Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic listy/XXXVI. Témuž

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XXXVI. Témuž
Autor: Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
Zdroj: VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. 94–96.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Alois Vinařický
Licence překlad: PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Píše o nezdařené válce s Benátčany, a o nestálosti slávy světské, a upomíná jej o připovězené knihy. Z Hasištejna 27. Dubna 1507.

(L. O. p. v. 136.)

Že tak znamenité vojsko říšské od Benátčan beze vší ztráty nepřátel, a takořka zázrakem poraženo bylo, nepříjemno mi jest, a tím ještě nepříjemněji, že císař tou porážkou jakoby ohromen a poděšen strachem, aby nepřítel Tridentu a sousedních měst před očima jeho nedobyl, do prostřed německé říše ne bez ujmy slávy své ustoupil. Pro tak malou nehodu neměl by hned pozbyti srdce, an ode mládí na vojně býval; i nebylo také opatrné, mimo válku s Francouzi, kterým jediným sotně by bylo odolati, počíti ještě druhou s Benátčany, a popuditi na sebe obec, bohatstvím a mocí nyní nade vše jiné květoucí. Když druhdy v čas války Římanů s Puny Filip král Macedonský ke straně druhých se nachyloval, Římané tím uraženi, nevrlost svou nedali na sobě znáti, ale odložili pomstu na čas, až bezpečně na Macedonské do pole táhnouti mohli: my však strašáky a pohrůžkami všeho dovésti sobě troufajíce, na místě abychom nepřátely, jak možná, rozdvojili a rozdrobili, dle smyslů našich takořka naschvál je sjednocujeme, a to tuším z žádné jiné příčiny, leč že se nám poctivěji býti zdá, od spojeného, než od jednotného nepřítele býti přemoženu. Aj, onino vítězní orlové, pod jejichžto perutěmi obor země se třásával, tak pohříchu ochabnuli, že se jim skoro již vrány posmívají, a jméno jejich druhdy až do nejzažších světa končin velebené, u samých domacích v opovržení vchází.

Nic naprosto na světě není stálého, a co se na nejvejš upevněné a mocné zdá, v okamžení klesá. Mnoho takového věk náš viděl. S knížetství svržen Ludvík Sforza; království Neapolské dříve od Francouzů, pak od Španielů téměř bez bitvy dobyto; z Florencie Mediči, z Bononie Bentivoli vypuzeni; Genua, někdy Africe i Asii strašná, podmaněna, a abychom my od osudu společného vyjmuti nebyli, před málo ještě léty dvě knížata zaplítavše celou německou říš v strany a rozbroje, zahynuli pak, a za outraty vynaložené na tolikeré boje vydobyli sobě kletbu chudiny utištěné. Z těchto nových běhů učiti se můžeme, jak dalece věřiti lze blaženosti pozemské a štěstí líbezně se na nás usmívajícímu. Než zanechajíce lkání toho, snášejme osud svůj, a co nám odňato a uchváceno býti může, za nic pokládajíce, dychtěme po slávě a zboží, kterých ani vrah ani zloděj nám odníti nemůže.

O věcech literárních nepíši; neb vždy to samé opakovati mne mrzí: a snad u takovém nepokoji v Němcích a Vlaších také obchod s knihami vázne. Však se postaráš, nelze-li Tobě mou, jak pravíš, nenasytnou dychtivost po knihách docela naplniti, ji poněkud alespoň upokojiti. Očekávám přede vším onyno spisy, o kterých jsi se nejposléze zmínil, a listy, o nichž jsem Tobě již dávno psal, že mi scházejí. Zdráv buď, můj milovaný Bernarde, a piš mi, co se v říši anebo ve Vlaších přihodilo.