Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic listy/XXXIV. Bernardovi Adelmannovi

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XXXIV. Bernardovi Adelmannovi
Autor: Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
Zdroj: VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. 89–92.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Alois Vinařický
Licence překlad: PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Žaluje s Bernardem na mravy krajanů svých, a kvílí nad hynoucí slávou milované vlasti. Z Hasištejna 20. Října 1507.

(L. O. p. v. 128.)

V psaní svém, před několika dni k Tobě vypraveném, stýskal jsem sobě, že mi tak drahný čas ničehož nepíšeš, když mimo nadání doručeny mi byly od Tebe dva listy najednou, plné důkazů oddanosti, přívětivosti a lásky. Mimo to potěšil jsem se jimi, dověděv se netoliko, co mi nejžádanější bylo, o šťastném Tvém z Kostnice do vlasti se navrácení, ale také o jiných věcech příjemných neméně, jak užitečných.

Než oddán své vlasti také kvílíš, milý Bernarde, nade strastmi jejími. Každému člověku dobrému vlast nade všecko drahá jest. Za vlast mužové nejvznešenější smrt podniknouti neváhali, a tuto ctnost velebí v dějinách svých všickni národové. Vhodně však a sličně způsoby Němců popisuje, naše spolu jsi ač bezděky popisoval, tak že čtoucímu se mi zdálo, jakobych ve zrcadle jakémsi spatřoval i naše mravy a běhy vyobrazené. Nám také hrozí rozbroje obecné, a následky jejich zpousta, zkáza a vyhubení, neb cokoliv mocné vyvracuje říše, útokem se na nás přivalilo. Náramná jest hrdost, náramná Pánů našich mezi sebou nenávist; cokoliv u jiných spatřujeme, nám samým odňato býti se zdá. K víře nepodobná mezi všemi stavy panuje nesvornost. Časté míváme sněmy, a neustanovujeme předce ničeho, co by vlasti přispívalo. Chlípnost a rozkoše naše neznají mezí; i nesnadno rozhodnouti, větší-li u nás lakota, čili útrativost, jelikož, jak básník dí,

Rozmařilou kupujem za požitky a činže si rozkoš;
Příjmů nejvyšší cíl jest, utráceti příjmy.

Darům a úplatkům tak se poddáváme, že u nás ničehož není neprodajného. Mír a svornost v ústech nám stále zní, a nerušíme-li jich v každém okamžení, alespoň nevelmi o ně dbáme. A co se náboženství dotýče, již jsme toho se dočkali, že mnozí držíce se Diagorova a Theodorova učení nebe i peklo zapírají, to samé v ústech nosíce, co Filo, aneb kdo jiný toho spisu původ jest, jako ze smyslů bezbožných pošlé uvádí, „že z ničehož se nezrodivše budou opět, jakoby se byli nenarodili.“ A této morové hlíze nikdo nejde vstříc. Duchovní, jenž by život svůj měli nastaviti za spasení duší, stulují ústa, bojíce se více těch, kdo život vezdejší odníti mohou, než Boha, ač do záhuby věčné uvrhuje, a rozpalují se mnohem více na osobitele statků svých, než na původy bludův a pověr. Tito by však ještě omluvy zasluhovali, jelikož u nás nejsou u vážnosti. Světští pak lidé, v zahálce a rozkošech tlíce, jsou buď spokojeni stavem nynějším, aneb se po zboží a hodnostech tak dychtivě shánějí, že opovrhujíce všemi k Bohu a lidstvu povinnostmi, ničehož takového k srdci sobě nepřipouštějí. Král sám, jehožto bohabojnost oslavují a zvelebují všickni národové křesťanští, buď věkem chladnější učiněn k takovému podniknutí, aneb omrzalý mravů našich, takový život vede v Uhřích, jakoby mrtvice jej byla zasáhla.

Z čehož snadno Tobě poznati, jaktě mi k mysli, mezi takovým lidem živoucímu. Druhdy když pod Ottony, Jindřichy a Fridrichy Germanie květla, a mohovitosti odevšad přibývalo, platily Čechy za nejznamenitější částku říše vaší: nyní když země vaše klesají, my spolu klesáme a hyneme, za Assyrskými, Medy, Peršany, Macedonskými a Římany nový potomstvu podávajíce důkaz, jak pomíjejí říše lidské; ačkoli že osud náš o to je horší, že netoliko zboží a statky, ale i duše naše v největším vězí nebezpečenství. Pročež kolikrátkoli se čeho o nehodách těch doslejchám, aneb na ně hledím, více jest mi s Heraklitem do pláče, než s Demokritem do smíchu, i ačkoli jsem proti všem osudu střelám ostražena se býti domníval, strastmi vlasti své uděšen, velmi se zkormucuji, a nebylo by divu, kdybych se hoři dokonce poddal.

Chtěl jsem poplakati si s Tebou, milý Bernarde; neb jak vředové po vypuštění hnisu a taloviny méně bolí, i strázně duchovní, odhalené mezi přátely poněkud se utišují. Zdráv buď!