Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic listy/XXXI. Bernardovi Adelmannovi, kanovníku Eichstadtskému

Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic listy Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
XXX. Janu Pibrovi	XXXI. Bernardovi Adelmannovi, kanovníku Eichstadtskému	XXXII. Bernardovi Adelmannovi

Údaje o textu
Titulek:	XXXI. Bernardovi Adelmannovi, kanovníku Eichstadtskému
Autor:	Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
Zdroj:	VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. 81–84. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Alois Vinařický
Licence překlad:	PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

O povolání k veřejným ouřadům. Na Hasištejně d. 12. Května 1507.

(L. O. pv. 122.)

Žes byl od biskupa svého s poselstvím vypraven na sněm do Kostnice, těší mne; i doufám že jednání Tvé nebylo bez prospěchu; neb znám Tvé schopnosti a snaženství, a vím, jak mnoho vážnosti u všech dobrých získalo Tobě bezouhonné živobytí. Nebylo Tobě však potřebí se omlouvati, že jsi službu veřejnou pohodě domácí předložil. Neb nenarodili jsme se, jak Plato dí, jediné sami sobě, než života našeho čásť osobuje si vlast a přátelé. Mnozíť velicí mužové opouštěli literární zábavy, a uvazovali se v podobný ouřad. Neb komuž není známo, kterak onino tří vyslanci Athenští výmluvností svou pozor celého národu římského na sebe obrátili, a kterak Anaximenes, snažný zpytatel přírody, vypraven ku králi Alexandru, jediným vhodným a obmyslným slovem otčinu od záhuby osvobodil? Pláto také naprosto nevyučoval, ale opustiv akademii, do Sicilie se přeplavil, a Diena učinil tím, čím sám byl, a porušené mravy Dionisiovy vedlé možnosti své k dobrému vedl a napravoval. Sám pak rozmařilý Epikur dovoluje moudrým, veřejné ouřady na se přijíti v čas potřeby. Na počátku sv. církve Učenníci Páně putovali raději ke všem národům, a hlásali učení mistra svého, než aby se v Jerusalémě bavili hádáním o čtyřech rájských řekách, a podobnými tretkami, jakovými naše theologické školy, lidu nevděk, přeplněny jsou; ano kdyby si byli na prostranných pouštích zalibovali, následujíce Antonia neb Makaria, — kterých ale proto hyzditi nemíním — křesťanská víra nebyla by se zajisté tak ujala, a tolikých letorostí a větví nebyla by vyvodila.

Než nevytýkej mi mé vlastní nynější živobytí. Ovšem od mladosti své cenil jsem nade všecko svobodu literatskou: než nikdý jsem se tak nezapomenul, abych stádce naše, pod střechou a v stínu se kochající, za rovné pokládal těm, kdož obce spravují. Neb nemohli bychom ani požívati žádného pohodlí, kdyby nás oněchno péče a moc od bezpráví a zločinstva nechránila. Pročež sluší nám na jiných alespoň velebiti zásluhy, kterých sami sobě získati si netroufáme. Ovšem pak i lidé churaví a méně schopnostmi opatření lépe by učinili, kdyby se k veřejným ouřadům nedotírali, k jejichžto vedení síla jejich nestačí. Z příčiny té Sokrates od právnictví odvrátil Efora, uznávaje ho za spůsobilejšího ke spisování památek historických, nežli k vedení soudů. Tobě ale, ještos dokonalým zdravím, zvláštním vtipem a věhlasností nadán, a v tom věku, který k rokování nejlépe se hodí, ani by tuším neslušelo, kdybys do knih se zahrabaje, k obecnému užitku ničeho z nich nevyvozoval. Podlé mého zdání dobře tedy učinil tvůj pan biskup, vypraviv Tebe k místu, kdež sílu ducha i vtipu svého zkoušeti můžeš; i blahoslavím biskupství Eichstadské, že Tobě zastávání a opatření svých záležitostí bylo svěřilo.

V krátkosti jsem se toho zmíniti chtěl, nemoha se zdržeti, říci Tobě s Tvým dovolením, že v tom jediné se mi třeštiti zdáš, píše mi, že s potřeštěnými třeštíš; jelikož jsi se spíše co lékař k nemocným dostal, abys léčil neduhy jejich. Zapověděls mi také psáti o věcech literárních; pročež jsem se raději tohoto uchopil mezi námi neobyčejného dopisování způsobu, než abych dokonce mlčel. Zdráv buď, můj rozmilý Bernarde, a sprav mne o snešeních sjezdu Kostnického.