Případ čísla 128 a jiné historky/Martička

Případ čísla 128 a jiné historky Eduard Bass
Podnájemník z profese	Martička

Údaje o textu
Titulek:	Martička
Autor:	Eduard Bass
Krátký popis:	povídka
Zdroj:	BASS, Eduard: Případ čísla 128 a jiné historky. Brno: Polygrafia, 1921. S. 125–135 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

Martička.

„Ne, jak jste drzý! Okamžitě přestaňte!“

Rozdurděná Martička si srovnávala klobouk, jejž Jiří Kalousek při prvním políbení pošinul.

„Bohužel, Martičko, jsem hrozný chlap. Ani ponětí nemám o slušnosti. Podívejte se: vím na příklad, že jste docela bezbranná dáma a přesto vás znova obejmu!“

A než ho mohla Martička škrábnout, stiskl ji do náruče, líbal ji na ústa, na ouško, na krk, že jí bylo, jakoby jí tělem probíhaly elektrické rány. Husí kůže jí naskočila a bylo jí tak horko, že myslela, že omdlí. Když ji pustil, vstala s lavičky, ale kolínka se jí třásla tak, že musila zase usednout.

Kalousek jí šeptal nějaká horoucí slova, ale Martička nerozuměla. Byla příliš omámena. Když se trochu vzpamatovala, zvedla se a šla z parku. Kalousek šel s ní. Když vyšli do matně osvětlené ulice, podala mu ruku a nedívajíc se na něho řekla:

„Nemyslila jsem, že se odvážíte takových věcí. Víckrát už vám na rande nepřijdu. Mějte se hezky, pane Kalousku, a styďte se.“

Pak se mu vyšklubla a utíkala domů. Nerozsvítila ani lampy, jen se vrhla na pohovku a div se nedala do pláče. Bože, Bože — a to je prý Kalousek ze slušnějších lidí! Cožpak teprve ti neslušní! Slíbila mu, že přijde v sedm hodin k Jindřišské věži. Ten si počká! Do smrti smrťoucí se tam Martička neukáže.

Dvě minuty po sedmé hodině šla Martička mimo Jindřišskou věž. Nemůže přece za to, že tudy jde cesta domů. Ostatně potom, co se včera stalo, se jí Kalousek jistě neodváží přijít na oči.

Ne, je to drzý člověk! Tamhle stojí — zrovna na rohu! A dokonce smeká a usmívá se!

Martička sotva poděkuje na pozdrav.

„Pane Kalousku, nemyslete si, že jdu na rande. Nechci s vámi nic mít. Neříkám, že bych se s vámi nemohla bavit. Ale co jste si včera dovolil, to byl skandál.“

Kalousek brumlá nějakou omluvu a prosí, aby ji směl doprovodit.

„Dobrá, abyste neřekl. Ale slibte mi rukoudáním, že se to už nestane!“

Kalousek jí na to podal ruku.

„Dejte mi ještě čestné slovo!“

Kalousek dal čestné slovo.

„Přísahejte, že je to tak!“

Kalousek přísahal, že je to tak.

„Řekněte ještě na mou duši!“

Kalousek řekl „na mou duši“.

Martička tedy dovolila, aby se s ní šel projít.

O desáté hodině se přihnala domů zase všechna vyjevená.

Kalousek zrušil slovo, podání ruky, přísahu i dušování!

Dva měsíce chodila již Martička s Jiříkem Kalouskem a on se nepolepšil. Naopak, byl každým dnem divočejší a divočejší. Martička se chvěla v jeho objetích a vracela se domů rozčilená, nervosní, nesvá. V noci nespala a když usnula, objevil se zase Kalousek a jeho vášnivé polibky. Probouzela se unavená, práce v kanceláři jí nešla od ruky, dělala chyby a šéf ji začal plísnit, že se kolikráte rozplakala. Tak se nějak cítila opuštěnou ve světě, nikdo jí nepomohl v těžkém životě. Jediný Kalousek s ní laskavě a mile hovořil o jejím kancelářském trápení, ale pak si zase za to dovoloval ji líbat. A šeptal jí takové hrozné, hrozné řeči… Lákal ji, sliboval, prosil. Co si ten člověk myslí? Martička ho přece vůbec, ale vůbec nemá ráda! Ale ani ždibínek. Že s ním chodí, to je přec jenom ze soucitu k němu. Neříkal už tolikrát, že by bez ní nemohl být živ? Nu tak. Martička si ho přece nevezme na svědomí. Ale kdyby aspoň nevedl ty ohavné řeči. Bylo jí z toho úzko. Tak jakoby na samém krajíčku propasti chodila. A nikoho, nikoho není, kdo by jí mohl poraditi, ke komu by se utekla, u koho by se ze svého žalu vyplakala…

Leda snad Helena Drábková?

Ano, to byla taková podivuhodná žena, která měla za sebou několik románů a přesto neztrácela hlavy. Všecka děvčata chodila ke slečně Heleně a svěřovala se jí se svými tajemstvími. A veselá Helena Drábková radila a pomáhala, ochraňovala mladé lásky, smiřovala rozvaděné milence, utěšovala opuštěné; Helena Drábková byla strážný anděl lásky.

Ano, Martička půjde ní. Půjde ní a vyzpovídá se jí, jak je nešťastna, jak ji ten Kalousek trápí, jak ona přece nemůže ani pomyslit na ty ošklivé věci. Ze všeho se jí vyzpovídá a o radu ji poprosí.

Takový jasný, útulný pokoj se žlutými kosatci ve váze. Martička sedí na pohovce, v rukou škube bílý šáteček a s uslzenýma očima končí svou zpověď.

Helena Drábková sedí u ní lehce opřena o lenoch a náhle ji teplým, sesterským gestem přitahuje k sobě. Martička cítí na jednou všecku svou bídu a na hrudi Helenině propuká v křečovitý pláč. Helena hladí jí vlasy měkkou, laskavou rukou a moudře čeká, až první záchvat pláče přejde. A pak se potichu rozhovoří:

„Takhle, ano, zrovna takhle, Martičko, bylo to s námi se všemi. Ať nás vychovali střízlivě nebo pokrytecky, ať jsme prosyceny představou ctnosti či morálních zásad nebo se chvějeme touhou po neznámém dobrodružství, o němž jsme si tolik šeptávaly, najednou přijde Kdosi a všechno se s námi zatočí a řítí do propasti. Kouska pevné půdy pod sebou nemáme a není nikoho, kdo by nám pomohl. Nikdo není opuštěnější než děvče v těchto věcech. Všechno, co v nás bylo vychováno a co jsme samy vypěstovaly, nás zrazuje. Chtěla byste se brániti, chtěla byste křičeti, ale nic to není plátno, není rady, není pomoci a z té hezké, veselé, dovádivé Martičky se najednou stane takováhle hromádka neštěstí. Ale to celé není tak strašná tragedie, jak se vám zdá. Miliony žen před vámi takhle trpěly, miliony budou trpěti po vás. A se všemi to dobře dopadlo a dopadne. To je láska, děvečko moje. Milujete svého Kalouska a…“

„Ale když já ho nemiluji!“ zavzlykala Martička a znovu se rozplakala.

„Ach ne, děvenko, vy ho milujete. Ale jste všecka vyděšena, protože cítíte, že je dobyvačný. Nu víte, to je na mužích to nejhezčí. Až trochu ty potvůrky poznáte, uvidíte, jak by byli nudní, kdyby nebyli dobyvační. Ne, má zlatá, to je starý světský řád: oni dobývají a my se bráníme — až podlehneme. Jde jen o to, abychom podlehly jen jejich dobyvačnosti a ničemu jinému. Ani penězům, ani spekulaci, ani nátlaku nebo rozkazům odjinud. Aby to zkrátka přišlo samo ze sebe. Děvečko moje, vyplní-li se osud, nemůže to být nic špatného. Naopak, musí to přinésti štěstí. Nebylo by souladu v životě, kdyby tohle nebylo pravda. Ostatně, to jen první prohra stojí nás takové hoře. Možná, že ani slovo prohra není správné. Jaká prohra, znamená-li štěstí? A více ještě, znamená-li vítězství ženy nad mužem? Tomu vy teď arci ještě nerozumíte. Ale jedno je jisto. Bránila jste se už dost. Teď je čas, abyste už pomalu myslila na prohru. Nebo na vítězství. Pojmenujte si to, jak chcete.“

„Ne, ne a nikdy ne,“ jektala zuby Martička. „Je to ohavné, je to ošklivé, je to mrzké a nikdy bych k vám nešla, kdybych byla věděla, co mi řeknete.“

Helena Drábková se usmála a pokračovala ve své filosofii, jakoby Martička docela nic neřekla. A Martička poslouchala s obličejem zabořeným do dlaní, škubala tvrdošijné hlavou, opakovala svoje ne a ne, dupala zlobivě nožkou a poslouchala dál.

Po této návštěvě bylo jí ještě hůř než před tím. Dříve se aspoň mohla obelhávati o smyslu toho všeho, ale teď, co Helena jasně všechno vyslovila, stalo se tušení skutečností a pronásledovalo Martičku ve dne v noci. Bránila se zoufale a nepřipustila si nikdy, že by měla Kalouska ráda. Ta celá věc je jenom proto, že on má na ni nějaký tajný vliv. A když o tom Martička přemýšlí, najednou se jí všecko vysvětluje: Kalousek je hypnotisér! Ano, on ji prostě hypnotisoval. On je takový záhadný mág, namluví všelijakých podivných věcí, a když se na ni podívá, Martička se musí zachvěti. A tím pohledem ji pronásleduje, i když není přítomen. Jak si Martička na něj vzpomene, mráz jí běží po těle. A musí jít k Jindřišské věži, i kdyby nechtěla.

Taková hypnosa je strašná věc!

A nejsilnější je, když jsou spolu sami v parku. Jenom proto se Martička nemůže vytrhnout z jeho objetí. Kalousek ji tak hypnotisuje, že je po každé všecka bez sebe. A jen malinko, docela malinko vědomí jí zbývá, že ten poslední krůček nesmí udělat.

Tohle vědomí nesmí ztratit, to si musí udržet, děj se co děj. Jinak by mu propadla docela.

Ano, takhle to je. Ať si Helena Drábková vykládá svoje theorie. Dělá to beztoho, aby nějak omluvila svůj vlastní život a jeho romány.

Martiččin případ je docela jiný. Zde nejde vůbec o lásku. Jen o to, že Kalousek je strašný mág a hypnotisér a Martička jeho ubohá obět.

Bohužel, tato rozřešená záhada nijak Martičce neulevila. Byla již všechna vysílena svým zoufalým odbojem. Kalousek dorážel víc a víc. Jako by mu to dělalo zvláštní rozkoš viděti ji tak zmatenou, klesající a předrážděnou. Martička už vůbec nespala. Jen někdy padla únavou do jakési mdloby, z níž se probouzela jako polámaná. Ve dne, při práci, byla jako z jiného světa, neviděla, neslyšela, nechápala. Probudila-li se z tohoto snění, byla dráždivá, nervosní, neklidná, s pláčem pořád na krajíčku. A zrovna teď se jí nic nedařilo, stenogramy i diktáty do stroje dopadly čím dále, tím hůře, šéf se zlobil, Martička plakala. Pak jí bolela hlava, na jídlo neměla ani pomyšlení, hubla a všecka se třásla při každé nehodě, která ji při práci potkala. Pramalou útěchou jí bylo, že její kolegyně v kanceláři, Ida Wertheimerová, kopá diktáty zrovna jak ona. A bylo to jednoho dopoledne, kdy obě byly šéfem pro nedbalou práci vyplísněny, že se daly po jeho odchodu do pláče a naříkaly na svůj hořký osud a kříž. Ida Wertheimerová byla mladá židovka, která se jednou docela upřímně Martičce přiznala, že jí ještě žádný mužský nepolíbil. Měla tak vybrané způsoby, že se žádný z jejích ctitelů neodvážil překročiti meze zdvořilého zbožňování. Uvnitř však nebyla Ida tak vznešeně klidná, jak se na venek zdálo. Hořela touhou po lásce a o samotě prosnila celé hodiny uměle přivolanými představami divokých rozkoší. Vysilovala se svou obrazností, ale jakmile se octla ve skutečnosti v přítomnosti muže, přepadl ji děs před neznámými tajemstvími a Ida se uzavřela v neprostupnou formu společenské vybroušenosti. Jenže se její vnitřní neklid časem zvětšoval, prorážel na venek při práci a tak se Ida najednou viděla se stejným údělem jako Martička.

Plakaly tedy obě.

„Já za to… přece… nemohu.“

vzlykala Ida ze slz a štkání, „já bych ráda… pracovala,… ale já… jsem nemocná… tolik nemocná…“

Martička zvedla trochu zvědavě a trochu uraženě hlavu.

„Prosím ji, Ido, co jí schází? Takhle kdybych to já řekla, po tom všem, co mě potkalo. Ale ona? Kde má jakou nemoc?“

„Kde! Všude! V hlavě, v srdci, v rukou, v nohou — všude.

Nespím, nejím, nic mě netěší, hlava mě bolí, srdce mi tluče, pořád jsem taková rozčilená, hned je mi do pláče, hned do vzteku — to je přece neurasthenie.“

„Kdo jí to, Ido, řekl?“

„Oskar to povídal. On to jako medik zná. A pak máme doma takovou tlustou knihu „Der praktische Hausarzt“. Všecko je to tam vypočítáno, zrovna jak já to mám.“

„Poslechla, Ido — ví, že to všechno já mám taky?“

„To je možné. Oskar říkal, že prý tím trpívají mladá děvčata, jsou-li chudokrevná.“

„A není v té knize, jak se to léčí?“

„Stojí to tam, ale nejlíp prý je se obrátili na nějakého specialistu. Jenomže já se stydím. Prosím ji, svlíkat se před doktorem! Co kdyby to byl náhodou mladý člověk?“

„Hm — Ido, co kdybychom tam šly spolu?“

Martičce se třásl rozčilením hlas. Což kdyby to nebyla hypnosa, nýbrž ta — jak se to jmenuje? — neurasthenie?

Ida se dívala na zeď před sebou, oči jí plály nějakou představou a po chvilce řekla odhodlaně a s jakýmsi vzdorem: „Já bych šla.“

Oběma bylo velmi zle u srdce, když seděly v čekárně profesora Mahulíka. Martička by byla nejraději utekla, ale Ida jí poručila, že musí zůstat. Ida se vůbec najednou chovala, jako by měla svésti hlavní bitvu.

Profesor Mahulik byl ošklivý, tlustý člověk se zarputilým pohledem. Dlouho trvalo, než mu obě dívky třesoucím se hlasem vypověděly svoje útrapy. Vyptával se jich a rovnou po takových věcech, že Martička jen hořela. Ida měla zase svou neporušitelnou masku klidu, odpovídala přesně a Martička žasla, odkud nabrala všelijakých slovíček, kterými tak jasně mohla říci všelicos, co by Martičce přes rty nepřešlo. Profesor už jen pokyvoval hlavou, trošku je prohlédl, pak jim poručil, aby se zase oblékly, a když stály čekajíce jako na ortel, podíval se na ně ostře a diktoval jako do stroje:

„Medicínu vám žádnou nedám. Prášky taky ne. Pro vás je jeden medikament: provdat se! Rozumíte? Vdát se a rychle! A nejde-li jináč, může to být i bez svatby.“

Martička vyrazila od doktora, že ji Ida nemohla ani dohoniti.

Všecko se spiklo, aby Martičku zničilo. Co zkusila, když Ida po několika dnech si v kanceláři prozpěvovala a po velikých oklikách se konečně Martičce svěřila, že profesor měl pravdu! Martička už neměla sil, aby si opakovala své předsevzetí. Šla na schůzku s Kalouskem jako v mátohách. Ani si neuvědomovala, že Jiřík byl poslední dobou nějak změněný. Toho večera šel dlouho podle ní mlčky, až sama zaútočila, proč nemluví. Posadil ji na lavičku a vzal ji za ruku.

„Martičko, víš přece, že tě mám rád. A proto ti musím otevřeně říci něco, co je pro mě hrozné, ale je to přece pravda. My se k sobě nehodíme. Já cítím jasně, že bychom mohli být šťastni, ale ty si toho nepřeješ. Trpíme oba a nemá to konce. Buďme rozumní, Martičko — rozejděme se!“

Kalouskovi nebylo nijak veselo, když ze sebe vypravil těch několik vět, o kterých již dlouho přemýšlel. Martička byla zdrcena. Toho se nenadála. Seděla podle něho zaražena, hryzla šáteček, ale nedovedla domysliti jediné věty. Kalousek se zatím vzchopil a dokazoval jí oprávněnost svého rozhodnutí. Myslila, že se jí srdce rozskočí, ale nemohla se vzepříti jeho domluvám. Hlava se jí, ubohé trpitelce, skláněla, až klesla Kalouskovi na rameno. On sám byl zmaten, měl slzy v očích a chvějícím se hlasem se jí zeptal, mohla-li by ještě změniti své rozhodnutí.

„Nevím,“ zaúpěla Martička.

„Pro boha, Jiříku, nechtějte to vědět. Nevím. Snad vám to řeknu zítra, snad pozítří. Ale teď nemohu, nevím.“

Ta noc byla v Martiččině životě nejhroznější. Všecko rozvážila, všecko promyslila a na konec přišla na to, že jí není pomoci. Ne že by chtěla ještě vzdorovat. Ale není pomoci, protože sám Kalousek se jednou zmínil, že jeho bytná netrpí dámských návštěv.

A Martička se rozplakala, jak je to hrozné, že jsou na světě takové bytné.

A když se dost vyplakala, začala zase sbírati myšlenky. Něco jí blesklo hlavou, maličký nápad, který ji překvapil a zaujal. Najednou se jí myšlení otočilo jiným směrem. Může být Kalousek v takovém bytě štasten? Je to nějaký domov, necítí-li se v něm volný? A nezaslouží si ten hoch, aby byl živ co nejlépe? Martička se s ním asi rozejde, ale neměla by se napřed postarat o jeho osud? Tihle mladí hoši jsou takoví nezkušení a neobratní, není povinností ženy, aby jim pomohla? Chudáček Jiřík, jak on asi v té své díře zakouší!

Když Martička usínala, byla rozhodnuta. Než se rozejdou, ještě se o Kalouska postará.

Ráno vzkázala do pisárny, že je nemocná a zatím vyrazila do bytové kanceláře. S dlouhým seznamem adres jezdila pak křížem krážem po městě. Všechno prohlížela, všude se vyptávala. Někde byl pokoj tmavý, neveselý, někde špinavý. Někde slyšela příliš křik dětí, někde ji odradil špinavý nábytek. Někde se jí nelíbila bytná, někde se jí nezdála ulice. Teprve odpoledne našla v Riegrových sadech pokojíček, který se jí zamlouval. Prohlédla jej jako při nejostřejší inspekci, bytná musela u ní dělat hotovou maturitu a když bylo všecko v pořádku, najala jej pro pana kandidáta filosofie Jiřího Kalouska, který je jejím bratrancem.

Čekal na ni večer jak obvykle, ale šel s ní s tesklivou zdvořilostí. Mlčeli oba, až na lavičce se jí otázal, jak se rozhodla.

„Prosím vás, Jiříku, nemluvte mi o tom. Pamatujete se, jak jste si stěžoval na svou bytnou?“

„Jak to, že jsi si vzpomněla zrovna na ni?“

„Na tom nezáleží. Řekněte rovnou: jste v bytě spokojen?“

„Nejsem.“

„A proč jste si nenašel lepší?“

„Dá to moc práce. Nemám kdy na hledání!“

„Vidíte. Takový jste. Bůh ví, jak vlastně žijete. Pořád byste někoho potřeboval, kdo by se o vás staral. Nemusela jsem vám již kolikrát přišívat knoflík? A při tom chcete, abychom se rozešli. Dobrá, rozejdeme se, když myslíte, že se k sobě nehodíme. Ale abyste viděl, že na vás myslím, budete se stěhovat. Já jsem vám našla byt.“

„Byt?“ vytřeštil oči Kalousek.

„Co tak křičíte? Není to ode mne hezké? Zítra sbalíte svoje věci. Máte veselý pokojík do sadů. Tam budete docela jinak moci studovat. Já myslím, že se vám bude líbit. Mně by se aspoň nesmírně líbil, kdyby…“

Martička se po očku, utrápeně podívala na Kalouska, pak sklonila hlavu a nespouštějíc očí se svého střevíčku, tiše dodala: „… kdyby… kdybyste mě někdy pozval.“

(1921)