“

„Z čistokrevný. Má matka byla čistokrevný mopsl a můj tatínek prej byl výstavní pudl s rodokmenem. Ale u mých pánů je dycinky všecko český, rozumějí?“

„Nono, dyť já jim to neberu. Za vychování nikdo nemůže. Já jen, že řekli prve Salonhund.“

„Naposled to není česky?“

„Kouknou tamhle toho vlčáka, jak se sem žene.“

„To se nemusejí hned tak ježit. Ten jde rovnou do vody, aportovat dřevíčka.“

„Na mou duši! Ani si nezaskočil patníku. Großer Hund, to to žbluňklo! Nein, sóóó was!“

„To nic není. Teď mu pán hodí nějaký klacík a ten pitomec popluje pro něj do řeky.“

„Kdyby tak dostal křeče, byl by hotov. So ein Blödsinn!“

Sádelnatý jezevčík se posadil, aby se mohl podrbat. S druhé strany se blížil jiný pes. Totiž byl přibližován. Nějaký strašné tlustý hostinský vlekl k vodě štěňátko collie, zoufale se zmítající na provaze. Štěně se třáslo hrůzou z řeky, všemi čtyřmi se vzpíralo, chlupy mělo zježeny a zoufalé oči dvojnásob vybuleny, protože pásek na krku se stáhl a skoro je uškrtil. Baňatý pán si ho však nevšiml. Klidně je dotáhl až ku břehu, zvednutím ruky vyzvedl na provaze i štěňátko, pomalu je rozhoupal a mrskl jím do vody. Štěně vyjeklo, napilo se a začalo plácat nohama jako šílené. Tlustý pán se na ně chvilku spokojeně díval, jak se tam hrabe a potápí, a pak zas pokračoval v pochůzce po břehu, táhna polomrtvé štěně ve vodě za sebou.

Vlčák ve vodě střihl ušima, jak zaslechl pleskot. To asi je nějaká lepší zábava! A pustiv dřívko, vyhoupl se na břeh a čtyřmi skoky byl u štěněte.

„Baff!“

„Šmarjajósef!“ kviklo štěně a už bylo zas dole. Vlčák zavrtěl hlavou a položil ji na přední pracky.

„Ty kluku hloupá, co se bojíš? Nestav se pořád na zadní nohy! Natáhni se po vodě a dělej tempa! Dělej tempa! Jako bys běžel! Teď se můžeš postavit. Tam už je půda!“

„Jejejeje, m…m…mně je zima,“ jektalo štěně lezouc z vody. „Běhat! Honem běhat!“ zařval vlčák, vrazil do štěněte a rozlítl se k mostu. Dělal takové skoky, že přední nohy zadním nestačily a on se všecek hrbatil. U mostu se obrátil a jako bouře se přihnal k štěněti, přeskočil je, ale pořád se ještě nemohl zastavit a letěl dál. Najednou spatřil jezevčíka, zkameněl a ulehl na zem.

„Kouknou, milostpaní, dieser Trottel mě fixíruje,“ stěžoval si jamník čubičce.

„Panečku, s tím můžou mít pěknou patálii. Proč tak cenějí zub?“

„To já jen k vůli nim. Kdyby jim chtěl ublížit.“

„Ale, staroušku — já jsem přece dáma!“

„Já bych tomu pánovi radil, aby šel svou cestou. Jak na mě šáhne, rafnu.“

„Já jim radím, jsou vopatrnej! Už se zvedá!“

Vlčák se pomalu zvedl, všecky svaly se v něm napialy a pomalu, ale jako na pružných pérách blížil se jezevčíku. Obrovská jeho hlava se sklonila k zkřivenému psu, který se ještě trochu přimáčkl k zemi.

„Ráčejí si přát?“ vrčel jezevčík.

„Promiňte, co jste měl dobrého k obědu?“

„Vždyť to cítějí: kosti od husy a knedlíky.“

„Hm, no — s nějakou čubičkou jste se nesešel?“

„Ráčejí si čuchnout.“

Vlčák vyšetřoval celou záležitost tak podrobně, že byl z toho jezevčík nervosní. Zadíval se k oddychující čubičce a vzdychl si:

„Frechheit!“

„Co jste to řekl?“ vyrazil vlčák a položil mu tlapu přes rameno.

„Ráčejí dovolit, tam mám rheuma.“

„Povídám, že jste něco řekl?“

„Mein Ehrenwort: ani slovo.“

„Já myslel, že jste něco řekl, co by mě v očích té staré dámy snižovalo. Snad jste přece něco poznamenal?“

„Großer Hund, ani mi nenapadlo!“

„Tak si dejte pozor, abyste ještě něco neřekl. Vaše vůně mi nejde zrovna pod nos.“

Vlčák se všecek naježen otočil a šel ke zdi, kde uznal za nutno výhružně si přibrousit drápy čtverým odhrábnutírn. Pak se usmál na čubičku a zase se rozletěl za štěnětem collie.

„Ten se měl splést a něco začít!“ vrčel jezevčík, rovněž si brouse drápy.

„Amino!“ vykřikla v tom pradlena, která byla hotova s prací a vystupovala po schůdkách.

Stará čubička zavrtěla přátelsky ocáskem, vstala a batolivě šla za svou paní. Jezevčík se rozhlédl a když viděl, že je tu sám, popoběhl za čubičkou.

„Milostpaní, já se nechci vtírat, ale kdyby — tento… jako se chtěly běhat… s nějakým usedlejším, rozvážným… nu… miláčku…“

Tukl něžně čumákem fenku za ucho, ale ta se naň strašně utrhla.

„Necháš mě! Frejíři necudná!“

Jezevčík se lekl, zabrebtal něco po židovsku a belhal se se svým sádlem i rheumatismem stranou k patníku.

(1920)