Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic listy/XXXV. Témuž

Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic listy Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
XXXIV. Bernardovi Adelmannovi	XXXV. Témuž	XXXVI. Témuž

Údaje o textu
Titulek:	XXXV. Témuž
Autor:	Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
Zdroj:	VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. 92–93. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Alois Vinařický
Licence překlad:	PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Těší přítele nábožného v nehodách církvi hrozících. Z Hasištejna 6. Prosince 1507.

(L. O. p. 131.)

Vyrozuměl jsem z listu Tvého, že rmoutě se pro mravy lidí bezbožných, velmi se bojíš o církev svatou. To mi není vděk, ale nábožná Tvá mysl se mi líbí. Než co činiti? Mám-li léku přikládati na tu bolest, sám jak jsem ondy Ti psal, v podobném hoři postaven, čili s Tebou raději slzy prolévati, abychom, když jinák nemožná, pláčem si poněkud zármutku ulevovali? Neb chvalitebno-li a čestno, pohnutu býti pro nehody vlasti a rodičů: mnohem chvalitebněji bude, hořekovati nade strastmi církve, ano již tak daleko došlo, že od paty až do hlavy ochuravěla. Ale buď co buď, onen nemohl mejliti se, který pravil: „Petře, modlil jsem se za Tebe, aby nezahynula víra Tvá“, a sv. Hilarius dí: „že církev právě tehdáž vítězí, když raněna, a se zvelebuje, když opuštěna bývá.“ Zajisté když ji tolikero nátisků a bludarství přemoci posud nemohlo, i věku našeho porušenost ji nezkazí. Chceme-li však uznati pravdu, k dobrému našemu se děje, že Otec nejdobrotivější, ač hněván tolikerými nepravostmi, neodjímá nám milosrdenství svého, alebrž jako děti nezvedené káraje, chce, abychom raději k sobě přišli, než zahynuli. Neb jako železo neužívané rzí stráveno bývá: i lidé, nebývají-li doháněni častější metlou, nesetrvají v povinnosti. Kéžbychom tolikými nehodami poučeni se napravili! Než nevím, proč vždy raději Faraona, než Davida a Pavla nasledujeme, a místo ode jedné ctnosti k druhé, od ouhony k ouhoně pospícháme, tak že jest k obávání, aby strasti kvapící na nás nebyly spíše počátek pomsty boží, než lékové hříchů našich. Zdráv buď, srdce moje!