Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic listy/XXXVII. Témuž

Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic listy Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
XXXVI. Témuž	XXXVII. Témuž	XXXVIII. Augustinovi Olomuckému

Údaje o textu
Titulek:	XXXVII. Témuž
Autor:	Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
Zdroj:	VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. 96–100. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Alois Vinařický
Licence překlad:	PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Líčí zevnitřní povahu krále Vladislava; pak zprávu dává o slavném korunování tříletého syna jeho Ludvíka: odstraňuje Bernardovu rozpačitost v nakupování kněh; a vymlouvá své zábavy literární. Na Hasištejně 28. Března 1509.

(L. O. p. 156.)

Pobyl jsem tyto dni v Praze, skládaje úctu a služby své králi, jenž ondyno z Uher se k nám navrátil. Tvář jeho zdá se mi proměněna; stále zamyšlený chodí, více teskného než vážného na sobě znáti dávaje; což, tuším, není oučinek věku — neb nedosáhl posud šest a padesáti let — ale spíše následek péčí a starostí, jelikož ve válečných a nepokojných časech celé téměř živobytí ztrávil: i nedá se tak snadno určiti, stalo-li se to oučinkem vrtkavého a na povahu lidskou velmi působícího štěstí, anebo vinou jeho vlastní; an ve přílišné vlídnosti a dobrotě slávu hledaje, sebe sám i říš svou do velikých nehod častěji uvrhoval.

Došel jsem také k synu královu; ležel právě v kolébce přikryt peřinkou zlatem vyšívanou. Povaha jeho se mi líbí; když jsem se přibližoval, podával mi ochotně ruku. I podoba těla a znakové tváře jeho cosi znamenitého připovídati se mi zdají, což ovšem spíše doufati než chváliti se dá. Neb měkkým vychováváním, přílišnou rozmařilostí, a stále pochlebním lahozením se nejen pacholata ale nezřídka i věk usedlejší a mocnější převracuje. Ač sice slova teprvé na polo vyráží, korunovali jsme jej nicméně za krále, podlé příkladu, ať nedím pošetilosti jiných národův. K té slavnosti se nejen páni Čeští a Moravští, ale také knížata Slezká a několik biskupů sešlo, a službu vykonávalo. Kníže Tvůj, Markrabě Fridrich držel nemluvně, hlavní osobu toho divadla, na rukou. I byl slavně u nás přijat, a po několika dní hostinsky častován, a znamenitými dary ctěn s chotí a s rodinou; poněvadž ale stále k jedné straně rozkmotřených pánů našich bije, a nedbaje výstrahy od přátel mu dané, do cizích bez potřeby se míchá, urazil mnohých slovútnějších z nás; čím se stalo, že odjíždějícího skrovné komonstvo provázelo.

O koruně, kterou králové naši skrze téměř pět set lét korunováni bývají, ničehož Tobě psáti nemohu; nevímť, co by na ní zvláštního bylo. Poseta jest ovšem bohatými safíry, hyacinty, rubíny a perlami, a od našinců nad míru ceněna; an jak obyčejno, každý své chválí a velebí.

Mimo to viděl jsem podobiznu Spasitelovu sv. Veronice odevzdanou, kterou naše panstvo i lid za vzácnější má, než samu římskou. K tomu cíli vymyšlena tato báje. Karel toho jména čtvrtý, císař a spolu král náš, když prý byl v Římě, vyžádal sobě od Papeže, Urbana pátého, aby mu ku potěšení půjčil obraz ten na několik dní: zatím ale jednomu z malířů svých vyhotoviti dal jiný podobný, jejž potom Urbanovi na místě pravého navrátil, původní ale k nám zavezl. Ku potvrzení toho odvolávají se na jakési písmo, zlatou pečetí Karlovou opatřené. Já se však tím omámiti nedám; i byť by opravdu byl onen původní římský, málo bych naň držel, vystříhaje a štítě se podlé příkladu církve sv. všech takových nepodobností. Toho mi nedosvědčí ni Karel, aniže Innocenc III., na jehožto slovo v Římě mnoho ukazováno, co odpůrcům víry naší ku vysmívání se nám příčiny poskytuje. Byl sice muž znamenitý, v písmě sv. vycvičený, a svatostí a zachovalostí života v létopisech ale dokonce nezběhlý, tak že zprávy jeho učenějším usmání vyluzují.

Mohl bych ještě povídati Tobě o zlatých oděncích, kolbách, turnajích, a podobných kratochvílech: věda však, že Tobě po chuti není, pomíjím toho raději, jelikož Ty nedbaje takového světáctva již na tom zde podotčeném a napovězeném více než vylíčeném, až příliš dosti míti budeš.

Nyní na poslední list Tvůj odpovídám, kde se, posílaje mi několiko kněh, obšírnými slovy omlouváš, že mi někdy stejných kupuješ. Můj milý Bernarde, každá zásilka Tvá vděk mi přichází; i nevím, smáti-li se mám spíše, čili vděčen býti té Tvé zbytečné rozpačitosti; ano kdybych Tě neznal, smál bych se ovšem. Nejednáš podlé úmluvy; neb tisíckráte jsem Ti dal na vyrozuměnou, čím se spravovati máš, a předce myslíš, jakobysi mušku slonovi podával. Posavad jsi vždy opatrně sobě počínal; i budoucně, co se věcí mých týče, o nic zavaditi nebudeš moci. Pozbudiž tedy této péče, a neděs se nadarmo, kde není čeho se ostýchati. Co se Wilibalda Pirkhamera dotýče, učiním vedlé rady Tvé; i již jsem Janovi do Hofu o tom psal; neb muži zcela neznámému poprvé psáti, a hned mu něco ukládati, poněkud nezdvořilé se mi býti zdálo.

Na konci pak listu Tvého napomínáš mne, abych na místě zabývání se s uměním světským raději čtením písem sv. se zanášel. Vděk mi to velmi, a patrným důkazem Tvého upřímného, svatého a křesťanského přátelství. Než jestli mne již za mládí vědám oddanému a vnadami starých básníků a řečníků očarovanému, nikdý nenapadlo, hledati v nich pravidla života a mravů: tím méně jest se co báti, žebych si, šedivěti již počínaje, více růží, lilií, a chladících žídel, nežli bohatých klasů, ourodných olív a hroznatého réví vážil. Však nejen v náboženství a mravech, ale i v zpytování přirozených věcí spravuji se raději školou Pařížskou, než Athenskými filosofy, a více sobě zakládám na Albertu, než na Senekovi a Pliniovi: navracuji-li se ale ke starým studiím, nečinívám toho ze zvláštní jakési obliby, ale raději proto, abych naprosto nezapomněl, čemu jsem se za mládí s velikou snažností učil. Zdráv buď!